TH - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Nick

Musím být blázen.

Zřejmě chci ukončit svou kariéru skandálem.

To musí být jediný důvod, proč to dělám. Jediné racionální vysvětlení.

 Samozřejmě nechci, aby má kariéra takhle skončila, a nemyslím si, že jsem úplný šílenec, ale upřímně nemám výmluvu, proč Colton Hart sedí na sedadle spolujezdce mého auta a vypadá jako vyděšené jehňátko.

Soudě podle toho, jak na mě pořád vrhá pohledy – jako by se bál, že ho sním nebo tak něco – nemůže přijít na důvod, proč jsem trval, aby šel se mnou.

Vše co vím je, že někdy mezi okamžikem, kdy jsem ho tam uviděl a kdy jsem se rozhodl ho vzít sebou, se ve mně něco zlomilo.

Něco, co mě nenechalo odejít s vědomím, že už pil a jasně není ve stavu odpálkovat někoho, kdo by se mohl pokusit této situace využít.

Měl bych to vědět, protože vše, co právě teď chci udělat, je přimět ho, aby se svlékl a dal mi, co chci.

Co potřebuji.

„Profesore?“ Znovu se na mě podívá a tázavě svraští obočí.

Opožděně si uvědomím, že stále stojíme na parkovišti před barem. Ještě jsem ani nenastartoval. Zatínám zuby, bubnuji prsty o volant a hlavou se mi honí protichůdné myšlenky.

Kriste, pravděpodobně si myslí, že jsem přišel o rozum.

Já si stále nejsem zcela jistý, jestli to tak není.

„Nick,“ řeknu nakonec. „Teď nejsme ve škole. Tak mi říkej Nicku.“

„Ano, pane,“ kousne se do rtu.

Nebo pane.

Pane funguje taky dobře.

Než znovu pokračuje, rozhostí se mezi námi na pár vteřin ticho.

„Prof – um – Nicku?“

„Ano?“

Oplácím mu jeho pohled a snažím se nasadit školní vystupování. Očividně ho děsím a tiše se proklínám, že jsem situaci nezvládl lépe. Je milion věcí, které jsem mohl předtím říct nebo udělat, ale žádná mi v tu chvíli nepřipadala správná. Na chvíli se dokážu soustředit jen na tři pravdy:

Colton je zranitelný.

Potřebuje mě.

A já nedovolím, aby se mu něco stalo.

Tohle jsou jediné tři věci, na kterých mi teď záleží – společně se snahou mu dokázat, že doopravdy nejsem blázen.

„Proč? Proč jsem tady… s tebou?“

Protože jsi můj.

Tak prostá odpověď, ale moc mi nepomůže s tím nechovat se jako blázen.

A samozřejmě není můj. Ještě ne.

Ale měl by být.

Stejně jako by měl vědět, že ho ochráním. Budu na něj dohlížet. Postarám se o něj a budu živit tu jiskru geniality, kterou v něm vidím.

„Protože je to místo, kde máš být.“ Vnitřně se nad tou vyřčenou pravdou přikrčím. Tohle nepomáhá. Zhluboka se nadechnu. Právě teď se chovám jako jeskynní muž a moc tím sobě nebo Coltonovi nepomáhám. Zaslouží si jen pravdu, ale musí se jednat o rozumnou verzi pravdy. „Už tě znám skoro celý semestr, Coltone. Nikdy jsem o tobě nevěděl, že jsi…“ ztichnu a připomenu si, že tu nejsem, abych ho poučoval, ale ani abych si ho přehodil přes rameno a odnesl do své jeskyně. Dokonce, i když se o něj chci postarat, je dospělý muž. Jestli chce totéž, bude mi to muset říct. „Možná jsem tam neměl reagovat tak silně, ale já…“

Můj hlas znovu vyzní do ztracena – opět – protože si nejsem jistý, kolik toho odhalit.

Tohle pro mě je bláznivá noc, tak si jen můžu představovat, jaké myšlenky se právě teď honí hlavou Coltonovi.

Lehce se usměje „Nevadilo mi to. Ani jsem tam nechtěl doopravdy být.“

„Tak proč jsi tam šel?“ Ta otázka ze mě vyklouzne dřív, než jsem schopný se zastavit. Nic mi nedluží – rozhodně ne vysvětlení. Pokud by měl někdo něco vysvětlovat, pak jsem to já, ale vážně jsem zvědavý. Aspoň se mnou mluví, takže beru, co dostanu.

„Nejsem si jistý. Můj spolubydlící – ten kluk, se kterým jsem tam byl – řekl, že bych měl. Říkal, že to tam bude dobré, abych si vr…“

Ztichne a já i přes tmu v autě vidím, že se červená. Rychle odvrátí pohled a pokračuje. „Každopádně si myslel, že by bylo dobré, kdybych na chvíli vypadl z koleje. Myslím, že je to taková malá oslava narozenin.“

To alespoň zodpovědělo pár otázek.

Ten chlap, se kterým tam byl, byl spolubydlící. Nemůžu si pomoct a po jeho slovech se cítím maličko líp. Směšné, já vím, ale nemá smysl zapírat.

Jsem šťastný, že je mé jehňátko svobodné? Že ho právě teď mlsně neokukuje nějaký cizí chlap?

Kurva jo, jsem šťastný.

Přesto by nám oběma asi prospělo, kdybych tu majetnickost aspoň trochu potlačil.

„Pokud se tam chceš vrátit, nebudu se tě pokoušet zastavit,“ rozhodnu se mu dát ještě jednu šanci na odchod, pokud to je to, co chce. Stejně tak, jako ho chci a jsem přesvědčený, že by měl být můj, nemám zájem ho tu držet proti jeho vůli. „Nebude se mi to líbit, ale nezastavím tě,“ dodám popravdě.

„Radši bych tu zůstal s tebou, jestli je to v pohodě?“ řekne tiše.

Rozhodně je to v pohodě.

Ještě lepší než v pohodě.

Je to perfektní.

„Dobře,“ koušu se do rtu a snažím se skrýt úsměv. „Tak to bychom pravděpodobně odtud měli zmizet.“ Nechci nic víc, než ho vzít do svého domu. Dostat ho dovnitř, kde bude v teple a bezpečí. Pak ho začít svlékat… „Říkal jsi, že bydlíš na koleji?“ zeptám se přes zaťaté zuby. Bez ohledu na to, co chci já, musím myslet na to, co je nejlepší pro Coltona a jet se mnou domů pravděpodobně není nejlepší nápad.

„Jo,“ přikývne a vypadá trochu rozpačitě. „Vím, že bych si asi měl najít svůj byt, když je mi teď jednadvacet, ale spolu se stipendiem nabízeli i pokoj a rodiče říkali, že by bylo hloupé se ho vzdát … kvůli čemukoli.“

Nejsem překvapený, že má plné stipendium. Není jen chytrý, ale i pracovitý.

Zaslouží si vše, co mu univerzita poskytuje.

Chci se zeptat na víc otázek. Chci o něm vědět všechno – stejně jako on to chce sdílet se mnou, ale když vyjíždíme z parkoviště, musím dávat pozor na cestu a ruce nechat na volantu.

Většinou.

Chci zastavit auto u krajnice a pozdržet tu krátkou cestu z baru do kampusu. Hlava pracuje naplno, ale nemohu přijít s dobrou výmluvou, která by nezahrnovala nás oba nahé.

Takže řídím.

V tichosti.

Nesnáším, že čas tak rychle utíká. Že tahle bláznivá noc zašla tak daleko. A nenávidím, že se teď Colton se mnou cítí nepohodlně.

Když zastavíme na poslední červené před vjezdem do kampusu, položím mu ruku na koleno. Vím, že bych neměl, ale nedokážu se zastavit.

„Dnes večer jsi udělal správnou věc. Nemyslím tu část, kdy jsi šel se mnou. Prostě jen… nemusíš dělat nic, co nechceš. Nezáleží, kdo tě o to žádá.“

„Já vím,“ řekne tak tichým hlasem, že bych jeho odpověď ani neslyšel, kdybych tak upřeně nesledoval jeho tvář. „Ale děkuji za…“ zaváhá a podívá se mi do očí, než pokračuje. „Že na mě dáváš pozor. Jsem rád, že jsi tam dneska večer byl.“

Naskočí zelená a já pokračuji v jízdě do kampusu na přilehlé parkoviště. Mám s ním nanejvýš dalších pár minut, a i když mám pocit, že mu musím nabídnout něco víc, něco jako vysvětlení, proč jsem ho tak bleskově odvedl z baru, jen abych ho tak brzy vysadil, tak jediné, na co se zmůžu, je další divné ticho.

Nikdy předtím jsem neměl problém se vyjádřit – do prčič, má práce je o mluvení, učení, diskuzi, ale to, že jsem v jeho blízkosti mě přimělo zpochybňovat vše, co o sobě vím. Už jsem dnes večer provedl věci, které jsou za hranicí vhodného chování učitele ke studentovi, takže si nejsem jistý, jestli si mám věřit s mluvením, pohybem, nebo dokonce přemýšlením o čemkoli jiném.

A to ani nepočítám věci, které bych s tímto plachým, nejistým mladým mužem rád dělal.

„Jsme tady,“ konstatuju zřejmé, když vjíždíme na parkoviště. Najdu místo a zastavím. Zahálím s rukou na klíčích, vnitřně se dohaduju sám se sebou, jestli vypnout motor, nebo ho nechat běžet.

Nemůžu tu zůstat – dokonce ani na malou chvilku. Ani si jen tak povídat.

Kvůli ničemu.

Riziko, že nás uvidí jiný student, je příliš velké. A kvůli čemu? Abych mohl s Coltonem strávit dalších pár nevinných vteřin?

Ať se to zdá jakkoli směšné, přesně to zvažuji.

„Děkuji za svezení,“ řekne. Měsíční světlo mu ozařuje tvář a on vypadá jako anděl. „Asi bych měl jít…“

Přikývnu, ale nedokážu souhlasit nahlas. Nechci, aby šel.

A i když je on ten, co to řekl, ještě se nepohnul, ani se nenatáhl ke klice.

Poposednu si na sedadle, dokud si nejsem až bolestivě vědomý naší blízkosti. Je tak blízko, že slyším každý jeho mělký nádech. Tak blízko, že bych pravděpodobně mohl slyšet bít jeho srdce i pulzující tep na jeho krku – tak by to bylo, kdybych tedy slyšel víc než jen zběsilý tlukot vlastního srdce.

„Coltone,“ začnu a pak ztichnu.

Co mám v úmyslu říct?

Co můžu říct?

Nechci, aby tahle noc teď a tady skončila, ale mám na výběr?

„Nicku…“ Ze způsobu, jakým bez dechu vysloví mé jméno, mi v penisu silně zapulzuje. Do prdele, chci ho.

A dnes večer poprvé jsem si jistý ještě jednou věcí.

On mě chce také.

Můžu to slyšet v jeho hlase.

Vidět v jeho očích.

A právě teď? V tento okamžik?

Seru na to.

Jsem unavený z bojování proti tomu.

Pohledem klesnu k jeho hezkým rtům a on musí vidět zuřící konflikt v mé tváři, protože pootevře rty a nakloní se blíž.

„Prosím,“ zašeptá a z naléhavosti v jeho tónu mi pták znovu zapulzuje. Je tvrdý.

To je vše, co potřebuju slyšet.

Nedokážu si ho odepřít – neodmítnu ho. Ani kdybych chtěl. Nikdy.

Naše rty se střetnou a já jsem v zasraném nebi. Tohle přesně potřebuju. To je to, o čem jsem až příliš dlouho snil.

Z hrdla mu unikne malé zakňučení a já prohloubím polibek, můj pták bolestivě pulzuje a snaží se prodrat přes kalhoty. Potřebuju z tohohle auta vypadnout. Potřebuju se k němu přiblížit. Potřebuju – ne.

Musím jít.

Tohle se nemůže stát.

Ne tady.Ne před kolejemi, kdy může kdykoliv projít okolo některý z mých studentů a podívat se do mého auta.

Krucinál.

Odtáhnu se, i když všechno ve mně chce pokračovat. Podívá se na mě těma krásnýma očima s rozšířenýma zorničkami a těžkými víčky, takže vypadá ještě opilejší, než jen díky alkoholu. Ten opojný polibek zamířil přímo do mého mozku a taky rozkroku.

„Nicku?“ Teď mrká, jako by se snažil na mě soustředit. Vzrušení na jeho tváři bylo částečně nahrazené zmatkem. „Měli bychom… můžeme…“

Zavrtím hlavou, bojím se toho, na co se chce zeptat, protože pokud mě pozve do svého pokoje, v žádném případě bych ho neodmítl.

„Měl bys jít,“ řeknu dřív, než má šanci znovu promluvit. „Hned.“

V jeho tváři vidím záblesk bolesti způsobené mými slovy a já se za ni nenávidím, ale je to pro jeho vlastní dobro. Možná jsem já ten, kdo by se dostal do potíží za naše počínání, ale jeho by to postihlo také.

To prostě nemůžu riskovat.

Ne dnes večer.

Neřekne už ani slovo, prostě jen přikývne a otevře dveře.

Sleduji, jak vystupuje a jde ke koleji. Napůl doufám, že se otočí a věnuje mi úsměv, který tak miluju, nebo mi aspoň mávne na rozloučenou, ale neohlédne se, neusměje ani nemávne.

A tak je to v pořádku. Neměl bych to očekávat. A zatraceně jistě si to ani nezasloužím.

Věci, které s ním chci dělat, jsou špatné. Nemůžu podlehnout.

Ale kruci.

Zítra ho zase uvidím v učebně. A další den. A další.

Dnes večer jsem byl ukázněný. Zastavil jsem se, než se mohla situace vymknout z ruky.

A pokud se něco takového stane znovu?

Nemyslím si, že bych byl schopný se znovu zastavit.

Nevím, jestli bych se vůbec pokusil.