Lucius - 4. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 4 – Evelyn

Střelila jsem ho.

Strhnu si masku a hodím ji na sedadlo spolujezdce, když nastartuji auto.

Já. Ho. Střelila.

Vybublá ze mě smích, lechtá mě na rtech a sílí, až se hihňám. Je mrtvý. Zabila jsem Lucia Vinemonta. Nejzahořklejší cukrový magnát už není a já byla tím, kdo mu konečně zajistil spravedlnost, kterou si zasloužil. Chichotání mě dohání a já se směju tak, až mě bolí žebra a skoro nemůžu dýchat.

„Ach můj bože!“ Praštím do volantu, radost a adrenalin se ve mně mísí, dokud nevýskám z plných plic. Střelila jsem ho do srdce, přesně jak jsem to tolikrát trénovala na střelnici. Spadl dozadu, jeho tělo ochablo. Mrtvý.

Vyrazí se ze mě další vyjeknutí a já poklesnu ve svém sedadle, zatímco se přese mě valí úleva a já zvažuji, co to pro mě znamená. Všechny ty roky strávené jedním cílem, jednou koncovkou. A stalo se. Bylo to snadné. Tak snadné, vzít mu život. Nic se nevyrovná všem scénářům, na které jsem si hrála a trénovala. Ne, uhasila jsem ho, jako když někdo usekne hlavu hadovi.

Spravedlnost. To to bylo. Že ano? Ano. Musí být. Můj smích se změní v slzy tak rychle, že přemýšlím, jestli se pod tlakem hroutím. Zakvílím do rukou. Slzy radosti, úlevy a možná, konečně uzavření?

Nevím, ale emoce, které jsem tak dlouho zadržovala, jsou nyní volné a já nechám slzy téct, dokud už nemohu přes vzlyky dýchat. Potom, co vypadá jako hodina, ale nejspíš je to jen pár minut, to vtáhnu, nechám výbuch pocitů vyprchat, zatímco popadám dech a vysmrkám se. Mohu jen doufat, že tíha žalu se konečně zvedne a slib nového začátku jasně zazáří. Udělala jsem, co jsem přijela udělat. Chladně naservírovaná pomsta. Lucia mohu nechat za sebou. Konečně.

Ještě pár minut tiše brečím, než se znovu vysmrkám a dám se co nejvíc dohromady. Je tu toho tolik, co je třeba udělat. Nejdřív se musím zbavit zbraně, spálit oblečení a ujistit se, že mám krytý zadek. Někdo tělo brzy objeví. Musím být zpátky v New Orleans, než se to stane. Kromě toho mám dopoledne schůzku s představenstvem Magnolia Sugar, abych jim vysvětlila výhody toho, když se přikloní na mou stranu k násilnému převzetí. Možná jsem zabila Lucia dřív, než jsem plánovala, ale přesto mám v úmyslu srazit celé Vinemontské impérium k zemi. Ty další dva bratry nezabiju. Lucius byl jediný, kdo musel zemřít. Ale jestli mi zkříží cestu, možná si to rozmyslím. Koneckonců, jsem teď zabiják. Co je ještě pár zářezů na mé zbrani?

Bože, měla jsem pro něj připravený celý proslov. Nebylo to tak velké jako „jmenuji se Inigo Montoya“, nebo tak něco, ale líčilo to jeho hříchy proti mně. Neměla jsem možnost vyřknout z toho ani slovo. Bylo po všem, hotovo. Konec. V jednu chvíli dýchal a v další jsem mu vzala jeho zvrácený život. Tak snadné.

Neměla bych se tím zabývat, ne když mám další plány. Dám si lahev proseca a dlouhou koupel, až budu v bezpečí ve svém podkroví, a ne sedět tady v okrese, kde jsem se toulávala.

Stáhnu zrcátko, otřu si vlhkost zpod očí a párkrát pořádně zamrkám. „Zvládneš to. Dokázala jsi to,“ řeknu si. „Nejsi nějaká slabá holka, která prostě dovolí, aby se jí věci stávaly. Jsi silná. Tvoříš svůj osud.“

S hlubokým nádechem strčím pistoli do přihrádky na rukavice a nastartuji auto.

Můj nový svět právě začíná, a je mnohem zářivější, když v něm teď není Lucius Vinemont.