Lucius - 9. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 9 – Lucius

Netrvá dlouho a moji informátoři začnou pátrat po Evelyn Delacroix. Platím dobře za všechny své kontakty v podsvětí a nikdy mě nezklamaly, když došlo na vyčmuchání nepřátel. Už brzo se dozvím, proč je na mě tak nasraná.

Vypil jsem svou whisky, zatímco jsem se probíral informacemi, které jsem už měl shromážděné.

„Jestli budeš dál takhle pít, tak tvoje játra…“

„Jo, jo, běž si hrát Operaci, jo?“ odmávnu Teddyho pryč.

„Cože?“ Nakrčí nos.

Teddy žije v mém bytě tady v New Orleans, zatímco je na stáži. Zůstávám tady, kdykoliv jsem ve městě. Vysoko na vrcholu Ritzu je toto místo zasypané veškerým představitelným komfortem. Čtyřiadvaceti hodinovou pokojovou službu si neobjednávám, výhled, na který se nenamáhám ani dívat a spousta žen a koksu na dosah ruky. I tak ale stále preferuji svůj majetek na venkově. New Orleans je v tuhle chvíli jen nutné zlo, místo kde dělám obchody.

„Operace, Teddíčku. Je to skvělá hra pro doktory jako ty. Hlavně se nedotýkej boků. Když se mu rozsvítí nos, jsi v prdeli. Dobře, kámo?“

„Ty jsi takový kretén,“ zamumlá Teddy, když vezme z lednice vitamínovou vodu.

„Tak se nenazývá tvůj oblíbený velký brácha.“ Zazubím se na něj.

„Sin je můj oblíbený. Všichni to vědí.“

„Kecy.“ Pokrčím rameny, ale ten pohyb ovládne bolest z Evelyniny kulky. Vážně mě dostala. Ta zatracená čarodějka s mosaznými koulemi, mě pěkně uzemnila.

„Zkontroluju ti to.“ Kývne na mě bradou.

„Mám veškerou medicínu, kterou potřebuji.“ Naliju si další whisky.

Povzdechne si. „Umřeš.“

„To i ty.“

„Ty víš, co tím myslím.“ Vypije víc té své zdravé sračky.

Otevřu e-mail od dalšího informátora. Vypadá to, že Evelyn Delacroix chodila na Princeton, ale je legrační, že studentský průkaz ukazuje dívku, která rozhodně není tou osobou, kterou jsem dnes potkal.

„To není ona.“ Teddy se zpoza mě nakloní a dívá se na mou obrazovku. Sinovi bych ukousl hlavu, kdyby dělal takovou sračku, ale Teddymu to projde. Je to benjamínek rodiny a teď se zdá, že musím znovu získat status ´oblíbeného velkého bratra´. Kurva.

„Skvělé pozorovatelské schopnosti.“

Neodpoví na mou narážku. „Nezískala titul. Ona prostě… Kdo to je?“ Zeptá se. „Myslíš, že je součástí toho?“ zeptá se tiše.

To. Vím přesně, co je ´to´. Akvizice. Zkurvený souboj mezi hady z jižanské společnosti o to, kdo bude pánem nad naším pošpiněným světem. Moderní otroctví s myšlenkovými zvraty hodnými dokumentárního filmu o sériovém vrahovi. Můj bratr Sin byl poslední Vinemont, který se na tom podílel a mysleli jsme si, že jsme to celé zabili. Ale ve skutečnosti, jsme jen usekli hadovi hlavu. Ještě se napiju. Tuhle sračku by nikdo neměl řešit střízlivý.

Konečně se vrátím k jeho otázce, k jednomu z nesčetných problémů, vířících mi v mysli kolem mé krásné malé slečny Delacroix. „Já nevím. Mohla by být.“ Zatraceně bych si přál, abych to věděl. „Ale je ještě mladá. Byla by příliš mladá na to, aby se do toho přímo zapletla a kdyby ano, byla by teď se všemi ostatními jen hromádkou popela.“

Zavrtí hlavou. „Vypadá ale povědomě. Jako bych ji už viděl. Ale tak, vídám spoustu lidí v nemocnici.“

„Vidíš? Tahle sračka je tak zatraceně zajímavá.“ Drhnu si strniště, které mi už roste podél čelisti. „Sin říkal, že je mu taky povědomá. Dokonce i já si začínám myslet, že je mi povědomá. Ale jak jsem se mohl k takové ženě přiblížit a neošukat ji? Nedává to smysl.“

„To je… to je ta otázka, na které lpíš?“ Přejede si dlaněmi po tvářích.

Pokrčím rameny.

„Důležitější otázka je, pokud my tři máme podezření, že jsme ji už někdy viděli, jestli je to dobrá věc? Já si to nemyslím.“ Zatáhne mi za límec.

„Žádné nakukování zdarma.“ Plácnu ho po ruce.

„Jen mě nech podívat na tu modřinu, ty mimino.“

„Tohle je hloupé.“ Zasténám a položím laptop na gauč vedle sebe a svléknu si košili.

„Do prdele.“ Zkříží si ruce na hrudi a obejde mě, aby se lépe podíval. Modřina je skoro černá, se žlutou aurou na okrajích. Ošklivá a velikosti talíře, takže bude nějaký čas trvat, než zmizí.

„Líbí se ti?“ zeptám se.

„Mohla ti zastavit srdce. Víš to? Mohla ti rozhodit rytmus tím nárazem a mohl jsi být mrtvý, aniž by ti kulka prořízla kůži.“

Zašklebím se. „To by bylo ponižující.“

„To není vtip, Lucie.“

Podívám se mu do očí. Stále je mladý. Má dobré srdce. Ne jako Sin a já. Chci, aby takový zůstal. „Podívej, víš kolik lidí jsem… s kolika se v minulosti vypořádával. Tohle není nic nového.“

„Já vím.“ Příkře na mě přikývne. „Samozřejmě to vím. Ale tohle je jiné. Nechal jsi ji přiblížit. Dost blízko na to, aby skoro ukončila tvůj život. To se nikdy předtím nestalo. Podcenil jsi ji a málem tě to zabilo.“

„Nebylo to podcenění. Bylo to spíš – já nevím…“

„Viděl jsem, jak se s na ni díval.“ Povzdechne si.

Ušklíbnu se. Nemá cenu to popírat. Chci ochutnávku, i když je jedovatá jako svině.

„Jsi ztracený případ.“ Jeho tón je skoro smutný a rozhodně rozpoznám zklamání v jeho štěněčích očích. „Seženu ti nějaký led na tu modřinu. Můžeš mít dokonce zlomenou hrudní kost. Těžko říct bez snímku.“ Kráčí do kuchyně.

Jsem jen rád, že nevyplivl tu blbost o tom, že bych měl jít na…

„Víš, neškodilo by, kdyby ses nechal prohlédnout…“

Ignoruji zbytek toho, co říká a přitáhnu si laptop zpátky k sobě. Vyskočí další e-mail. Těší mě přijímat informace, a ještě víc nyní, když mám tak zajímavý cíl. Jeden s tělem, které jsem chtěl ohnout přes ten stůl v zasedací místnosti a sral bych na následky. Evelyn vypadá dobře, o tom není pochyb, ale víc než to, má zatraceně ocelovou páteř. Bojovnost. A zatraceně, pták mi s cuknutím ožívá, jen když pomyslím na to, jak jsem ji cítil v náruči. Puls jí prudce bušil, rty pootevřené, v očích strach a vztek, jako by chtěla utéct a zároveň mě bodnout do srdce.

Teddy mi omotá pytlík s ledem kolem hrudi, zatímco dál čtu. Než se naděju, je odpoledne a já nejsem o moc blíž tomu, abych zjistil Evelyninu skutečnou identitu. Ale něco jsem zjistil. Kde žije, její zvyky, její nedávnou minulost a pár zajímavých drobností o tom, co provedla s firmami, které silně vyzbrojila.

Její trik není jen trik. Možná to není pravá Evelyn Delacroix s MBA, ale ví co dělá. Nerozbíjí firmy a nerozprodává je, jako spousta krvežíznivých kapitalistů. Její čísla stoupají a vytáhla dvě společnosti z pokraje zkázy.

„Teddy, potřebuji další lahev.“ Zvednu prázdnou whisky a pak se rozhlédnu. „Teddy?“ Do prdele, musí být zpátky v nemocnici. Ten malý čůrák zachraňuje životy, zatímco by měl být tady a dolévat mi skleničku.

Cinkne mi telefon a já zkontroluji zprávu. Víc informací, nic z toho není nijak zvlášť důležité.

Soukromé číslo: Evelyn Delacroix je duch. Vystopoval jsem ji až na její první pracovní pozici, kdy pracovala v investičním fondu v New Yorku. Stoupala pozičně nahoru, skákala z banky do banky, a pak šla do svého. Vytáhla kapitál z účtu na Kajmanech, aby začala svůj vlastní podnik, ale to je nejdál, kam jsem se dostal.

Účet na zatracených Kajmanech? Je snad drogová královna? Pokud ano, jsem na dně. Ale něco mi říká, že to není ten případ. Není tam důvod, aby po mě šla. Obchoduji s cukrem, ne s jinými bílými věcmi. Neříkám, že jsem neudělal ve svém životě hromadu špíny. Udělal. Mé ruce jsou pokryté krví, takže není neobvyklé, že se někdo ukáže s nevraživostí vůči mě. Už se to předtím stalo. Jen ne takhle.

Ne, Evelyn je mnohem složitější hádanka, než obyčejné peníze, obchodní bystrost a nevysvětlitelná touha po pomstě. Alespoň že jsem já jediný, po kom jde. Na Sina ani na Teddyho se pořádně nepodívala, ale cítil jsem, jak hází dýkami po mě. Opravdu bych si přál vědět, proč jde tak tvrdě po mé krvi.

Ne, že by mě to obtěžovalo. Vůbec ne. Usměju se. Líbí se mi její zapálení. Chce moji krev. To se mi líbí taky. Až ji dostanu na všechny čtyři, chci aby nenáviděla, jak moc miluje to, že ji šukám.

Hodím laptop vedle sebe a opřu se, bolest v hrudi je tam stále, ale také tak trochu necitlivá, díky ledu. Každý puls té bolesti mi připomíná mou čarodějku.

„Kdo jsi, Evelyn?“ zeptám se prázdného bytu. „A co jsem ti zatraceně udělal?“