OOTB - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Mysleli byste si, že po prvních pár dnech se věci zlepší. Že zapadneme do určité rutiny a všichni – a když říkám všichni, myslím toho protekčního kriminálníka – se budou chovat jak se očekává podle soudního nařízení.

Tak to byste se spletli.

Následně po epizodě v přívěsu zahlédnu Aidana (s pomocí mého nového dalekohledu), jak si jde zaběhat kolem ranče. Těžko jde přehlédnout, protože – a ne, nedělám si srandu – má na sobě jen černé šortky, a razivě žluté běžecké boty, na hlavě červený šátek a na očích brýle a la Elvis ze 70. let. Oh, jo a nezapomínejme na tu hlídací věc na kotníku.

Je asi třicet dva stupňů a sucho jako v létě v Kandaharu. Jeho běh netrvá moc dlouho, tak si dvacet minut. A to je dobře, jinak bych musela vytáhnout svou lékárničku.

Když ho vidím příště, zatímco sama nakládám slámu na vozík, sedí na střeše svého přívěsu v plážovém křesílku, chytá bronz a kouří cigáro. Nebudu lhát, byla jsem trochu nasraná.

Copak jsem nějaký dozorce v base? Ne, nejsem. Nepřiměju toho chlápka udělat nic. Otázkou je: donutí mě on nebo jeho kumpán, abych podepsala ty papíry od soudu, ve kterých se píše, že má splněno?

V době, kdy dokončím večerní kontrolu, kolem půl deváté, jsem tak akorát zralá na sprchu a odpadnout. „Dobrou, děcka,“ řeknu po cestě ven. „Pěkně se vyspěte a uvidíme se zítra.“

Zírají na mě krásné starší i mladé tváře. Jednou v noci jsme přišli o dvě zvířata, pošly věkem, a od té doby jsem večer trochu nervózní, když nevím, co ráno najdu.

U dveří stodoly spatřím Shanea Hughese, jak se vrací z běhu a okamžitě se zatavím. Vypadá to, jako by tenhle Hughes zdědil veškerou rodinnou moudrost a pro svého mladšího bratra nic nenechal. Běhat večer, kdy je chladněji a příjemněji a nehrozí nebezpečí, že by zemřel na úpal, je stoprocentně chytřejší volba.

Okamžitě zhasnu světla, aby mě neviděl. A ne, nejsem připravená vysvětlit, proč, ale mám celkem dobrý nápad.

Zastaví se před domkem pro hosty, otře si obličej lemem svého trička, které má ustřihnuté rukávy. Technicky byste tomu mohli říkat svalové tričko, což do této scény sedí, protože ten týpek jich má hodně. Jeho paže jsou oblé a tvrdé a připevněné ke stejně vytesaným svalům.

Očima hltám každý malý detail. Především ten, kterého jsem si dřív nevšimla. Jeho silné ruce a oblé prsty. Jeho žíly, které se mu táhnou od zápěstí k předloktí. Boule jeho prsních svalů pod propoceným tričkem. Parádní zadek pod hedvábnýma šortkama.

Za tohle půjdu do pokryteckého pekla. Což je mnohem horší než normální, protože tam jste nuceni přehrát všechny věci, které jste nesnášeli nejvíc.

S hlubokými nádechy a rukama v bok se Shane Hughes několikrát podívá směrem k bratrovu přívěsu. Něco mi říká, že by se tam stavil, ale udělá dva kroky tím směrem a zastaví. Sleduje přívěs a pokračuje ve vydýchávání, chytí se zezadu za prsty u nohou, aby si protáhl stehenní svaly.

O co mezi těmi dvěma kruci jde? Teď si uvědomuju, že jsem ty dva spolu neviděla od doby, co sem přijeli. Natož aby se spolu bavili.

Nechám si tu myšlenku na jiný den, protože právě teď jsem příliš rozrušená touhle stripshow. Pokračuju k jeho nohám, jsou opálené a vytesané jako ten zbytek. Zvedne si lem svých šortek, které mu dosahují ke kolenům a zahákne si ho, čímž vystaví své stehenní svaly, kvůli kterým by zezelenal závistí i kdejaký hráč NFL. Pak se ohne v pase, aby si protáhl podkolenní šlachy. Skoro okamžitě je mi těsno v kůži, jako by mě zabalili do fólie, a zčervenají mi uši. Když se začnu potit, vím, že je čas přestat.

Tohle je nevhodné chování. Moje, abych byla přesná. On je jen nevinná oběť. Ale proč tu stojím potmě, zírám na tohohle muže jako bych byla ve striptýzovém klubu, copak mám právo se tu vzrušovat? Víte, měli byste si udělat v životě pořádek, když se přistihnete, že se chováte jako šmírák.

 Narovná se, zkazí mi celou legraci a jde dovnitř. Jedna moje část je trochu zklamaná, ale ta jasně myslící říká, že je čas vrátit se do skutečného života.

Zamířím přímo k domu, když z Aidanova přívěsu začne vyhrávat hudba. Nirvana, Smells Like Teen Spirit. Hluboce soucítím s jakoukoli ženou, která se s tímhle klaunem zaplete. I když je pěkný – a řekněme si to na rovinu, je blízko dokonalosti – opravdu za ty problémy nestojí.

Za mnou se rozsvítí světla a můj útěk znemožní zvuk otevírajících se dveří.

„Ahoj,“ zavolá hluboký hlas.

Pomalu se otočím a uvidím Shanea, jak stojí pár kroků ode mě, pořád oblečený ve svém běžeckém outfitu, na krku mu visí ručník.

„Čau.“

To je poprvé, co spolu mluvíme ode dne, kdy vešel na tenhle pozemek, takže nevím jistě, co čekat.

Osvětlení domku pro hosty stačí na to, abychom na sebe měli dobrý výhled. Díky mé předchozí šmírovací epizodě, si vede dost dobře v předstírání neutrálního, pokud ne naprosto přirozeného výrazu. Ale svůj vzhled skrýt nemůžu.

Zpocené vlasy sepnuté na vršku hlavy do rozcuchaného drdolu nikam nezmizí. Stejně jako ruce špinavé od hodin péče o zvířata. Ty možná můžu strčit do kapsy svých džínových kraťas. Ani nebudu předstírat, že jsem vhodně oblečená pro jakoukoli společnost v tuto večerní hodinu.

Nakrčí čelo v otázce. „Co tu venku děláš?“

„Kontroluju zvířata.“ Naznačím palcem ke stodole. „Dělám to každý večer. Zrovna jsem mířila k domu, když začala zábava.“

Oba se podíváme k přívěsu, hudba stále hraje hlasitě. Z jeho profilu lze vidět, že zatnul čelist, napětí má vepsané v celé pohledné tváři. Něco se tu děje a já se tomu musím dostat na kloub.

„Od chvíle, co přijel, se neukázal na žádných veřejných pracích.“

Shane přikývne. „Já vím.“ Jeho hlas je tichý a ustaraný. Měla jsem dojem, že to je pro Shanea jen taková rychlá akce, že se nebude zabývat tím, co se děje, ale zní to jako by na svého bratra dával pozor.

„Možná bys s ním měl promluvit?“ Nevím, proč už jsem se nepoučila z dřívějška. Tohle by neměl být můj problém. Tohle je přesně ten důvod, proč jeho bratr žije v mém domě. Hraje si na velkého zlého taťku. „Nebo můžu zavolat Jules.“

„Já s ním promluvím.“ Odmlčí se, našpulí rty, jako by chtěl říct ještě něco dalšího. „Můžeme si tohle jeho… chování nechat pro sebe?“ Zatímco já váhám s odpovědí, on pokračuje, „Vím, že ti působí problémy, ale jestli to praskne, půjde do basy, a řekněme, že tam by to nedopadlo dobře.“

„Na tom se určitě shodneme.“

Chtěla bych se zeptat na milion otázek. Jako třeba co je s Aidanem za problém. Proč se chová jako malý rozmazlený dětský tyran. Proč spolu ti dva nemluví. A proč si vybral tohle místo pro veřejné práce, když vlastně neměl v plánu je dělat. Ale nemůžu, protože muž stojící přede mnou nevybízí k otázkám. Je jako dvacet metrů vysoká stěna s nápisem Nepřekračovat.

Jeho nepřetržitý podrobný pohled mě znervózňuje a tak poznám, že je čas odtud vypadnout. Možná jsem moc unavená, abych se starala o svůj vzhled, ale pořád jsem žena. Což znamená, že se o svůj vzhled starám. A jsem si celkem jistá, že pach, který jsem během celého dne získala, je patrný.

Udělám pár kroků vzad, snažím se elegantně zmizet. Teda pokud se to v džínových kraťasech a gumácích vůbec dá. „Můžeš mu možná říct, aby trochu ubral na té hudbě? Někteří z nás brzy vstávají.“

Projede si rukou ve vlasech a věnuje mi další krátké pokývnutí. Chci ho informovat – jen pro případ, že mu to ještě nikdo neřekl – že slova jsou zdarma a bez omezení a nemusí s nimi šetřit jako to dělá, ale podezírám ho, že nemá smysl pro humor.

Když jdu do domu, usměju se. Nechytil mě, jak zírám a já jsem na něj hodila svou nepříjemnou práci. To není na jeden večer špatné. Celkové skóre…

Já:1 Hughes:0

***

Jak se to říká? Jo, že činy mluví jasněji než slova.

Aidan se neobjeví ani další den. Ani ten další. Musím veškeré zásoby dřevěných pilin, které používáme ve stájích jako stelivo, přenést ze skladu do stáje úplně sama. A je toho hodně, hodně.

Jsem krůček od toho, že vezmu věci do vlastních rukou – a když říkám vlastních, myslím tím zavolat Jess a nechat ji se s ním vypořádat samotnou – když Aidan vejde do stodoly, když zrovna hřebelcuji Phoenixe, jednoho z našich nejaktuálněji zachráněných koní. Je to nervózní arabský valach, který byl neustále traumatizován a je na něm nebezpečné jezdit, protože ho opakovaně bili za to, že nestál klidně na kameni.

Když vzhlédnu, Aidan stojí v uličce, bez trička, má na sobě jen šortky a své Elvisovské brýle. Z pusy mu visí zapálená cigareta.

„Jsem tady,“ prohlásí naprosto rozzlobeným tónem. Jako bych byla otrokář, kterému slouží. Tenhle chlap se potřebuje těžce podívat do zrcadla, aby viděl, kdo je tu ten viník.

Ale to není ani polovina. Nemůžu spustit oči z té zapálené cigarety. Mohl by sem přijít Ježíš a nemohla bych mu věnovat pozornost.

V tomhle obrovském suchu jižní Kalifornie, je poslední věc, kterou chcete vidět, zapálená cigareta ve stáji. Jeden kousek nevyhasnutého popela může znamenat brutální požár, který by mohl hořet týdny. Můžu si jen domýšlet, že on je ten stejný druh idiota, který by použil ohňostroj na party pro odhalení pohlaví miminka. Neustále mě překvapuje, jak postrádá selský rozum.

„Co?“ řekne v odpovědi na mé tiché dýky, které vysílám jeho směrem. Jsem zrovna – jak se to říká – naštvaná do nepříčetnosti. Až na tu nepříčetnost… protože to by bylo moc.

„Okamžitě odejdi z téhle stodoly a opatrně uhas tu cigaretu nebo zavolám policajty z Ojai, aby tě sebrali.“

Dramaticky povzdechne. Pak si dá tu cigaretu mezi prsty a típne ji o podrážku svých pracovních bot. Načež se otočí a jde pryč. Ať už mu bratr řekl cokoli, pochybuju, že ho vůbec poslouchal, takže jsem teď na řadě já.

Zavedu Phoenixe zpátky do jeho stání a jdu za naším protekčním rozmazleným frackem.

„Aidane,“ zavolám, když už chce stoupnout na schod jeho přívěsu. Otočí se, dá si ruce v bok a všechny svaly na hrudi mu naskočí, jako by někdo vykřikl, „Akce.“

„Zítra.“

Na chvíli jsem šokem úplně ticho. Půjdu za ním do přívěsu, abych na něj ječela? Asi to není dobrý nápad. Pak pomyslím na zvířata.

„Hned.“

Obočí mu vystřelí k čelu, vyzývá mě, abych ho zastavila.

„Vejdeš dovnitř“ – naznačím k přívěsu – „a já volám poldy.“

Na chvíli si mě měří, odhaduje. „No tak do toho, kámo. Já zdvojnásobuji výzvu.

„Nemáš smysl pro humor, že?“

„Ne když jde o ohrožení mých zvířat. Uvědomuješ si, že tohle je svaté, že?“

„Víš, proč jsem tady?“

„Za porušení práva.“

Odfrkne si, svraští obočí, očividně je dotčený. Bůh chraň, že bych mu připomněla jeho hříchy.

Pak si uvědomím, v čem je problém: Nepřevzal odpovědnost za to, co se stalo. Myslí si, že neudělal nic špatně. Což znamená, že bude pokračovat v těch sračkách, kdy by se mohl potenciálně někdo zranit, protože on je v tomhle scénáři ta oběť. Zatraceně neskutečné.

„Za rychlou jízdu,“ vyhrkne frustrovaně.

A tady to máme. „To si děláš srandu. Upřímnou soustrast tvému odtržení od reality. Je toho mnohem víc než jen tohle.“

„Ne o moc.“

„To řekni svému deníčku.“ On si opravdu myslí, že dostane mé sympatie? „Podívej, souhlasil jsi, že si tu odpracuješ svůj trest, z čehož jsem na začátku nebylo nadšená. Já tě tu nedržím. Klidně si odjeď, jestli cítíš, že je pod tvou úroveň pomáhat zvířatům, která byla týraná – některá z nich hladověla a celý život byla bita. Jsem si jistá, že máš lepší věci na práci než jim pomoct. Takže do toho, prokaž všem laskavost – mně, svému bratrovi, těm zvířatům,“ vypočítávám na prstech, „Zavolej si. A odjeď.“

On vydechne, ramena mu klesnou. Najednou už nemá svůj postoj filmové hvězdy. „Hladověla a byla bita?“

Ústa se mu napnou, což mi připomene jeho bratra. Opravdu jsou si podobní, až na odstín kůže. „Ano.“

„To je strašné.“

„Ano. To je.“

„Která?“

„Záleží na tom? Všechna zvířata pochází z mizerných podmínek.“

Posune si sluneční brýle do vlasů a mžourá na mě. „Když to podáš takhle…“

„Myslíš pravdivě? Jo, nerada ti to říkám, ale už nejsi v zemi předstírání. Vítej v reálném světě.“ Odvrátí svůj pohled do dálky. Nepřekvapilo by mě, kdyby se rozhodl pro to uspořádat běh. „No? Tak co bude – zůstaneš nebo půjdeš?“

Následuje zírání. Celé to zvažuje. Ani nemůžu uvěřit, že to zvažuje. To si neuvědomuje, co bude, když tady neuspěje? „Zůstanu.“

„Takže tě zítra čekám v práci.“

Nečekám na odpověď a jdu pryč.

***

Je pozdě večer, když skončím s večerní prohlídkou a vejdu do domu. Z obývacího pokoje ke mně dolehnou hlasy. Monin a Darbyho. Zamířím tam, abych Monu informovala o lécích, které potřebujeme objednat a o dvou koních, kteří se uzdravují z velkých zranění.

Vejdu tam a najdu je na velké kožené sedačce, sedící bok po boku, Darby drží Monu za ramena. Mona moc nedává pozor a fakt, že pořád vídá Darbyho, je fajn. Vypadá slušně a očividně je s ním šťastná.

„Aaahoj, Blue,“ pozdraví mě rozverně. „Dej si kousek koláče, co jsem upekla a pojď se s námi podívat na film.“

„Možná jsem se konečně dostala k Aidanovi. Nechci to zakřiknout, ale možná zítra začne pracovat.“

„Oh, dobře, možná už se cítí lépe.“

Pořád si myslí, že má deprese. Já si tím tak jistá nejsem, ale co už.

„Pepper dneska nedojedla seno.“

Monin úsměv opadne. Na chvíli vypadá zamyšleně. „Musíme na ni dávat pozor.“

„Budu. Poslední dobou nebývá tak moc hladová, takže pravděpodobně o nic nejde. To kousnutí od pavouka na Venusině krku je skoro úplně zahojené, ale budeme potřebovat víc krytí, které jí na to dávám.“

Pepper je už velice stará, ale od chvíle, co jsme ji našli na té aukci, je zdravá. A Venus je naše první zachráněné zvíře a po Billym moje nejoblíbenější. Je to klisna, která naučila tisíce dětí jezdit a pak, když zestárla a už svou práci dělat nemohla, ji vyhodili jako odpad. Když na to jen pomyslím, mám chuť rozmlátit stěnu z cihel karatistických chvatem.

Zapadnu do velkého čalouněného hnědého koženého křesla a zvědavě se podívám na plochou televizní obrazovku nad krbem. Jdou odtamtud zvláštní zvuky. „Co je to za film?“

„Devět a půl týdne,“ řekne žena skoro dvakrát starší než já, která mi je skoro matkou.

Okamžitě vyskočím z křesla. Poslední věc, kterou chci sledovat, je lehké porno s Monou a jejím milencem. Takhle si nepředstavuju ideálně strávený čas.

„To si nechám ujít. Uvidíme se zítra.“

„Dobrou, poldo.“

„Dobrou, bandito.“

Nahoře si udělám koupel s levandulovou solí. Svaly mě bolí, jak jsem skládala balíky sena a holka prostě někdy musí vypnout. Na autopilota si sundám kraťasy a kalhotky, rozepnu sportovní podprsenku, a zatímco se vana plní, jdu hledat svou knihu.

Miluji knihy. Miluji tu vůni. Miluji je cítit mezi prsty. Když vám spadne do vany, nehrozí trvalé znehodnocení. Zkuste to s čtečkou a uvidíte, co se stane. Proto některé věci nikdy nezestárnou.

Hledám v krabici, do které jsem si sbalila knihy, když jsem se stěhovala z domku pro hosty a nic. Jsem šokovaná zjištěním, že moje dost jetá kopie Simply sinful od Kate Pearce není mezi ostatními knihami. Srdce mi začne divoce bušit, když zkontroluju i ostatní krabice a není ani tam.

No ty kráso.

Mám ráda tu hříšnou a sexy literaturu a nebudu se za to omlouvat. Nikdy není dost hříšného sexu a temnoty, když čtu knihu. Takže fakt, že moje kniha chybí, mi vyvolává mrazení na páteři. Jestli není v krabici s ostatními knihami, mohu se jen domnívat, že je jinde: v domku pro hosty. V tom domku, který je teď okupován.

Hlavou mi prolétne milion scénářů a ze žádného z nich nevycházím dobře. Příští tři měsíce budu žít v pekle, jestli budu muset strpět odsuzující pohled Shanea Hughese. Něco musím udělat, abych tuhle monumentální chybu co nejdřív napravila.

Popadnu dalekohled, který se hodí stále častěji, a podívám se, jestli jsou v domku pro hosty zapnutá světla a ano, jsou. Hodím na sebe starší tričko, ve kterém spím, a kraťasy, které jsem si vyrobila z tepláků zničených do mrtě.

O pár minut později už stojím před dveřmi domku, který jsem donedávna nazývala domovem, dlaně se mi potí, zatímco vymýšlím plán. Lehce zaklepu a překvapivě slyším skoro okamžitě, „Minutku.“

Shane otevře v novém bílém tričku, které mu objímá hruď a dlouhých hedvábných kraťasech, jaké nosí hráči basketbalu. Má mokré vlasy, vypadá to, že zrovna vylezl ze sprchy. A jestli se na mou pusu bude dál dívat s takovým soustředěním, budu se potřebovat osprchovat taky.

„Ahoj, uh, čau. Potřebuju něco zkontrolovat. Chci říct, něco jsem si tu zapomněla, když jsem se vystěhovala. Nechala jsem to tu omylem.“

Podezřele přimhouří oči.

Skvělé. Fakt si vedu úžasně. Jestli si nevykoleduju zákaz přiblížení, budu ráda.

Beze slova ustoupí a pustí mě dovnitř. Pak vykulím oči. Je mi trapně říct, že tohle místo skoro nepoznávám. Hlavně je tu uklizeno – čisto, jako tu nikdy předtím nebylo – a útulno. Pokud nevíte, že tyhle dvě věci nejsou to samé, pak jste v úklidu stejně marní jako já.

Závěsy jsou vyprané. Podlahy vycíděné. Nábytek je trochu přestavěný. Všechno bez chybičky. I vůně je tu jiná, příjemná směsice aviváže, čerstvé borovice a santalového dřeva. Velmi mužné.

„Páni. Nevím, co říct… ale, jak se ti líbí u mě doma?“ Hodím po něm napůl rozpačitým úsměvem. On mi ho nevrátí. Ne, ta kamenná tvář se ani nehne.

„Koupelna je menší, ale ke svému účelu stačí.“ Založí si ruce na hrudi a jeho bicepsy se vypoulí. Stejně jako moje oči.

Milost. Dej ty zbraně pryč, skoro ze mě vypadne. To je bez šance. Běžící komentáře v mé hlavě zvýší rychlost, když jsem trochu nervózní.

Koutkem oka si všimnu, že u stěny je opřená kytara. „Hraješ?“

„Hmm,“ je všechno, co z něj dostanu. Asi je ohledně svých dovedností choulostivý, takže to nechám být.

Jdu dovnitř a má pozornost se obrátí k otevřené kuchyni. Je křišťálově čistá. V odkapávači je několik nových pánví. Všechny ty změny mě vyvádějí z míry.

„Nové pánve?“ Pořád mě intenzivně sleduje, jako bych byla zloděj, který si obhlíží jeho majetek.

„Ty jsi žádné neměla.“

„Nevařím.“ Přejdu k poličce, kde jsem měla knihy, když jsem tu bydlela a najdu tam jen několik jeho. Dvě historické o válce a jedna biografie generála Pattona.

„Vůbec?“ Pro jednou zní opravdu překvapeně. Odtrhnu oči od knih, abych viděla, jak si tře strniště na tváři. Na bradě má jednou linku, kde vousy chybí, asi tam měl kdysi stehy.

„Ne. Nejsem v tom dobrá. Vlastně by to měl být trestný čin.“

Jeho oči udělají takovou tu věc, kdy se změní v čokoládové půlměsíce, smějí se, i když zbytek zůstává kamenný. „Nemůžeš být tak hrozná.“

„Jsem. Nejez nic, co jsem uvařila, pokud nechceš klystýr zdarma.“ Pak si uvědomím svou chybu. „Ne že bych ti nabízela, že ti uvařím.“ To taky nevyznělo nejlíp. „Chci říct… to je vtip, nevadí.“ Myslím, že skoro vidím, jak se mu pohne pusa, ale možná jsem si to představovala. „Co děláš? Myslím, čím se živíš? Nebo pracuješ pro svého bratra?“ Otevřu šuplík u stolku vedle gauče. Tam taky nic není. Možná je na čase začít panikařit.

„Jsem spisovatel…“ Projede si rukou ve vlasech a zamumlá, „Nebo jsem aspoň býval. Poslední dobou jsem toho moc neudělal.“

„Spisovatelský blok?“

Přikývne.

Soucítím s ním. Vyrůstala jsem v L.A, takže znám víc zkrachovalých spisovatelů a herců, než bych si přála. Zábavní průmysl člověka srazí. Nepřála bych to nejhoršímu nepříteli. Samozřejmě kdybych měla nějaké nepřátele.

„Je to těžká branže…“ Utrousím nahlas. Kleknu si na všechny čtyři a podívám se pod gauč, a nenajdu ani knihu, ani ty prachové chuchvalce, které tu žily šťastně, dokud se Pan Čistotný nenastěhoval.

„Ale nemůžeš to vzdát, pokud to máš opravdu rád. Prostě se snaž ze všech sil a jednoho dne dostaneš šanci. Můj bratranec chtěl být režisérem a zvládl to. Stálo to deset let a insolvenci, ale teď dělá reklamy.“ Pak mi to dojde. „Vlastně by ti mohl pomoct tvůj bratr.“

Vzhlédnu a najdu jeho pohled zamířený za mě, vyhýbající se očnímu kontaktu. Kruci, možná je choulostivý i na tohle.

„Možná,“ řekne. Podívá se na mě a věnuje mi pobavený pohled. Možná jsem znovu šlápla vedle. Nejsou si moc blízcí. Nebo je to bratrská rivalita. Jeden super úspěšný a ten druhý má jen zbytky. Měla bych prostě zmlknout. S tímhle chlapem neudělám nic správně.

Vstanu, opráším si ruce o kraťasy. Je to vlastně malý domek. Jedna ložnice. Jedna koupelna. Jeden velký obývací prostor s otevřenou kuchyní. Už zbývá jen jedno místo k prohledání.

„Prostě to řeknu. Můj názor.“ Z koho si tu dělám legraci? Nepotřebuje rady ohledně kariéry od někoho, kdo se vzdal té vlastní. „Poslední místo, kam se podívám. Jestli si to nevadí?“

Lehce zavrtí hlavou. „Nevadí.“

Udělám pár kroků a stojím na prahu ložnice, přičemž nahlédnu dovnitř. Žaludek mi udělá kotrmelec, znovu se mi začnou potit dlaně.

Postel je ustlaná. Nové bílé povlečení. Takové to drahé. Podívám se do šuplíku nočního stolku a najdu jelení lůj a brýle na čtení, nic z toho není moje. Žádné Simply Sinful. Nevím, jestli se mám hrozit nebo cítit úlevu.

„Našla jsi, cos hledala?“ zeptá se, když vejdu zpátky do obýváku.

Sedí na zadní straně gauče, nohy natažené před sebou, paže založené na hrudi. Oči má přivřené a dlouhé řasy mu házejí stíny na ostré lícní kosti. Sleduje mou pihu krásy a mně začíná být trochu horko, srdce mi buší trochu prudčeji. Na kůži se mi roztahuje horko a na intimních místech se hromadí. Tahle věc byla vždycky prokletím. K čertu s tebou, Athéno.

Myslela jsem, že už si mě lidé kvůli pěkné tváři a postavě neprohlížejí. Přesně proto jsem se dostala do problémů s Jaimem. Tohle musí přestat a to hned.

„Ne. Ještě ne,“ zamumlám. Setřesu to jeho kouzlo a zamířím ke dveřím. Jestli zůstanu v jeho přítomnosti o vteřinu déle, rychle se ze mě stane mé třináctileté já.

„Měli bychom si vyměnit čísla.“ Při mém výrazu, kdy mi vystřelí obočí a vykulím oči, dodá, „pro případ, že by se něco stalo s Aidanem a já bych tu nebyl.“

Vykoktám své telefonní číslo. Je zázrak, že si v jeho přítomnosti vůbec pamatuju své jméno. „Díky, že jsem se mohla podívat.“

„Kdykoliv,“ uslyším ho říct, když za mnou zavře dveře. Popravdě myslím, že ho slyším vybuchnout smíchy. Ale zase jsem si to mohla představovat.