TH - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Colton

Asi sním.

Musí to být sen.

Oči mám stále pevně zavřené, ale na tváři cítím první sluneční paprsky. Jsem v posteli – rozhodně ne v mojí – a cítím se jako v nebi. Jako v měkkém, načechraném, tělu lahodícím nebi.

A jsem přitisknutý k tvrdému, teplému tělu, které může patřit jen jedné osobě.

Mému profesorovi.

Tohle však nemůže být skutečné. Tohle nemůže být mým skutečným životem. Ukradené polibky. Rychlá zběsilá kuřba. A pak celonoční maraton sexu, který nás oba zanechal zpocené, lepkavé a šťastné.

Pokud by mé tělo – a ach, můj Bože, můj zadek – nebyly tak citlivé, přísahal bych, že nic z toho nemůže být skutečné.

Nakonec otevřu oči a nemůžu si pomoct, usměju se. Jsem k němu otočený čelem, objímá mě oběma rukama, a drží mě tam, kde chci být – přitisklý k jeho tělu.

A jako by mi četl myšlenky – jeho ruce se kolem mě sevřou.

„Dobré ráno,“ zamumlá, políbí mě na čelo a jeho tmavě hnědé oči se střetnou s mým pohledem. „Jak ses vyspal?“

Nakloním hlavu na stranu a potlačím zívnutí. „Jako bych právě před několika minutami usnul.“

„Jsem si jistý, že právě to se stalo,“ zasměje se a hluboké vibrace jeho hrudi se přesunou do mé. „Mám takový pocit, že s tebou tady nikdy neusnu, aniž bys mě nepokoušel.“

Usměju se na něj a uvažuju, jestli to znamená, že mě tu chce vídat i nadále. Určitě bych si zvykl spát tady místo na hrbolaté kolejní matraci. Teda, mít pokoj spolu s Brianem byla většinou sranda, ale no tak.

To nejde srovnávat se spaním v posteli s profesorem Bradshawem. Jo, vůbec žádné srovnání.

„Co plánuješ na dnešek?“ prolomí ticho, které se mezi námi začne natahovat.

Pane Bože.

Jak mám odpovědět? Je to náznak, že chce, abych odešel? Nebo prostě jen konverzuje? Co vůbec lidi v sobotu dělají?

„Já, um…“ a to je vše, na co se zmůžu, než mi mozek vypoví službu.

„Nemám žádné plány. Možná… později domácí úkoly?“

Zasměje se. „Říkáš to jen kvůli mně? Víš, že tě nebudu trestat, že ses dnes neučil… pokud se teda učit nechceš…“

Dokonce, i když jsem si jistý, že můj pták je ze vší té akce odřený, stále sebou po jeho slovech zacuká.

Ani nevím, jaký by to byl trest, ale jsem pro. Tak dlouho, dokud to zahrnuje jeho ruce na mém těle.

Ano, prosím.

Zakření se, natáhne se mezi nás a lehce mě pohladí po rostoucí erekci. „Ten nápad se ti líbí, hm?“

Ostře nasaju dech a zároveň zasténám, protože ať už je můj pták sebecitlivější, pořád je to tak dobré. A rozhodně přežiju i odřené péro, pokud to bude znamenat, že s ním strávím víc času v posteli.

„Ano, pane.“ Už teď se cítím jako bez dechu. „Asi potřebuju být… um potrestaný.“

„Ach, do prdele.“ Zasténá, přesune ruce k mému zadku, zatímco se tvrdým ptákem otírá o mého. „Jak to, že dokážeš být tak sladký a zlobivý zároveň? Zabíjíš mně, zlato.“

Políbí mě dřív, než mám šanci odpovědět, což je pravděpodobně nejlepší, protože vše, na co právě teď dokážu myslet je, jak moc chci, aby se mě dotýkal.

Ale právě, když začínám škemrat, zastaví se a odtáhne.

„Ne, krasavče,“ povzdychne si.

„Ať už je to sebelákavější – a kurva že je – po včerejší noci musíme dát tvému tělu trochu času na zotavenou. A i když se mi líbí být s tebou drsnější, nikdy bych tě nechtěl zranit.“

Vím, že má pravdu, ale nemůžu si pomoct a cítím mírné zklamání. Přesto to zní, že by nakonec chtěl se mnou dělat toho víc, že jo? Něco takového řekl, že?

„Nezraňuješ mě,“ aspoň to je pravda. „Jestli opravdu chceš, můžu –“

„Ne, zlato,“ zavrtí hlavou a polibkem mě umlčí. „Ale neměj strach, jakmile si trochu odpočineš, dám ti, co potřebuješ.“ Očima se potuluje po mém těle a mě na chvíli napadne, jestli nezmění názor, ale drží se svých slov a odhodí deku na stranu.

Když chladný vzduch zasáhne mé tělo, zachvěju se. „Kam jdeš? Myslel jsem, že jsi říkal, že si chceš ještě trochu odpočinout…“

Ok, možná zním trochu zoufale, ale je mi to jedno. Ještě nejsem připravený, aby to skončilo. A pokud mě bude stát trochu žadonění, aby se vrátil do postele, tak ať.

„Ty si potřebuješ ještě odpočinout, ale já potřebuju sprchu a pak, pokud si myslíš, že by ses mohl odtrhnout od naléhavé potřeby po studiu,“ odmlčí se a mrkne na mě. „můžeme na dnešek vymyslet něco jiného.“

„Společně?“ Pořád se snažím svým mozkem zpomaleným po ránu pobrat vše, co řekl.

„Pokud možno společně, ano,“ zasměje se, ale pak jeho tvář zvážní. „Pokud opravdu nepotřebuješ odejít. Nechci, abys měl pocit, že se mnou musíš něco dělat.“

Zbláznil se? Nepochopil, že jsem o něm doslova fantazíroval už od… no od začátku roku, přinejmenším.

„Společně je dobré. Skvělé, myslím, ale um…“

Se zvednutým obočím čeká, až dokončím větu. Cítím, jak mi rudnou tváře kvůli tomu, na co se ho chci zeptat. Za pouhých pár dní jsem přešel z panice na nějakého sexuálního narkomana.

Ale vážně se ho nemůžu nabažit.

„Jen jsem uvažoval, jestli, možná že bys… um, možná, že bys chtěl společnost? Ve sprše, myslím?“

Och Bože.

To rozhodně nevyznělo tak sexy, jak jsem plánoval.

Ale způsob, jakým se na mě teď dívá? Jo, mise splněna.

A jen pro ujištění vidím, jak jeho péro zapulzuje očekáváním.

„Rozhodně mě zabíjíš,“ zamumlá a na rtech se mu objeví široký úsměv. „A já to miluju.“

Jeho slova mě rozesmějí, protože veškerá nejistota ohledně toho, co děláme nebo co to znamená, zmizí a zůstane jen jedna věc, kterou jsem si jistý.

Také to miluji.