OOTB - 7. kapitola

Překlad: Lenuzska

„Dovezu to nejdřív zítra ve dvě,“ informuje mě obchodník, tváře má vypoulené, jak se cpe.

Už je po šesté večer, když se dostanu do prodejny s krmivem. Do pytlů, které jsme měli otevřené, se dostaly myši, takže je potřebuju co nejdřív nahradit, když teď máme o jeden krk navíc.

Šla jsem Legenda navštívit hned ráno jako první. S léky a výživou, kterou dostal na klinice, už teď vypadá mnohem lépe a víc bděle. Tom říká, že dělá velké pokroky a měl by být koncem týdne schopný jít domů. V tu chvíli začne ta těžká cesta k uzdravování.

Neuniklo mé pozornosti, že Cobra je zaparkovaná nedaleko obchodu s potravinami. Můžu jen hádat, co jel do města nakoupit. A já hádám. Zabírá mi to až moc času. Je to už několik dní a jeho péro mám pořád v hlavě. Tohle se stává, když trpíte akutním nedostatkem veřejného života. Možná měla Jess pravdu; tenhle chlap ze mě dělá patnáctiletého nadrženého puberťáka.

„Fajn,“ unaveně vydechnu, „ale zajisti, že přijede někdo, kdo mi pomůže vyskládat pytle.“

„Budu se snažit.“ Popadne propisku, kterou má za uchem, a naškrábe něco na papír. „Tento týden nemáme moc personálu.“

To se může stát jenom mně.

Když vyjdu z obchodu, auto je pořád tady. Shane Hughes je pořád to jedno slovo v křížovce New York Times, které za boha nedokážu vyluštit, znepokojivé tajemství, které chce být odhaleno. Takové, které mě rajcuje a způsobuje mi pocení, i když poslední věc, kterou potřebuju, je se z někoho vzrušovat a potit, natož z chlapa, který je asi tak k mání jako fata-morgána.

Nedovolím si ho mít ráda, protože nedělám do sebepoškozování. To by s sebou neslo naprosté zklamání. Ale to, že hraje hlavní role v mých necudných snech, o tom se nemusíme bavit. Ve skutečnosti je to dokonalé řešení. A já už mám dost materiálu, který mi zabírá místo na hard disku.

Samozřejmě se po něm jdu podívat, protože mě to zaujalo a jsem posedlá trestem. Asi toho nemám dost na práci, že si na svůj seznam chci připojit ještě slídění. Na cestě do The Local Cup, kam si jdu pro kávu, projdu kolem venkovní restaurace a koutkem oka si všimnu samotné fata-morgány. Je nemožné si ho s těmi tmavými vlasy, opálenou pokožkou a ostrými rysy nevšimnout. I když má na tváři strniště, nemůže skrýt tu skoro dokonalou strukturu kostí nebo ty napůl plné rty. Jestli propadne jako spisovatel, vždycky může dostat práci jako profesionální model na rty. Jestli něco takového existuje.

A v té chvíli si všimnu, že není sám. Večeří s nějakou ženou. A nejen s nějakou – překrásnou ženou s dokonalou postavou. Její dlouhé tmavé vlasy jsou hedvábné. Oči má tmavé a mandlovitě vykrojené. Lícní kosti jsou vysoké a ústa ve tvaru srdce.

Kdybych měla hádat, řekla bych že je původní Američanka, ale kdo ví. Ať už je kdokoli, vedle nich vypadá každý jiný pár obyčejně.

Nikdy jsem nepřemýšlela, jestli je ženatý nebo zasnoubený. Huh, to je divné. Nenosí snubní prsten, ale to v dnešní době není nic neobvyklého. A stoprocentně z těch dvou vychází milující vibrace.

Ahoj zklamání, můj starý příteli. Cítím se zklamaná, i když nemám absolutně právo se tak cítit. Jedna moje část je ráda, že jsem to viděla. Je to další připomínka, že fantazie jsou zábava, ale pořád jsou to jen fantazie.

Ona si setře slzu, očividně je rozhozená a na hraně pláče. On se nakloní přes stůl a vezme ji za ruku. Stiskne ji a natáhne druhou, aby jí z dokonalé tváře setřel další slzu. Tahle žena dělá i z utrpení něco sexy. Věděla jsem, že jsem absolutně mimo ligu.

Jsem tak pohlcená sledováním tohoto dramatu, které se tu odehrává, že mě zazvonění telefonu vyděsí. Ohromeně stisknu přijmout, aniž bych se podívala, kdo volá.

„Existuje důvod, proč jsem ještě nedostala žádnou fotku nebo video, o které jsem přednostně žádala?“

Kruci… Cruella.

„Um… kdo je to?“ řeknu, snažím se zdržovat. Dám si telefon k uchu líp, vykašlu se na plány s kávou a zamířím zpátky k pick-upu.

„Víš, kdo volá, tak nehraj hry.“

„Paní Izková?“ Můj hlas je divně vysoký a strach je pro lidi jako Cruella potravou. Fyzicky se otřesu.

„Ano. Ale proto nevolám že?“

„Jistě. Ty fotky. Jo, opravdu jsem měla moc práce se starostí o zvířata… a… víte, Aidan tak tvrdě pracuje, že jsme prostě… zapomněli.“

Chci říct, spolkne mi tyhle lži? Asi ne. Proč vlastně bráním tady toho líného vy-víte-koho, to je opravdu otázka. Jestli si někdo zaslouží být hozen lvům, je to Aidan. Ale nějaký koutek mé necynické části duše pořád věří, že jen potřebuje čas, aby sám viděl chyby. Mona to na mě fakt přenesla.

„Myslíš, že jsem idiot?“

„Ne. Ne, to nejsi,“ odpovím rychle. Nebudu plýtvat slovy, tahle žena mě skutečně děsí k smrti. A nepotřebuju si z ní udělat nepřítele.

„Dobře. Protože bych nerada působila špatným dojmem. Chci fotky a videa. Začneš mi je posílat zítra.“

„To zvládnu,“ řeknu, přikyvuji nikomu. Potom linka oněmí.

***

Dodávka s krmivem se ukáže další den přesně ve dvě. To je dobrá zpráva. Ta špatná je, že řidič přijede sám a já musím sama vyskládat celou paletu pytlů. Stěžovat si nepomůže, takže vezmu vozík a jdu makat v tom hrozném srpnovém horku.

Mustang přijede zrovna, když začnu. Skvělé. Budu mít při boji s těmi pytli obecenstvo. Slunce je dnes obzvlášť výživné, takže zamžourám a předstírám, že ho nevidím. Shane vystoupí a sundá si brýle, dívá se přímo na mě. To nevypadá dobře. Jeho výraz zračí problémy.

Zavře dveře s takovou silou, aby si toho řidič dodávky všiml a udělá obličej. Pak přejde na verandu domku pro hosty, sundá si sluneční brýle a položí je na zelené adirondacké křeslo. Následují jeho Rolexky. Pak kožený náramek, který nosí na druhé ruce.

Jsem jako v okouzlení, když ho sleduju. Takhle se věci v posledních dnech mají. Rajcuje mě, když si nějaký chlap sundává šperky. Je zadaný, připomenu si a vrátím se zpátky do práce, vlezu do otevřené nákladní části dodávky.

To, jak se mračí, zatímco jde sem, je jako peklo, oheň a síra. Má na sobě vojensky zelené tričko a džíny, ale je tak přes třicet stupňů, takže se musí péct. Jsem si jistá, že to jeho náladě nepřidá.

„Kde je Aidan?“

Přestanu dělat, co dělám a lemem trička si otřu krůpěje potu kolem úst. „Opravdu se mě ptáš na tohle?“

Jeho pozornost přejde k řidiči, který pořád sedí v kabině dodávky. „Počkej tady,“ řekne mu, nedává prostor pro diskusi. Pak odejde a zamíří přímo k přívěsu.

Samozřejmě vylezu z dodávky a tiše ho následuju. Je tu příslib ohňostroje, a já pro jednou nechci propásnout ani minutu téhle show.

Shane rozrazí dveře a vypukne peklo.

„Hej…“ slyším Aidana hlasitě zabrblat. Kdyby to byl kdokoli jiný, nemyslela bych, že zní jako by se zrovna probral. Ale je to Aidan, takže vím, že zrovna vstal.

„Co to kruci je… co je kurva tohle?“ křičí Shane velmi zřetelně. Určitě ho slyší až v Utahu.

Pak slyším, „Melissa zrovna odchází.“

Ummm, Melissa?

„Nemáš dovoleno jakékoli návštěvy, Aidane! Které části soudcova příkazu jsi nerozuměl? Rozuměl jsi vůbec něčemu?“

„Je to moje asistentka.“

„Tvoje asistentky s tebou vždycky lezou do postele?“

Tolik k tomu, že z L.A. nechal všechno za sebou.

Následuje pauza. Pak, „Ty si máš něco odpracovat, to je tvoje starost. Co dělat nemáš, je myslet pérem a ničit dobrou pověst té holky a té staré dámy.“

Umm, holky, staré dámy? Mona by kolem těch dvou blbečků mohla tančit v kalhotkách a podprsence s jednou rukou za zády.

„Začínáš zítra, a budeš makat dvojnásob za ten ztracený čas.“

„A co když ne?“

Další těžká pauza. „Podívej, kámo, snažím se ti pomoct, ale ty si chceš asi posrat život… já ne. Už nevím, co s tebou.“

„Seru na tebe, Shane.“

„To už jsi udělal.“

Dveře se rozletí a nahlas třísknou o bok přívěsu. Já couvnu, vyděšená a bez dechu. Shane zaplní jejich rám a na chvíli na mě zírá, výraz má uzamčený. Pak nakráčí k dodávce.

Holka? To, že o mě smýšlí jako o holce, by bylo směšné, kdyby to nebylo tak bolestně hrubé. On netuší, kdo jsem, co jsem v životě zažila. Nikdy nepochopím, jak si mohou nepřístupní lidé myslet, že šťastní lidé jsou jednoduší nebo nedospělí. Naposledy, co jsem to kontrolovala, tak útrpný výraz ve tváři nikomu žádné diplomy nezískal.

A proč jsem holka? Protože mám pořád schopnost se smát a užívat si dne? Být v životě šťastný není superschopnost. Všichni můžeme být, pokud to zkusíme.

Slovy mé nejlepší kamarádky, super skvělá útěcha. On zničil to kouzlo. Už dál nejsem vystrašená. Prostě jen tak jsem to zase já ve svých skoro třiceti. Dospělá ženská.

V době, kdy se dostanu zpátky k dodávce, už vyskočil dozadu, zvedá pytle s krmivem a pokládá je blízko kraji, aby je mohl naložit na vozík.

„Co to děláš?“ konečně se moje pusa zmátoří.

„Jak to vypadá?“ řekne a seskočí dolů z dodávky s těžkým pytlem přes rameno.

„Vykládám. Ty nemusíš… obstarám to.“

Snažím se vzadu v dodávce zvednout jeden pytel, táhnu a tlačím ho přes kraj. Spadne na zem a rozvíří prach. Protože život si dal za cíl ztrapnit mě všemi možnými cestami před tímhle chlapem.

Shane mě jemně chytí za ramena a odsune mě stranou. Snadno zvedne plný pytel krmiva a naloží ho na vozík.

„Já jsem na tom dělala,“ řeknu tiše. Ale vážně.

Po příjezdové cestě se blíží neznámé auto a my oba se zastavíme, abych ho sledovali. Zastaví u přívěsu a žena, ta notoricky známá Melissa jak předpokládám, vyjde z přívěsu a nasedne dozadu. Pak auto odjede stejnou cestou, jako přijelo.

„Můžeme předstírat, že se to nestalo?“ řekne, pořád zírá směrem, kudy Melissa odjela, čelist má zaťatou, jako by mu někdo dal jeho dokonalé rodinné klenoty do svěráku.

Když neodpovím hned, otočí se, aby se na mě podíval a jeho kamenný výraz zmizí. „Prosím.“

Asi bych měla zatleskat tomu, jak má svého bratra rád, bez ohledu na to, co se mezi nimi stalo. A něco se stalo určitě. Ty obavy mě zlomí. I když se ke mně choval hnusně, nebudu to oplácet.

„Melissa jako by tu nebyla,“ řeknu mu, pečlivě volím slova. Nedostal povolení napadat mě nebo Monu kvůli svým osobním problémům s bratrem. V očích se mu mihne pochopení. Pak to zmizí a zpátky nakládat pytle.

„Volala mi Jules,“ dodám. To upoutá jeho pozornost. „Chce fotky Aidana, jak pracuje se zvířaty. Pro tu PR kampaň.“

Přikývne. „Jules vyřídím. Jsou vrata do skladu otevřená?“

„Ještě ne.“

„Běž je otevřít, hned tam budu.“ Tenhle chlap až moc rád dává příkazy, ale je mi příliš horko a jsem příliš unavená, abych se s ním hádala. Stejně je to ztracený případ, takže udělám, co navrhl. Jdu otevřít ta vrata.

O pár minut později vejde do stodoly, tlačí vozík napěchovaný pytli s krmením, ze spánků mu odkapává pot, žíly na zadní straně rukou mu vyskočily, tričko se mu lepí k hrudi jako by to byla soutěž o to, kdo vypadá v tričku líp. Překvapení! Vyhrál.

Nejsem hrdá na to, že přiznávám, že si tuhle show užívám. Ani trochu. Ve skutečnosti už mi chybí jen pohodlné křeslo a miska máslového popcornu. Ani to neskrývám. Je fajn být znovu dospělá.

„Ne. Vážně. Pomůžu ti,“ řeknu, aniž bych aspoň předstírala, že to myslím vážně. Místo toho sedím na balíku slámy, mám nohu přes nohu a užívám si pro změnu zábavu. Možná bych si měla dát trochu práce s úsilím, abych vypadala jako ten druh ženy, která všechno zvládne. Překvapení! Nezvládnu. S otevřenou náručí vítám jakoukoli pomoc, kterou dostanu od chlapa.

„Udělej si pohodlí, shirino.“

Jak mi to k čertu právě řekl? To je dneska podruhé, co mě urazil. To už má odvahu dělat to v jazyce, kterým nemluvím. Což znamená, že můžu dělat, že ho neslyším. Mezitím on nakládá všechny pytle s krmivem na místo, a já ho sleduju. Všech deset pytlů.

„Tys na tom trval.“ Prohlédnu si nehty. Jo, pořád špinavé. Vytáhnu svůj telefon a předstírám, že se na něj dívám.

Rty mu zacukají, skoro už se chtějí usmát, ale on ten pocit překoná.

„Nebojuj s tím, Shane,“ chci mu říct, „Jdi do toho.“ Ale držím pusu. Dost těžkým způsobem jsem se naučila, že lidé si nechtějí nechat pomoct. Chtějí klopýtat životem a dělat své vlastní chyby. Bez ohledu na to, jak dlouho trvá, než se poučí. Samozřejmě mluvím o sobě.

Když skončí, opráší si ruce.

Koutkem oka spatřím poslední pytel u vrat stodoly. „Jeden jsi vynechal,“ řeknu, oči stále přilepené k telefonu.

Sleduje mě a vydechne. Cítím, jak mě očima propaluje. Sundá si tričko a otře si s ním zpocenou tvář. Pak si jeden konec zastrčí za lem džínů a jde pro poslední pytel.

I když se snažím… nemůžu odolat. Vzhlédnu a sleduju jeho nahá široká ramena, linie svalů a kostí, jak se hýbe, když zvedá ten těžký pytel. Ta show je bez dalekohledu ještě lepší.

Na zádech má jizvy, které vypadají jako zranění od šrapnelu. Někteří chlapi, s nimiž jsem kdysi pracovala, hasiči a strážci zákona, kteří sloužili ve válce, s vraceli se stejnými jizvami.

Otočí se, aby se vydal zpátky a já se zapomenu podívat dolů, protože jsem příliš zaměstnaná pohledem na další jizvy na jeho hrudi, jednu větší má na boku. Krátce se zastaví, když vidí pohled na mé tváři a pak pokračuje do zásobovací místnosti.

„Byl jsi v armádě?“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě.

„Šestnáct let,“ řekne, stojí ve dveřích zásobovací místnosti. „Podplukovník Hughes k vašim službám.“

Pak mezi námi proběhne zvláštní chvilka. Nemůžu ji vysvětlit jinak než jako porozumění.

„Díky, že jsi ty pytle vyložil… a za pomoc,“ řeknu.

„To je to poslední, co jsem mohl.“ Znovu je vážný. Pak odejde.

***

„Tys to zvedla!“ zaječí mi matka do telefonu.

Oddálím si ho od ucha. „Voláš dva týdny. Je to naléhavé? Protože mám hodně práce.“

Mona na mě udělá obličej a naznačí, „buď milá.“

Postaví před Darbyho propečený steak. On ji vezme za ruku a políbí ji na hřbet. Jinak je mu úplně jedno, co se kolem něj děje. Opravdu je to nejlepší přítel, jakého kdy měla. Tichý, respektující, a jedná jako by byl v jiném světě, když s Monou mluvíme.

Zírám ven na zapadající slunce. Další super věc na můj seznam.

„Za pár týdnů pojedu do L.A., a ráda bych viděla svou dceru. Takže ano, asi je to naléhavé.“

Nemůže sem přijet. Za žádných okolností se nesmí dostat poblíž Aidana. „Um, to by mohlo…“

„Skvělé! Skvělá novinka. To jsem chtěla slyšet. Zavolám, až odletíme z Haiti a objednám si let. Uvidíme se!“

„Uh-huh, jo, super. Uvidíme se.“ Protočím oči. Pak ukončím hovor.

„Opravdu se snaží,“ řekne Mona a posune ke mně zelené fazolky.

„Být osinou v zadku? Jo, to je.“

„Možná se změnila.“

Mono, Mono. Vždycky s takovou nadějí.

„Tohle je ta samá žena, která přesvědčila dvanáctileté dítě, aby poslalo všechny peníze, které mi dali prarodiče – které jsem nikdy neviděla, protože jsme žili odloučení v Severní Karolíně – k narozeninám a svátkům, protože děti v Guatemale umíraly. Týdny jsem měla noční můry, protože jsem si myslela, že jim nedá ty peníze včas, aby je zachránila.“

Mona nakrčí obličej. „Ona je svérázná…“

„Jo, svérázná, jasně.“ Nikdo neví, jak vystoupat ve společenském žebříku lépe, než moje matka, a jestli potká Aidana, využije té příležitosti rychleji, než ji zastavím. „Asi její návštěvě neuniknu, ale nemůže přijít sem. Nenech se ošálit a nedávej jí naši adresu, kdyby tvrdila, že to dá do novin.“

„Zlatíčko, musela bys ráno vstát dřív než bojový kohout, aby mě někdo překonal.“

„Opravdu doufám, že myslíš mužské kuře.“

Usměje se na Darbyho, který se šťastně usměje na ni. „Záleží na interpretaci.“