Rebirth - 2.kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Byla mi zima a byla jsem zpocená, ale na chvíli jsem ignorovala tu krutou potřebu se osprchovat. V momentě, kdy jsem vešla do domu, jsem zavolala: „Hej, je někdo doma?“

K mé absolutní radosti mi nikdo neodpověděl a s lehkým povzdechem jsem došla do kuchyně. Popadla jsem židli, odtáhla ji od stolu. Nevšímala jsem si tichého skřípění, které mi vibrovalo ušima, a pak jsem se na ní postavila. Otevřela jsem nejvyšší skříňku vlevo, sáhla jsem dovnitř a vytáhla strategicky ukrytou čokoládovou tyčinku. Se šťastným úsměvem jsem slezla ze židle, posadila se na ni, otevřela obal a ukousla si obrovské sousto.

S oči zavřenýma čirou blažeností jsem pomalu žvýkala a vychutnávala sladkou, sytou chuť.

Podívala jsem se dolů na čokoládovou tyčinku a cítila jsem se mírně provinile, že jsem snědla tu lahodnou pochoutku téměř okamžitě po skončení tréninku.

S lehkým pokrčením ramen jsem si ukousla další sousto a pronesla: „Pfff. Kašlu na to.“

To byl důvod, proč jsem na tom pracovala, ne? Abych mohla jíst, co chci? A zrovna teď jsem chtěla čokoládu, takže.... „Mňam,“ zamumlala jsem, když jsem si hodila zbytek tyčinky do pusy.

Hlavní dveře se otevřely a oči se mi rozšířily. Vzala jsem obal od tyčinky, strčila si ho do podprsenky a žvýkala rychleji.

„Tak jo, prcku,“ řekla Molly. „Sundej si boty a odlož si tašku.“

Když A.J. proběhl otevřenými dveřmi, zakřičel: „Ahoj, mami!“

Přiložila jsem si ruku k ústům, pokračovala v žvýkání, ztěžka polkla a pak zavolala: „Ahoj, miláčku.“

Molly vešla do kuchyně a zblízka se na mě podívala. Zakřenila se a zeptala se: „Ty jsi jedla čokoládu?“

Jak se to dozvěděla? „Cože? Ne,“ řekl jsem trochu moc rychle.

Když se s úsměvem zamračila a položila mi prst do koutku rtů, odtáhla se a s úšklebkem přičichla k prstu. „Čokoláda.” Pak se jí zúžilo obočí. „Kde jsi vzala čokoládu? Chci čokoládu.“

Kruci.

Načapala mě.

Tahle dvaadvacetiletá mladá žena se rychle stal členem naší rodiny. Ano, byla malá a omená, ale Molly se k nám hodila. Když ji Julius doporučil jako chůvu na částečný úvazek pro A.J., váhala jsem. Měla jsem tušit, že každého, koho Julius doporučil, třikrát zkontroluje.

Nebyl to člověk, který by riskoval. Ani jeho žena Alejandra.

Oba mi dost chyběli.

Bydleli u nás šest měsíců, když se poprvé přestěhovali do Sydney, a v době jejich příjezdu nebyla Alejandra v dobrém stavu. Jelikož jí několik dní drželi v zajetí a mučili, byla zraněná nejen fyzicky. Psychicky byla tak slabá, že se zdála téměř křehká, vypadala, že jí srazí sebemenší dotyk, zvuk nebo vánek, a po svém utrpení už skoro nepromluvila. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem se k tomu ve své hlavě vracela; nemohla jsem ani pochopit, čím si ta ubohá žena prošla.

Během několika málo dní přišla o prst, měla zlomených několik kostí, byla opakovaně znásilňovaná a utrpěla trvalé poškození oka, a to všechno rukou maniaka s loveckým nožem. Byla teď od doktorů ošklivě zjizvená a naprosto zkamenělá. Nicméně Julius ji miloval stále stejně. Za tu dobu, co u nás bydleli, jsem viděla z první ruky, jak moc byla zraněná.

Chvílemi mě ta vzpomínka stále pronásleduje.

Vzpomínám si, jak jsem se probouzela za zvuků vyděšeného a kvílivého křiku, lapala po dechu, když jsem vstala z postele a hnala se chodbou, Julius se v jejich pokoji pokoušel znovu získat kontrolu nad situací.

„Probuď se, zlato,“ vypravil ze sebe a pak začal šílet, „Do prdele. Probuď se!” Pak hlasitěji: “Ano!“

Výkřiky však pokračovaly a já stála na konci chodby s rukou přitisknutou k hrudi v chabé snaze uklidnit své bušící srdce. Když jekot a panické skřeky konečně utichly a nahradilo je tiché kvílení, zdráhavě jsem se vrátila do svého pokoje, ale už jsem neusnula.

V jednu chvíli jsem na chodbě zaslechla šourání, tak jsem si oblékla župan a vyšla z pokoje, a to, co jsem uviděla, mi zlomilo srdce.

Julius nesl do prádelny hromádku prostěradel. Pach moči byl slabý, ale rozhodně tam byl.

Vešla jsem do otevřených dveří, a když ucítil mou přítomnost, otočil se zpátky, aby se na mě podíval, oblečený jen do pyžamových kalhot. Vypadal omámeně a opotřebovaně.

Neunikly mi stopy na jeho krku a škrábance, které mu kazily hruď, moka kůže částečně zarudlá. „Ahoj,“ zašeptal, pak se otočil a nacpal prostěradla do pračky. „Promiň, že jsme tě vzbudili.“

Začínala jsem si uvědomovat, že Julius má trpělivost světce. „Netrap se tím,“ řekla jsem mu. Po krátkém zaváhání jsem se zeptala: „Je v pořádku?” Zády ke mně zavrtěl hlavou a já vstoupila do prádelny. „Další vzpomínka?“

„Ona, ehm-“ odkašlal si. „Zamotala se do prostěradel. Probudila se vyděšená.” Tiše, unaveně si povzdechl. „Měla nehodu.“

Bylo naprosto deprimující, že si tahle milá žena za svůj krátký život prošla tolika věcmi, že zamotání se do prostěradel představovalo hrozbu, která ji vystrašila natolik, že se pomočila. Ničilo mě sledovat, jak odmítá pomoc.

Byla jsem kvalifikovaná sociální pracovnice. Měla jsem zdroje, kdyby jen sáhli a vzali si, co jsem jim nabízela. V konečcích prstů jsem držela to nejlepší z australského systému péče o duševní zdraví. Ale chápala jsem strach lépe než kdokoli jiný a to, co mohl člověku způsobit, bylo skutečně destruktivní.

„Možná bychom to mohli zkusit znovu s tou terapií,“ promluvila jsem tiše.

Julius slabě smíchy vyštěkl. „Jasně. Tak to hodně štěstí. Už se mnou skoro nemluví. Jak ji přiměješ, aby mluvila?“

Moje odpověď byla upřímná a bezútěšná. „Já nevím.“

Zhluboka se nadechl a pak pomalu vydechl. Když mě míjel, vtiskl mi měkký polibek na tvář. „Promiň, že jsme tě vzbudili.“

Druhý den ráno jsem našla Anu, jak sedí u kuchyňského stolu naproti A.J.ovi, a když jsem se k nim v polospánku přišourala, usmála se. Jistě, moc toho nenamluvila, ale pořád ke mně byla tak laskavá, jak si jen mohla dovolit být, a pokud by úsměv byl to jediné, co by mohla dát, ráda ho přijmu.

Jemně jsem jí stiskla rameno. „Dobré ráno, Ano.” Zastavila jsem se vedle syna, předklonila se, objala ho jednou rukou a tiskla mu polibky ze strany na krk. „Dobré ráno, miláčku. Máš hlad?“

Než si otřel krk, udělal obličej. Byl to přece jen malý kluk. „Ne. Ana mi udělala toust.“

Moje oči se na ni usmály, když jsem se narovnala. „Díky. Můžu ti něco připravit?” V odpověď opětovala můj úsměv, ale pozvedla hrnek a řekla mi, že má vše, co potřebuje. Zkontrolovala jsem ledničku a zamumlala: „Dobře, no, uvažuju o slanině s vejci.”

V tom Julius vstoupil do kuchyně, vypadal ospale, jako by se zrovna probudil. „Já jsem pro.“

Udusila jsem smích, než jsem se obrátila zpátky k Aně. „Všimla sis, že není nikde k nalezení, dokud někdo neuvaří?“

Otočila se k manželovi s očima plnýma veselí, ale jednoduše usrkla kávy. Sedl si k ní a s drsným zachrochtáním a pronikavým pištěním k sobě přitáhl přitáhli její židli. Odložila hrnek a on jí začal šeptat do ucha. Diskrétně jsem je pozorovala, když jsem začala vařit. Cokoliv řekl, mělo to efekt. Začala pomalu přikyvovat, zavřela oči, a když se odtáhl, láskyplně vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu do očí. Když pod nimi zahlédla tmavé kruhy, její výraz poklesl a ona se k němu naklonila a tiskla mu k plným rtům jemné polibky.

Bez ohledu na to, čím si Ana prošla, jedna věc byla jasná. Milovala svého manžela víc, než by slova dokázala popsat. Láska jako ta jejich byla vzácná, ještě vzácnější, aby přežila vše, co měli. Oba jsem je zbožňovala, a i když měli své problémy, fandila jsem jim.

 

Když jsem smažila vejce na jedné pánvi a slaninu na druhé, hodila jsem do opékače topinek trochu chleba. Když byl hotový, Julius vstal, přidal ruku k dílu a vytáhl dva talíře.

Tehdy A.J. udeřil. „Proč máš noční můry?“

Celá jsem ztuhla. Vím, že to bylo ještě dítě, ale mluvili jsme o tom a on věděl, že Aně nemá pokládat tak osobní otázku.

Takže když odpověděla, byla jsem ohromená.

Chvíli jí to trvalo. Její hlas byl tichý a protože často nemluvila, chraptěla. „Protože špatní lidé mi dělali špatné věci.“

Slyšela jsem, jak A.J.ovi zavrzala židle, a pak šel k ní. Když jsem se podívala na Julia, měl vzpřímená záda a já věděla, že poslouchá. Můj syn seděl u té drobné ženy a díval se jí do bílého, poškozeného oka. „To udělali oni?“

Pomalu přikývla. “Ano.“

„Bolí to?“

Ana zavrtěla hlavou. „Ne.” Vzala A.J. za ruku a dotkla se jí na jizvách u oka. A.J. sebou trhl, ale povzbudivě se usmála. „To je v pořádku. Už to necítím. Je to otupělé.“

A.J. si přitiskl jí malé prsty k obličeji. Když je najednou pustil, zeptal se: „Proč v noci pláčeš?“ Málem jsem umřela.

S vytřeštěnýma očima a dokonale zmatená jeho nevhodným chováním jsem se otočila a okřikla ho. „To stačí.“

Ale Ana ke mně vztáhla ruku a dala mi najevo, že je to v pořádku. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se jí při řeči třásly ruce, kolik sil jí stálo o tom mluvit, ale pro A.J.e to udělala. „Brečím, protože jsem smutná, zlatíčko.“

A A.J. ji odměnil.

Vyskočil a spěchal do svého pokoje. Všichni jsme slyšeli rozruch, jak rozhazuje věci kolem sebe, a když konečně našel, co hledal, vrátil se. Ana vzala hnědého medvěda, kterého držel v natažené ruce, a když se na něj podívala, řekl jí: „Někdy, když je mi smutno, objímám svého medvídka.” Podíval se jí do očí tak beze studu, jak to dokáže jen dítě. „Cítím se s ním dobře. Je hebký a voní po sušenkách.“

Ana přitiskla nos k břichu medvídka a pak se usmála. „Ano.” Vrátila mu zpátky medvěda. „Ale nemůžu ti ho vzít. Je tvůj.“

Nafoukl hruď a prohlásil: „Jsem už velký kluk. Už ho nepotřebuju.“

„Jistěže potřebuješ,“ řekla laskavě, napřáhla k němu ruku s medvídkem a trvala na tom, aby si ho vzal.

Z toho, co vzápětí řekl, mě zahřála pýcha. „Myslím, že ty ho potřebuješ víc.“

Byl to hodný chlapec a chtěl upřímně pomoct. Když jsem dávala snídani na talíř, tiše jsem jí řekla: „Je tvrdohlavý jako mezek. Nebere ne jako odpověď.” Legračně jsem rozšířila oči. „V tom mi věř.“

Podívala na medvídka, něžně se dotkla jeho nosu a objala ho,  dlouhé černé vlasy jí spadly přes obličej. Hlas měla tichý. „Děkuji.“

Opětoval její úsměv. „Jsi hezká, Ano.” Pak se otočil ke mně. „Můžu se teď dívat na televizi?“

Panebože, to dítě. „Jistě.“

Juliovi se třásla ramena v tichém smíchu, když si sedal ke stolu a bral si s sebou talíř. „Radši si budu hlídat záda, Lexi. Myslím, že se mi tvůj kluk snaží ukrást holku.“

Když jsem u nich seděla, pronesla jsem: „Nevím, co to do něj ráno vjelo. Je mi to moc líto.“

Ale byla to Ana, kdo odpověděl. „To je v pořádku. Miluju A.J.e.“

Podívala jsem se na syna ve vedlejší místnosti a tvář mi změkla. „On tě taky miluje.“

A on ji opravdu miloval. Znovu a znovu to dokazoval, trávil s Anou čas, když si myslel, že je osamělá, povídal si s ní, dělil se s tou drobnou ženou o svačinu, nosil jí své nejoblíbenější věci, které si mohla půjčit nebo nechat. A když přišel čas se rozloučit, byl A.J. zničený.

S uplakanou tváří se zeptal: „Vrátíš se někdy?“, a otřel si nos rukávem.

Ana si klekla a jemně se usmála. „Samozřejmě, zlato. Nestěhujeme se tak daleko.” Vzala ho za ruku a pevně ji držela. „Můžete přijet na návštěvu, kdykoliv budete chtít.“

„Teď?”, zeptal se, popotáhl a ona se tiše zasmála jeho legračnímu chování.

Měla jsem silný pocit, že jí A.J. pomohl se trochu uzdravit a pro mě jako pro rodiče to byla pocta. Hodně to vypovídalo o jeho charakteru.

Bolelo vidět ho, jak přichází o kamarádku, ale bylo příjemné vidět Anu s Juliem, jak v životě postupují kupředu. Na dlouhou chvíli se zasekli. Nepohybovali se dopředu ani dozadu.

Prostě... se zasekli.

Něžně mu rukou otřela slzy a tiše promluvila. „Slibuji, že jakmile budeme mít nábytek a budu pro tebe mít postel, můžeš k nám přijít přespat, ano?“

Na to se přes slzy usmál. „Dobře.” Objal ji, jak nejpevněji dovedl, a když se odtáhli, Julius rozpřáhl náruč.

A.J. k němu pomalu přistoupil, vlekl se k němu, a když k němu došel, sklonil bradu a tvářil se ztrápeně. Julius ho zvedl, a když A.J. položil hlavu strýci Juliovi na rameno, skoro se mi rozpustily vnitřnosti.

„Ty jsi pán domu,“ řekl mu Julius a A.J. mu kývl na rameno. „To znamená, že se musíš postarat o mámu.“

Smutně jsem se usmála, když se na mě A.J. podíval a zamumlal: „Udělám to. Slibuji.“

„To je můj kluk,“ řekl Julius, přitiskl si svého kmotřence k sobě a mírně se pohupoval ze strany na stranu. „Jsi v pohodě?“

A.J. sklíčeně zavrtěl hlavou, Julius ho objal ještě pevněji a jemně se smíchem zafuněl. „Ale no tak. Vždyť mě tady zabíjíš.“

Když jsem viděla, jak se A.J. uculuje, věděla jsem, že si to užívá, očividně miloval pozornost. Později v noci, když nás Julius a Ana konečně opustili, byl dům děsivě nehybný a tichý tak, jak nebyl celé měsíce, a abych byla upřímná, nelíbilo se mi to. Ani trochu.

Týdny ubíhaly a dům zůstal nehybný. Julius zavolal a znělo to rozpačitě, když řekl: „Myslím, že možná překračuju hranice, Lexi.“ To je zvláštní sentiment.

K překračování hranic jsme měli daleko. Po tom všem, čím jsme si prošli, jsem si nemyslela, že bychom mohli žít jinak, než čím jsme byli. Hranice jsme nikdy nepřekročili, protože mezi námi žádné hranice nebyly.

„Nic takového,“ řekl jsem mu. „Co se děje?“

„Volal mi někdo, koho znám. Vlastně dcera někoho, koho znám. Hledá si práci.“

Jo. Rozhodně jsem byla zmatená.

Protáhla jsem: „Dobře?“

„Nemá moc zkušeností, ale v jedné věci je dobrá.“

„Vážně? Co to je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Umí to s dětmi.“

A srdce mi pokleslo. „Julie-“

Ale on mě přerušil: „Přemýšlej o tom, Lexi. Chtěla ses už nějakou dobu vrátit do práce, ale říkala jsi, že bude těžké sladit ty počty hodin v práci a péči o A.J.e.” Rychle vyhrkl: „S tím může pomoct Molly. Mohla bys zase pracovat, ať budeš dělat cokoliv.” Po chvíli ticha zaklel: „A.J. ji bude milovat.“

Nechtěla jsem Juliovi ublížit, ale tohle mi přišlo jako překračování hranic. „Jmenuje se Molly?“

„Jasně. Je jí jedenadvacet a hledá něco stálého.“

Tiše jsem si povzdechla.

Do hry vstoupily moje mateřské obavy. „Věříš jí?“

„Lexi,“ bylo jediné, co řekl, a já věděla, že je to hloupá otázka. Jako kdyby Julius pustil ke svému kmotřenci někoho nedůvěryhodného.

Myšlenka na další práci zněla úžasně. Nemohla jsem si pomoct, ale tu nabídku jsem zvažovala.

„No, nemůžu slíbit nic stálého, ale–“ zhluboka jsem si povzdechla. „– možná by mohla přijít příští týden na den nebo dva, abych ji mohla trochu poznat.“

Juliovi to nevadilo. „Samozřejmě bych se do ničeho nevrhal, dokud bys ji nepotkala. Ona je, uh...“ Odmlčel se. „Ona je jiná.“

Následující týden, když jsem se setkala s Molly, jsem pochopila, co znamená to „jiná“.

Když jsem otevřela dveře a našla drobnou dívku s olivovou pletí, jak tam stojí v černých přiléhavých džínách, s volným síťovaným topem s dlouhými rukávy a vojenských botách, zarazila jsem se. Kolem širokých oříškových očí měla silné černé oční stíny a velké našpulené rty měla namalované fialovou rtěnkou. Tmavé vlasy měla krátké a kudrnaté, uprostřed rozdělené, s rovnou ofinou. Krátce zastřižené nehty měla nalakované na černo a měla tetování. Když otevřela ústa, nečekala jsem, že uslyším tak něžný a jemný hlas.

„Slečna Ballentinová?” Když jsem se na ni dál dívala, její oči pomalu těkaly kolem, natáhla se, aby se poškrábala na rameni. „Hm, já jsem Molly.” Ale nemohla jsem mluvit. Oči se jí rozšířily, když ještě víc vysvětlovala: „Poslal mě Julius.“

Poslední prohlášení vyznělo jako otázka.

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, a když se mi to povedlo, zavrtěla jsem hlavou, jako bych si ji chtěla pročistit. „Promiň,“ řekla jsem jí, otevřela dveře a ustoupila stranou. „Prosím, pojď dál.“

Poslechla, ale zaváhala. Neměla jsem jí to za zlé. Kdyby se mi dostalo takového přivítání, jakého se právě ode mě dočkala ona, taky bych váhala.

Jakmile jsme vešli dovnitř, zavedla jsem ji do kuchyně a zdvořile se usmála. „Posaď se.” Od chvíle, kdy si sedla, jí nervózně poskakovalo koleno a já jsem prostě věděla, že jsem zničila první dojem.

Snažila jsem se to vynahradit. „Takže, ty jsi chůva?“

„Chůva,“ rozzářila se. „Ve skutečnosti jsem byla au pair.“

Nevypadala na to. „Ach, opravdu? Kde všude?“

„V Londýně.” Molly se rozhlížela po kuchyni, dokud na lednici nezahlédla třídní fotografii A.J.e. Visela vedle jediné fotky Twitche, kterou jsem měla. Podívala se na mého krásného chlapce a na rtech jí pohrával drobný úsměv. „To je A.J.?“

Otočila jsem se, abych se podívala na tu fotografii, a usmála jsem se. „Jasně. To je on.“

„Je roztomilý.“

„Ach, a on to ví.” Můj úsměv se rozšířil.

Přešlo mezi námi krátké ticho a já se dívala, jak Molly klesá výraz v obličeji. Vstala a otevřela ústa, aby promluvila, ale nic z ní nevyšlo. Přinutila se k úsměvu a zkusila to znovu. Když promluvila, sotva jí bylo rozumět. „Myslím, že tohle nám nevyjde.” Vstala jsem a pokusila se promluvit, ale ona zavrtěla hlavou. „To je v pořádku, opravdu. Chápu to.” Když vycouvala z kuchyně, odvrátila pohled a řekla: „Díky, že jste se se mnou sešla.“

Ta mladá dívka se cítila jako vetřelec a byla to moje vina.

Připadala jsem si jako ta největší spodina, co se kdy narodila.

Když jsem se zase vzpamatovala a vyrazila za ní, už seděla ve svém jasně červeném sporťáku. Vyběhla jsem z domu bosá a právě když se auto s tichým rachotem rozjelo, stoupla jsem si před něj a ona na mě zamžourala, jako bych byl blázen.

Pokynula jsem jí, ať vypne motor, a když to udělala, seděla dál na straně řidiče, opatrně se na mě dívala a stáhla okénko. Ušla jsem těch pár kroků, předklonila se a nahlédla dovnitř. „Proč se nevrátíš dovnitř?”

Podívala se na mě bokem, ale nepohnula se. A tak jsem se snažila napravit škody, které jsem napáchala: „A.J. bude brzy doma. Jestli do toho půjdeme, ráda bych, aby ses s ním setkala.“

Ticho mezi námi chvíli trvalo.

Zdráhavě vystoupila z auta a pak jsme byly zpátky v kuchyni a čekaly, až se A.J. vrátí domů ze své návštěvy u kamaráda. Moc jsme nemluvily a Molly pak už se mnou nenavázala oční kontakt, ale v okamžiku, kdy zazvonil zvonek u dveří, pustila jsem A.J.e dovnitř a zamávala matce jeho kamaráda, se Molly probrala.

A.J. vběhl do kuchyně a v okamžiku, kdy si jí všiml, překvapeně zamžikal. „Kdo jsi?“

Usmála se jeho nezdvořilosti a pak odpověděla: „Kdo jsi ty?“

„Já jsem A.J.” Pak prohlásil: „Bydlím tady.“

A Molly se zašklebila. „Já jsem Molly a já ne.“

Takže to s dětmi uměla.

„Páni,“ řekl s úžasem, když jeho oči zahlédly tetování skrz díry v její košili. „Ty máš tetování.“

„Ano,“ řekla a pak na něj přimhouřila oči. „A ty?“

Zahihňal se. „Ne,“ a pak dodal: „Jsem moc malý.“  Jako by to nevěděla.

Ještě než to řekl, věděla jsem, že to přijde: „Táta má tetování. Má jich hodně.“

Nečekala jsem, že řekne to, co řekla. „Jednou jsem tvého tátu potkala.“

Zlehka jsem se zamračila. Potkala ho?

A A.J. byl okamžitě ohromený. Promluvil pomalu, tiše: „Vážně?“

Přikývla. „Jo, potkala. Už je to dávno, ale pořád si ho pamatuju.“

Znělo to správně. Kdo by jí to mohl vyčítat?

Na Twitche se těžko zapomínalo.

„Jak je to dlouho?”, zeptal se A.J., odložil batoh na podlahu a přistoupil blíž.

Molly se nad tím zamyslela. „Před lety.” Usmála se na něj shora, protože věděla, že je má jeho plnou pozornost. „Vzpomínám si, že byl tak vysoký.” Pak se zamračila. „Nebo já jsem možná jenom malá. Co já vím.“

A.J. zapípal: „Jsi malá, ale táta byl…” Podíval se na mě a já jsem se konejšivě usmála. Pokračoval: „Jo. Táta byl vysoký.“

Jak jsem tam tak seděla a poslouchala, jak ta malá gothka říká mému synovi to málo, co ví o jeho otci, opřela jsem se o kuchyňskou linku a usmála se její vzpomínce. Když skončila, A.J. se napůl zamiloval, a když řekla: „Vypadáš úplně jako on,“ věděla jsem, že A.J. je její, srdcem i duší.

Domluvila jsem se s Molly na dva dny v týdnu na jeden měsíc. V dalším týdnu jsem přidala další den a v dalším ještě další, až nakonec byla častěji u nás doma. Musela jsem vidět tu její odlišnou stránku. Hravý, ale přísný strážce malého chlapce, který ji zbožňoval, a ona A.J.e z celého srdce milovala.

Zdálo se mi přirozené, že když jsem si našla práci na částečný úvazek v sociální oblasti, požádala jsem ji, aby se k nám nastěhovala. Molly milostivě přijala a od té doby je s námi.

Ale nebyla jsem hloupá ženská a čas strávený s Twitchem mě hodně naučil číst mezi řádky a poslouchat nevyřčená slova. Takže když jsem zjistila, že Molly je velmi zručná ve výcviku se zbraní a v bojových uměních, moje podezření se potvrdilo.

Nebyla jsem si jistá, kdo je Molly, ale Julius ji chtěl mít z nějakého důvodu u A.J.e, a tím důvodem byla ochrana. Jen jsem nevěděla proč.

A to mi vadilo.