SOW - 30. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

PO PŘÁTELSKÉM VÝSLECHU, který se tvářil jako seznamovací rozhovor, jsem zatoužila odejít. Ani zásoby alkoholu v celém hotelu mě nemohly pomoci přenést se přes všechny ty falešné úsměvy, ani přes nespočet hodnotících pohledů a zodpovídání záludných otázek. Musela jsem se hodně držet, abych jim neřekla, že se do toho nemají míchat. Ianovi přátelé už se možná nesnažili mě aktivně zabít, ale bylo jasné, že mi stále nedůvěřovali. To by ani neměli, i když z jiných důvodů, než si mysleli. Díky Bohu za to, že ani Ian se nebavil a nijak se s tím netajil. Za dvě hodiny vstal, oznámil, že se nudí a že odcházíme. Nejásala jsem, ale ovládla jsem se jen tak tak.

„Oukej, přátelé, bylo to fakt skvělé“, prohlásil Ian tónem značícím opak „Než odejdeme, chtěl bych vám připomenout, že Veritina skutečná identita coby Ariel je absolutně tajná. Protože pokud by se to provalilo, tak by ji Rada mučila a kdo ví, jaká další tajemství by pak musela odhalit?“

Cat strnula, a Bones přimhouřil, zatímco Spade sebou viditelně škubl. I tentokrát jsem málem zajásala. Svou malou poznámkou jim Ian připomněl, že by riskovali ztrátu milovaných osob, pokud by mě prozradili. Ani Mencheres by nebyl v bezpečí, když člověk pomyslel na to, co všechno se mnou provedl, i když on si očividně dělal starosti nejméně. Dokonce se na mě usmál.

„To by mohlo být velmi zajímavé“, zamumlal.

Nevěděla jsem, co tím myslel, ale Ian řekl: „Tak na shledanou“, a doprovodil mě ke dveřím. Netušila jsem, jak bych se měla rozloučit, koneckonců jsem nedokázala předstírat, že by to dnes pro mě byla zábava.

„Těší mě, že jsem nemusela nikoho z vás zabít“, pronesla jsem nakonec.

Ian se zasmál a na své přátele zamrkal. „No není originál?“

Byla jsem překvapená, když mně Cat objala. Musela to na mě vidět, protože když mě pustila, zašklebila se. „Omlouvám se, ale tam, odkud pocházím, se členové rodiny objímají. Ian je Bonesův bratranec, takže jsme teď, obě také rodina. Neutíkej pryč, Iane. Víš, že jsi na řadě“, dodala a chňapla po něm.

Bratranci? Věděla jsem, že Ian považoval Mencherese za svého náhradního otce, ale neuvědomila jsem si, že byli s Bonesem pokrevní příbuzní. Ianův a můj pohled se střetl. Jen krátce povytáhl obočí, jakoby chtěl říct: Já ti to říkal. Tvá složka neví všechno.

Na jeho příbuzenství s Bonesem se ho vyptám později, ale teď jsem jen toužila být pryč. Když Cat nakonec Iana pustila, odešli jsme. Výtahem jsme vyjeli do prvního poschodí. Tam jsme z jednoho prázdného pokoje vyzvedli Silvera. Nechali jsme ho tam, protože by to bylo příliš, kdyby se Ian objevil s novou ženou a novým domácím mazlíčkem, který navíc vypadal jako okřídlený pes.

„To bylo zábavné asi tak jako ho vykouřit žralokovi“, poznamenal Ian, když jsme opustili hotel se Silverem na vodítku.

Souhlasně jsem zavrčela. „Vsadíme se, že nás právě sledují!“

„Určitě, ale nedělej si starosti. Mám je v úmyslu v trubkách setřást.“

„Myslíš v metru?“

Šelmovsky se na mě ušklíbl. „Ano. Máš chuť na trochu legrace?“

Asi ano, protože jsem jeho úšklebek opětovala. „Och ano. Dokonce, i kdyby se jim nějak podařilo udržet s námi krok, ráda bych se jim za to dnešní mizerné odpoledne revanšovala.“

Zasmál se. „Dobře Silvera drž a vyrážíme.“

Dorazili jsme do Trentonu v New Jersey právě, když slunce vyšlo nad řekou Delaware. Ianovy přátele jsme setřásli někde v New Yorku. Ztratili nás poté, co jsme přeskočili z vlaku na vlak tak často, že se mi motala hlava. Ale byla to uvolňující motanice, která mi připomněla děti, točící se dokola tak dlouho, až spadly na zem a smály se, až se za břicha popadaly. Ian měl talent užívat si okamžiku, jedno, jaké byly okolnosti. Jeho radost byla nakažlivá, a já zjistila, že jsem ji někde v průběhu let ztratila. Znovu ji objevit bylo, jakoby pršelo na vyschlou zem. Bude se mi po něm tak stýskat, až bude po všem! S Ianem jsem zažila nejvíc zábavy od… ani jsem si nechtěla vzpomenout, jak to bylo dlouho. Nyní jsem si chtěla užívat okamžiku. Už brzy – ale jen tehdy, pokud vše proběhne, jak jsme doufali – se oba vrátíme ke svému vlastnímu životu.

Když jsme procházeli městskou částí Trenton, Ian zrychlil. Po pár minutách už to Silver nedával. Zvedla jsem ho a zamumlala: „Chudáčku, vím, že jsi unavený. Byl to pro tebe dlouhý den.“

„Ještě pár bloků a jsme v bazaru“, řekl Ian. „Nemělo by trvat dlouho, dostat tam vše, co potřebujeme.“

„Co budeme kupovat? Zrcadla?“ To už jsme mohli udělat v mnoha jiných obchodech, kolem kterých jsme prošli, ale možná měl Ian na mysli určitý typ.

„Magické příslušenství, abychom zesílili naše zaklínadla. To, co je k mání v bazaru, není moc dobré, ale nemůžeme riskovat vyzvednout ty věci z některého z mých bytů. Pokud Dagon ví, kde se nacházejí, tak je nechává určitě hlídat.“

„Dokážu zaklínadla zesílit sama“, protestovala jsem.

Upřel na mě pobavený pohled. „Tvé schopnosti jsou opravdu působivé, ale nemůžeme dopustit, aby ses při svém čarování příliš unavila. Nebudeš mít dost času na to, aby ses zotavila. Copak jsi zapomněla, že Xun Guna s těmi svými nářky o tom, že tě ztratila, hodila náš časový plán přes palubu?“

To s těmi nářky jsem viděla jinak, ale zbytek jsem nemohla popřít. Vlastně jsem byla docela ráda, že jsem svůj telefon nechala v tom zničeném hotelovém pokoji v New York City. Pravděpodobně už doslova zářil všemi těmi textovými zprávami, které mi ostatní Strážci a pár členů Rady s ohledem na můj překvapivý sňatek s Ianem poslali.

„Asi budu muset své krycí kouzlo ze sebe sejmout, než tam dorazíme“, bylo vše, co jsem řekla. „Ve své podobě Strážkyně zákona se nemůžu objevit na magickém bazaru.“

„Ne, aniž bys vyvolala paniku“, dal mi za pravdu Ian a zašklebil se na mě. Úšklebek jsem mu vrátila a nechala své krycí kouzlo sklouznout. Oblečení se mi roztáhlo, jak bylo potřeba, aby vyrovnalo rozdíl ve velikosti a tvaru. Dlouhou dobu jsem svou podobu spojovala s něčím negativním. Mé platinově plavé vlasy se zlatými a modrými pramínky mi neustále připomínaly, že v očích většiny upírů a ghúlů jsem jako míšenec dvou ras představovala něco odporného. Ale v Ianově pohledu jsem žádný odpor, kterého se Tenoch, pokud by se lidé dozvěděli, co jsem zač, obával, neviděla. V jeho smaragdově zelených očích plápolal jen syrový chtíč.

„Perfektní“, zamumlal.

Silver nás přerušil radostným, tichým štěkotem a celého mě oňuchal. Musel si všimnout, že se změnil i můj pach. Ian očividně nebyl jediný, kdo dával přednost mé pravé podobě. Najednou mě napadlo, jestli není Silver tak šťastný, protože zná i jiné mého druhu. Existovali nějací další? Škoda, že Silver neuměl mluvit, aby mi to prozradil.

O pět bloků dál se Ian zastavil. „Jsme tu.“

Já viděla pouze mostní oblouky, nalevo se nacházela řeka a napravo prázdný pozemek. Dům, který tam kdysi stál, byl stržený už dávno; teď už tam zbyly jen základy. Ale muselo tam toho být víc.

„S jakým trikem projdeme krycím kouzlem, který toto místo obklopuje? Budeme muset dát dárek dalšímu trolovi?“

Ian se zašklebil. „Nic tak extravagantního. Je k tomu zapotřebí jen trochu kouzlení. Brzy to vypukne.“ Z křoví blízko oblouku vyskočila černá kočka. Zasyčela na nás a Silver se roztřásl.

„Neboj se“, řekla jsem mu. „Je to jen kočka…“ Uprostřed slova jsem zmlkla, když jsem na jejím obojku spatřila velkou jmenovku.

„Jsem pes“, četl Ian nahlas a vyprskl smíchy. „Nějak to kouzlo uspěchali.“ Pohnul prsty, jakoby si mezi nimi převaloval neviditelnou minci. Když skončil, kočka se proměnila v psa. Silver začal přátelsky mávat křídly.

„Nemůžeš si s ním hrát“, vysvětlovala jsem mu a povzdechla si. „Možná není vůbec milý.“ Možná to ani nebylo zvíře. Ještě než jsem dokončila myšlenku, vše kolem nás se změnilo. Celý pozemek byl až k mostním obloukům plný stánků, lidí, světel a rámusu. Byl tu takový rámus!

„Kouzlo lásky ve slevě!“

„Prodloužení penisu o pět centimetrů jen v jedné dávce!“

„Přes noc omládnete o dvacet let!“

„S naším novým elixírem ztratíte přes noc tolik kil, kolik jen chcete!“

„To zní jako reklama z nočního programu!“, prohlásila jsem zmučeně. Ještě ze starých časů jsem si pamatovala na bazary, které se většinou nacházely na křižovatkách obchodních cest. Tenkrát představovaly jednu z mála možností, jak se seznámit s jinými kulturami. Když jsem zavřela oči, ještě stále jsem v duchu slyšela hovořit lidi v dávno mrtvých jazycích, ucítila úžasné vůně, vycházející z četných kouřících kotlů a uviděla plápolat táborové ohně, představující jediné zdroje světla.

Ian si odfrkl. „Vpředu jsou obchodníci, kteří chtějí oškubat turisty. Obchody, kde se dá koupit kvalitní magie, jsou dál vzadu.“

Stánky nestály jen nalevo a napravo od osvětlené cesty, ale i nad ní. Někteří obchodníci sypali vzorky svých lektvarů na lidi pod nimi. Vypadalo to tu jako v obchoďáku a já si nedokázala představit, že by se odtud dostal někdo, kdo by nekoupil alespoň něco. Prodírali jsme se skrz obchodníky a ignorovali nabídky, které se na nás sypaly ze všech stran, stejně jako kouzla padající na nás shora. Jednou se mi vlasy zbarvily na chvíli do hněda, pak do ruda, až se nakonec vrátily k mé původní barvě. Poté na mě někdo nasypal kouzelný prášek, který způsobil, že mi narostla monstrózní prsa, až mi málem praskly všechny knoflíčky na halence. Ian kouzlo kvitoval širokým úsměvem, ale to jsem ignorovala a sdělila příslušnému obchodníkovi svůj názor.

Když jsme došli k zadní řadě stánků, tlačenice prořídla. Změnila se i atmosféra. Na kůži jsem ucítila praskající magii. Ian měl pravdu: Tady v té části šlo o pravou magii.

„May, drahoušku“, řekl Ian a došel ke stánku, pokrytém hedvábnými šátky a ne plastikovými deskami jako stánky ostatních obchodníků. „Už je to příliš dlouho.“

Majestátně vypadající žena s rudými pramínky v černých vlasech se zvedla ze židle. „Fešáku“, pozdravila Iana, naklonila se přes stůl, na kterém bylo vyrovnáno její zboží, a políbila ho na obě tváře. „Už je to opravdu dlouho. A kdopak je tohle?“

„Ariel“, odpověděla jsem, aby nemusel přemýšlet, jak mě má pojmenovat. Poté jsem natáhla ruku. „Ráda tě poznávám, May.“

Potřásla mi rukou. Její tmavě hnědá kůže byla teplá, což ukazovalo na její lidský původ, ale moc, která pronikala její aurou, mi prozradila, že byla rozenou čarodějkou. Kromě toho bylo v jejím pohledu něco, co mi napovídalo, že byla mnohem starší, než se dalo usoudit z jejího fyzického vzhledu třicátnice. Buďto se na bazaru ukrývala za omlazovacím kouzlem, nebo pila na průvodní jevy stáří pravidelně upíří krev.

„Okouzlující“, řekla a upřela svou pozornost zpátky na Iana. „Co tu dnes večer hledáš?“

„Šest nejsilnějších poutacích kouzel, jaké máš“, odvětil.

„Šest?“ Vytáhla obočí nahoru. „Musíš mít v plánu něco velmi nebezpečného nebo smrtícího.“

Ian se okamžitě rozesmál. „Obojí.“

Zarazila se, ale poté pokrčila rameny. „No dobře, ale jak se říká: Pokud tě s tím chytí, ode mě to nemáš.“

„Nedělej si starosti, May“, odvětil Ian šibalsky a pobaveně. „Strážci zákona mi strach nenahánějí.“

Protočila jsem oči. Prostě si to nemohl odpustit.

Poté, co velká suma peněz změnila svého majitele, dostal Ian pečlivě zabalená poutací kouzla v šesti různých pytlících. „Nezapomeň, že se jich musíš nejdřív dotknout, pokud je budeš chtít použít“, řekla mu May na rozloučenou.

„Bylo mi jako vždy potěšením uzavírat s tebou obchody“, odpověděl Ian.

Byli jsme na zpáteční cestě a prodírali jsme se přeplněnou částí bazaru, když se mě dotkla důvěrně známá moc. „Našli nás“, zašeptala jsem Ianovi.

„Vím. Ti vědí, co chtějí, že?“, poznamenal bez jakékoliv známky překvapení.

„Tady jste!“, ozval se známý hlas tak hlasitě, že překřičel obchodníky, nabízející své zboží.

S Ianem jsme se otočili oba naráz. Cat na nás přátelsky zamávala a procpala se skrz návštěvníky trhu až k nám. Bones byl hned za ní, jeho výraz tváře byl napjatý stejně jako Carin uměle veselý.

Vnitřně jsem si povzdechla. Člověk mohl před rodinou utéci, ale nikdy se neschová.