Always - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Catherine viděla jen párkrát v životě mámu oblečenou pod svou úroveň. Jednou, když si její táta odpykával třicetidenní trest vězení; Catrina tehdy sotva stěží opustila dům. A když ano, nebyla oblečená ve svých obvyklých značkových, luxusních šatech, neměla nanesený make-up a ani se příliš nestarala o úpravu vlasů.

Obléknout se pod svou úroveň i tak v podání Catriny Marcello stále znamenalo vypadat dobře. Samozřejmě.

Sluneční brýle Dolce & Gabbana, přiléhavé džíny, boty, které stály víc, než kolik většina lidí vydělala za měsíc, a halenka pod bundou za tři tisíce dolarů.

Jediné příležitosti, které si Catherine pamatovala, že by byla její máma oblečena pod svou úroveň?

O prázdninových ránech, a když navštívili DMV (něco jako u nás, když se v autoškole píšou teoretické testy).

Catrina se s povzdechem zavrtěla na sedadle z tvrdého plastu, kde čekaly. „Bože, tohle místo je příšerné.“

„Jak dlouho tu ještě musíme být?“ zeptala se Catherine.

„Dokud neopraví tvůj test, i když už to mělo být hotové před zkurvenými třiceti minutami.“

„Myslíš si, že jsem ho neudělala?“

Catrina si odfrkla, ani se neobtěžovala se skrytím svého pobavení. „Poslední měsíc jsi strávila studiem, abys získala svůj řidičský průkaz, Catherine. Ty bys tu knihu dokázala odrecitovat od začátku až na konec a zpět. Rozhodně jsi ho udělala.“

„Tak co jim trvá tak dlouho?“

„Je to DMV. Proč by to netrvalo? Je to jejich práce, aby tě donutili čekat.“

A to, měla Catherine podezření, bylo důvodem, proč když byli nuceni zaplatit za návštěvu na DMV, se její máma  vždycky oblékala pod svou úroveň.

Catherine zmlkla a sledovala, jak se lidé začali shromažďovat a začali tvořit řady u příslušných stolů, kam potřebovali jít. Postupně blikala čísla jednotlivých lidí, kteří měli dorazit.

„Takže,“ řekla Catrina tiše.

„Jo?“

„Stále se... vídáš s tím chlapcem Donati, že?“

„S Crossem,“ řekla Catherine. „Jmenuje se Cross.“

„Mmhmm.“ Její máma zabubnovala krvavě rudými ostrými nehty do opěrky židle. „Jak dlouho už spolu chodíte?“

Catherine přemýšlela, kam s tím máma směřovala. „Čtyři měsíce.“

„Máš ho docela ráda, že?“

„Jo,“ řekla s úsměvem.

Catrina přikývla. „Právě získal řidičák pro mladé řidiče, že?“

Catherine upřela oči na mámu. „Minulý měsíc.“

I když tohle nebyla žádná novinka. Navzdory tomu, že Cross bydlel dobrých čtyřicet minut cesty od nich, celý první týden v dubnu vyzvedával Catherine cestou do školy a pak ji vozil zpátky. Její rodiče věděli, že Cross měl svůj řidičský průkaz i zcela nový bílý Range Rover. Nechápala, proč se máma takhle chovala,. Jako by to bylo poprvé, co o tom mluvily.

Nebylo.

„Víš, že tehdy odjížděl z domu v devět,“ řekla Catrina.

Catherine svraštila obočí. „Takže?“

Máma poklepávala jediným prstem po knize, kterou Catherine kvůli získání povolení studovala. „Mysli, reginella. Jsi chytrá holka.“

Catherine trvalo až příliš dlouho, než si uvědomila, na co máma narážela. Zákony. Konkrétně na dopravní zákony, které platily v New Yorku, a týkaly se řidičského oprávnění pro mladé řidiče. Žádný dospívající řidič, který měl povolení pro mladé řidiče, nesměl řídit po deváté večer, aniž by s ním v autě byl někdo starší jednadvaceti let. Jedinými výjimkami byly cesty do práce nebo do školy.

„Opravdu, mami?“ zeptala se Catherine.

Catrina se podívala na svou dceru. „Co?“

„Ty hodláš někoho poučovat o porušování zákona. A když na to přijde, o dopravních zákonech.“

„No…“

„Opravdu, mami,“ zopakovala Catherine, tentokrát ani ne jako otázku. „Marcello bude někomu dávat přednášku o dopravních zákonech. Jen do toho. Jsem pro, pokud to chceš, ale vážně. Dokonce i táta řekl, že ty dopravní zákony jsou směšné. Proto říkal, že by mi měl zařídit jeden z těch oficiálních papírů, které říkají, že pracuji v jeho společnosti s pracovní dobou do půlnoci, abych až budu mít svůj řidičák pro mladé řidiče, mohla obejít všechny tyhle nesmysly. Jeho slova, mami, ne moje.“

Což byl také způsob, jak Cross očividně obcházel zákon, nebo to si alespoň myslela ona.

Máma se zasmála. „Tvůj táta má na tebe špatný vliv.“

„Ano, jen on. On je tím jediným špatným vlivem v naší rodině.“

„Pozor na pusu.“

Catherine obrátila oči v sloup. „Dobře, mami.“

„Ale říkám ti, že pokud si chceš své povolení udržet, měla by ses vyhýbat tomu, že se dostaneš do problémů. Nemluvě o jisté věci, která na tebe, až se dostaneme domů, bude čekat na příjezdové cestě.“

Na židli ztuhla. „Cože?“

Catrina se ušklíbla a přitom si prohlížela své nehty. „Ach, prosím tě, nechovej se tak, jako bys vůbec netušila, o čem mluvím, Catherine. Od okamžiku, kdy táta tvému bratrovi k šestnáctinám koupil Mercedes, mu každý rok připomínáš, že i ty očekáváš dárek v podobě auta podle svého přání.“

„Jo, no...“

„A posledních pár měsíců necháváš každičkou sobotu na jeho pracovním stole fotku konkrétního modelu Lexuse, který chceš.“

Catherine se sama pro sebe ušklíbla.

Dělala to.

Nestyděla se za to.

„Je v hnědé kůži?“ zeptala se Catherine.

Catrina si povzdechla. „Ach můj bože.“

„Ach, a s černými doplňky, aby ladily s barvou?“

Máma zavrtěla hlavou. „Až příliš tě hýčká. Varovala jsem ho, přesto to pořád dělá.“

„Protože je v hnědé kůži s černými doplňky, že jo? Udělal to.“

Catrina poklepala dceru po koleni. „Udělal to.“

Catherine vypískla tak hlasitě, že se všichni přítomní otočili jejich směrem. „ Ano!“

„Vím, že nejsi moc velkým příznivcem časopisů typu Car and Driver, ale až přijedeme domů, raději nech tátu mluvit o tom autě tak dlouho, jak jen bude chtít, Catherine.“

„Jasně,“ slíbila.

„Catherine Marcello?“

Otočila se a našla ženu, která držela její test, a růžové desky.

„Ano?“ zeptala se Catherine.

„Složila jste písemný test. Vezměte prosím tyto dokumenty k přepážce číslo čtyři a tam dostanete svůj řidičský průkaz.“

Catrina se usmála. „Vidíš, říkala jsem ti, že projdeš. Nebylo nic, proč by ses měla bát. Šťastné sladké šestnáctiny, reginella.“

********

Catherine ani nečekala, až máma vypne motor svého auta, a byla z něj venku. Za ní následoval Catrinin smích, ale Catherine se teď až příliš zajímala o něco úplně jiného.

Její táta se opíral o elegantní černý Lexus. Na kapotě dvoudvéřového kupé spočívala červená mašle. Všechna okénka v dohledu byla tmavě tónovaná.

Když Catherine tancovala přímo uprostřed příjezdové cesty, Dante se usmíval. Uprostřed cesty se s ní setkal, na prstě si pohupoval se sadou klíčků.

„Co si o něm myslíš?“ zeptal se.

Catherine zírala na auto. „Je dokonalé.“

„Je ve správné barvě?“

„Matně černá, žádný lesk.“

„Někdy jsi o mně vůbec zapochybovala?“ zeptal se táta.

Catherine se zazubila. „Ani trochu, tati.“

Táta ji nikdy nezklamal.

Tenhle pátek se ráno probudila jednoduše šťastná, protože dneska jí bylo šestnáct. Vzhledem k tomu, že byl duben, všechen sníh byl pryč. Zítra bude mít narozeninovou party. A navíc díky cestě do DMV musela vynechat dnešní školu.

Teď byl její den skoro dokonalý.

Někdo jiný ho brzy dokonalým udělá.

„Děkuji, tati,“ řekla Catherine a vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit na tvář. „Můžu ho teď vyzkoušet?“

„Za okamžik,“ odpověděl Dante. „Nejprve musíme projít pravidla.“

„Jaká pravidla?“

„To auto jsem zaplatil já; mohu ho také odvést zpět.“

„Dobře,“ řekla Catherine.

„Ne, že bychom si dělali extra obavy o tvůj školní prospěch, ale předpokládám, že takový zůstane i nadále. Pokud ne, novým domovem auta se až do doby, než se tvůj prospěch znovu zlepší, stane garáž.“

„Pochopila jsem.“

Catherine byla studentkou s dokonalým prospěchem. Podmínka prospěchu byl jen vtip.

„Vždy musíš mít v autě u sebe řidiče s řidičským průkazem - někoho staršího jednadvaceti let -  takže ne, že si uděláš jasné představy ohledně kamarádů s řidičským průkazem,“ řekl Dante.

„Já vím, tati.“

„Taky musíš chodit na jízdy; instruktor s tebou začíná příští týden. Žádné stížnosti neberu.“

Catherine se zhoupla na patách. „Ano. Můžu ho teď vyzkoušet?“

Dante si povzdechl. „Vím, že s ním pravděpodobně budeš chtít jet do školy a předvést ho, ale to nebudeš moci udělat, aniž bys měla na sedadle spolujezdce někoho staršího.“

„A co Cross?“

„Tomu chlapci není jednadvacet.“ Catherine by přísahala, že slyšela, jak za tím táta velice tiše dodal: „Díky bohu.“

„Ne,“ řekla Catherine, „myslím tím, nemohl by on řídit moje auto? Má svůj řidičák a škola je správný důvod, nemluvě o tom, že je to za účelem školního vyučování. Takže by si mě někdy mohl odvézt v něm, že?“

Dante s přimhouřenýma očima zíral na dlouhou příjezdovou cestu domu Marcello.

Stále nemluvil.

„Mohl by, že?“ tlačila na něj Catherine.

„Předpokládám,“ řekl Dante stručně a napjatě.

Znělo to jako naprosto poslední věc, kterou by chtěl udělat.

„Nechal jsi mě s ním jezdit v jeho Roveru,“ podotkla Catherine, „takže si nemůžeš myslet, že je špatný řidič.“

Dante se zamračil. „Pojďme zpátky k tvému autu.“

„Ano, pojďme ho hned teď vyzkoušet.“

Catherine z tátovy natažené ruky popadla klíčky a už mířila směrem k Lexusu.

„Teď jsi pořád dva kroky přede mnou, dolcezza. Trochu zpomal a dovol mi užít si dnešní den s tebou. Tenhle druh věcí už moc dlouho mít nebudu.“

Catherine se na příjezdové cestě otočila a ignorovala přitom mírný chlad dubnového větru. „Co tím myslíš?“

„Jeden den jsem se otočil a ty už jsi nebyla tak malá.“ Dante se na ni s pokrčením ramen stále usmíval, i když ona měla pocit, že v jeho pohledu viděla i smutek. „Dokonce jsem ani neměl možnost mrknout, Catherine. Bylo mi řečeno, že to je to, co s dětmi děláme; vychováváme je jen pro to, abychom se dívali, jak odcházejí. Má to být obohacující. Dárek, který nám ukazuje, že jsme vychovali slušné lidské bytosti, které dokážou zvládnout svět. Možná, že je to pravda, pokud někdo najde odměnu v zármutku. Já osobně ji v něm nenacházím.“

„Nikam nejdu, tati. Jen řídím.“

Dante se zasmál, ale jeho smích rychle zmizel.

„Vyzkoušení auta teď, jistě. Nejdřív to bylo to, že jsi byla až příliš velká, než abys poslouchala před spaním pohádky, pak to, že se mě nebudeš držet za ruku, když jsme přecházeli ulici. Potom se to změnilo na chlapce a randění. A teď auto a řízení. Zítra to bude něco jiného. Nikdy se to nezastaví. Kéž bys prostě jen zůstala malá o nějakou chvíli déle, ale takhle to nefunguje, a já nestihl říct ani jediné slovo.“

Catherine nevěděla, jak na to reagovat.

Táta ji poplácal dlaní po tváři a sklonil se, aby ji políbil na temeno hlavy. „Ale já jsem stále tak hrdý na to, kým jsi, Catherine. Má chytrá, hodná holka. A tou bys nebyla, kdybys nevyrostla, že?“

Catherine přikývla. „Správně.“

Dante ztěžka vydechl a mávl k hezkému Lexusu s jasně červenou mašlí na kapotě. „Takže, není to automat, který jsi chtěla, ale tak jako tak je manuální řazení lepší. Když se naučíš řídit s řadicí pákou, budeš umět jezdit s každým autem, a navíc budeš mít ruce až příliš zaměstnané, než abys dělala něco víc, než jen řídila. Což znamená žádné posílání textových zpráv nebo volání telefonem za jízdy, a díky tomu méně úzkosti pro mě.

Nikdy jsi neřídila s řadicí pákou,“ pokračoval táta, „ale není to tak těžké.“

Správně.

Nikdy jsem neřídila s řadicí pákou.

Vůbec nikdy.

Catherine se na tátu usmála, s již připravenou lží. „Ne, nikdy.“

Dante zamířil k autu a ona ho následovala. „Pojďme se to tedy naučit.“

O hodinu později si Catherine byla jistá, že je táta připravený všechno odpískat a odvézt Lexus zpátky s tím, že ho vymění za automat. I když by to znamenalo, že nebude v její vybrané barvě a tmavé kůži.

Před všemi těmi měsíci, když ji Cross nechal vyzkoušet si řízení Range Roveru, měl pravdu. Prostě jí dal představu o tom, co znamenalo řízení s manuální převodovkou. Ničím se to nepodobalo skutečnosti, když byla za volantem, musela šlapat na spojku, řadit, a při tom poslouchat řev motoru, aby našla okamžik, kdy to všechno najednou udělat. Rozhodně neměla čas na to, aby neustále sledovala zrcátka tak, jak to táta stále vyžadoval. Všechno to nenáviděla.

„Tohle je vyčerpávající,“ zamumlal Dante sám pro sebe.

Catherine položila čelo na volant. „Až moc křičíš; pak se nedokážu soustředit.“

„Nekřičím.“

Svým způsobem to dělal, i když si nemyslela, že by to bylo záměrné. Její táta moc nekřičel, ne že by s tím teď začínal; on byl panovačným mužem, ale ne hlasitým.

„Dobře, takže na mě mluvíš velice hlasitě,“ řekla Catherine a zírala na tátu.

Dante se zamračil. „To jsem nechtěl, zlatíčko.“

Catherine ses s pokrčením ramen na sedadle řidiče napřímila. „Možná prostě nezvládnu řídit s řadicí pákou.“

„Nebo možná potřebuješ lepšího učitele. Mě naučil za den řídit můj bratr, ale on sám neměl žádného učitele.“

„Strýček Lucian?“

Dante se zasmál. „To by si děda Antony přál. Ne, byl to Giovanni. Bylo mu teprve čtrnáct a s řadicí pákou dokázal jezdit lépe než náš táta.“

„Opravdu?“

Táta pokrčil rameny. „Giovanni měl sklon krást věci. Většinou auta. Vlastně tátova auta. Naučil se to sám a při tom procesu odrovnal spojku jednoho z Antonyho starých aut, ale naučil se to.“

Catherine přitiskla rty k sobě, aby se neusmála. „Opravdu?“

„Myslím, že Antony mu dovolil vyvléknout se z toho jen proto, že usoudil, že nebude muset mě ani Luciana učit, jak ovládat řadicí páku. Ani tvůj děda není moc dobrý učitel.“

„Ty jsi dobrý učitel, tati.“

„Očividně nejsem, když přijde na tuhle věc. Co ty na to, že zavolám a zjistím, zda by měl strýček Gio čas později přijít?“

„Můžu zůstat tady?“

„A co chceš dělat?“

Catherine se zazubila, rukama přejela po volantu z tmavé kůže s černým prošíváním. „Zbožňovat svoje auto. Co jiného?“

Dante se smíchem vystoupil z auta ven, ale Catherine si byla jistá, že slyšela, jak si přitom zamumlal: „Přinejmenším to zkurvené auto nemusím zabít.“

Nebyl čas, aby se zeptala, zda to skutečně slyšela, protože táta zabouchl dveře auta a bez ohlédnutí zamířil k domu. Pohrávala si s knoflíky na palubní desce, učila se, jak spustit stereo a změnit efektní světla palubní desky do různých barev.

Opravdu se potřebovala naučit řídit s řadicí pákou, protože tohohle auta se nehodlala vzdát.

Při zaklepání na okénko na straně řidiče vykřikla.

Catherine našla na druhé straně dvířek řidiče stát zubícího se Crosse. Položila si ruku na bušící srdce, aby ho uklidnila.

Mávl ukazováčkem, jako by jí chtěl říct, aby stáhla okénko dolů.

„Příšerně jsi mě vyděsil,“ řekla Catherine.

„Nemůžu za to, že jsi tak nevšímavá vůči okolí, zlato.“

„Nejsem, jen jsem -“

„Užívala své auto?“

Catherine se ušklíbla. „Trochu. Zbožňuji ho.“

Cross se uchechtl. „To se vsadím, že ano, Catty.“

Pak se do okénka naklonil a rychle ji políbil. Neprodléval v polibku příliš dlouho, když pokud byli u ní doma, to nikdy neudělal. Zvlášť když si myslel, že byl na blízku její táta. Dante se rád mračil - hodně.

Cross byl stále oblečený ve své školní uniformě a jen o pár stop dál vlevo od svého Lexuse viděla zaparkovaného jeho Rovera. Sakra, opravdu musela být rozptýlená.

„Myslela jsem, že přijdeš zítra na party?“ zeptala se Catherine.

Cross pokrčil rameny. „To ano. Vlastně celá rodina. Tvůj táta volal včera večer a pozval moje rodiče i sestru.“

„Nemusel jsi sem dneska jezdit, Crossi. Už jsem ti to říkala.“

„Jasně, že musel.“ Cross mrkl, pak se sklonil a její lícní kost posel řadou sladkých polibků. Do její kůže řekl: „Všechno nejlepší k narozeninám, Catherine.“

S úsměvem si kousla spodní ret. „Děkuju.“

„Ale na svůj dárek si musíš počkat až do zítra.“

„Stačíš mi ty,“ řekla upřímně.

Cross poplácal její auto po střeše. „To jistě. A teď, proč sakra v téhle věci už nejezdíš tady kolem domu? Dokud se nebudeš chovat hloupě, není tu nikdo, kdo by tu na tebe za ten trénink zavolal policajty. Nemluvě o tom, že pravděpodobně všichni vědí, kdo je on – a nikdo nechce volat policajty na někoho jako on.“

Catherine ukázala na řadicí páku. „Vypadá to, že jsem sama uvízla na téhle věci.“

„Kecy.“

Nemohla se s Crossem ani hádat, protože dřív, než stihla mrknout, už zamířil kolem jejího auta, na druhou stranu. Naskočil na sedadlo spolujezdce a zabouchl za sebou dveře. Pak se natáhl, otočil klíčkem v zapalování a motor auta začal vrčet.

„Až budeš vyjíždět, nevraž do mého Roveru,“ řekl.

Jeho výraz jí napovídal, že nežertoval.

Catherine se podívala směrem k domu. „Nejsem si jistá, zda mám tohle udělat.“

„Proč ne? Zařaď zpátečku a pusť se do toho. Chceš se to naučit se, ne? Neodjíždíš nikam daleko, kde by tvůj táta nemohl vidět. Jsem s tebou. Je to v pohodě. Pojďme do toho.“

Nevěděla, jak Crosse odmítnout. Ne, když se na ni díval tak, jak se právě díval. Ne, když se ujistil, aby jí ukázal, že na ni nezapomněl. Ne, když se usmál. Ne, když ji miloval.

„Jestli můj táta dostane záchvat, řekneš, že tohle byl tvůj nápad,“ řekla Catherine se zvednutým obočím.

Cross si s trhnutím sundal kravatu Akademie a odhodil ji na zadní sedadlo. „Byl to můj nápad. A mluvím vážně, nenaraž do mého Roveru.“

„Jsi kretén.“

„Jo, ale ty to miluješ.“

Arogantní kretén.

A ona to opravdu milovala.

Trvalo to dlouhé tři hodiny, ale když Cross se zamáváním přes rameno zamířil ke svému Roveru, Catherine si byla dost jistá, že pokud nebude na dálnici, tak dokáže s manuální převodovkou řídit. Aby si troufla vyjet na dálnici, vzhledem k rychlosti, pravděpodobně potřebovala trochu praxe.

Možná, že měl její táta pravdu...

Možná, že jen potřebovala toho správného učitele.

Catherine počkala, až jí Rover zmizel z dohledu, pak se otočila na patě a zamířila k domu. Byla už doba večeře a ona byla vyhladovělá.

Její táta seděl na předních schodech velkého domu, a i když nevypadal obzvlášť šťastně, nevypadal ani příliš rozzlobeně.

Vzala to jako dobré znamení.

„Vidím, že Cross přišel na návštěvu,“ řekl táta.

I Catherine se posadila na schody. „Chtěl mi popřát šťastné narozeniny.“

„Přijde zítra, ne? To nemohlo počkat?“

„Myslím, že ne.“

„Catherine.“

„On mě miluje, tati,“ řekla tiše, „a myslím, že to znamená, že se mu nelíbí čekat.“

Dante dlouho mlčel. Pak kývl k jejímu autu. „Vypadá to, že si s autem vedeš lépe. Budu muset zavolat Giovannimu ještě jednou a dát mu vědět, že už nebude potřeba, aby později dorazil.“

„Cross je dobrý učitel.“

„Ilegální učitel.“

Catherine se se zakoulením očí zadívala do nebe. „Jsi úplně stejný jako máma.“

„Prosím?“

„Ze všech lidí právě ty, nemáš žádné právo, abys vzhledem k tomu, kdo jsi a tomu všemu ostatnímu, někomu přednášel o tom, co je legální nebo nelegální.“

Danteho rty se v koutcích zvedly. „Vlastně bych si, Catherine, myslel, že vzhledem k tomu, kolik mám zkušeností, mi to dává ještě větší právo, abych tě na to upozornil. Alespoň tak to vidím já.“