BK - 37. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

BIANCA

 

Neustálé klepání na dveře mě nutí vstát z postele.

 

Podívám se na budík a zakleju.

 

Každý, kdo mě zná, ví, jak moc si cením spánku, takže budit mě za úsvitu je spolehlivý způsob, jak se mi dostat pod kůži.

 

Se zavrčením dojdu rázně ke dveřím a otevřu je. "Co to kurva-"

 

Zbytek mé věty jde stranou, když vidím, že tam stojí Stone... a vypadá, jako by mu někdo zabil štěně.

 

"Ahoj."

 

Strčí si ruce do kapes džínsů. "Můžeme si promluvit?"

 

Upřímně řečeno, radši bych si nechala udělat kořenový kanálek, ale vím, že to musíme udělat.

 

Ustoupím stranou a gestem mu naznačím, aby šel dál. "Chceš trochu vody-"

 

Jeho polibek mě překvapí a můj mozek na chvíli dočasně ztuhne.

 

Jemně ho odstrčím. "Stone-"

 

"Ne," řekne. "Jen mě nech, ať to ze sebe dostanu, než ztratím nervy." Prohrábne si rukou vlasy. "Miluji tě, Bianco. A nesnáším, jak to mezi námi v poslední době chodí." Klekne si na jedno koleno. "Ale udělám cokoli, a tím myslím cokoli, abych to napravil... napravil nás."

 

Ach jo.

 

Oceňuju, že konečně přiznal, že s naším vztahem není něco v pořádku, ale nejsem připravená jít k oltáři.

 

"Nejsem připravená se vdát," přiznám se. "Měla jsem ti to říct dřív, ale nechtěla jsem ti ublížit."

 

Nebo přiznat, že jsem udělala chybu, když jsem vůbec řekla ano.

 

Zvlášť poté, co jsem zuby nehty bojovala s rodinou, abych s ním mohla být.

 

"Tak tu svatbu odložíme," řekne. "Můžeme počkat, až budeš připravená, a mezitím pracovat na našem vztahu. Ať se věci vrátí do starých kolejí."

 

V hrudi mě podivně zašimrá.

 

Možná mi teď nabízí, že mě zavře do větší klece, když je svatba mimo hru...

 

Ale pořád je to klec.

 

Dávám mu naprostou upřímnost, protože si ji zaslouží. "Stone, já si ani nepamatuji části svého života. Všechno je tak zmatené a-"

 

"Já vím, že je." Bouchne se do hrudi. "Protože jsem tam byl, pamatuješ? To já jsem byl u toho, když ses snažila dát dohromady. To já jsem ti pomáhal dát dohromady kousky tvého života." Jeho oči se zúží. "Ne on."

 

To nemůžu popřít.

 

Nejenže tu pro mě Stone byl na každém kroku, ale vzal mě pod svá křídla a dal mi pocit bezpečí a ochrany... což jsem po té nehodě potřebovala.

 

Ale nejsem si jistá, jestli on je to, co potřebuju teď.

 

Také mu musím naprosto jasně říct jednu věc.

 

"Tohle nemá s Oakleym nic společného." S těžkým srdcem si sundám zásnubní prsten. "Promiň-"

 

"Ne," řekne přidušeně. "Nevzdávej to s námi." Zaboří mi hlavu do břicha a podívá se na mě uslzenýma očima. "Dej mi ještě jednu šanci. Nemusíme se hned brát, ale neukončuj to, Bourne. Potřebuju tě."

 

Když pokračuje, hrozí mi, že se mi uvolní slzy.

 

"Umřel bych pro tebe, Bianco. Vyrval bych si z hrudi své tlukoucí srdce a podal ti ho na stříbrném podnose, kdybys ho chtěla." Nasadí mi prsten zpátky na prst. "Nevzdávej to se mnou. Prosím. Ještě ne. Ne, dokud ti nedokážu, proč bychom to měli být my... proč jsme to vždycky byli my."

 

Ach, Bože.

 

Jeho slova. To čiré zoufalství v jeho očích.

 

Skutečnost, že mi na něm stále velmi záleží... navzdory všem našim problémům.

 

Ten neodbytný pocit v mém nitru, který mi říká, abych to mezi námi neukončovala, aniž bych se to nejdřív alespoň nepokusila vyřešit.

 

"Dobře," zašeptám.

 

***

 

Po skončení hodiny psychologie najdu Oakleyho, jak uklízí prázdnou třídu.

 

"Ahoj."

 

Když mě uvidí, jeho rty se zkřiví do úsměvu. Skoro jako by čekal, že ho najdu.

 

"Ahoj, ty."

 

"Takže," začnu a jdu k němu. "Myslela jsem, že bychom dnes večer mohli zajít do kina. Však víš, pro jednou podniknout něco mimo můj pokoj na koleji."

 

"Už tě nebaví držet mě v tajnosti, co?" škádlí mě.

 

Nemá tak docela pravdu, ale ví, že k tomu mám své důvody. "Velmi vtipné."

 

Jeho modré oči po mně bloudí jako láva. "Můžeme jít do kina." Bílé zuby se mu zaboří do spodního rtu, skoro jako by přemýšlel. "Hlavně ať to není nějaký film pro holky."

 

Sklopím oči a zastrčím si pramen vlasů za ucho. "Fajn. Žádné filmy pro holky. Můžeme se podívat na nový akční-"

 

Slova mi odumřou v krku, když se jeho modré oči na něco zaměří a jeho výraz se vypne.

 

Zamrkám. "Co se děje?"

 

Čelist mu ztvrdne a vrátí se k zametání. "Pořád máš na sobě jeho prsten."

 

Najednou si připadám odhalená, jako bych stála úplně nahá v místnosti plné lidí.

 

Je to boj o to, abych našla svůj hlas. "Jo, já... Stone se dneska ráno stavil u mě na koleji a tak nějak jsme to vyřešili. Chci říct, svatba se odkládá, ale..."

 

Nechám větu odeznít, protože blábolím jako idiot.

 

Oakley sevře násadu koštěte tak pevně, až mu zbělají klouby. "To je dobře."

 

Je jasné, že to nemyslí vážně.

 

Najednou kolem mě projde, jako bych nebyla nic víc než kus nábytku.

 

Jeho hněv je tak hmatatelný... tak intenzivní... že ho cítím.

 

"Oakley."

 

Odmlčí se. "Když o tom tak přemýšlím, dnešní večer mi nevyhovuje."

 

S tím odejde.

 

A bere si s sebou kousky mého srdce.