WP - 33. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Když můj Uber zastaví před Cluck You, zacvaknu pudřenku a strčím ji do kabelky.

 

"Díky," řeknu řidiči, když vystupuji z auta a moje červené podpatky klapou po chodníku.

 

Stone by měl každou chvíli odejít z práce – ale protože mám stále doživotní zákaz – jsem nucena na něj počkat venku.

 

Mou pozornost upoutá zvuk něčího písknutí.

 

Chystám se tomu kreténovi vynadat, ale když se otočím, vidím Colea sedět na místě řidiče v Sawyeřine dodávce. Nejspíš taky čeká, až odejde z práce.

 

"Vypadáš skvěle," zavolá na mě.

 

Vzhledem k tomu, že mám na sobě jedny z drahých hedvábných minišatů staré Bianky a že mi dneska večer trvalo skoro dvě hodiny, než jsem se připravila, doufám, že ano.

 

Přistoupím k dodávce. "Dneska máme se Stonem tříměsíční výročí." Nemůžu si pomoct, ale usměju se. "Po jeho směně jdeme na večeři, abychom to oslavili."

 

Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším, že si pro jednou někam opravdu vyrazím.

 

Taky se těším, až mu řeknu, že mě přijali na psychologii na Duke’s Heart. S mým bývalým já se možná lišíme, ale zdá se, že psychologii máme obě rády.

 

Jakákoli chytrácká replika, kterou chtěl Cole pronést, padne stranou a já to oceňuju.

 

Stone a moji bratři nejsou zrovna přátelé a pochybuji, že si někdy budou blízcí, ale aspoň teď smí do domu a přestali mu vyhrožovat, že ho zabijí, kdykoli si zkříží cestu.

 

"No, mohli bychom na ně počkat společně." Cole gestem ukáže na sedadlo spolujezdce. "Pojď dál."

 

Když nasednu na sedadlo spolujezdce, do nosu mě udeří vůně, která se dá popsat jako rajská. "Bože, to tak krásně voní."

 

"Člověče, já vím," souhlasí Cole a našpulí rty. "Je vážně na hovno, že mám zakázáno si nějaké dát." Jeho trucování se prohloubí. "Pan Gonzales mi ani nedovolí, aby mi Sawyer dala zbytky."

 

Znám ten pocit. Stone si taky nesmí domů přinést žádné zbytky, což je na hovno, protože umírám touhou vědět, jestli to chutná aspoň z poloviny tak dobře, jak to voní.

 

"To mi povídej." Podívám se na něj ostře. "A to myslím doslova, protože si nepamatuji, že bych tady někdy jedla."

 

Zabručí a opře si hlavu o sedadlo. "Člověče. Nejlepší smažené kuřátko, jaké jsem kdy jedl. Šťavnaté a křupavé... perfektně křupne, když se do něj zakousneš."

 

Žaludek mi zakručí. Sakra.

 

"Zatraceně úžasný." Trochu zavrtí hlavou a zasměje se. "Jace, Oakley a já jsme sem chodili, když jsme..."

 

"Oakley?" Zeptám se, protože si nevzpomínám, že bych to jméno předtím slyšela. "To je tvůj kamarád?"

 

Úsměv mu z tváře zmizí. "Jo." V jeho zelených očích se mihne směs smutku a zármutku. "Jo... byl."

 

Chystám se zeptat, co se stalo, ale Cole střelí pohledem přes čelní sklo a zářivě se usměje. "Tamhle je moje holka."

 

Veselá, i když viditelně vyčerpaná Sawyer přejde ke Coleově straně dodávky a dá mu pusu. "Tvoje hodně unavená holka." Zívne. "Dvojitá směna je sakra těžká." Podívá se na mě. "Stone bude každou chvíli venku. Jedna z myček se porouchala a on ji opravuje."

 

Vnitřně se zachvěju, když si ho představím přikrčeného, s rukávy vyhrnutými do předloktí a s nářadím v ruce.

 

Na mužích, kteří umí opravovat, je něco tak sexy.

 

"Jak ses dneska měl?" Sawyer se zeptá mého bratra.

 

Cole jí to začne vyprávět, ale Sawyer znovu zívne.

 

S očima vytřeštěnýma výčitkami si plácne rukou přes pusu. "Bože, to ode mě bylo nezdvořilé. Omlouvám se."

 

Cole se vůbec netváří uraženě. "Co kdybychom tě dostali domů a do postele?" Neunikne mi, jak se mu při posledním slově zalesknou oči.

 

Nechutné.

 

Sawyer důrazně přikývne. "Ano, prosím."

 

Poté, co si vyměním místo se Sawyer a rozloučím se s nimi, zahlédnu Stonea, jak vychází z Cluck You.

 

Přiběhnu k němu a obejmu ho. "Všechno nejlepší k výročí."

 

Tělo mu ochabne, pevně mě stiskne a vdechne mě... jako by to objetí potřeboval víc než další úder srdce.

 

"Je všechno v pořádku?"

 

Nejsem si jistá, co si mám myslet o jeho výrazu, když se od sebe odtrhneme, ale rozhodně není šťastný.

 

"Ne." Zamračí se a podívá se na své boty. "Nedostal jsem se na přípravku na medicínu." Odfrkne si. "Dali mě na seznam čekatelů."

 

Do prdele.

 

Zklamaný výraz v jeho tváři mi pronikne přímo do srdce.

 

Nicméně naděje ještě není ztracená.

 

"Já vím, že je to na nic, když tě zařadí na čekací listinu, ale pořád je tu šance..."

 

"Ne, není," odsekne. "Myslíš, že Duke's Heart vezme nějakýho chudýho kreténa, jako jsem já, místo bandy bohatých kreténů, jejichž rodiče mají konexe?" Se svěšenou hlavou se vydá ke svému autu. "Věděl jsem, že se to stane. Ani nevím, proč jsem se o to snažil."

 

Zkusil to, protože chtěl pro sebe něco lepšího.

 

Zkusil to, protože je odhodlaný a pracovitý.

 

Zkusil to, protože není typ, který by se vzdával, ať už mu v cestě stojí jakékoli překážky.

 

Je to jen jeden z mnoha důvodů, proč ho miluji.

 

Chytnu jeho obličej do rukou a pronesu: "Jsi úžasný a chytrý..."

 

"Přestaň." Sundá mi ruce. "Nepotřebuji ani nechci tvou lítost."

 

Není to lítost... je to láska.

 

Ale on je teď tak rozrušený, má pocit, že je vesmír proti němu, takže je nedokáže rozlišit.

 

"Stone?"

 

"Co?" ucedí.

 

"Co můžu dělat?"

 

Protože určitě něco existuje.

 

Tmavé obočí se mu semkne a ramena se mu nahrbí. "Nic." Otočí se k autu a nastoupí dovnitř. "Jen chci prostě být sám."

 

Ignoruju zklamání v hrudi, když se motor rozburácí k životu.

 

"Nastup si. Vysadím tě doma."

 

Část mého já se chce hádat, protože ho dnes večer nechci nechat samotného, ale myslím, že by přece jen mohl existovat způsob, jak mu pomoci.

 

Vím, že Stone nesnáší bohaté děti, jejichž rodiče mají konexe... ale jeho přítelkyně je náhodou jednou z nich.

 

A ona toho využije v jeho prospěch.

***

"Je táta doma?" Zeptám se Jace, když ho míjím na schodišti.

 

"Jo, vlastně jo. Je ve své kanceláři." Pokračuji po schodech, ale on mě zastaví. "Viděl jsem na kuchyňském stole tvůj dopis o přijetí na Duke’s Heart." Tvář se mu rozzáří. "Jsem na tebe pyš..."

 

"Můžeme si popovídat později, Jacei? Opravdu si potřebuju promluvit s tátou."

 

I když jsem šťastná, že budu chodit na vysokou se svými bratry a jejich holkami, ještě nemůžu slavit.

 

Ne, dokud nebudu vědět, že tam bude i Stone.

 

Zamrká. "Jo... jasně. Je všechno v pořádku?"

 

"Ne, ale bude."

 

Prosmýknu se kolem něj a vyběhnu po schodech do otcovy kanceláře.

 

"Ahoj, tati. Máš chvilku?"

 

Stiskne tlačítko na telefonu. "Pro tebe? Mám jich milion." Znovu promluví do sluchátka a řekne: "Nadio, miláčku. Za chvíli ti zavolám zpátky. Bianca se mnou potřebuje mluvit." Usměje se. "Miluji tě."

 

Slyšet ho, jak říká jiné ženě, která není moje matka, že ji miluje, by mě asi mělo rozčílit, ale je to těžké, když vidím, jak šťastný je z Nadie.

 

Na hrudi se mi udělá uzel.

 

Zaslouží si někoho, kdo ho bude bezpodmínečně milovat.

 

Poté, co zavěsí s Nadiou, se na mě podívá. "Co se děje, zlatíčko?"

 

Srdce mi rychle buší, přejdu k prázdné židli naproti jeho stolu a posadím se. Ještě nemám přesně rozmyšleno, co řeknu, ale můj otec je ten nejlepší člověk, který mi může pomoci, protože vlastní největší farmaceutickou společnost v zemi... což znamená, že má spoustu konexí v lékařském průmyslu.

 

"Můj přítel Stone..."

 

Jeho zelené oči se zúží. "Ten DaSilva."

 

Stojí mě všechno, abych nezačala křičet, protože jediná věc, na které se Jace, Cole a můj otec zřejmě shodnou, je, že bych nikdy neměla mít přítele.

 

"Ano, Stone DaSilva." Nemůžu si pomoct, ale zavrtím se, protože jsem nervózní. "Přihlásil se na přípravný program na medicínu na Duke’s Heart."

 

Můj otec vypadá ohromeně. "To je dobře. Je to náročný program, ale zároveň jeden z nejlepších v zemi. Vychází odtamtud spousta skvělých doktorů."

 

Posadím se zpříma. "Já vím, a on na tom tvrdě pracoval." Olíznu si suché rty. "Dnes se však dozvěděl, že byl zařazen na čekací listinu."

 

Promne si bradu a hodnotí mě. "Dobře."

 

Je čas přestat mluvit v hádankách a přejít k věci. "Asi jsem doufala... víš, se všemi tvými konexemi..."

 

"Chceš, abych zjistil, jestli ho můžu dostat do programu," uzavře s povzdechem.

 

Nadechnu se. "Ano."

 

Připadá mi to jako věčnost, než promluví. "Bianco, víš, že tě miluju, ale chtít po mně, abych udělal laskavost pro nějakého kluka..."

 

"On není nějaký kluk, tati." Vstanu a moje frustrace roste. "Já ho miluju." Zkřížím ruce na prsou a upřeně se na něj zadívám. "Stone je ten nejpracovitější člověk, jakého jsem kdy poznala, a zaslouží si být v tom programu." Udeřím prstem do mahagonového dřeva jeho stolu. "Jediné, o co žádám, je telefonát, aby mu dali šanci." Zvednu ruce vzhůru. "Ale jestli mi nechceš pomoct, nevadí. Protože já přijdu na jiný způsob, jak to zařídit."

 

Stoneovy sny jsou i mými sny a ať se děje co se děje, on se do toho programu dostane.

 

"Páni," zašeptá táta.

 

Podívám se na něj. "Páni, co?"

 

Sedí tam – a zírá na mě – snad celou věčnost, než konečně promluví. "Strašně mi teď připomínáš svou matku. Vždycky byla tak zapálená pro věci – pro lidi – ve které věřila."

 

Svaly se mi stáhnou a srdce se mi sevře. "Ach."

 

Promne si rukou obličej a opře se na židli. "Tenhle mladý muž je pro tebe opravdu důležitý, co?"

 

Podívám se mu přímo do očí. "Kdyby tomu tak nebylo, nežádala bych tě o pomoc."

 

Poraženě povzdechne. "Zítra udělám pár telefonátů."