BK - 54. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

BIANCA

 

Jakmile dostanu svolení od sestry, vyrazím k nemocničnímu pokoji za Oakleym.

 

Zrovna když se chystám otevřít dveře, někdo vyštěkne: "Ne tak rychle."

 

Když vzhlédnu, uvidím tam stát Oakleyho tátu s hrnkem kávy v ruce. Naštvaný výraz v jeho tváři dává jasně najevo, že mě nevidí rád.

 

"Dobrý den, pane Zelenko." Věnuji mu strohý úsměv. "Přišla jsem jen zkontrolovat Oakleyho."

 

Sestra mi nebyla schopná nic říct, protože nejsem rodina, ale řekla, že má povoleny návštěvy.

 

Znovu se pokusím otevřít dveře, ale Wayne se před ně vklíní a zabrání mi ve vstupu. "Je mi líto, ale to nepůjde."

 

Nechápavě zamrkám. "Proč?"

 

Podívá se na mě, jako by mi narostla další hlava. "Můj syn byl právě pobodán... tvým snoubencem."

 

"Bývalým snoubencem," opravím ho.

 

A ano, chápu jeho obavy, ale Stone je z mého života nadobro pryč.

 

Jediné, na čem teď záleží, je Oakley.

 

Waynovy oči se zúží. "Snažil jsem se ustoupit a nechat Oaka, aby se rozhodoval sám, ale už mám těch sraček dost."

 

Povytáhnu obočí. "Jakých sraček?"

 

"Nevím, jak to říct jasněji, ale chci, abys zmizela ze života mého syna." Jeho ruka svírá hrnek s kávou. "Od té doby, co jste se dali dohromady, je to jedna tragédie za druhou. Nejdřív se opil a zfetoval, a nakonec někoho zabil, pak se rozhodl jít do vězení – navzdory dohodě, kterou jsem pro něj vypracoval s prokurátorem, a teď ho pobodal tvůj snoubenec, protože tě bránil. Co se ještě musí stát, aby sis uvědomila, že vy dva jste naprostá definice jedovatosti, a nechala ho na pokoji?"

 

Bolelo by to míň, kdyby mi dal facku.

 

Netušila jsem, že se Oakley rozhodl jít do vězení.

 

Že mě opustil záměrně.

 

Srdce se mi složí samo do sebe. "Nechtěla jsem..." Pročistím si hrdlo a zkusím to znovu. "Podívejte, chápu, proč to tak cítíte, ale já miluju..."

 

"Možná bych uvěřil, že je to pravda, kdybys udělala to jediné, co on nemůže, a odešla."

 

Zrak se mi zamlží, jak vnímám jeho slova.

 

"Nemůžu od něj jen tak odejít," namítnu. "Miluju ho."

 

"Tak ho nech být," prosí Wayne. "Protože Oakley je loajální až do morku kostí, a pokud s ním nepřerušíš vazby, bude se toho držet ze všech sil, dokud kvůli tobě neskončí buď mrtvý, nebo nebude do konce života hnít ve vězeňské cele." Jeho rysy se zkroutí bolestí. "Nemůžu ztratit svého syna, Bianco. Neztratím ho."

 

Neskrývané obavy, které mu plavou v očích, mě téměř srazí na kolena.

 

Je zřejmé, že svého syna miluje.

 

A i když je pro mě rodičovská láska cizí pojem vzhledem k tomu, že můj vlastní otec byl po většinu mého života nepřítomný rodič... mám dva bratry, kteří by udělali cokoli, aby mě ochránili před újmou.

 

Jen jsem si až do této chvíle neuvědomila, že jsme s Oakleym tak toxičtí.

 

Myslela jsem, že jsme šťastní a zamilovaní.

 

Dva rozbité kousky jedné duše.

 

Ale možná jsme nebyli?

 

Možná jsme místo toho byli oheň a benzín.

 

Možná to, co jsme k sobě cítili, byla smrtelná závislost.

 

A jediný způsob, jak se zachránit před totální zkázou, je odejít jeden od druhého.

 

Možná proto mě máma donutila slíbit jí, že se nikdy nezamiluju.

 

Protože celou dobu věděla, co to s člověkem může udělat.

 

Jak vás to může zničit, až z vašeho srdce nezbude nic než prázdné, duté místo.

 

A že smrt je mnohem lepší osud než zakázaná láska.

 

Snažím se zahnat slzy, kterým hrozí, že vyplavou na povrch, ale je to zbytečné. "Můžete mi aspoň říct, jak mu je?"

 

Musím vědět, že je v pořádku.

 

Wayne si rukou promne obličej, než odpoví. "Je pořád ospalý a mimo. Ten záchvat byl ošklivý. Navíc došlo i ke ztrátě krve z bodné rány." Když sebou škubnu, řekne: "Nicméně to minulo jeho orgány a tepny a vyžádalo si to jen patnáct stehů. Měl by být později propuštěn, pokud bude stabilní."

 

Hrudník mi naplní úleva. "Díky Bohu."

 

Přikývne. "Pokud jde o tvého bratra, za pár hodin ho propustí. Ještě jsem neslyšel, jestli Stone vznese obvinění, ale pokud ano, bude mít slabý případ." Jeho pohled klesne na můj oteklý a pohmožděný ret a zamračí se. "Vzhledem k tomu, co ti udělal a tak."

 

"Jasně."

 

Napije se kávy. "Je samozřejmé, že ho budu bránit, pokud to bude potřebovat, kvůli... však víš."

 

Kvůli tomu, že to Jace vezme na sebe.

 

"Děkuju." Smutek mi vrazí do břicha jako kámen a podívám se na podlahu. "Můžete vyřídit Oakleymu, že mě mrzí, co se stalo." Hlas se mi zlomí a zradí mě. "A že ho miluji."

 

Až do dne, kdy zemřu.

 

Wayne stojí stoicky jako socha. "Vyřídím synovi, že mu přeješ brzké uzdravení."

 

Apatické prohlášení mi prořízne srdce jako střep.

 

Nadechnu se a snažím se uklidnit, když se otočím a odcházím.

 

"Vím, že to bolí, ale děláš správnou věc," prohlásí Wayne.

 

Tak proč mi to připadá tak špatné?

 

Hrudí se mi rozlévá hluboká, rozsáhlá bolest, zatímco se potácím chodbou a mým roztřeseným nohám hrozí, že se každou chvíli podlomí.

 

Vždycky jsem si myslela, že nejhoršími okamžiky mého života byla ztráta matky a Liama.

 

Ale mýlila jsem se.

 

Protože když na to přišlo, neměla jsem na výběr.

 

A teď, když mám na výběr, si nemůžu pomoct a musím myslet na to, jak by to mohlo být jiné, kdyby se ta nehoda nikdy nestala.

 

Kdybych neskončila zasnoubená s jiným mužem.

 

A právě tak mi břicho rozežírá čirý vztek, který roste tak hustě, až mě skoro dusí.

 

Možná jsem hrozný člověk, když chci, aby Stone trpěl – protože má zjevně nějaké psychické problémy – ale už je mi to úplně jedno.

 

Chci jen pomstu.

 

Chci, aby zaplatil za to, co udělal.

 

Koutkem oka zahlédnu mladého kluka v uniformě, který stojí před něčím, co vypadá jako vozík s léky.

 

Na vozíku je několik lahviček a on zrovna natahuje do jehly nějakou průhlednou látku.

 

Nasadím si na tvář sexy úsměv a připlížím se k němu. "Ahoj."

 

Chvíli mu trvá, než si mě všimne, ale když si mě všimne, oči se mu lesknou zájmem. "Ahoj."

 

Zamrkám řasami. "Omlouvám se, že tě obtěžuji. Jen jsem si říkala, jestli bych se tě mohla na něco zeptat."

 

Nevypadá ani v nejmenším znepokojeně. "Jistě."

 

***

 

Když vstoupím do jeho nemocničního pokoje, Stone spí. Bezpochyby je omámený všemi těmi léky proti bolesti, které mu dali.

 

Zaměřím se na ruku v sádře a nohu, která je v trakci.

 

Nemůže nikam jít, ani kdyby chtěl.

 

To ale neznamená, že nemůže křičet.

 

Vklouznu rukama pod šaty a sundám si kalhotky.

 

Když dojdu k posteli, pohne se, a jakmile otevře oči, nacpu mu kalhotky do pusy.

 

Kašle a chce si je sundat, ale já si vytáhnu gumičku z vlasů a připoutám mu volnou ruku k posteli.

 

Studuji si nehty a kroužím kolem jeho postele jako sup. "Víš, někteří lidé by tě litovali a říkali by, že jsi jen oběť okolností." Zastavím své pohyby a upřu na něj pohled. "Ale kašlu na to a na tebe taky."

 

Mohl si vybrat jinou cestu.

 

Nemusel na mě nakonec použít pěsti jako jeho táta na mámu.

 

"Z toho, že jsem s tebou v jedné místnosti, se mi zvedá žaludek, takže to udělám hezky a krátce, jo?"

 

Vytáhnu z podprsenky dvě lahvičky a jehlu. Sanitář byl tak uchvácen mým nestydatým flirtováním, že si ani nevšiml, že jsem je ukradla.

 

"Rychlá prověrka, frajere. Kolik přesně inzulínu je potřeba k tomu, aby někoho zabil?" Ušklíbnu se. "Oh, přesně tak. Nedokážeš odpovědět." Pokrčím rameny a sundám uzávěr z jedné z jehel. "Asi to budu muset zjistit sama."

 

Jeho oči se zvětší a začne se kroutit a sténat.

 

"Radím ti, abys toho nechal," upozorním ho. "Nebo ti drahá maminka bude dnes večer plánovat pohřeb."

 

Jeho tělo ochabne, hrudník se mu zvedá a klesá s rychlými nerovnoměrnými nádechy.

 

Škrábu jehlou podél lýtka jeho zdravé nohy. "Mohla bych tě krmit kecama o tom, že byly časy, kdy jsem si myslela, že tě opravdu miluju." Zúžím oči a dodám: "Ale nestojíš mi za vzduch, který dýchám, Stone. Nikdy jsi nestál."

 

Poklepu mu na špičku nosu. "Takže, dohoda je taková, sluníčko. Ty a zbytek tvé podřadné rodiny se už nikdy nesmíte přiblížit ke mně ani k lidem, které miluji." Střelím po něm se sadistickým úšklebkem a zatlačím mu nos, aby nemohl dýchat. "A ano, včetně Oakleyho."

 

Když mi neodpoví, zatlačím ještě silněji. "Ukaž mi, že rozumíš podmínkám dohody, kreténe."

 

Konečně přikývne.

 

"Hodnej kluk." Táhnu mu jehlu po stehně. "Výměnou za tvou spolupráci můžeš zůstat v přípravce na medicínu a já neukončím tvůj mizerný život."

 

Jeho úleva je hmatatelná.

 

Blesknu něj zuby a zabodnu mu jehlu do kůže.

 

"Když o tom tak přemýšlím... to pro takovou jedovatou čubku, jako jsem já, nebude fungovat." Nakloním se k němu a zašeptám: "Uvidíme se v pekle."

 

Výraz strachu v jeho tváři a patetické sténání, které z něj vychází, mě naplňují takovou rozkoší, že se nemůžu ubránit úsměvu.

 

Dá se říct, že válka mezi našimi rodinami oficiálně skončila.

 

Ruku mám na klice, když se zastavím. "Klid, Stone. Je to jen solný roztok." Nakouknu mu přes rameno a naposledy ho varuju. "Ale až si příště budeš zahrávat se mnou nebo s mojí rodinou. Přísahám Bohu, že tě zabiju."