WP - 35. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Zaklepání na dveře ložnice mě ukonejší z neustálého koloběhu myšlenek, které se mi honí hlavou.

 

Z ošklivých věcí, které Stone řekl.

 

Z krutých věcí, které jsem mu oplatila.

 

Jak to, že když někoho tolik milujete, má moc Vám ublížit.

 

A jaká je ironie, že jediný člověk, který může napravit mé rozbité kousky, je ten samý, který je zodpovědný za to, že mi je vůbec způsobil.

 

"Pojď dál," zaskřehotám a hlas mám ochraptělý ze všeho toho pláče.

 

Se Stonem bylo všechno perfektní...

 

Dokud nebylo.

 

Dveře se otevřou a na druhé straně se objeví znepokojený Jace. "Tvůj přítel je dole." S rukama zastrčenýma v kapsách džínsů vejde do mého pokoje. "Vypadá, jako by mu někdo zabil psa. Co se stalo?"

 

To je právě to... ani nevím.

 

V jednu chvíli jsme se milovali – vznášeli se – a sdíleli spolu tenhle úžasný okamžik... a vzápětí jsme se zhroutili.

 

Jako by moje srdce bylo neustále na horské dráze.

 

Ty pády jsou brutální, ale ty vzestupy jsou tak skvělé – tak návykové – že to stojí za to.

 

Ale je to tak? - zašeptá mi tichý hlásek vzadu v hlavě.

 

Ignoruju ten negativní hlas – protože z něj nikdy nevzejde nic dobrého – a podívám se na bratra. "Pohádali jsme se."

 

Jace se na mě ostře podívá, jako by ty kecy dokázal prohlédnout tak, jak to dokážou jen lidé, kterým na vás opravdu záleží. "To jsem si myslel." Posadí se na kraj mé postele. "Kvůli čemu jste se pohádali?"

 

Nejsem si jistá, jak na to odpovědět. Nemůžu mu říct o tom, že jsem požádala našeho otce, aby Stonea dostal na přípravku na medicínu, protože Jace už Stonea vidí ve špatném světle a já nechci přilévat olej do ohně.

 

Můžu mu ale říct část pravdy.

 

Tu část, na které záleží.

 

"Stonea přijali do přípravného programu na Duke’s Heart," začnu. "A protože mě na Duke's Heart vzali taky, nadhodila jsem možnost, že bychom se přestěhovali do společné koleje, abychom se mohli vídat častěji. Stone však řekl, že jeho finanční pomoc koleje nepokrývá." Zhluboka se nadechnu. "Tak jsem se prostě zmínila, že tátova firma uděluje granty a že bych mu mohla nějaký sehnat... ale pak začal vyvádět a obvinil mě, že z něj dělám charitativní případ."

 

Jace si promne bradu a zdá se, že je ztracený v myšlenkách, než promluví. "No, i když se chci postavit na tvou stranu... taky chápu, odkud to pochází."

 

Říct, že mě to překvapilo – a trochu urazilo – by bylo slabé slovo. "Děláš si legraci, že jo? Co je na tom tak strašného, že by si vzal peníze z grantu?"

 

Zvlášť když nám to umožní vídat se častěji. Protože není to nakonec to nejdůležitější?

 

Jace se zasměje. "Protože muži mají něco, čemu se říká hrdost." Jeho výraz zvážní. "Chceme se o svou dívku starat a podporovat ji... ne naopak."

 

To si snad dělá legraci. "Páni, to je trochu sexistické."

 

"Není" namítne. "Muži jsou biologicky nastaveni tak, aby se starali sami o sebe a o to, co je jejich. Je to prostě způsob, jakým milujeme." Jeho obočí se stáhne. "A i když Stone možná není můj nejoblíbenější člověk na světě, vážím si jeho silné pracovní morálky." Zavrtí hlavou. "Přesto – musí to být dost velká rána pro ego, když se potýkáš s finančními problémy a tvoje holka navrhne, aby její bohatý tatínek vpadl a všechno napravil, protože ty jí nejsi schopen dát to, co chce... i když to myslela dobře."

 

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, i když bych asi měla. Stone se chce postarat o lidi, které má rád.

 

Je to jen jeden z důvodů, proč ho miluji.

 

Zvednu se z postele. "Půjdu dolů a promluvím si s ním."

 

Jace začne něco říkat, ale já ho neslyším, protože se zběsile řítím ke schodišti.

 

Najdu Stonea, jak stojí u vchodových dveří a vypadá tak smutně a ublíženě, až se mi sevře srdce.

 

"Omlouvám se," řekneme oba najednou.

 

V krku se mi zvedne knedlík. "Nechtěla jsem..."

 

"Ne, to já jsem se spletl," vloží se do toho Stone. "Vyjel jsem na tebe, když ses mi jen snažila pomoct." Udělá krok mým směrem. "Ale ve chvíli, kdy jsi odešla, jsem si uvědomil něco důležitého... něco, na co nikdy nezapomenu."

 

Srdce se mi rozbuší, když udělá další krok. "Co?"

 

"Láska, kterou k tobě chovám, je důležitější než cokoli jiného... včetně mé pýchy." Do hlasu mu vstoupí odhodlaný tón. "Protože tě nemůžu ztratit, Bianco. Odmítám to."

 

"Já tě taky nechci ztratit."

 

"Dobře." Rýha na jeho čele se prohloubí. "Já si ty peníze z grantu nevezmu, ale jestli opravdu chceš bydlet na koleji, bránit ti nebudu." Nakloní mi bradu. "Protože chci, abys měla všechno, co chceš."

 

Setkám se s jeho očima a srdce mi poskočí. "To, co chci, jsi ty."

 

Zmenší vzdálenost mezi námi a políbí mě s takovým zbožňováním, až se mi podlamují kolena.

 

"Slib mi, že jsi moje," zašeptá mi do rtů. "Slib mi, že budeš vždycky moje a že spolu zvládneme všechno, co nám život připraví."

 

Jako obvykle ve mně Stone dokáže vyvolat pocit, že přijdu o životní příležitost, pokud se s ním nesvezu.

 

Ale já chci tohle.

 

Podívám se na něj. "Slibuju."

 

Protože když někoho milujete – opravdu milujete – nedokážete si bez něj představit budoucnost.

 

I když si nepamatujete svou minulost.