HS - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Gage

James mi před týdnem poslal smlouvu od nového potenciálního klienta, a i když jsem si ji pětkrát prohlédl, jazyk byl složitější než obvykle a mě z toho bolela hlava. Přemýšlel jsem, že zavolám Lauren, abychom si domluvili schůzku a ujistil se, že se na ni podívá místo mě, a pokud by z nějakého důvodu nemohla, musel bych ji odmítnout na základě toho, že je pro mě příliš složitá na rozluštění. Měl jsem pocit, že právě o to jde.

Zazvonil mi telefon a já se podíval dolů, jestli to náhodou není Ollie nebo personál, který volá z domácího telefonu. Pořád jsem se ještě nerozhodl, jestli budu pracovat doma, a nechtěl jsem v tuhle chvíli rozjíždět nic, co by Ollie zmátlo nebo jí dalo naději, že budu častěji poblíž. To poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby se vztekala pokaždé, když jsem musel jít do kanceláře.

„Haló?“ Čekal jsem, kdo volá, a doufal, že se dcera chová slušně.

„Pane Riley, tady Helen. Obávám se, že s vaší dcerou máme kázeňský problém.“ Tolik k tomu. Helen a Ollie spolu stále moc dobře nevycházely.

„Co je to tentokrát a kde je?“ Doufal jsem, že bude blízko a já si s ní budu moct promluvit. Nechtěl jsem se uchýlit k výpraskům jako můj vlastní otec, ale věděl jsem, že na ni budu muset tak či onak vztáhnout tvrdou ruku. Potřebovala vědět, kdo je tady pánem. Bylo mi na nic, že její hlas se rozplýval jako máslo. Pořád jsem měl pocit, že doháním ztracený čas.

„Olivia je nahoře ve svém pokoji, pane, a obávám se, že v dohledné době dolů nesejde. Trucuje, protože jí nechutná losos, kterého jste si přál k večeři, a když je Ava pryč, zůstane veškeré vaření na mně.“

Nenapadlo mě, že by Ollie nemuselo chutnat to, co jsem objednal, ale Ava měla volno a já jsem vždycky nechal Helen objednat něco na mé přání.

„Co chce?“

„Chce pizzu, pane. Ale můžu vám připomenout, že tento týden měla pizzu už čtyřikrát?“ Helen si oddechla. „A taky se obávám, že na účtu na potraviny nezbyly žádné peníze z objednávek zmíněných pizz.“

„Mohla byste mě prosím spojit s jejím pokojem? Postarám se o to.“

„Pane, mohla bych vás poprosit, abyste se jí, když už budete u toho, zeptal, jestli si uklidí pokoj? Její hračky jsou rozházené po celém patře. Na chodbě, ve vaně, a dokonce i v její ložnici a posteli, pane.“

„Ano, Heleno. Děkuji.“ Čekal jsem, až se hovor přepojí do Ollienina pokoje, a konečně se v telefonu ozval její sladký hlásek.

„Tati, jsi to opravdu ty?“

„Ano, opravdu volám. Proč nechceš jíst večeři, kterou jsem si přál? Je to jedna z mých nejoblíbenějších a měla bys ji ochutnat.“

Vydala zvuk, jako by o tom přemýšlela. „Nemám ráda růžovou rybu, ale pokud máš růžový dortík, tak si ho dám.“

„Ne, ale něco ti řeknu. Když budeš hodná holka a posbíráš ty hračky, co jsi vytáhla, přinesu ti domů tu pizzu.“ Usmál jsem se, když zajásala, a úlevně si vydechl. Věděl jsem, že ji rozmazluji, ale nemohl jsem si pomoct. Bylo mnohem snazší vyhovět.

„Dobře, tati, já je všechny posbírám.“ Trochu se zachichotala, a než jsem stačil říct další slovo, už do telefonu vydávala zvuky, jako by se líbala. „Velkou pusu, tati.“ Pak položila telefon.

Zasmál jsem se a zavěsil. Snad se to vyřeší, než se vrátím domů. Potřeboval jsem, aby si s Helen rozuměly. Budu si o tom muset s oběma promluvit a vím, že to bude lepší, až budu pracovat z domova na plný úvazek. Pokud se pro to rozhodnu. Pořád jsem o tom ještě uvažoval.

Rozhodl jsem se, že sbalím smlouvu a posbírám si věci, abych mohl odejít dřív. Být šéfem, bylo příjemné přicházet a odcházet, jak se mi zachtělo, a když jsem šel k výtahu, přidal jsem si na seznam úkolů před cestou domů i to, že si vyzvednu pizzu.

Když jsem nastoupil a zmáčkl tlačítka, zazvonil mi telefon. Byl jsem v šoku, když na mě vyskočilo Laurenino jméno, přestože jsem si ji do kontaktů přidal já. Možná nechtěla čekat, až jí zavolám; možná přišla dřív. Překvapilo mě, jak jsem měl najednou nervy na pochodu, když jsem to zvedl. „Haló? Lauren?“

„Ahoj, Gage. Promiň, že tě obtěžuji, ale Noah mi dal tvoje číslo a říkal, že jsi možná jediný člověk, který mi může pomoci.“ Její tón zněl trochu zoufale.

„No, to záleží na tom. S čím potřebuješ pomoct?“ Její hlas byl krásný jako vždycky a mně se při něm zachvěl pták. Proklínal jsem tu zatracenou věc. S Noahem jsme se nijak neupejpali, ale ani já bych ho nedokázal zvládnout, kdybych se zapletl s jeho sestrou.

„Vlastně se mi rozbilo auto. Volala jsem si odtahovku, ale říkali, že to může trvat víc než hodinu, a já jsem jen asi dvacet minut za městem. Vím, že se venku dělá špatné počasí, ale doufala jsem, že bys mohl přijet a počkat se mnou?“

Bylo pro ni příliš nebezpečné, aby v tomhle špatném počasí uvízla na dálnici. Než a jestli se objeví ta odtahovka, mohlo by se jí už něco stát. „Jsem na cestě. Napiš mi, kde se nacházíš, a já si to zapíšu do GPS.“

S úlevou si oddechla. „Oh, moc ti děkuji! Tady venku jsem se opravdu bála. Jsem kousek od staré zastávky pro kamiony, kde byl zavražděn ten pár.“ I já bych tam byla trochu nervózní.

„Zamkni dveře, a kdyby se tam objevil někdo jiný než já, nech dveře zamčené a zavřené, ano?“ Bylo to příšerné místo na uvíznutí, a vzhledem k počasí byla odtahovka nejspíš zavalená víc, než si mysleli.

„Udělám to a nemysli si, že mě Noah už nevaroval. Řekl mi, ať ti hned zavolám.“

„Jsem rád, že můžu pomoct. Musím si zavolat a ozvu se ti, až budu blízko. Jestli máš nabíječku, tak si klidně nabij telefon.“ Výtah se otevřel a já zamířil k autu. Sníh padal docela slušně a já věděl, že se k ní musím dostat dřív, než bude mnohem hůř.

„Dobře, díky, Gagei.“ Její hlas byl vždycky tak sladký a upřímný, ale taková už Noahova sestra prostě byla. Musel jsem si neustále připomínat, že je to jeho sestra, jinak by se mi to mohlo vymknout z rukou. Bylo to na mě moc dlouhé, když jsem měla tolik práce s Olivií a s tou nehodou, nemluvě o tom, že jsem byl zaneprázdněná prací a nikde jsem se s nikým nesetkal.

Přemýšlel jsem, co by chtěla dělat, kdybych ji vzal ven. Plánoval jsem se jí zeptat na večeři a smlouvu, jakmile ji dostanu do bezpečí a tepla.

Vytočil jsem číslo domů a požádal Helen, aby promluvila s Olivií. „Je nahoře a uklízí si pokoj, pane. Těší se na pizzu, kterou jste jí slíbil.“

„Aha, tak o tomhle. Volala mi kamarádka, že uvízla ve sněhu, takže se obávám, že pizza nebude, aspoň ne v brzké době.“

Helen si povzdechla, což mi pocuchalo poslední nervy. „Proto byste jí neměl slibovat věci za dobré chování. Dobré chování je samo o sobě odměnou, pane.“ Už tak jsem se cítil dost špatně, že jsem to nedokázal dodržet, poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby mi to ještě zhoršila.

„Dáš mi ji k telefonu, Helen? Prosím?“ Zadržel jsem dech, dokud jsem neslyšela, jak telefon cvaká na počkání. Nebyl jsem zvyklý jednat se ženami tak často jako s muži v tvrdých čepicích, takže se mi málokdy stávalo, že bych prohodil „prosím“.

„Tati? Přineseš mi pizzu? Mám ráda tu s feferonkami a coloradskou slaninou.“

„S kanadskou slaninou, zlato, ale nemůžu přinést domů pizzu. Musím jít pomoct kamarádce, která uvízla venku ve sněhu, a až ji vyzvednu a přivezu domů, bude pozdě. Možná budeš muset nechat Helen, aby ti něco udělala.“ Musela to prostě pochopit.

„Ne, tati. Slíbil jsi mi to. Uklidila jsem dům a všechno.“ Zklamání v jejím hlase způsobilo, že jsem si připadal jako kus rybniční špíny. Ale tyhle pocity nic nezměnily na tom, že jsem musel jít Lauren pomoct.

„Děkuju, Olivie, ale jak jsem řekl, bude pozdě. Buď pro tatínka hodná holčička a popros Helen, aby udělala sendvič, nebo co takhle smažený sýr a polévku?“

V telefonu bylo ticho. „Olivie?“

„Fajn tati.“ Její matka říkávala fajn, když všechno fajn nebylo, a sakra, jestli to neznělo přesně jako ona. Taky jsem nebyl příznivcem její drzosti, ale věděl jsem, že část té tvrdohlavosti pochází ode mě.

„Děkuji ti, zlato. Tatínek tě má rád. Možná budu mít čas na pohádku.“ Stáhl jsem rty a přál si, abych neotevřel pusu. Co když na to taky nebudu mít čas? Jeden slib už jsem splnit nemohl. Tohle rodičovství bylo příliš nové. Bůh věděl, že nechci být takový tvrďák, jako byl můj vlastní otec, a jediným dalším příkladem byl pan Patrick, který byl otcem Noaha a Lauren. Na Noaha, byl vždycky obzvlášť tvrdý a k Lauren, se choval jako k malé květince.

Ollie beze slova zavěsila telefon, což také dělala její matka. S Katrinou jsme měli zpočátku dobrý vztah, ale pak, těsně předtím, než zjistila, že čeká Ollie, mě opustila kvůli někomu jinému. Udělal jsem si test otcovství a ujistil se, že je Olivia moje, ale z pochopitelných důvodů jsem nemohl stát při Katrině. Byl jsem tu pro ni finančně, a když se zabila při autonehodě, zaplatil jsem její pohřeb. Nakonec jsem se o ni postaral a o naši dceru se budu starat až do smrti.

Od té doby jsem si nenašel moc času na stálý vztah, ale před odjezdem ze země jsem se vyspal s mnoha ženami a pár jich bylo i po něm. Od letecké havárie jsem s nikým nebyl, a to jen proto, že jsem věděl, že každý, koho si přivedu, bude součástí života mé dcery a nestačí mi jen tak někdo. Potřeboval jsem dobrou ženu; někoho, kdo mě bude milovat, někoho, komu na mně záleží a kdo mi bude nejen věrný, ale bude i zářným příkladem pro mou dceru. Zdálo se, že to je těžký úkol.

Čím víc jsem se blížil k odpočívadlu, kde měla být Lauren, tím víc mě zajímalo, jaká bude. Byla jen o pár let mladší a v době, kdy já jsem byl v posledním ročníku, ona byla v prvním. Když byla mladší, byla to hubená holčička, samá kolena a lokty, a Noahu odpusť, ale netrvalo dlouho a rozkvetla v krasavici s křivkami na těch správných místech a vlasy, které byste ji chtěli chytit a vést ji do kolen.

Snažil jsem se na tyhle věci u ní nemyslet, ale nedalo se nic dělat, a i když jsem se na ně příliš často nesoustředil, byla jsem jen člověk.

Ne že bych neměl spoustu jiných hezkých holek, které se ucházejí o můj čas, ale vždycky jsem si říkal, že jestli o mě některá z nich může skutečně stát, bude to nejspíš Lauren se svou zamilovaností.