OOTB - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Nejdřív pick-up a teď stodola. Chce se mi brečet,“ řeknu Moně. Je stále těžší zůstat pozitivní.

Zíráme na tu poškozenou stěnu na jižní straně stodoly a je nám těžko u srdce.

Mona si usrkne kávu z hrnku s nápisem Na mou obranu mě nechali bez dozoru. „Všechno tohle se dá opravit. Nesmíš to vidět tak negativně.“ Hodí po mně jedním ze svých úsměvů s dolíčky a donutí mě se taky usmát.

Obě se otočíme, když uslyšíme hluk blížících se aut. Dva velké pick-upy z místních stavebnin jedou po příjezdové cestě.

„Ty jsi něco objednala?“ zeptám se své šéfky.

„Ne, Poldo.“

„Já ano,“ oznámí Shane jako by vyhrál Hru o Trůny a teď by byl vládcem celé říše. Nebo něco takového. Jde směrem k autům a ukáže jim směr, kde mají vyložit materiál, který objednal, aniž by mi něco řekl. Aidan se najednou objeví, aby nabídl svou pomoc.

„Pěkně, pěkně, pěkně. Jestli to není náznak…“ Potutelnost v jejich očích mě děsí. „Víš co. Darby a já se dneska postaráme o zvířata. Ty pomůžeš chlapcům opravit tu stodolu.“

„Ale--“

„Ten mír mezi těmi hochy je křehký. Chceš být tou, která ho zničí?“

„Opravdu? Jsi si jistá, že tě netrénovali v CIA? Protože to zní, jako bys u mě vedla psychologickou operaci.“

„To se na to podívejme. Ale ne…“ Podívá se mi přes rameno, udělá smutný obličej a zavrtí hlavou. „Už se hádají.“

Otočím se, abych se podívala, kde je problém, a ve chvíli, kdy si uvědomím, že mě oblafla, už je napůl cesty k domu. Ta žena je příšerná.

Zatímco chlapi vykládají trámy, cement a zbytek materiálu, zavolám vedoucímu stavebnin. Očividně mu Shane volal dneska ráno a voilá, materiál je tady. Žádné debaty o času a dodržení termínů a toho, že je málo materiálu. Musí být fajn mít tenhle druh moci.

„Potřebujeme zesílit tu nosnou stěnu,“ řekne Shane Aidanovi, ti dva prohlížejí kout stodoly s naprostým soustředěním. „Složíme tu dočasné lešení, zatímco budeme pracovat.“

„Co mám udělat já?“

Oba Hughesovi bratři se na mě podívají, jako by mi uprostřed čela vyrostlo třetí ňadro, napůl zaujatě, ale spíš zděšeně.

„Proč nezajdeš pro nářadí,“ řekne Shane nakonec.

Prakticky se teď stalo to, že mě poplácali po zádech a po hlavě. Mohla bych něco říct. To bych mohla. Mám na to právo, jelikož většina manuální práce jsem tu po léta vykonávala já. Ale proč bych to dělala?

Prohraj bitvu, vyhraj válku.

Dokud z toho budou profitovat zvířata, mohou mě šoupnout na druhou kolej, jak budou chtít. Ty opravné práce by mě stály dvojnásobek nebo i trojnásobek kdybych najala stavební firmu. A už teď se potím nad účtem za materiál. Ještě jsem ho neviděla a netěším se na to.

O pár minut později jim položím k nohám bednu s nářadím a odstoupím. Musím jim to předat, když přijde na opravu, nedělají cavyky.

„Blue,“ Shane kývne hlavou směrem k cirkulárce,“ vezmi prodlužovačky a připrav tu cirkulárku.“

„Ano, pane,“ zamumlám a on mi věnuje zamračení.

Zbytek rána probíhá asi takto:

„Blue, přines kýbl na cement.“

„Blue, přines nám vodu.“

„Blue, kde je nastřelovací pistole?“

„Blue, Blue, Blue…“ Už nikdy nechci slyšet nahlas své jméno. Ten podplukovník je panovačná osina v zadku. Vyžívá se v přikazování lidem.

Pro dnešek jsme hotovi, když se o mě otře Billy. Pohladím jeho svěšené uši a pohladím ho po čumáku. Poslední dobou toho má hodně s Hazel, ale na rozdíl od lidských samců, je ten malý chlápek loajální, má dobré vychování a nikdy nezapomene pozdravit.

„Proč se tu promenáduješ kolem, chlapče? Měl bys být ve výběhu se svými kamarády, daleko od téhle stavby.“

Zatímco Shane a Aidan zakrývají vybavení a materiál, který budeme potřebovat na zítra, rozhodnu se odvést ho zpátky na malou pastvinu, kde se nachází zbytek jeho kamarádů.

Jsem pryč dvě minuty, zatracené dvě minuty a slyším, „Naser si, Shane!“

Bože, smiluj se.

Spěchám zpátky, abych zjistila, co tu chlapci mezi sebou mají; hrudě nafouknuté a ústa semknutá. I když jsou si podobní, Aidan se nemůže Shaneově stavbě těla rovnat. Jeho vzhled je vytříbený, tělo je fit z hodin ve fitku. Pravděpodobně dělá pilates. Shaneovo tělo je fit a silné z desítek let tvrdé práce.

„Jak jsem řekl předtím, už jsi to udělal. Ale jsem si jistý, že najdeš další způsob, jak se mnou vyjebat. Nemám v plánu se znovu oženit, takže už mi nikdy ženu šukat nebudeš. Najdi si nějaké jiné manželství, které zničíš.“

Skoro vyprsknu. Šukat mou ženu… ta slova mi víří v hlavě. Tohle dost vysvětluje.

Shaneovo tělo je napjaté, jeho tvář jako neproniknutelná maska. Otře si čelo červeným šátkem, který mu visí ze zadní kapsy šortek.

„Myslel jsi někdy na bolest jiných lidí kromě svojí?“ vypálí Aidan zpátky.

„To si děláš prdel? Já jsem vždycky myslel jen na tvou bolest, tvoje problémy, jak se ty vypořádáš--“

„Hovadina! Kdy? Když už bylo příliš pozdě? Co třeba když mě ten starouš používal jako boxovací pytel? Staral ses? Ne! Byl jsi příliš zaneprázdněný přesunem vojska, snažil ses od nás dostat co nejdál to šlo!“

Nevím, jak tahle hádka začala a nelíbí se mi, kam míří.

„Myslíš, že jsi od něj dostával sodu jen ty? A co jsi chtěl, abych udělal? Nemohl jsem tě vzít s sebou. Byl jsi dítě, Aidane, a mně bylo sotva osmnáct. Ani jsem tehdy nevěděl, jak chránit sám sebe. Myslíš, že když každému ukazuješ svou bolístku, že jsi pak zajímavý? No, nejsi. Vypadáš jako nedospělý kretén.“

„A nechat svou ženu samotnou, abys mohl cestovat po světě z tebe udělalo do sebe zahleděného debila bez ženy.“

Shane chce Aidana uhodit, když Aidan najednou zaječí, „Do tváře ne!“ Shane uhodí. Ale zrovna když to udělá, Aidan ho trefí do oka. Shaneovi odletí hlava dozadu a já zakřičím.

„Aidane!“ vyletí ze mě.

Shane se dotkne svého rozraženého bočí a uvidí krev. Jeho tvář přejde v mžiku od zuřivosti k chladné odtažitosti. Pak vyrazí po Aidanovi, který rychle vycouvá.

„Uhoď mě kamkoli. Jen ne do tváře.“ Aidan nešikovně zamžourá a já se skoro začnu smát. Když Shane vidí bratrův výraz, přestane. Unaveně vydechne a odejde pryč, zamíří k domku pro hosty.

Podívám se na Aidana a zavrtím hlavou. „Jako vážně? Takový levný pokus?“

Pokrčí rameny. „Zabil by mě, kdybych to neudělal.“

Žádný stud.

„Vy dva mě přivedete do blázince.“

***

Najdu Shanea vzadu za domkem, jak sedí v jednom ze svou křesel, které si musel koupit, protože tam nebyly, když jsem se nastěhovala. Drží sklenici s ledem a hnědou tekutinou přitisknutou k rozbitému obočí.

Sundám mu ruku z toho zranění a zvednu mu bradu, abych se na to mohla lépe podívat. „Dobrá zpráva je, že nepotřebuješ stehy. Špatná je, že tvoje pěkná tvář bude mít nějakou dobu modřiny.“

Bez rozmyslu mu projedu prsty ve vlasech a odsunu mu je z čela. On nakrátko zavře s třepotáním oči. Unaveně vydechne a velkou rukou mě chytí za zápěstí, které jemně stiskne. Jako by kontroloval, jestli jsem skutečná.

„Co se stalo?“

„S čím?“ skoro zavrčí.

„Ty víš… mezi tebou a Aidanem,“ připomenu mu a posadím se do křesla vedle něj, dám si lokty na kolena, abych se na něj podívala.

Povzdechne. „Příběh starý jako svět.“

„Nemusíš mi to vysvětlovat, jestli nechceš.“

„Byl jsem ženatý,“ řekne náhle. „Už jsem rozvedený.“

Předpokládám, že mluví o té ženě, se kterou jsem ho viděla ve městě. Ta žena, která ho podvedla s Aidanem. Nadšení, které cítím, když slyším, že je rozvedený, je vážně ostudné. Je asi tisíc scénářů, kde to pro mě končí špatně, ale já za tím jdu stejně a předstírám, že za touhle potrhanou duhou  čeká šťastný konec.

„To mě mrzí,“ řeknu mu a je to pravda. Mrzí mě, že jeho manželství skončilo, protože někdo z něj odešel zraněný. Podvádění způsobilo, že tím zraněným je Shane. Přečíst na něm, jak to cítí, je úplně jiný příběh. Je to nemožné. Shane je mistr v tom vypadat odtažitě. Bojím se zjistit, jestli je to jen přetvářka nebo se k tomu vytrénoval.

„Nemusí tě to mrzet. Nikdo nezemřel.“

„Ne. Ale rozvod je těžký…“

Věnuje mi pohled a hledá v mé tváři. „Opravdu to chceš slyšet?“

Přikývnu.

„Můj bratr spal s mou ženou.“ Napije se svého pití a zírá do dálky. Znovu je kouzelná hodinka, ale zrovna teď se děje jen velmi málo kouzel.

Co chci vědět je, jak se tohle mohlo stát mezi dvěma bratry, kteří se mají rádi? Protože oni se mají rádi. Znám je dost dobře na to, abych to mohla říct s absolutní jistotou.

Povzdechne. „Poznal jsem svou ženu na natáčení jednoho z Aidanových filmů. Byl jsem čerstvě v civilu a…“ Znovu se na mě podívá. „Asi jsem si myslel, že je čas. Tak jsme se vzali. Když se prodala moje série, můj nakladatel mě skoro okamžitě poslal na turné.“

Jeho série byla skoro všude na sociálních sítích. Dobře si to pamatuju. Bylo to na radaru všech bookstagrammerů. V každém časopise se spekulovalo, kdy se podle toho natočí televizní seriál.

„Kaya celou dobu pracovala, takže moje cesty tehdy nebyly problém.“ Zírá na dno své skoro prázdné sklenice, obočí má svraštělé v hlubokém zamyšlení.

Při té pauze mi srdce buší dvakrát tak rychleji. Vidím v jeho vzpomínkách bolest; cítím, jak z něj vyzařuje. Zrovna mě napadá, jestli ji pořád ještě miluje.

„Viděla jsem tě s ní,“ přiznám. Nevím, proč, ale připadá mi špatné mu to neříct. Je to můj přítel a kamarádství má být založené na pravdě a důvěře.

„Ano?“

Přikývnu. „V restauraci ve městě. Byli jste na večeři.“

Obočí mu vystřelí nahoru. Přikývne. „Ten den jsme podepsali rozvodové papíry.“

Což vysvětluje, proč brečela. Až na to, že teď vím, že to ona podváděla. Že ona ho zranila. „Vypadala rozrušeně.“

„Nechtěla se rozvádět.“

To přiznání mi zakroutí žaludkem. Ten tón, s jakým to říká, mě nutí chtít brečet. Věděla jsem, že to pro mě neskončí dobře, a i tak jsem vytrvala. Možná jsem jako můj otec, určená k volbě špatných mužů znovu a znovu. Už si nemůžu věřit. „Tak co se stalo?“ tlačím. Protože mám očividně sadistické sklony.

„Byl jsem hodně pryč. Ona a Aidan nakonec trávili čas spolu. Jedno vedlo k druhému… Neklapalo nám to a ani jeden z nás to nezkusil napravit.“

Pořád ji miluješ? Zlomila ti srdce nadobro? Umírám touhou po odpovědi na tyhle otázky, ale nemůžu se zeptat. Zabte mě hned, protože nemyslím, že bych snesla, kdyby obě odpovědi byly ano.

Místo toho se zeptám, „A Aidan?“

„To bolelo.“

„Myslím, že toho lituje, Shane. Vlastně – vím, že toho lituje. Toho večera, co jsem ho našla opilého ve vaně mi to řekl.“

Přikývne, asi na to přišel sám. „Jeden z důvodů, proč je teď tady,“ vysvětlí, „je vina.“

„Čau,“ uslyšíme oba. Podívám se a vidíme přicházet Aidana. Jeho chování odpovídá člověku, který ví, že to pokazil a náprava nebude jednoduchá. Pokusím se vstát, ale Shane mi položí ruku na stehno a jemně mě chytí za sval. Naše oči se spojí a on zavrtí hlavou.

Tak asi zůstanu.

„Já, uh, chtěl jsem se omluvit,“ řekne Aidan, oči má zaměřené na několik trsů trávy mezi námi. Nacpe si ruce do předních kapes svých šortek. „Měl jsem to udělat před rokem, ale nikdy jsem nevěděl, jak s tebou mluvit… Vždycky se na mě díváš jako bych byl na hraně to zase pokazit…“

„Já ne--“ stisknu Shaneovi koleno a on přestane.

„Ano, díváš, Shane. Děláš to už tak dlouho, že to sám nevidíš… Co jsem udělal s Kayou bylo neodpustitelné. Já to vím. Vím, že je,“ zopakuje, hlas mu klesne. „Já jen… tohle bude znít zvláštně, ale… nebyla to Kaya, o které jsem přemýšlel.“

„Přestaň, Aidane. Vím, proč jsi to udělal. Ze stejného důvodu, jako ses dostal k té nehodě. Jako pokaždé, když ses dostal do potíží… Takže kdy to skončí? Kdy se přestaneš pokoušet získat mou pozornost? Protože já jsem tady… pro případ, že sis toho nevšiml.“

Aidanovi vhrknou slzy do očí stejně jako mně. Skousnu si ret a otřu si je.

„Jsi můj bratr. Vždycky tu pro tebe budu, Aide.“ Shaneův hluboký chrapot se mi odráží na kůži, ta upřímnost se mi zavrtá až do kostí a uvnitř mě zahřeje. „Víš, že tě mám rád,“ řekne Shane bez váhání. Vstane a jde k svému mladšímu bratrovi s rozevřenou náručí. Aidan do ní vejde a skryje tvář v Shanově rameni. Obejmou se, těsně, svými svalnatými pažemi. Následuje několik poplácání po zádech. Než od sebe odstoupí, vyklouznu pryč.

I když mezi sebou válčí, vždycky tu budou pro sebe. To je všechno, co jsem kdy chtěla. Někoho, s kým i když se pohádám, budu vědět, že neodejde. Někoho, koho bych milovala a on miloval mě, bezpodmínečně. Možná mi museli Shane a Aidan ukázat, že to, co chci, a co opravdu potřebuji, jsou dvě různé věci. Možná je čas, abych začala věci dělat jinak, pokud chci jiný výsledek.

***

A proto vezmu všechny své city k Shaneovi, celou škálu v různých stupních, a zastrčím je do poličky s názvem zakázané věci. Je to těžké, ale já to zvládnu.

Příští dva dny všichni tři pracujeme na opravě stodoly. Jsem jim vděčná. Nesmírně vděčná; opravdu jsem. Tohle nebyla součást dohody. Tohle nebylo v jejich zodpovědnosti. A přesto dělají všechno proto, aby odvedli skvělou práci. Dva muži, kteří by si mohli sami najmout armádu, pracují tvrdě na opravách.

Poslala jsem Jules několik krátkých videí a fotek Aidana a jí se moc líbily. Ne jako ty s poníky, protože řekla, že ty měly ‚roztomilost nejvyššího stupně‘, ale nevolala mi, aby mě seřvala. Což v překladu znamená, že už nejsem na jejím špatném seznamu.

Ještě lepší novinkou je, že Aidanova PR kampaň funguje a poslední dobou se o něm v tisku píše stále častěji v dobrém. Režiséři a producenti volají, aby mu znovu nabídli role a já jsem za to šťastná.

Zírám do zrcadla a myslím, že se mi líbí, co vidím. Nevyšla jsem si ven ve společenském smyslu už roky, takže je to trochu děsivé, ale musím se dostat zpět do sedla. To byla slovní hříčka. Musíme se odtud dostat.

„Holka, jsem na tebe tak hrdá,“ ozve se z telefonu. „Kdybys nežila v takové díře světa, přijela bych a přidala se, ale… však víš…“

„Jo, já vím.“

„Co máš na sobě?“ Typická Jess.

„Jako obvykle. Modré mini šaty se zvonovou sukní a své červené kovbojské boty. Vlasy mám rozpuštěné.“

„Super. Cítím ty venkovské vibrace.“

„Není velký výběr. Poslední dobou jsem nebyla nakupovat. Vlastně už celé roky.“

„Jestli se vrátíš zpátky, udělám to – vezmu tě nakupovat skutečné oblečení.“

„Skvělé. Nemůžu si dovolit ani tričko na místech, kam chodíš nakupovat. Dobře, půjdu,“ řeknu jí, natřu si rty leskem. „Zavolám ti, jestli mě unesou a nechají v psí boudě.“

Po tom, co si objednám Uber, zamířím dolů, abych v kuchyni narazila na Monu. Jen půl deváté, ale ona už má na sobě svůj leopardí župan a její vlasy vypadají, že už v nich měl prsty Darby.

Podrobně si mě prohlédne od hlavy k patě. Dlouze se napije své dietní coly. „To už mi vůbec neslouží zrak nebo to vidím správně? Ty ses oblékla na ven?“ Její výraz naznačuje, že je k tomu rozhodnutí skeptická.

„Jdu ven.“ Nabídnu jí široký nucený úsměv. Ano, jsem nervózní a vůbec si nejsem jistá, že dělám správnou věc.

„Kam?“ Nejsem si jistá, jestli zní vyděšeně nebo překvapeně.

„Umm… do Hub.“

„Ty jdeš do baru?“ řekne Mona šokovaně.

„Jo, proč? Co je špatné na tom jít do baru?“

Teď už vypadá přímo podezíravě. „Nic…nic, jen… jdeš do baru, aby ses socializovala? Ty--“Ukáže na mě. Jako by tu bylo nějaké jiné já.

„Nechodila jsi do barů taky, než jsi potkala Darbyho?“

„Jo, ale--“

„A nepotkala jsi Darby přesně na tom samém místě, kam já mířím teď?“

„Jo, ale--“

„Takže jaký je problém? Vezmu si Uber, aby ses o mě nebála, že piju a řídím, což víš, že bych nikdy neudělala.“

Taky jsme ještě nenahradily ten ukradený pick-up. Nenašly jsme nic, co bychom si mohly dovolit, takže Darby nás milosrdně nechal používat jeho v případě potřeby jet na veterinu.

„Jo, ale--“

„Ale máš ty dva urostlé mladé muže přímo… tam… venku.“

Ukáže třikrát ukazováčkem na vstupní dveře, její třpytivý modrý lak se ve světle zaleskne.

„A?“ řeknu, neschopná přijít s lepší výmluvou. Hrát hloupou je asi moje jediná možnost.

„A nic. Vezmi si jednoho z nich. Problém vyřešen.“ Zvedne si konečky vlasů jako by to bylo všechno.

„Mono… nejen že jsou mimo limit. Oni jsou úplně mimo mou ligu. Potřebuju někoho, kdo chce to samé jako já – rodinu. Kořeny v téhle společnosti. V tomhle městě. Nepotřebuju ani pozornost postrádající filmovou hvězdu ani cestujícího nomáda, ne že by někdo z nich ukázal nějaký zájem.“

Dobře, možná jsem zlehčila tu žhavou chemii mezi mnou a nomádem, ale potřebuju rychle ukončit její sny.

Pošlu jí vzdušný polibek. „Uvidíme se. Mám tě ráda. Ahoj.“

Vstoupím ven do teplého večerního vzduchu a zhluboka se nadechnu. Cítím se ohledně svého rozhodnutí čím dál lépe. Na příjezdovce vidím přibližující se světla, což předpokládám je můj Uber.

Vstoupím na verandu, vítr mi rozfouká vlasy, já zavřu oči a usměju se. Když je otevřu, uvidím Shanea jak stojí pár metrů ode mě ve svém běžeckém oblečení. Výraz v jeho tváři se dá popsat jen jako šok. A ne v dobrém smyslu slova.

„Kam jdeš?“ řekne. Žádný úvod. Žádné slušné vychování.

Předstírám, že něco hledám v kabelce. „Ven.“

Pomalu jde po štěrkové cestě ke mně. „To vidím.“ Bez kousku studu mně sjede očima od hlavy k patě. „Myslím kam jdeš a s kým?“

Ach ne. Od tohohle jeho chování neberu.

Odfrknu si. Abych podtrhla absolutní směšnost jeho směru otázek. „To opravdu není tvoje věc, podplukovníku.“

„Blue…“ Dá si ruce v bok.

„Je vážně milé, že si myslíš, že mi tu můžeš rozkazovat.“

„Kam jdeš? Musíš mi to říct pro svou bezpečnost.“

Uber dorazí a já si v telefonu ověřím číslo. Otevřu zadní dveře a vklouznu na zadní sedadlo. „Uvidíme se zítra ráno, Shane.“

Mračí se na mě, ale jinak zůstane zticha.

***

„Takže každopádně, řekl jsem tomu“ – škyt – „omlouvám se. Řekl jsem tomu zasranému, promiň, tomu zatracenému dodavateli, ‚jestli myslíš, že neznám dřevo, pak dřevo neznáš ty…‘“

Samé špatné volby. Takhle dneska vypadá randění? Zapomněla jsem na něco? Vykouřily se mi nějaké vzpomínky z hlavy tu noc, kdy mě napadli? Mozek mi snad zablokoval všechny ty hrozné historky z randícího světa?

To si nemyslím. Ale vzpomínám si, že to bylo snazší. Ale zase jsem tehdy potkala Jaimeho.

Dustin, vedoucí stavebnin, mě uviděl sedat si k baru a přímo se tam vydal. Vysoký, dobře vypadají chlap se snadným úsměvem. A přesto jsem tu patnáct minut a jsem připravená zamířit domů.

„Dalšího Dr. Peppera?“ zeptá se mě barmanka Beth.

„Ano, díky.“

„Připiš mi to,“ nařídí Dustin. „Každopádně,“ zopakuje. Nakloní se na bar s lokty roztaženými od sebe, čímž mě omylem trefí. „Sorry.“

„To je v pohodě,“ řeknu a věnuju mu upjatý úsměv.

„Nikdy nechodíš ven. Chci říct, nikdy jsem tě neviděl venku.“ Ťukne si prostředníčkem do klobouku a nestydatě si mě prohlíží.

„Nevím, proč. Měla bych to dělat častěji.“

Zeširoka se zakření, „Jo, to bys měla,“ souhlasí, zcela mu unikl ten sarkasmus.

Na čtvrteční večer je v baru super narváno. Několik lidí se otočí, aby se podívali, kdo právě vešel. Pohled ve tváři ženy na konci baru mě přiměje se rychle otočit a podívat se přes rameno.

Na prahu baru stojí Shane a snaží se udělat si cestu.

Já tu Monu zabiju.

Žaludek mi klesne. Je tak pohledný, že si chci protřít oči a vymazat paměť. Není fér, že vím, že existuje a musím žít s tím, jako by nebyl. Bílá lněná košile s vyhrnutými rukávy mu zdůrazňuje opálení a barvu očí. S napjatým výrazem a zatnutou čelistí skenuje dav, a když se naše oči setkají, zastaví se. Zahlédnu v jeho tváři emoci, protože ho znám, pochybuju, že si toho všiml někdo jiný. Je to úleva.