Lucius - 33. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 33  - Evie

„Slyším ji!“ Zaječí někdo.

„Tady. Tady jsme!“ Křičím i přes tu ostrou bolest v hlavě. „Pomoc!“

„Evie!“ Teddy běží přes trávník k nám, pak za běhu přeskočí kraj fontány. „Co se stalo?“

Sin se objeví v postranní bráně, zbraň v každé ruce, zatímco sleduje zahrady.

Soustředím se na Lucia. „Pomoz mu!“ Křičím na Teddyho.

Vytáhne telefon a navolí 911, zatímco otevírá odřený kožený batoh.

Snažím se ho poslouchat, když mluví, ale nedokážu odtrhnout oči z Lucia. „...dvě střelná zranění, velká ztráta krve, AB+, pulz…“ Přitiskne stetoskop Luciovi k hrudi. „… je nepravidelný. Do prdele.

Potřebujeme záchranáře, hned!“ Odhodí telefon. „Pomoz mi ho položit.“

Použiju svou zdravou paži a opatrně Lucia položíme na zem. Nelíbí se mi, jak mu hlava visí na rameni, ani bledost jeho kůže.

Teddy na mě pohlédne. „Jsi taky ve špatném stavu.“

„Jsem v pohodě. Prosím, prostě ho zachraň.“

„Sine!“ zavolá.

Sinclair přiběhne, zbraně stále v obou rukách.

„Dostaň z něj tu košili a vestu, zatímco zkontroluji nohu.“

Sin klesne na kolena a s překvapivou něžností, svléká Luciovi košili a strhává vestu. „No tak, Lucie. Nebuď kretén.“ Přitiskne ucho na bratrovu hruď. „Bije.“

„Podej mi obvaz.“ Vyštěkne Teddy.

Nakloním se pro něj, ale zamotá se mi hlava.

„Evie!“ Teddy ukáže na mě. „Chyť ji.“

Sin mě zachytí, než dopadnu na zem vedle Lucia. Vypadá to, že nedokážu kontrolovat své tělo. Nedovedu poslechnout ani jednoduché instrukce.

„Zachraň ho,“ snažím se říct. Ale nevím, jestli ta slova vyjdou ven.

„Má otřes mozku a já nevím co dál. Kurva!“ Teddyho hlas se objevuje a mizí. „...pořád tlač! Potřebuji abys… Už jedou. Slyším sirény… nehýbej mu paží. Do prdele, ztrácíme ho!“ Zoufalství v Teddyho hlase mi trhá srdce.

Snažím se posadit, udělat cokoliv a všechno, abych pomohla, ale nemůžu. Lucius mě potřebuje a já jsem bezmocná. Trhá mě to na kusy. Přišel sem, aby mě zachránil, vešel přímo do Charlesovy pasti. Všechno to bylo pro mě. Tolik bolesti. Jeho. Mojí. Celé jeho rodiny. Kdy to už bude dost? Když už budeme trpět dostatečně? Otočím hlavu, ačkoliv agónie, kterou tou způsobí, je jako sopka, vybuchující mi vzadu v lebce. Lucius je bledý a bez života. Jeho tělo se otřásá, zatímco Teddy provádí resuscitaci.

Ze rtů mi unikne zakvílení. „Potřebuji tě.“ Pláču. „Prosím!“

Lucius neotevře oči.

Vší silou, kterou dokážu vynaložit, se natáhnu a vezmu jeho ruku do své. Jeho kůže je chladná a lepkavá, ale vím, že je naživu. Musí být. Nevzdám to s ním. I když mám zavřené oči, i když mám pocit, že mi vybuchne hlava, i když slyším Teddyho ječet, „Nemám pulz!“ I tehdy, to s ním nevzdám. Nikdy to s Luciem nevzdám.

Přinutím se otevřít znovu oči a všechno co vidím, je Teddy, jak stlačuje hrudník, ve snaze vrátit svého bratra do života. Kakofonie v mé hlavě je hlasitější a já už se nemůžu pohnout. Nemůžu nic. Jak jsme se sem dostali? Nepamatuji se. Všechno co vím je, že Lucius je zraněný. Umírá. Umírá.

„Lucie, prosím.“ Budu ho s radostí prosit – toho muže, o kterém jsem si myslela, že je ďábel. Prodám Luciovi svou duši, pokud ho to přiměje znovu dýchat.

Ale pokud ne, nenechám ho jít samotného. Ne, když jsem konečně poznala, jaký je to pocit, být milována, být součástí rodiny. „Budu s tebou, bez ohledu na cokoliv. Půjdeme spolu. Ty a já. Slibuji.“ Usměji se, když ho vidím se na mě usmát tím svým obvyklým ďábelským vzplanutím, jeho oči tak jasné a plné pýchy. „Jsi připravený? Já jsem.“

Bez ohledu na to, co udělal, je můj. Jeho hříchy jsou stejně tak moje, jako jeho. Protože je mou součástí. A nyní vím, že ho miluji víc, než jsem kdy koho milovala.