TDSQ - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Gilbert

Když ji vysadil u Freemanova sídla, Polly se na něj neurčitě usmála. Gilbert úsměv opětoval. Zaváhal, když šla k domu, a sledoval ji, jak odchází. Džíny jí tak dokonale seděly na zadku, že mu jeho vlastní kalhoty připadaly těsné. Odvrátil pohled. Pozorování žen nebylo nic, co by dělal.

Zajímalo ho, co by udělala, kdyby ji pozval na večeři. Vzal by ji na nějaké nóbl místo a mluvili by o ničem a pak o všem. Než by dojedli dezert, měli by pocit, že se znají odjakživa. Což by pro něj nebylo nic přitaženého za vlasy – už teď měl pocit, že ji zná celý život. Ona to tak k němu ale necítila, ale bude to tak cítit, až si budou pár hodin povídat. A pak, až by přišli domů z rande, nechtěli by se od sebe odloučit a strávili by spolu noc. Ne nutně se sexem… Ten mohl přijít později, aby se věci neodehrávaly bleskovým tempem. Prostě by byli spolu.

Gilbert si povzdechl, když Polly zmizela v domě. Zamířil zpátky k sobě a uvažoval o své fantazii… Co by si asi Polly pomyslela, kdyby slyšela jeho myšlenky?

Co by si myslel jeho král?

Když dorazil do svého velkého, prázdného domu, litoval, že ji nepožádal, aby zůstala. Byl tu tak osamělý… ale na druhou stranu, samota znamenala, že se mohl soustředit na výsledky, které se mu právě vrátily z kontrolních testů, jež provedl před několika týdny.

Gilbert začal studovat neurologii, když mu bylo deset let. Byl vybrán pro velmi důležitý úkol v klanu: najít lék na nemoc, která zabíjela jejich krále. Nebyl to úkol, který by si sám vybral, a když se ohlédl za svým životem, zjistil, že kvůli tomu propásl spoustu jiných příležitostí. Jeho studium se od té doby přizpůsobilo neurologii a medicíně. Na studium historie nikdy nedošlo. Žádná angličtina ani umění. Ale výsledky byly jasné. Byl tady, dost mladý na to, aby ho lidé brali vážně jako lékaře, a byl světově uznávaným neurochirurgem.

Vzal si sendvič a sedl si k počítači, aby si prohlédl výsledky. Byl teprve v polovině, když mu začal bzučet telefon. Podíval se na něj a srdce se mu málem zastavilo – byl to klan. Málokdy mu volali.

Zvedl to a vyděšeně odpověděl.

„Gilberte.“ Na lince se ozval klidný hlas Berty. Byla to králova osobní ošetřovatelka. „Už několik dní jsme o tobě neslyšeli. Dnes sis nechával posílat výsledky nějakých testů, že?“

„Ano.“ Gilbert se otočil zpátky ke svému počítači. „Právě jsem si všechno procházel. Zatím to vypadá docela dobře. Tyhle kontrolní testy ukazují, že se neurony začaly regenerovat a…“

„A jak brzy to můžeš uvést do praxe s králem?“

Gilbert sebou trhl. „Potřebuji o tom ještě víc informací. Fyziologie draka a člověka se liší, a kdybych něco zkusil dřív, než si budu jistý, mohlo by ho to zabít.“

Berta si povzdechla. „A když to nebudeme riskovat, stejně zemře. Vím, že je to pro tebe těžké, Gilberte. Všechny ty roky výzkumu… ale možná ho nedokážeš zachránit. Jeho stav se zhoršuje, Gilberte. Podle toho, co vidím, si myslím, že nepřežije ani rok. Možná budeme muset upravit naše plány.“

Byla to střízlivá zpráva. Bylo to už několik let, co se vrátil ke klanu. Přesto absolvoval spoustu vyšetření magnetickou rezonancí. Poškození, které bylo způsobeno na králově mozku, bylo jasné. Když si poprvé zapálil tenhle nápad, myslel si, že to bude věc, která je všechny zachrání. Ale jak roky plynuly, král se zhoršoval a jeho vlastní výzkum udělal tolik kroků zpět jako dopředu. Přinesl revoluci v přístupu k lidem, ale na záchranu jeho krále to nestačilo.

„Gilberte? Jsi tam?“

„Jo,“ zamumlal. „Jsem tady. Pokud je situace zoufalá, měli bychom zavést…“

„Gilberte.“ Berta ho přerušila. „Říkal jsi, že ho to může zabít. Víš, co to znamená. Než se o něco pokusíme, potřebujeme tady královskou dceru. Potřebujeme jeho dědičku, která by převzala vládu, kdyby ta léčba nezabrala, nebo ještě hůř, kdyby ho zabila.“

Zavrtěl hlavou a snažil se to popřít, i když mu srdce silně bušilo do hrudi. Ne. Ještě ne. „Nemůže to být tak zlé. Má tady život, obrátit to všechno vzhůru nohama…“

„Gilberte!“

Oči se mu přivřely. V žaludku se mu rozhořely ohníčky, které vysoko šlehaly a pálily ho v krku. Chtěl na Bertu křičet, že nemohou Polly říct, že je drak a dědička strašné nemoci – už tak si myslela, že je prokletá. No, byla to pravda. Byla prokletá, jen ne tak, jak si myslela. Kdyby se vrátila do klanu a zaujala místo královské dcery, královy dědičky, skončila by se stejnou nemocí jako on. Tou, která zabila jeho otce, jeho babičku, každého krále nebo královnu klanu, co generací znal.

„Není připravená.“

„Pokud nebude pomazaná, pak se kletba rozšíří a pohltí nás všechny. To přece víš.“

„Ona ani neví, že je drak. Je kruté stavět ji do pozice, kdy má zemřít za lidi, které ani nezná.“

Berta si povzdechla. „Kruté? Vždyť se k tomu narodila. Není to o nic krutější než zabít býka, aby se najedl.“

„Porážka je správná. Ona je to člověk, Berto. Nebyla vychována jako jedna z nás. Nikdy se neproměnila. Nemá ponětí, co je její dědictví.“

„Pak bys jí to měl raději říct, Gilberte. Říkáš, že je kruté očekávat od ní, že se ujme pozice královské dcery, že se stane královnou po smrti krále?“ Berta si povzdechla. „Oč krutější by bylo donutit všechny naše lidi, aby byli odříznuti od svých draků? Odepřít našim dětem radost z toho, že na sebe berou dračí podobu? Odepřít jim tuto část sebe sama. Nemluvě o tom, že by oni, jejich rodiče, jejich děti, všichni zemřeli strašlivou, pomalou smrtí. Chřadnoucí ve vlastních postelích, jak jejich těla pomalu selhávají.“

„Vím, co se stane, když král nepředá korunu dál.“

Proč to muselo být zrovna Polly? Proč se mezi členy klanu nemohl najít dobrovolník, který by na sebe vzal kletbu? V minulosti už byly doby, kdy se nenašel žádný dědic. A kletba se šířila klanem, dokud se někdo nepřihlásil za krále nebo královnu a nevzal ji na sebe znovu. K čertu, klidně by se přihlásil sám, kdyby to bylo nutné. Možná by pak Polly nebyla odříznuta od svého draka…

Ale takhle se to nedělalo. Člověk na sebe nemohl vzít vůdcovský plášť, když měl král žijícího dědice. Musela to být Polly. I když se mu to nelíbilo, i když si přál, aby to šlo jinak…

„Řeknu jí to.“

„Dobře. Raději dřív než později, Gilberte. Nemáme moc času.“

Beze slova zavěsil. Vzrušení z pozitivních výsledků mu teď v ústech chutnalo hořce. Všechny ty roky výzkumu a jeho práce by nakonec k ničemu nebyla. Nebo možná ano… možná nemohl zachránit svého krále, ale možná mohl zachránit svou královnu. Polly byla ještě mladá, budou mít několik desetiletí, než se s ní dostanou do tohoto bodu. Na to byl čas, ne? Zachrání ji?

Srdce mu ztěžklo v hrudi, když vstal a přešel k oknu. Když vyhlédl ven, uviděl Polly v tělocvičně pod širým nebem, kterou měli Freemanovi. Byla zastřešená, aby chránila nářadí před deštěm a sněhem, ale jinak byla otevřená. Polly se utkala s boxovacím pytlem. I z téhle vzdálenosti viděl, jak se její tmavá kůže ve světle leskne.

Boxovací pytel se najednou roztrhl. Jeho výplň se roztrhla, rozstříkla se po Polly a ta se zhroutila na kolena. Gilbertovi vyskočilo srdce až do krku. Byl venku z domu dřív, než si stačil obout boty. Přeskočil malý plot, který odděloval jeho pozemek od Freemanova, a za pár vteřin byl u ní.

Polly vykřikla. Začala od něj couvat, ale když uviděla, kdo to je, uklidnila se. Po tváři jí stékaly slzy a ona si je spěšně otřela.

„Jsi v pořádku?“ Gilbert se zeptal.

Polly sklonila hlavu a přikývla. Jednu ruku si přitiskla k hrudi. „Jen jsem se zranila, když se roztrhl pytel. Ale budu v pořádku.“

„Ukaž mi ruku.“

„Ne, jsem v pořádku.“

Gilbert natáhl ruku. Polly se chvíli kousala do rtu, než do ní neochotně vložila ruku. Přejel jí prsty po kloubech a po paži a zkontroloval, jestli nemá modřiny nebo kosti na jiném místě. Ani drak v plné síle by se z něčeho takového ještě nevyléčil. Nic však nenašel a zamračil se, když pohlédl na Polly. Nesetkala se s jeho pohledem.

„Nevypadá to, že bys byla zraněná.“

Polly pokrčila rameny. „Jen to hodně bolelo. Panebože, to je neuvěřitelné.“ Povzdechla si. „Byl to úplně nový pytel. Právě jsem ho koupila. Chtěla jsem něco, na čem bych mohla trénovat kickbox. Jsem prostě frustrovaná. Ta zatracená věc se prostě rozštípla! Ale nenechala jsem si tu pitomou účtenku, takže ho nemůžu vzít zpátky.“

Úplně nový pytel se takhle rozpáral? Gilbert se tomu musel usmát. Položil Polly ruku na rameno a bezhlesně si oddechl, když se k němu naklonila. „Jsi hodně silná, když jsi dokázala takhle sundat boxovací pytel. Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že by ses přihlásila na olympiádu?“

Draci na olympiádu nesměli. Ani v armádě. Nebo spousta dalších věcí, o kterých si lidé mysleli, že by jedné straně poskytly nespravedlivou výhodu. Gilbert si pomyslel, že to má jistou logiku, ale přál si, aby se daly sestavit speciální dračí týmy. Dračí olympiáda – to bylo něco, za co by zaplatil.

Polly se na něj zahihňala. Bylo příjemné vidět, jak se směje. „Nejsem tak silná. Bylo to jen nekvalitní zpracování. Příště si pořídím nějakou značku nebo tak něco. Vlastně se možná podívám, jestli má Shane nějaký typ, který se mu líbí nejvíc, třeba něco vyrobeného pro draky. Dovedu si představit, jak rychle by tahle věc umřela, kdyby se ji pokusil praštit.“

Věřila by mu vůbec, kdyby jí řekl, že je z dračího rodu? Gilbert jí pomohl vstát. Jak jí to měl říct? Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Jen si dej pozor na tu ruku a paži. Kdyby tě v ní začaly bolet, dej mi vědět.“

„Udělám to. Díky.“

Gilbert ztuhle přikývl. Otočil se a vydal se zpátky ke svému domu. Řekne jí to… jen potřeboval najít správnou chvíli.