Lucius - 18. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 18 – Evie

Je pozdě, když uslyším zaklepání na dveře. Ale ne, že bych spala. S Akviziční párty zítra večer, se nedokážu soustředit na nic jiného, než na stále rostoucí hrůzu. Zaklepání mě z toho vytrhne a mám husí kůži, když si uvědomím, že je to nejspíš ten muž z předtím.

Nemůžu se s ním vypořádávat znovu. Jak se sem nahoru vůbec dostal? Který idiot by ho pustil dovnitř? Nepohnu se, jen zírám na dveře, zatímco se ve mně hromadí panika. Kde je moje zbraň? Pohlédnu na prázdnou lahev Pinotu a přinutím se postavit. Nejistě se vrhnu ke gauči a mé kabelce. Moje zbraň je pryč. Do prdele, musela jsem si ji už dát pod polštář.

Zaklepání se ozve znovu, tentokrát intenzivněji.  Nemůžu předstírat, že nejsem doma. On to ví. Oni všichni to vědí. Vždy se dívají.

Další klepání, hlasitější a hlasitější.

„Nechte mě být!“ Zakřičím a popadnu nejbližší věc – prázdnou lahev – a hodím ji na dveře.

Při nárazu se roztříští a vínem pokryté střepy prší na dřevěnou podlahu.

„Evie?“ Jeho hlas je zastřený, ale poznám ho kdekoliv.

„Lucie.“ Postavím se a klátím se ke dveřím. Sklo je všude. Moje chlupaté pantofle to zvládají v pohodě, dokud nešlápnu na obzvlášť velký kousek. „Kurva, au!“

„Evie, otevři dveře.“

„Tobě? Ani náhodou!“ Zvednu nohu nahoru a snažím se podívat na chodidlo, ale málem ztratím rovnováhu.

„Nejsem tady, abych ti ublížil.“

„Říká muž, který mi ubližuje při každé příležitosti, kterou dostane.“ Se smíchem si odfrknu.

„Jsi opilá.“

„Cože?“

„Mumláš slova.“

Přísahala bych, že ho slyším mumlat „připitá.“

„Jdi pryč.“

„Kdo sis myslela, že to byl? Ten muž, co na tebe vztáhl ruku?“ Ostří v jeho hlase je ostřejší než to sklo pod mou nohou.

„Prostě odejdi.“

„Pusť mě dovnitř.“

„Ne.“

„Evie, hezky žádám.“

„Tohle je tvé ´hezky´?“ Zasměji se a musím přiznat, že to zní trochu víc hystericky, než by mělo.

„Ano, ale jak víš, když přestanu žádat, obrátím se k jiným metodám.“

Opřu si čelo o chladné dřevo dveří. „Vyhrožuješ mi?“

„Vyrazím ty dveře, Evie. Jestli to chceš brát jako výhrůžku, tak do toho.“

Věc se má tak, že mu věřím. Vím, že Lucius udělá cokoliv chce, kdykoliv chce. To je ta část jeho přitažlivosti špatného kluka, kvůli které jsem nad ním omdlévala, když jsem byla mladá a hloupá. Před dávnou dobou. Než jsem si uvědomila, co je doopravdy zač.

„Nesnáším tohle udělat, ale tak vlastně, ani ne.“ Jeho hlas trochu poleví a já si představuji, jak couvá od dveří a připravuje se.

„Miluješ násilí. Já to vím.“ Otáčím zástrčkami, pomalu pokračuji, až chybí jen jedna. Jakmile jsem hotová se všemi, otevřu dveře a spodkem odhrnuji sklo, když je otevírám.

Prohlédne mě od hlavy dolů a pak se soustředí na mou nohu. „Ty jsi vážně připitá.“

„Proč mě prostě nenecháš na pokoji?“ Nesnáším ten prosebný tón ve svém hlase, to zoufalství, které protkává má slova.

„To není můj styl.“ Jeho světle modré oči by měly patřit andělovi, nebo krásné ženě, ale místo toho byly propůjčeny Luciovi. Proč? Aby mě pokoušely, hádám. Tak to v tom příběhu každopádně chodí.

„Co jsi to mumlala o Bohu?“ Vstoupí dovnitř, zvedne mě do náruče a drtí sklo pod svými botami. Dveře se s bouchnutím zavřou, zatímco mě nese do obýváku. „Kde máš pokoj?“

Pohlédnu k němu. „To ti neřeknu.“

„Nemusíš.“ Nese mě blízko své hrudi. Jako by mě znal. Jako bych pro něj byla důležitá. Když mě položí na kraj vany, a pak si klekne, aby mi vytáhl nohu nahoru a prohlédl ji, skoro jsem přesvědčená, že to je tmavovlasý milenec, který je tady, aby se o mě postaral, uctíval mě, pečoval o mě, zachránil mě. Ale pak vzhlédne a já si vzpomenu, že jeho dobrý vzhled, pod sebou skrývá zkaženost.

„Jsem v pohodě. Prosím běž.“

„Nejsi.“ Rozhlédne se. „Máš nějakou lékárničku?“

„Ne.“

Stáhne obočí. „Nic? Ani alkohol?“

„Pod umyvadlem.“ Cuknu bradou k pultíku.

„Předpokládám, že to bude muset stačit. Vstane, přejde k němu a za pochodu si vyhrne rukávy. „Je tvá noha jedinou částí, kde jsi zraněná?“

Jak odpovědět na tuhle otázku? Nemůžu. Místo toho, se zahihňám a vím, že to zní šíleně. Ale nedokážu přestat. Ne, když vidím Lucia, jít ke mně s alkoholem. Můj zachránce, připravený ošetřit mou ránu a uklidnit mě, zatímco padám spirálou dolů, dolů, dolů – tak hluboko, že se utopím v těch jeho modrých očích.

„Mluvíš nesmysly.“ Nakoukne na plosku nohy a pak řekne, „Je tam sklo. Budu počítat do tří a na tři ho vytáhnu. Jedna, dva…“

Vykřiknu.

Polije ránu alkoholem a přitiskne na ni ručník.

Po tvářích se mi koulejí slzy. „Ř-říkal jsi tři.“

„Říkal,“ souhlasí.

Alkohol pálí a vysílá paprsky bolesti do mé nohy. Lucius dál pevně tiskne ručník k řezné ráně a druhou rukou mě drží za lýtko.

Uvědomím si, že se mi otevřel župan. On taky, protože jeho pohled stoupá nahoru po mém lýtku, stehně a pak se ustálí na mých kalhotkách. To mě rozpálí. Nemělo by. Ale co by mělo a nemělo, už nehraje roli, ne když můj největší nepřítel je v mém domě, ošetřuje mi rány a nutí mě cítit věci, kterých budu litovat.

„Lítost je zbytečná.“ Zavrtí hlavou.

Proč pořád říkám věci nahlas? Ježíši, dej si své sračky dohromady, Evie.

Odtáhne trochu ručník. „Je to zaražené. Celkem čistá rána. Vyhneš se stehům, pokud nebudeš brzo tančit.“ Sáhne si na krk a uvolní svou kravatu, aby ji stáhl. Dá mi ji na nohu a začne ji omotávat kolem ní, a její tmavě fialový vzor fleur-de-lis, je na mé kůži jako drahokam.

„Vypadá draze.“

„To je.“ Utáhne ji a zaváže. Když je hotový, prohlédne svou práci. „Teddy by byl hrdý.“

„Jediný dobrý Vinemont. Ale stále špatný, samozřejmě.“ Otřu si vlhké oči. „Všichni jste zlí.“

„To je fér.“ Postaví se a znovu mě zvedne, s otravnou lehkostí. „Potřebuješ se z toho vyspat.“

„Ty tady nespíš.“

„Kdo řekl, že ano?“ Jeho zatracený úšklebek se znovu objeví, když mě pokládá na postel. „Je tohle…“ Vytáhne pistoli zpod polštáře a zkontroluje komoru. „Máš pod polštářem nabitou pistoli?“

Pokrčím rameny.

Taky pokrčí rameny. „Nesoudím. Jen se náhodou nezastřel.“ Vrátí ji a pak přese mě přetáhne deku.

„Nemůžu spát, když jsi tady.“

„Dobře.“ Otočí se a vyjde z mého pokoje.

I přes mé opilé opojení, se posadím a snažím se vidět, kam šel. Odejde, jak jsem řekla? Ach, do prdele, ten bastard je zpátky a teď nese vodu.

„Napij se.“ Sedne si vedle mě a vtiskne mi lahev do rukou. „Ráno mi poděkuješ.“

„Nikdy ti nepoděkuji.“

„Dobře.“

„Přestaň říkat ´dobře´.“

„Dobře.“

Šílený, otravný kretén. Kouká se, dokud nevezmu vodu a nezačnu pít.

„Hodná holka.“

Do prdele. Do prdele, do prdele, do prdele. Nebyla jsem připravená na to, co mi tahle slova z jeho rtů udělají. Piju víc a dívám se všude možně, jen ne na něj.

Znovu odejde a já jsem tak zatraceně unavená, že se nestarám, jestli mi prohrabe spíž, nebo ukradne zbytky, takže si lehnu. Po krátké chvíli, ho slyším, jak uklízí sklo.

Díky tomu vím, že jsem totálně opilá. V téhle divné, opilé realitě, je Lucius Vinemont v mém bytě. Nesnaží se mě zabít. Ve skutečnosti, ošetřuje mou nohu, ujistí se, že jsem zavodněná a uklízí můj nepořádek. Jop, v reálném životě, jsem nejspíš omdlela na podlaze v koupelně, v louži svých zvratků.

„Spi ještě.“

„Páni, odkud jsi přišel?“ vzhlédnu k němu a najdu ho opřeného o rám dveří mé ložnice.

„Už jsem tu dvě hodiny, Evie. A poslední hodinu z toho, jsi chrápala. Pak jsi přestala. Co tě probudilo? Sen?“

Cože? „Já nechrápu.“

„Dobře.“

„Zmlkni.“ Otočím hlavu na stranu a zavřu oči.

*****

„Evie.“ Luciův hlas. Ta směsice hedvábí, smrtící a hluboká.

„Co?“ Držím oči pevně zavřené, zatímco mi srdce začíná bušit.

„Svítá. Vedle sebe máš koktejl na kocovinu. Zkus se nedostat do dalších problémů, ano miláčku? A zamkni za mnou, až odejdu.“ Kroky se vzdalují a pak slyším zavřít vchodové dveře.

Pootevřu oči a rychle je znovu zavřu. On… Lucius strávil noc v mém bytě? Do prdele. Přitisknu si dlaně na čelo a zasténám, když si vzpomínám na útržky minulé noci. Dělala jsem jednu chybu za druhou, a ta největší byla pustit Lucia dovnitř. Co jsem si myslela?

Noha mě tupě bolí, ale hlava je horší. Nakouknu na noční stolek a najdu tam úhlednou řádku léků a sklenici s nějakým nápojem. Věřit tomu, se zdá ode mě nemoudré. Ale tak, Lucius tady byl celou noc a ani se mě nedotkl, když jsem vlezla do postele.

Vlastně… spala jsem líp, jako už dlouho ne. Ale to musel být ten chlast. Musel být. Jak Lucius řekl, byla jsem připitá.

Přetočím se, vezmu pilulky, hodím je do pusy a zapiju. Když si lehnu zpátky, pokoj se na vteřinu zatočí a pak se usadí. Chvíli to trvá, ale nakonec se mé myšlenky začnou spojovat do jakéhosi zdání smyslu. A pak mi to dojde znovu – ta párty je dnes večer.

Křik a pláč to nezastaví. Nic to nezastaví. Posadím se a prodýchávám pulzující bolest v lebce, která pomalu ustupuje.

Stále nemůžu uvěřit, že tady byl Lucius celou noc. Co dělal? Spal? Postavím se, jeho kravatu mám stále pevně uvázanou kolem zraněné nohy, a jdu do obýváku. Gauč nevypadá zrovna rozestlaný. Ne, nespal.

Otočím se, jdu do ložnice a zastavím se. Srdce mi přeskočí úder a já tvrdě zamrkám, abych se ujistila, že vidím jasně. Vidím. Spěchám ke svému prádelníku a vytáhnu vrchní zásuvku.

Černá obálka je tam, na tom samém místě, kde jsem ji nechala. Ale vím to. Vím, že mi prohledal věci a našel ji. Možná to je důvod, proč sem vůbec přišel. Prostě měl jen štěstí, že jsem byla dost opilá, abych ho pustila dovnitř bez boje. Bože, dělám pořád ty stejné chyby. Ta hloupá malá holka ve mně, mě stále tlačí špatným směrem.

Couvnu a posadím se na postel, zatímco si brzké sluneční paprsky, probojovávají cestu skrz závěsy.

Přejdu pohledem zpátky k prádelníku, k té ďábelské pozvánce, napsané perfektním rukopisem. Viděl ten černý papír, celé to četl.

Ví to. Ví, a nechal mě žít. Ta hloupá malá holka se mi snaží říct, že Lucius mi nechce ublížit. Že Lucius ví, že nechci být žádnou součástí Akvizice.

Možná je to pravda, ale i tak mu nemůžu věřit. A nyní, k tomu všemu, musím uvažovat, co Lucius s tou informací udělá.

Jak ho znám, tak se tahle párty změní v masakr, přinejmenším na krveprolití. I přes toto vědomí, z toho nemůžu vycouvat. Ne, pokud chci žít. Mohla bych je varovat, dát jim vědět, že událost je prozrazena. Ale to by vedlo k více otázkám a nakonec k Luciovi. Naprosto nepochybuji, že by mě oddělali i jen při podezření, že jsem to nějak donesla Vinemontům. A především – nechci je upozorňovat. Jsou to zlí lidé, kteří se nezastaví před ničím, aby prosadili svou vůli vůči světu. Nikdy jim nepomůžu. Ne dobrovolně.

Ne, musím nechat celou tuhle divokou scénu odehrát.

Mám svázané ruce. Ten pocit, co jsem měla už včera, ta bezmoc, se vrací s vervou zpět. Ale nemůžu vypít další lahev vína. Dneska musím zůstat bystrá. Protože dnes večer je to život, nebo smrt.

Moje jediná otázka je, bude mě Lucius vidět, jako jednu z nich?