Lucius - 23. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 23 – Lucius

„Ne… právě jsem ho měl.“ Muž s limetkově zelenou maskou se nakloní a nakoukne do křoví u jeho vítacího stanoviště, zatímco já strkám iPad do saka.

Bylo to snazší, než jsem si myslel. Trochu rozptýlení a nyní mám klíče k tomuhle podělanému království.

Ustupuji a obcházím fontánu, zatímco Zelená Limetka, s panikou v hlase, volá na hlídky před vchodem. „Prošel tudy někdo?“

Pokračuji do vstupní haly a poskočím si. Nyní všechno co potřebuji, je sehnat Evie a vypadnout z téhle zkurvené nádrže se žraloky.

Když vejdu do tanečního sálu, vidím Sovereigna vpředu na malém pódiu. Davem projde zalapání po dechu – všichni se dívají na něco vpředu a vpravo.

Žaludek se mi zatočí a poklesne a já se tlačím dopředu. Nemůžu najít Evie. I v téhle zšeřelé místnosti se všemi v maskách, bych ji poznal ve chvíli, kdybych ji uviděl. Ale není tady.

„Charlesi?“ Beau Corrigan zavolá ze svého místa vpředu místnosti. „Co to…“

„Ona je s ním. S Luciem Vinemontem!“

Lidé v místnosti zasyčí a někdo se ironicky pokřižuje. Tlačím se dopředu, dokud ji nevidím. Ten blonďatý zmrd má jednu paži kolem jejího pasu, svírá jí proti sobě, zatímco ji vede dopředu. Je překvapivě čiperný na člověka, který si jen před pár hodinami, držel málem vnitřnosti v ruce.

„Charlesi, věřím že se mýlíš. Pojď, promluvíme si o tom.“ Beau sestoupí z pódia a spěchá davem.

Charles je samá modřina a krev a má kolem středu omotaný bílý obvaz.

„Dej ze mě ty ruce pryč!“ Evie dupne Charlesovi na nohu.

„Do prdele.“ Zaklepe s ní jako s panenkou, ale nepustí ji. „Zavři tu svou zkurvenou hubu.“

Kdybych už neměl v úmyslu toho chlapa zabít, tahle slova by to zpečetila. Nikdo s ní nebude takhle mluvit.

„No tak.“ Beau si stoupne před ně. „Teď, Charlesi, pusť prosím Evie. Je to náš host.“

„Je to zatracený zrádce. Viděl jsem ji s Luciem. Pomáhala mu.“

Beau se zamračí a jeho směšně opeřená maska trochu spadne. „Je to pravda, Evie?“

„Samozřejmě, že je to pravda.“ Kroutí se proti Charlesovu sevření. „Jak si myslíte, že ho zničím? Musím se k němu dostat blíž.“

„Blbost.“ Charles ji chytne za vlasy a zatáhne.

Ona vykřikne a já se napnu, připravený k úderu.

„Charlesi! Přikazuji ti, abys ji okamžitě pustil!“ nařídí Beau.

Charles se zamračí, ale postaví ji na nohy. Trochu se zakymácí a pak se přesune vedle Beaua. Chytré.

„Ona lže.“ Charles si přitiskne ruku na obvaz v pase. „Jsou spolu. Pomohla mu udělat mi tohle.“ Nakloní hlavu na stranu a sleduje dav. „On je tady.“

„Lucius?“ zeptá se Beau.

Strach v jeho hlase je tak uspokojivý, stejně jako výdech zděšení, vlnící se davem. Někteří už proklouzávají do vstupní haly, možná se obávají opakování toho, co se stalo před pěti lety.

„Ano, Lucius je tady.“ Otočí se ke kvartetu. „Přestaňte s tou sračkou! Všichni, rozsviťte světla. Sundejte si masky!“

„Charlesi, prosím.“ Beau k němu dojde. „Děláš mi ostudu.“ Zasyčí.

Evie couvne pryč. Kulhá, její noha ji právě teď nejspíš zabíjí.

„Zachraňuju tvůj zatracenej život.“ Charles na něj zlostně pohlédne.

Sleduji její trajektorii, jak se snaží splynout s davem.

„Masky dolů, hned!“ Zaječí Charles, když se světla nad hlavami rozsvítí.

Kurva. Protlačím se skupinou lidí a dostanu se k Evie.

Když se jí dotknu, nějak ví, že jsem to já, protože se ke mně nakloní.

„Musíme se odtud dostat pryč,“ zašeptá a oči má pod maskou vykulené. „Jestli tě uvidí…“

„Já vím.“ Vezmu ji za ruku a táhnu ji pryč od Charlese, pryč od lidí, kteří si sundávají masky.

Jsme skoro v hale, když se dveře zabouchnou.

Smykem zastavím a otočím se.

„Do háje.“ Stáhnu Evie za sebe.

Celá místnost na nás zírá. Tváře bez masek se srdci plnými zášti.

Charles jde prostředkem, odděluje je jako prokleté Rudé moře. „Tady. Vidíte? Kurví se, se zatraceným Vinemontem.“

Strhnu si masku a hodím ji na zem. Znovu místností proletí zalapání po dechu, tak, tak příjemné. „Přinutím tě spolknout tahle slova spolu s tímhle nožem.“ Vytáhnu nůž.

Charles zamává tím samým nožem, kterým jsem ho bodl. „Neodejdeš s ní odtud.“

„Ty neodejdeš vůbec.“ Mám velkou chuť ho zničit, ale čekám. Musí se pohnout trochu blíž, hlouběji do pavoukovy pavučiny.

„Jak ses sem dostal?“ Beau doběhne vedle Charlese a oči mu pomalu lezou z důlků jeho bledé tváře.

„Záleží na tom?“ Ušklíbnu se. „Jen mi sem pošli toho svého malého zmrda, ať ho mohu zbavit utrpení. Nesnáším nechávat nedodělanou práci.“ Ukážu špičkou nože na krvavý květ na jeho obvazu kolem pasu.

Sovereign se narovná a napřímí ramena, zatímco natáhne ruku. „Evie, pojď od něj pryč. Pojď ke mně. Jsme tvoje rodina.

Držím ji pevněji, nějaká moje malá část se bojí, že přijme jen nabídku.

„Rodina?“ zeptá se. „Rodina dělá modřiny?“ Cukne bradou na Charlese. „Rodina vyhrožuje, děsí a obtěžuje?“

Beau se otočí k Charlesovi. „Ublížil jsi jí?“

Charles se na nás zamračí a nespustí pohled z Evie. „Je moje, abych ji ubližoval.“

„Nejsem tvoje a nikdy tvoje nebudu.“ Ten jed v jejím hlase mě vzruší, ale musím svému ptákovi připomenout, že jsem právě v situaci kde je to život, nebo smrt.

„Charlesi, co jsi udělal?“ zlobí se Beau.

„Udělal jsem to, co je mým právem,“ vyštěkne Charles. „Slíbil jsi mi ji.“

„Ano, ale tyhle věci potřebují jemnost.“ Beau zvedne ruce.

Zbytek hostů se vzdaluje, couvá od této scény, ale stále sledují, zatímco si mezi sebou šeptají.

„Krásná rodinná hádka a tak, ale myslím, že je čas, abychom odešli. Musíme odejít společensky brzy, víte?“ Couvám, dokud není u širokých dveří. Slyším, jak bezvýsledně zkouší kliku.

„Evie, omlouvám se, že Charles překročil hranice, co se tebe týká, ale můžeme to napravit.“ Beau, jako idiot, stále zkouší vyhrát nad ženou, která nechce být součástí téhle zatracené frašky.

„Abych mohla být vaší chovnou klisnou?“ praští do dveří. „Ne, děkuji!“

„Budeš moje žena, matka mých dětí.“

„Charlesi, zmlkni!“ zaječí Beau.

V tu chvíli vidím, jak to šílenství zapadne na své místo – stejné šílenství, jaké měl v očích u Evie. Je tak mimo, že začínám mít podezření, že má v rodokmenu nějakou poruchu systému.

„Nemůžeš mi ji vzít. Je moje.“ Charles sevře nůž pevněji.

„Není tvoje dokud neřeknu. Já jsem prozatímní Sovereign!“ Prská Beau a tvář mu zrudne. „Zákony této...“

„Dost těch blbostí! Jdi do prdele se svými stupidními pravidly a jdi do prdele sám!“ Charles se otočí na Beaua a řízne čepelí.

Beau si sáhne na krk, když se Charles otočí zpátky ke mně a vyrazí.

Strčím Evie stranou a odrazím jeho čepel. Zabodne se do dřevěných dveří za mými zády a Charles se ho snaží vytrhnout.

Všude kolem vypukne křik a lidé začnou utíkat.

„Lucie!“ Evie mě táhne zpátky, následujíc proud davu.

Beau spadne na kolena, ruce na krku, zatímco mu skrz prsty vytéká krev. Je synem smrti.

Charles je naprostý psychopat. Zatraceně.

„Pojď!“ vykřikne Evie.

Ještě jednou se na Charlese podívám, když vytrhne čepel ze dveří. Znovu se po mě vrhá, ale do cesty se mu dostane žena a on jí rozřízne tvář divokým švihnutím. Její křik prořízne hluk a pak zmizí za mnou.

Evie stále kulhá, ale pospíchá místností směrem ke dveřím, které vedou na vnější nádvoří. Všichni hosté běží ke stejnému východu.

„Běž!“ Strčím ji do masy těl, pak se otočím doprava, zatímco Charles zabodne nůž přímo do mé hrudi.

Evie výkřik mi hlasitě zní v uších, zatímco ustupuji a nechávám se splašeně unášet ke dveřím do dvora.

Charles odstrkuje lidi z cesty, aby se ke mně dostal, ale já znovu najdu své nohy, jakmile se dostanu ke dveřím. Evie tam na mě čeká, tvář sinalou a bledou, když si vytrhnu nůž z hrudi a pak ji zvednu do náruče.

Utíkám. Utíkám jako zatracený olympijský šampion k cílové pásce. Evie se ke mně tiskne, ruce kolem mého krku.

Přes boční nádvoří, kolem další bohem zapomenuté fontány a pak skrz banánovníky, když konečně uvidím před sebou silnici. S posledním výbuchem energie, přeskočím nízký tepaný železný plot, skoro spadnu, pak se zachytím díky valu břečťanu, který vede dolů na ulici.

Můj řidič je stále před vchodem a já se valím k autu. Vidí mě, otevře zadní dveře, zatímco já přibíhám. Dám Evie dovnitř, zatímco vystrašení hosté večírku běží po Garden District.

„Jeď! Hned!“ Naskočím vedle Evie a když zavřu dveře, vidím Charlese stát právě v bráně domu Beaua.

„Ježíši, jen se podívej na toho bledého terminátora.“

Dívá se, jak odjíždíme, tvář jako kamennou masku naprosté nenávisti.

Jakmile se dostaneme na hlavní dopravní tepnu a osvobodíme se od kohokoliv, kdo by nás sledoval, otočím se zpátky k Evie. „Já toho sráče zabiju.“

Je bledá, tak bledá, že vidím žíly na jím krku.

„Evie.“

„Jsi naživu. Jak to? Bodl tě. Myslela jsem…“ Hlas se jí zlomí. „Myslela jsem si, že tě zabil. Myslela jsem si, že tě už nikdy neuvidím.“

Tak dlouho jsem si myslel, že nemám srdce. Chci říct, zjevně mám jedno ve své hrudi, to doslovné. Ale myslel jsem si, že tam něco chybělo, jako bych nedokázal cítit tak, jako všichni ostatní. Ale teď vím, že to není pravda. Protože to, jak řekla ta slova, ten strach v jejím hlase při pomyšlení, že jsem zemřel – kurva, jsem zamilovaný. Jsem zamilovaný do téhle ženy a nevím, co s tím dělat.

„Jsem v pořádku.“ Sáhnu do saka a vytáhnu, nyní zničený, iPad propíchnutý nožem. „Vidíš?“

„Díky Bohu.“ Dám mi dlaň na tvář. „Lucie?“

„Ano?“ Políbím jí do dlaně těsně předtím, než se ohne a vrhne celý obsah svého žaludku na podlahu.