SOW - 33. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

BYLA JSEM V LOŽNICI; ruce svázané za zády páskem, který byl teď silnější než mýtické Vibranium. Ještě jsem byla oblečená, což mě překvapovalo, protože ať už měl se mnou Ian v úmyslu cokoliv – od určité chvíle byla nahota nezbytná. Ani jsem nebyla v posteli, ale to nebylo tak překvapující. Ian vypadal, že při sexu v posteli se cítí příliš omezený. Nechal mě tu a odešel dolů – něco udělat. Byla jsem v pokušení se podívat, co to bylo, ale když jsem se o to pokusila, všimla jsem si, že nezačaroval jen pásek. Sice jsem si mohla natáhnout nohy nebo trochu změnit polohu, ale odejít jsem nemohla. Zkusila jsem to s hopsáním. Ani to nefungovalo. Mohla jsem akorát tak poskakovat na místě. Už byl pár minut pryč a pomalu jsem se začínala cítit nepříjemně. Nebyla to ode mě příšerná chyba, že jsem připustila, abych byla tak bezbranná? Jak jeho přátelé několikrát zdůraznili, skoro jsme se neznali. Možná jsem měla pocit, že mu mohu důvěřovat, ale zrovna já bych měla vědět, jak dokáže být zákeřný někdo, kdo uzavřel obchod s démonem. Možná mě ke svázání zmanipuloval jen proto, aby mě vydal Dagonovi? Ian věděl, jak moc mě ten démon nenáviděl. Pravděpodobně by mohl vyjednat pro svou smlouvu s Dagonem lepší podmínky nebo se kompletně vyvázat, pokud by mě démonovi předal zabalený jako dáreček. A za to, že jsem mu takto sedla na lep, bych si opravdu zasloužila, aby se mi Dagon vysmál.

„Tady jsem“, řekl Ian, když se vrátil do pokoje. V jedné ruce držel misku s hromadou různých kuchyňských ingrediencí. Když jsem se vytáhla, abych viděla, co drží v druhé ruce, pokračoval: „No, no, no! Nedívat se, jinak bude po překvapení.“

„Doufám, že to není žádné vyvolávací kouzlo.“ Řekla jsem to tiše, ale slyšel mě. Upřel na mě přísný pohled, všechno postavil na stolek a došel ke mně.

„Teď bych se mohl urazit“, vyrazil ze sebe, „ale to by bylo pokrytecké, protože už jsem takto někoho oklamal.“

To mě zneklidnilo ještě víc. Už jsem měla na jazyku slovo „ananas“, i když by mi moc nepomohlo, pokud by byly mé obavy oprávněné. Ian na mě zíral a vyrazil ze sebe naštvané odfrknutí.

„O bezpečné slovo se ani nemusíš pokoušet. Nálada mě přešla.“ Poté provedl prsty komplikované gesto a pásek mi sjel ze zápěstí. „A jen aby bylo jasno: Pokud bych měl v úmyslu zradit tě Dagonovi, tak bych nezvolil soukromý byt, do kterého by se nemohl dostat. Taky bych tě nenechal tak dlouho o samotě, abys začala přemýšlet o tom, jestli to není past. Kromě toho bych nepoužil vyvolávací kouzlo. Kdybys to viděla, prostě bys zastavila čas. Pak bych nic nezmohl. Ale pokud bych si odřízl tlumící kouzlo, zatímco bych si tě bral zezadu, ani by sis nevšimla, co se děje, dokud by už nebylo pozdě.“

Všechno, co říkal, bylo tak jasné, že jsem sebou škubla. „Ano, to by fungovalo.“ Ale stejně jsem nemohla odolat a na zkoušku pohnula rukama a nohama. Když jsem zjistila, že se mohu hýbat, velmi se mi ulevilo, ale poté následovaly výčitky svědomí, protože Ian se otočil na podpatku a odešel.

„Je mi to líto“, řekla jsem a byla jsem frustrovaná, protože slova byla nedostačující. Rozběhla jsem se za ním. „Nevím, proč jsem to řekla…“

„Protože sis to myslela“, křikl na mě přes rameno. „Toužíš po mě, ale i tak mě považuješ za podlého manipulátora a vraha. Zas až tak moc se nemýlíš. Lžu, manipuluji a zabíjím, ale to dělám jen jiným lhářům, manipulátorům a vrahům. Kdo mi neubližuje, tomu také neubližuji, ale nemohu za to, že je na tomto seznamu velmi málo lidí.“

„Tví přátelé a tvá složka tvrdí něco jiného.“ Bylo to venku dřív, než jsem se mohla zarazit. Byla jsem tak zděšená, že jsem si připlácla ruku na ústa, jakoby to dokázalo vrátit vyřčená slova zpátky.

Otočil se tak rychle, že jsem do něj vrazila. „Tvá drahocenná složka“, pronesl výsměšně. „Bylo tam i to, že Cat v den, kdy jsme se poznali, zabila mého dlouholetého přítele a mě málem také? Přesto jsem se jí nepomstil, což by si zasloužila. Jen jsem unesl pár jejích kamarádů a vydíral ji. A ani to bych neudělal, kdyby mi o ní řekl Crispin pravdu. Nechával jsem mu veškerou volnost, když sloužil mému klanu – a jak se mi odvděčil? Tak, že mě před očima našeho klanu podrazil. Má pravdu – kdyby mi jednoduše řekl, že Cat miluje, tak bych se mezi ně nikdy nevložil. Našel bych jemnější způsob, jak pomstít svého padlého přítele.“

„Co Spade?“, zeptala jsem se mnohem něžnějším tónem.

Zachechtal se. „Ani 200 let nedokáže z barona DeMortimera setřást jeho šlechtické manýry, Pro něho zůstanu navždy zákeřný proletariát. A proto se k němu chovám stejně, když jde o malé, bezvýznamné věci. Ale když potřeboval pomoc pro Denise, nebo když byl posedlý zatraceným démonem, tak jsem tam pro něj byl.“

„A Mencheres?“, zašeptala jsem.

Odvrátil pohled. „Často jsem si musel nechat líbit jeho výchovné metody, a ani nedokážu spočítat, jak často mi naordinoval svou telekinetickou verzi „oddychového času“. Ale vždy stál při mě. A když jsem uviděl, jak ho Vlad zavraždil, tak jsem zavolal Dagona a prodal mu svou duši, abych získal Mencherese zpátky.“

Byla jsem šokovaná. Ano, na internetu kolovalo video, které údajně ukazovalo, jak Vlad zabil Mencherese. Ale okamžitě to bylo označeno za falsifikát. „Považoval jsi to za skutečné?“

Ian se ušklíbl. „Byl jsem tam. A že to celé bylo podvod, jsem zjistil až poté, co jsem prodal svou duši. Dagon se málem podělal smíchy, když mi prozradil, že jsem prodal svou duši… za nic, protože ten chlap, kterému Vlad usekl hlavu, pouze vypadal jako Mencheres. Ale víš, jak je to se smlouvami s démony. Není cesty zpět, ani v případě, že byl člověk podveden.“

Můj šok polevoval a na jeho místo nastoupil hluboký smutek. „Byla jsem u toho, když Vlad Mencheresovi vyprávěl o tom falešném videu, ale nikdo nezmínil, co jsi kvůli tomu udělal.“

„Nejdřív to věděla jen Leila.“ Sarkasticky se ušklíbl. „Jakmile jsem Dagona vyvolal, okamžitě zastavil čas, ale Leila je rozená čarodějka, takže to na ni nemělo vliv. Všechno pozorovala a také viděla, jak Dagon přiznal, že Mencheresova smrt byla pouze nahraná. Věděl jsem, že o tom Vladovi řekne, takže jsem se postaral o to, aby mi oba dva dlužili laskavost a vypátral pro ně nekromanta, který k sobě Leilu připoutal. Tím jsem si koupil Leilino a Vladovo mlčení a ujistil se, že se Mencheres nedozví, co jsem udělal.“

Vlad mi něco dluží, řekl Ian, když přiměl Vlada, aby nám poslal své soukromé letadlo. Ano, Narážeč mu opravdu něco dlužil a to mnohem víc, než mohla splatit vypůjčená letadla a další laskavosti.

„A pokud nechceš“, pronesl Ian mnohem tvrdším tónem, „abych teď odešel a už se nikdy nevrátil, tak mi řekneš, kdo tě tak hrozně zradil, že už po pěti minutách, co jsi byla svázaná a sama, jsi přesvědčila samu sebe, že bych tě prodal Dagonovi.“

Nevěděla jsem, co mě vyděsilo víc – náhlá změna tématu nebo jeho výhrůžka. „Jak prosím?“

„Musela se stát nějaká zrada“, pokračoval tím tvrdým tónem. „Vím z vlastní zkušenosti, jak vypadají panické záchvaty ze znásilnění. Tohle to nebylo. Nechal jsem tě chvíli o samotě, abych zjistil, jestli zvládneš být svázaná, aniž by to vyvolalo tyto vzpomínky, ale ty jsi byla úplně zticha… a přesvědčená, že jsem tě zradil. Proč?“

Než bych mu řekla pravdu, tak jsem se zeptala. „Opravdu bys odešel? A co náš plán na zabití Dagona?“

Sevřel zuby, až to cvaklo. „Jsi chytré děvče, ale někdy ignoruješ očividné. Na to už mě nepotřebuješ, protože máš pravdu: Pokud sejmeš tlumící kouzlo z pátracího kouzla, vázaného na Silverovu krev, tak tu máš Dagona jako na koni. Proto už není má přítomnost nezbytně nutná.“

Věděla jsem, že mám otevřenou pusu. Také jsem věděla, že bych ji měla zavřít a říct něco přiměřeného a racionálního, ale myšlenky, které se mi vířily hlavou, byly všechno jen ne racionální. A bylo to ještě horší – všechno v ní křičelo, Počkej, neodcházej!, a to tak zoufale, že jsem se bála, že to ze mě vyletí, i když jsem se snažila říct něco úplně jiného.

Ústa mu zkřivil hořký úsměv. „Tvé mlčení je dostatečnou odpovědí.“ Poté se otočil a vyrazil ke schodišti.

„Počkej, neodcházej!“ Vykřikla jsem to tou samou silou, jakou jsem to předtím zadržovala. Slyšet ta slova nahlas, mě vylekalo. A nebylo to tím, že bych se obávala ztráty jeho bojových schopností. Na to byl můj hlas příliš rozrušený, příliš otevřený a upřímný. Nyní věděl, co jsem k němu cítila. Jinak by musel být hluchý.

Na posledním schodu se zastavil. Zavřela jsem oči. Neměla jsem chuť vidět jeho soucitný pohled, až se otočí. Bylo mi více než 4000 let a teď stojím tady a přiznávám mu svou zamilovanost jako školačka. Hloupá, hloupá, hloupá! Byla jsem zosobněním rčení „Ani stáří před hloupostí nechrání“.

„Zatraceně“, povzdechla jsem si a posadila se na schody. „Nemůžeme se oba tvářit, jakoby se posledních pět minut nestalo?“

„Ne.“ Řekl to tak energicky, že jsem vytřeštila oči. Otočil se a zíral na mě. Jeho výraz byla zvláštní směsice pobavení a nebezpečné intenzity.

„Co tím chceš říct?“, odvětila jsem stejně energicky. Možná jsem byla vnitřně poražená, ale byla bych hloupá, kdybych mu to ukázala ještě jasněji, než jsem doteď udělala. „Z tvého výrazu nedokážu odhadnout, jestli se mi za chvíli vysměješ, nebo mi roztrhneš hrdlo.“

Najednou stál přede mnou a strhl mě k sobě tak hrubě, že mi roztrhl bundu.

„Ani jedno. Budu tě šukat tak, že budeme oba křičet jako o závod.“