TH - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Colton

Jak hodiny odtikávají konec přednášky, je z mého žaludku uzlíček nervů.

Nevím, proč profesor chce, bych zůstal po vyučování – nebo proč se mě předtím vůbec ptal, ale pořád se na mě dívá, jako bych udělal něco špatně.

A i když je jeho pohled zastrašující víc než cokoli, nejsem vyděšený.

Fajn…nejsem tolik vystrašený.

Nebo možná ne tak vyděšený, jak bych měl být.

Místo toho jsem tak nějak natěšený.

Tvář mi při té myšlence zrudne horkem a poposednu si na židli. Doufám, že si nikdo nevšimne mého vnitřního boje a snažím se po zbytek hodiny klidně sedět.

Upřu pohled na profesora Bradshawa a můžu říct, že si všimnul. Je to, jako by jeho oči byli vždy upřené na mě. A dokonce je i cítím, když není okolo.

Možná proto jsem víc nadšený, než vyděšený – nebo aspoň určité mé části jsou nadšené a vyděšené. A asi i nervózní. Och můj Bože, už je skoro načase.

Hodina končí za pět minut. Pět minut do chvíle, kdy s ním zůstanu sám – s mužem, na kterého nemůžu přestat myslet.

Nikdy jsem si nemyslel, že je možné se takhle cítit ohledně učitele, ale lhal bych, kdybych řekl, že se profesor v poslední době neobjevuje v každé mé fantazii.

Už jsem tvrdý jako kámen jen z těch problémů ve třídě a vím, že to zní téměř pateticky, ale je mi to jedno.

„Nezapomeňte na zítřejší test,“ řekne profesor, vytrhne mě z myšlenek a znovu se mnou naváže oční kontakt. Pokaždé, když se tak stane, cítím, jako bych byl jediný člověk v místnosti.

Až na to, že tu teď budeme opravdu jen my dva.

Jen on a já.

Za… dvě a půl minuty.

Začnou se mi potit ruce, jak třída začne vstávat a sbírá si učebnice. Právě teď jsem tak nervózní, že mi vážně hrozí hyperventilace.

Nebo že se pozvracím.

Nebo omdlím, protože och, můj Bože, jde přímo ke mně.

Všichni vychází ze dveří. Cítím, jak se pár z nich po mě ohlíží, ale sotva je vnímám. Nedokážu přečíst jeho výraz, zatímco jeho oči neopustí mé.

„Děkuju, že jste zůstal,“ řekne, jako bych měl na vybranou.

A i kdyby mi neřekl, abych zůstal, neexistuje způsob, že bych se s tím, jak mě upřeně pozoruje, mohl pohnout. Ptáka mám tak tvrdého, že přenesu váhu a snažím se polknout.

„Ž-žádný problém,“ pokusím se o úsměv. Jeho výraz se však nezmění. „Omlouvám se za…“ ztratím nit, když se opře o stůl naproti mému.

Ta boule v přední části jeho kalhot je jasně viditelná, i když dělám, co můžu, abych se na ni nedíval.

Soustřeď se na jeho oči, tvář, strniště, jehož pocit na mé kůži by byl zřejmě moc dobrý a zároveň drsný…

„Za?“ pozvedne obočí.

„Cože?“ zamrkám a pak, Ježíši Kriste, se podívám na jeho rozkrok. Jen na zlomek vteřiny.

Ani ne na celou, ale jsem si téměř jistý, jak se mu ta boule v kalhotách hýbe, stejně jako jsem si jistý, že mě viděl, že ji vidím. „Omlouvám se,“ zopakuji. „Já… já… um…“

Kristepane, co to tady kecám.

Nedokážu jasně myslet. Sotva dokážu dýchat, když je tak blízko a jeho rozkrok je jen pár desítek centimetrů od mého obličeje.

„Jste v pořádku?“ Natáhne ruku, aby mě stabilizoval, a položí mi ji na rameno. „Jen jsem vám chtěl říct, že oceňuju práci, kterou odvádíte v mé třídě, ale obávám se, že jste byl v poslední době … rozptýlený….“

Skoro se zasměju, protože jak bych neměl být rozptýlený? Můj mozek po jeho doteku zkratoval. Z jeho ptáka, který je tak blízko, že na něj nedokážu přestat myslet nebo se na něj nekoukat… asi omdlím.

A on se mnou chce mluvit o rozptylování?

„Omlouvám se,“ zopakuji dnes asi posté. „P-povedu si lépe. Slibuji.“

Má ústa se hýbají a vychází z nich slova, ale nemám ponětí, co říkám. Jeho ruku mám stále na rameni, jemně mě mačká a tře způsobem, ze kterého se mi zahřívá celé tělo.

„Ano, povedete si lépe,“ jeho tón není ani zlý, ani povýšenecký, spíše věcný. „Vím, že ano, Coltone, protože vím, co umíš. Už teď jsi tak dobrý ch – mladý muž. Chytrý. Schopný. A chci vidět, jak naplno využíváš svůj potenciál.“

Přikývnu. Teď jsem úplně přestal dýchat.

Myslí si, že jsem chytrý?

Že mám potenciál?

V hlavě mi najednou víří tolik myšlenek, že nevím, co říct nebo udělat. Bojím se znovu otevřít ústa, kvůli strachu, co by z nich mohlo vypadnout. Jsem si na sto procent jistý, že by to bylo něco nevhodného – že bych ho požádal, aby mi řekl, co si ještě myslí, nebo ho požádal, aby se mě nadále dotýkal.

A pak, jako by mi četl myšlenky, jeho oči opustí mé a podívá se na svoji ruku na mém rameni, jako by si poprvé za pár minut všiml, že mi pomalu masíruje ohyb mezi krkem a ramenem.

„Já…“ tvrdě polkne, odtáhne ruku a strčí si ji do kapsy. „Myslím, že už bys měl odejít. Jen si zapamatuj, o čem jsme mluvili, jo? Chci vidět tvůj… tvůj potenciál.“

Zaváhá jen na tak dlouho, aby můj mozek zaplavili všemožné zvrácené myšlenky a všechny věci, které chci, aby viděl, a které nemají nic společného s mým potenciálem.

Ale rozhovor je u konce. Už odchází pryč, přesouvá k něčemu jinému a nechává mě tu sedět s bušícím srdcem, bolestivou erekcí a úplně paf.

Omámeně sbírám učebnice a hlavou mi mezitím zběsile víří myšlenky. Chci vyskočit ze židle a běžet za ním a vymyslet si další otázku, jen abych s ním mohl další minutu či dvě mluvit.

Ze všech myšlenek, které mi proudí hlavou, mi žádná nepřipadá dost vhodná na to, abych se ho ptal.

Ani si nejsem jistý, zda bych měl odvahu se na některou z nich zeptat svého přítele – a to by vyžadovalo jít na rande, takže… jo pravděpodobně se to v nejbližší době nestane.

Profesor Bradshaw je zpět za svým stolem, listuje v hromádce papírů a nedívá se mým směrem. Všechen oční kontakt, který tu před okamžikem byl, je teď… prostě pryč.

Pravděpodobně proto, že většina z toho se odehrávala jen v mé hlavě.

Když přecházím přes učebnu, vzhlédne a znovu na mě upírá pohled. Bože, jak to dělá? Vždycky se zdá, jako by mi četl myšlenky – vždy, když myslím na ty nejnevhodnější věci.

A proč – ach proč – mě vždy nutí chtít víc?

„Chcete ještě něco?“

Ano.

Prosím.

Všechno. Cokoli.

„Ne, pane.“ Ta slova řeknu plně automaticky. Alespoň z této vzdálenosti můžu odpovědět, aniž by mě rozptyloval svým rozkrokem nebo dotekem. Jak způsobuje, že můj pták je tak tvrdý, že sotva dokážu chodit? Proč mi tak zběsile buší srdce pokaždé, když jen pohlédne mým směrem?

To je jedno.

Právě teď o tom nemůžu moc přemýšlet – nebo o čemkoli jiném. Jen spěchám ven ze dveří dřív, než některý z nás může cokoli říct.

Jakmile se ocitnu v skoro prázdné chodbě, za bytelnými dřevěnými dveřmi a dělí nás alespoň pět metrů, zastavím se.

Připomenu si, abych dýchal.

Sáhnu dolů a tak nenápadně, jak jen dokážu, se upravím.

O čem to bylo? Vážně si mě tam nechal po vyučování jen proto, aby mi řekl, že mám potenciál?

Pokud tomu tak je, tak proč mám pocit, jako bych udělal něco špatně? Proč se cítím, jako bych nikdy nedokázal naplnit potencionál, který ve mně vidí?

A kristepane, proč ho pořád tak hrozně chci?