WP - 18. kapitola

Překlad: Lenny

Koe.: Lucianna

Z myšlenek mě vytrhne hlasitá rána.

 

Podívám se na knihu, kterou jsem upustila. Úžasné.

 

Snažím se co nejvíc sehnout a manévrovat, abych ji sebrala, ale nakonec ji jen kopnu na druhou stranu chodby.

 

"Dobrá práce, nemehlo," zamumlám si pro sebe.

 

Nenávidím tyhle pitomé berle.

 

Rozhlížím se kolem, jestli mi někdo nepomůže, ale v dohledu není žádná přátelská tvář.

 

Otočím se zpátky ke skříňce a vezmu si učebnici na jinou hodinu.

 

"Myslím, že tohle patří tobě."

 

Stoneův hlas se mi rozplývá po kůži jako máslo na poledním slunci.

 

Odmítám navázat oční kontakt, sklopím pohled k podlaze a vezmu si od něj učebnici. "Díky."

 

"Takže teď to bude takhle, co?"

 

Musí to tak být.

 

Jeho hlas naplní hněv. "Ty se na mě ani nepodíváš?"

 

"Víš, že nemůžeme být přátelé." Přitisknu si čelo na skříňku a zavřu oči. "Nedělej to ještě těžší, než to už je."

 

Nakloní se tak blízko, že ucítím jeho mýdlo s vůní pomeranče a skořici z jeho žvýkaček. "Jsi zasranej zbabělec."

 

Z té urážky se mi sevřou vnitřnosti.

 

"Řekni mi, že to, co Tommy udělal, bylo špatně." Po tvářích se mi rozlije vztek a já se přistihnu, že se na něj dívám. "Podívej se mi do očí a řekni mi, že je to bezcitný hajzl."

 

Že je zodpovědný za to, co se stalo Liamovi.

 

A že kdyby na světě existovala nějaká spravedlnost, tak by v tom hrobě místo mého bratra ležel Tommy.

 

Stone mlčí.

 

Prokličkuju kolem něj. "Vypadá to, že nejsem jediný zbabělec."

 

***

"Komu to auto patří?" Zeptám se Jace, když vjíždí na příjezdovou cestu.

 

Růžový mercedes kabriolet zabírá místo na naší příjezdové cestě od té doby, co jsem tady, a nikdy jsem neviděla, že by ho někdo řídil.

 

Když odpoví, má nevyzpytatelný výraz. "Tvůj."

 

"Můj?" Zeptám se.

 

"Jo."

 

To nedává smysl. "Já neřídím."

 

Pokud vím, nikdy jsem neřídila.

 

To s vámi udělá smrt matky při autonehodě.

 

Jace se podívá na auto. "Táta ti ho dal k osmnáctým narozeninám."

 

Nejsem si úplně jistá, proč to udělal, ale je škoda, aby tak pěkné a drahé auto stálo a hnilo.

 

"No, kdyby ses s ním někdy chtěl projet, klidně si ho vezmi." Vystoupím z jeho auta a zavřu dveře. "Není to tak, že bych s ním v dohledné době jezdila."

 

Nebo vlastně nikdy.

 

***

Minulost…

 

"J-j-jen si na ch-ch-chvilku s-s-sedni do a-a-auta," naléhá Liam a táhne mě k otcovu autu.

 

Složím ruce na prsou a dupnu si nohou. "Ne."

 

Už nikdy nevkročím do auta.

 

Auta zabíjejí lidi.

 

Zúžím oči. "Proč mě s tím nepřestaneš otravovat?"

 

Našpulí pusu. "Protože už mě n-n-nebaví každý den ch-ch-chodit do školy a ze š-š-školy p-p-pěšky. Už mě n-n-nebaví, že se nikdy nikam n-n-nedostanu, abych se z-z-zabavil." Kopne do kamene na příjezdové cestě. "Už je to devět m-m-měsíců."

 

Devět měsíců, osm dní a čtyři hodiny.

 

"Můžeš jít někam beze mě," připomenu mu.

 

Sakra, Jace a Cole to dělají pořád.

 

Podívá se na mě jako na blázna. "To není žádná z-z-zábava."

 

"To ani být uvězněná v něčem, co mě zabije."

 

Chytne mě za ramena. "Já jsem tvůj v-v-velký b-b-bratr."

 

Nemám tušení, kam tím míří. "Jasně. Kam tím míříš?"

 

"Nikdy bych n-n-nedovolil, aby se t-t-ti něco š-š-špatného stalo." Bojuju s nutkáním připomenout mu, že jsme oba byli účastníky nehody, při které zahynula máma, když mě otočí. "Z-z-zavři oči."

 

Ne. Mě neoklame. "Na to ti neskočím, Liame."

 

Zafuní. "J-j-jen mi v-v-věř."

 

"Přísahám bohu, že jestli mě strčíš do toho auta, tak ti jednu vrazím."

 

"To n-n-neudělám." Spojí svůj malíček s mým. "P-p-přísahám."

 

Do prkýnka. Nic nepřekonalo přísahu na malíček. Byl to svatý grál slibů.

 

Ale stejně jsem nechtěla do toho auta jít ani náhodou. "Liame..."

 

"Z-z-zavři oči. P-p-prosím."

 

"Fajn," ustoupím. "Udělám to. Ale jestli..."

 

Moje věta padne, když mi něco položí na krk.

 

"Co to děláš?"

 

"O-o-otevři oči."

 

Prstem se dotknu tenké černé šňůrky a prohlížím si stříbrný přívěsek, který na ní visí.

 

V kovu je vyrytý muž, který se prodírá oceánem a v ruce drží hůl. Při bližším pohledu si všimnu, že na zádech nese také dítě.

 

"Co..."

 

"To je s-s-svatý K-k-ryštof," řekne mi Liam. "Říká se, že ochraňuje c-c-cestující."

 

Chci protestovat a říct mu, že kus kovu nikoho nezachrání, ale on vypadá tak šťastně. Jako by právě objevil lék, který mě konečně vyléčí.

 

Nemám to srdce ho zdrtit.

 

"Nemůžu uvěřit, že jsi mi to koupil."

 

Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. "S-s-samozřejmě, že ano. Miluju tě."

 

Zamrkám, nejsem si jistá, jak odpovědět.

 

Máma nám vždycky říkala, že nás miluje a že je důležité si to říkat každý den, ale od té doby, co umřela...

 

Jsme to přestali říkat.

 

Jako by naše láska zemřela s ní.

 

S roztřeseným dechem se natáhnu po klice dveří a vylezu na zadní sedadlo. "Fajn, udělám to. Ale jen na minutu."

 

Jeho úsměv je tak zářivý, že by mohl konkurovat slunci.