FCI - 33. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Příští den se uskutečnila v hlavním hangáru oficiální část pohřební ceremonie. Znovu nastoupily jednotky v červené a černé. Podobalo se to pokřivené verzi svatby před dvěma dny.

Noc předtím držela Sonya s Nupodem stráž u sarkofágu. Vládce ji nechal samotnou, jen aby se trochu prospal a občerstvil.

Tehdy to ze Sonye vytrysklo. „Je mi tak líto, že jsme se tolik hádaly. Miluji tě, mami. Vždycky jsem tě milovala. Prosím odpusť mi. Vždycky jsi tu pro nás byla. Jak mám teď pokračovat? Zachránila jsi mě i mé dítě, ale zato jsi musela zemřít.“ Opřela si hlavu o kapsli a zoufale se rozplakala. „Ale kvůli čemu, mami? Vládne tu spiknutí a válka. Jak to mám zvládnout bez tebe? Teď mi Kilak řekl, že mě miluje. Dokážeš si to představit? Co mám teď dělat? Namáhám si hlavu, ale žádné řešení nenacházím. A ty už tu nejsi.“

Dlouho si Sonya povídala se svou matkou, až jí nakonec přemohla únava. Ale než vklouzla do spánku z vyčerpání, uslyšela šeptat Brittu jemným hlasem: „Moc přemýšlíš, drahoušku. Miluji tě.“

Pro soukromou část ceremoniálu se rodina shromáždila ve speciálním hangáru. Kovové stěny zdobilo moře květin a vlajky se znakem Domu Hanada. Dekorace sice mírnila rudý lesk Irdia, Sonye to ale připadalo, jakoby bylo všechno zalité krví. Tinu s Benem držela za ruce. Společně s Kilakem stáli naproti Nupodovi, stojícímu za sarkofágem. Ten ležel na jakémsi vystřelovacím zařízení před průzorem, který byl uzavřen průhledným silovým polem. Za tím se rozprostírala nekonečná temnota vesmíru, ve které se otáčela spirála její domovské galaxie. Mléčná dráha visela v černotě jako světelný vír. Sonya tu krásu ani nevnímala, protože hleděla na svou matku, než se s ní bude muset rozloučit navždy. Bílou tvář jí lemovaly vlasy jako stříbrná koruna. Na sobě měla své svatební šaty. Ruce měla zkřížené na hrudi. Byly svázané řetízkem, na kterém byl připevněn její amulet s emblémem Domu Hanada. V sepjatých rukách držela malou kytici fíkusových větviček, které Tina osobně pro babičku ustřihla. Od Bena byl růžový Politas, kterého nechal vyrobit počítačem. Vedle něj ležely fotky Marca a Harryho. Nupod předstoupil, aby pronesl pár slov.

„Děkuji ti, milovaná. Naše štěstí bylo krátké. Na okamžik jsi mi darovala jiskru mládí. Mé břemeno zmizelo. Bohužel nám byl dopřán jen střípek času. Díky tvé oběti žije tvá dcera, můj syn a vnoučata. To budeme všichni ctít. Budeme pokračovat ve svých povinnostech se ctí. Nikdo neztělesňoval hodnoty našeho Domu lépe než ty, Britto Hanada, má choti. Nikdy na tebe nezapomeneme. Má milovaná, odpočívej v pokoji v kolébce všech hvězd.“

Znovu Sonye stékaly slzy po tvářích. Když uslyšela, jak Tina vzlyká, zvedla ji do náruče, zatímco Kilak si přitáhl Bena k boku. Jako na jeho i na Nupodově tváři se třpytily slzy. Všichni truchlili pro ženu, po jejíž lásce a radosti ze života se jim bude navždy stýskat. Na Nupodův rozkaz se sarkofág katapultoval do vesmíru. Sonyin pohled sledoval jeho dráhu. Najednou se mezi nimi a Mléčnou dráhou materializovala obrovská zlatá loď.

Propukl chaos. Ozval se uši trhající alarm, hlášení palubního počítače a do toho Kilakovy a Nupodovy rozkazy.

„Musí to být zrovna teď?!, vyhrkla Sonya. Chytila své děti za ruce. „Copak toho ještě není dost!“

Sága pokračuje – Fasad Cluster II – Sonya