FU - 22. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Jsem v pořádku,“ znovu opakoval Hugh. Přestože byl v blikajících světlech záchranných vozidel bílý jako duch, dokázal se tvářit rozhodně. „Naposledy, mohli byste se všichni přestat konečně rozčilovat?“

Ivy ho zatahala za ruku a snažila se ho popohnat dopředu. „Hughu, musíš jet do nemocnice. Jsi zraněný.“

„Já nechci do nemocnice.“ Vrhl na své kolegy skleslý pohled. „A ano, jsem si plně vědom té ironie. Sklapněte.“

Dai a John Doe, kteří nic neřekli, si vyměnili pohledy. A ona si byla docela jistá, že se ti dva zavalití měniči spolu telepaticky radí, jestli ho mají zvednout násilím a pak ho nacpat do čekající sanitky.

Hope už odjela v jiné sanitce, s Betty po jejím boku. Pekelný pes málem pokousal záchranáře, který se jí snažil říct, že nemůže jet s ní, protože není členem rodiny. Ivy očekávala, že její wyverna bude protestovat, ale její zvíře se k dohodě stavělo podivně klidně.

I ona je její poklad, zamumlala její wyverna, i když s náznakem nechuti. Můžeme se podělit. Předpokládám, že ano.

Ash byl zaneprázdněn rozhovorem s policií, zatímco Chase a Griff drželi Gaze. Fénix zavolal na jakousi tajnou tísňovou linku, takže policisté, kteří přijeli, byli samí měniči, kteří věděli, jak si s takovým zvláštním případem poradit. Ivy zajímalo, co udělají s baziliškem.

Měli jsme ho hned zabít, zavrčela její wyverna. Ještě bych mohla.

Zavrtěla a zatlačila svou vnitřní šelmu zpátky. Pohled na Gaze teď nebyl její problém. A bez ohledu na to, co si myslela její wyverna, byla ráda, že nemá na rukách krev. Koneckonců Hope a Hugh byli v pořádku. A na tom jediném skutečně záleželo.

Hugh bude v pořádku. Držela se té myšlenky stejně pevně, jako se držela jeho ruky, a snažila se nemyslet na ten strašlivý pohled na šedý roh bez světla.

„Hughu, buď rozumný,“ řekl Dai a jeho měkký velšský hlas ji uklidňoval. Udělal krok ke kymácejícímu se zdravotníkovi. „No tak, musíš…“

„Nedotýkej se mě!“

Na Hughův výkřik se na parkovišti otočily hlavy. Klopýtla a vyvedlo ji to z rovnováhy, když Hugh odskočil od Daie. Rozplácl se o zeď, jako by se na něj dračí měnič vrhl s vystrčenými drápy.

Dai se zastavil a zvedl ruce v nejisté kapitulaci. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Nejsem ani v tvé těsné blízkosti, Hughu.“

Jeho dech syčel mezi zuby. „Nepřibližuj se. Nikdo z vás ať se nepřibližuje. Držte se dál!“

Dai i John poslušně ustoupili, i když už byli dávno mimo dosah ruky. Také se začala vzdalovat, ale jeho prsty ji pevně sevřely.

„Ty ne.“ Jeho hlas byl pouhý šepot, určený jen pro její uši. „Neublížíš mi. Prosím, Ivy. Jen mě vezmi domů. Do Brightonu, ne k rodičům. Musím jít domů. Prosím.“

Se syrovým zoufalstvím v jeho hlase se nedalo polemizovat. „Dobře,“ řekla a pustila jeho ruku. „Počkej tady chvíli. Půjdu si promluvit s Ashem.“

Sklouzl po stěně do schouleného sedu, pěsti zaťaté na spáncích. „Pospěš si.“

V útrobách ji bodly obavy. Najednou toužila stejně jako on dostat se pryč od všech těch otázek a starostí, od uniforem, sirén a blikajících světel. Její wyvernské instinkty na ní kvílely, že musí svůj poklad odnést pryč od toho všeho.

Cítila, jak se jí dlaně pokrývají smrtelným jedem, jak se její wyverna v reakci na její úzkost probouzí. Navzdory bušícímu srdci se přinutila na chvíli zkontrolovat, zda má rukavice stále bezpečně nasazené, a pak spěchala k Ashovi a ostatním hasičům.

„Vezmu Hugha domů,“ řekla a záměrně to formulovala spíš jako prohlášení než jako žádost o svolení. „Nejrychlejší pro mě bude, když s ním poletím zpátky do Brightonu. Griffe, můžeš zůstat s Hope?“

„Samozřejmě, děvče,“ řekl Griff, ačkoli se mu světlé obočí stáhlo a čelo se mu svraštilo. „Ale neměl by jít Hugh taky do nemocnice? Budou tam doktoři, kteří vědí, jak léčit měniče.“

„Jenže on nechce,“ řekla Ivy. „A to mi stačí. Řekni Hope, že pro ni zítra přijedu, ano?“

„To není potřeba. Přivezu ji spolu s její kamarádkou zpátky sám.“ Griff se podíval na Hugha a jeho zlaté oči prozrazovaly hluboké obavy. „Prostě na něj dohlédni, ano?“

Ash mírně naklonil hlavu na znamení souhlasu. „Nedělejte si starosti, slečno Viverno. Osobně se postarám o všechno, co bude potřeba.“

Rozpačitě přesunula váhu z nohy na nohu a přinutila se pohlédnout Fénixovi do očí. Bylo těžké dívat se do těch temných, záhadných hlubin dlouho. Byl tak znepokojivě klidný, neochvějně soustředěný, že si připadala jako brouk pod lupou.

„Díky,“ řekla rozpačitě. „Za, však víš. Za všechno.“

Kůže ji píchla, když ji pronikavá síla těch tmavých očí dlouhou, tichou chvíli zkoumala.

Pak k ní Fénix natáhl ruku.

„Ne,“ řekl. „Já děkuji.“

***

„Jsme tady, Hughu,“ zašeptala Ivy a spěchala ho podepřít v okamžiku, kdy se proměnila zpět do lidské podoby. „Jsme doma.“

Hugh neodpověděl. Zdálo se, že během letu do Brightonu byl sotva při vědomí. Děsila se, že jí každou chvíli sklouzne z krku. Teď se potácel po cestě jako opilec, ruku měl ztěžklou přes její ramena. Skutečnost, že ji nechal převzít část své váhy, ji děsila ještě víc.

Byla si naprosto jistá, že nenosí v kapsách svého zmuchlaného a potřísněného společenského oděvu klíče od domu v Brightonu, takže neztrácela čas tím, že by ho prohledávala. Místo toho plivla na zámek dveří.

„Promiň,“ řekla, když její kyselina rychle rozežrala mechanismus. „Nehygienické, ale funguje to.“

„Jen mě dostaň dovnitř.“ Jeho hlas byl tichý a chraplavý.

Kopnutím otevřela zesláblé dveře a nasměrovala ho do temné chodby. Doufala, že mu návrat na vlastní území přinese trochu útěchy, ale on jen tupě zíral kolem sebe, jako by nepoznával okolí.

„Dveře,“ vyhrkl.

Stálo ji jisté úsilí, aby zkroucené dveře znovu přinutila zavřít. Než je konečně zatloukla zpátky do rámu, Hugh zmizel.

„Hughu?“ zavolala a tep se jí zrychlil úzkostí. Spěchala chodbou a cestou nahlížela do prázdné kuchyně a tmavého obývacího pokoje. „Hughu?“

Našla ho opřeného o dveře do sklepa, jednou rukou šmátral po zámku. „Hughu, co to děláš? Chceš se proměnit?“

Ucukl, jako by mu kolem ucha vystřelila z pistole. „Ne. Ne. Jen potřebuju najít nějaké klidné místo.“

Zamrkala na něj. Dokonce i podle jejího měničského sluchu bylo v domě mrtvolné ticho. „Tady není dost ticho?“

Důrazně zakroutil hlavou. „Pořád je cítím.“

„Koho?“

Mihl se stínem svého hraného, sardonického úsměvu, ačkoli jeho oči byly strašidelné. „Všechny.“

Blouzní snad? V obličeji byl bledý a v pohybech měl horečnatou trhanost, která ji silně zneklidňovala. Možná ho měla donutit jít do nemocnice.

„No, v lidské podobě tě neunesu, a jestli se v tomhle stavu pokusíš sejít po těch schodech, nejspíš si zlomíš vaz,“ řekla a pevně ho vzala za ruku. „Pojď, Hughu. Pojď si lehnout a… možná se budeš cítit lépe.“

Krátce se dutě zasmál, ale nechal se odvést od schodů sklepa. Nebylo možné, aby jeho mnohem větší a těžší tělo vytáhla do schodů, ve své lidské podobě, a tak ho odvedla k pohovce v obývacím pokoji.

„Jsi zraněná,“ řekl náhle, když si klekla, aby mu zula boty.

Když se podívala dolů, uvědomila si, že jí roztržená bunda a tílko sklouzly a odhalily její rameno. Pod klíční kostí jí vykvétala sytě fialová modřina od Gazeova tupého ocasu. Bazilišek se do ní neodvážil zabořit tesáky ze strachu z její jedovaté krve, ale i tak ji stihl ocasem povalit a zranit, než dorazil Ash.

„To nic není,“ řekla a ohmatala si bolavé rameno. „Neboj se. Za chvíli se to zahojí.“

Stáhl jí oděv z ramene. Než si uvědomila, co má v úmyslu udělat, přiložil dlaň naplocho k modřině.

Nic necítila – ale z jeho hrdla se vydral beze slov zvířecí výkřik bolesti. Vytrhl ruku, schoulil se a zabořil hlavu do paží, jako by odvracel úder.

„Hughu!“ Chytila ho za ramena a pevně ho držela, jak se třásl. „Co se děje? Co se děje?“

„Nemůžu tě uzdravit,“ řekl. „Ivy, nemůžu tě uzdravit.“

Ta hluboká, ošklivá rána u paty jeho rohu. Přiletěla dřív, než Gaze stačil své hnusné dílo dokončit, ale on mu stejně napůl uřízl roh. Z rány se vylilo stříbrné světlo, zářivá délka vyprchala do matné, mrtvolně šedé…

„To je tím rohem, že ano?“ vyschlo jí v krku. „Nemůžeš mě uzdravit, protože ti poškodil roh.“

Přikývl, tvář stále skrytou v dlaních. „Nemůžu soustředit svou sílu. Hromadí se mi v hlavě, ale nemůžu ji vypustit ven.“

„Ale zlepší se to, že?“ zeptala se. „Časem?“

Na nekonečně dlouhou dobu se odmlčel. Naprosté zoufalství v jeho očích jí zmrazilo srdce.

„Ne,“ řekl prostě. „Nebude.“

Bylo pozdě.

Jen o deset vteřin dřív a zachránila bych ho.

Přišla jsem pozdě.

„Už nikdy nebudu moci nikoho uzdravit.“ Zadíval se na své zkroucené ruce. „Jsem k ničemu. Horší než nepoužitelný. Chceš vědět, co je na tom nejhorší?“

Mlčky ho vzala za ruku. Jeho prsty v jejích byly studené jako led.

„Nejhorší na tom je,“ řekl, jeho hlas byl tichý a divoký sebe nenávistí, „že ztráta mé moci není to nejhorší. Všichni ti lidé, kterým už nebudu moci pomoci, a já myslím jen na sebe. Protože to bolí, Ivy. Ta rána v mém rohu… Nemůžu vypustit svou energii, ale energie všech ostatních přicházejí. Už je vůbec nemůžu blokovat.“

Proto se od Daie odstrčil, proto se tak zoufale snažil uniknout davu na místě činu. „Bože. Tvoje citlivost je horší?“

„Tisíckrát horší. Dokonce i Ash mi připadal jako nůž v lebce, a to už desítky let žije v celibátu.“ Otočil hlavu a slepě zíral skrz zeď. „A vnímám energii z mnohem větší dálky. Ještě teď cítím, jak mi lidé z okolních domů škrábou v hlavě… Cítím se, jako by mě někdo dřel. Jako by se mi kůže obrátila naruby.“

„Tak půjdeme někam jinam.“ Musela najít způsob, jak mu ulehčit utrpení, musela. „Někam, kde nejsou žádní lidé. Půjdeme hned teď.“

Pokusila se vstát, ale on ji zase stáhl dolů. Jeho výraz byl prázdný a poražený, zbavený veškeré naděje.

„K čemu by to bylo?“ Optal se smutně. „I kdybychom šli až na konec světa, jaký by to mělo smysl? Nemůžu tě uzdravit, nemůžu být tvým druhem… nemůžu pro tebe nic udělat. A tohle se nikdy nezlepší.“

Zatajil se jí dech.

Protože tohle bylo něco, co pro něj mohla udělat.

„Hughu.“ Vzala jeho skloněnou hlavu do dlaní a otočila ho, aby se na ni podíval. „Může se to zlepšit.“

„Můj jednorožec ví, že se z toho nemůžeme vyléčit, Ivy. Neměj falešnou naději.“

„To nemám. Existuje způsob, jak se té bolesti zbavit, Hughu.“

„To je pravda. Jeho oči se rozšířily, když se k němu naklonila. „A ty víš, jaký.“

Její rty se setkaly s jeho.

Zavřela oči a při sladkém žáru jeho doteku jí vytryskly slzy. Jeho ústa se otevřela a ona polibek prohloubila, prudce, potlačujíc jeho napůl zformulovaná slova.

To, co mu teď potřebovala říct, se nedalo říct slovy. Rty, jazykem a rukama mu potřebovala ukázat, jak moc ho miluje. Jak moc ji jeho dotek stále léčí, přestože ztratil svou moc. Jak moc ho ona potřebuje.

Jak moc potřebovala, aby tento její dar přijal.

Hluboko v hrdle vydal tichý, zoufalý zvuk. Jeho ruce se zapletly do jejích vlasů, když jí polibek opětoval, jeho ústa byla hladová a zoufalá – ale pak se odtáhl a otočil hlavu na stranu.

Zhluboka a roztřeseně se nadechl. „Ivy, ne. Jestli… jestli přijdu o svého jednorožce, už nebudu imunní vůči tvému jedu. Nebudu se tě moci dotknout.“

„Teď se můžeme dotýkat.“ Rozkročila se na jeho klíně. Jeho svalnatá stehna se pod jejími napjala, ale neodstrčil ji. „Možná to ani nepůjde, jestli má tvůj táta pravdu. Ale v tom případě můžeme být aspoň spolu, někde daleko od kohokoli jiného.“

Ruce se mu sevřely v pěst, jako by se musel bránit tomu, aby po ní sáhl. „Ale jestli nemá pravdu…“

„S tím si nedělej starosti.“ Vytáhla mu košili z kalhot. „Mám plán.“

Měla plán, i když zoufalý a poslední. Hugh by nikdy nesouhlasil, kdyby se o něm dozvěděl. Aby odvedla jeho pozornost od dalších otázek, přejela dlaněmi mezi hladkými, vlnícími se liniemi jeho břišních svalů pod košilí. Jeho svaly pod jejíma rukama ztvrdly, oči se mu rozšířily a potemněly.

„Takhle to dál nejde, Hughu,“ řekla tiše a sklonila se k němu. „Ať se stane cokoli, musí to být lepší než to, co se děje teď.“

Znovu se zmocnil jejích úst a jeho jazyk se jí v zoufalé potřebě prodral mezi rty. Teď to byla ona, kdo vydával zvuky a lapal po dechu, jak jí mezi stehny pulzovala touha.

Poslepu mu trhla košilí a zatoužila po pocitu jeho horké kůže na své vlastní. Zaryla nehty do tvrdých rovin jeho hrudi a nárokovala si jeho tělo, když on si nárokoval její ústa. Víc, potřebovala víc. Mezi nimi bylo ještě příliš mnoho oblečení.

Jako by jí četl myšlenky, strhl jí z ramen bundu. Posadila se a snažila se ze sebe strhnout oblečené svršky. Na chvíli se v oblečení zasekla, ale vysvobodil ji a netrpělivě odhodil potrhané oblečení stranou.

Zaklonila hlavu, když jí políbil na obnažené hrdlo. Postupoval dolů a horečně ji líbal na klíční kosti a měkké křivce prsou.

Když se jeho horká ústa přiblížila k její bradavce přes tenkou bavlněnou látku podprsenky, přestala se ovládat. Chytila se ho za krk a tlačila svůj prs více k jeho hladovým ústům. Bezmocně se přitiskla k jeho ztuhlé délce, zatímco on sál a lízal.

Přestal a odtáhl se. Chladný vzduch jí přes mokrou látku podprsenky dráždil bradavku. Vydala krátký zvuk zklamání beze slov – ale on přestal jen proto, aby uvolnil zapínání. Když jí povolila podprsenka, znovu chytil její bradavku do úst, a jestli to předtím bylo příjemné, tak teď to bylo mnohem, mnohem lepší.

„Hughu,“ vykřikla, když ji každý vír jeho jazyka bezmocně přitahoval blíž k okraji. „Počkej, zpomal, už je to moc!“

Místo aby přestal, sál ještě silněji. Jeho hbité ruce rozepnuly knoflík jejích džínů. Jeden dlouhý prst jí vklouzl do hladkých záhybů.

„Hughu!“ Její boky sebou trhly, když našel to správné místo. „Hughu, přestaň, já…!“

Cítila, jak se jeho rty v úsměvu zkřivily na jejích prsou, když explodovala. Pevně se držela jeho potetovaných ramen, ztracená pro všechno kromě něj. Pulzující vlny rozkoše jí vířily, intenzivnější, než kdy zažila.

Zalapal po dechu. Ztuhla, její rozkoš uhasil náhlý chladný strach.

Ona se udělala, a on ještě ne.

„Ale ne.“ Odtáhla se a úzkostlivě si prohlížela jeho tvář, hledajíc jakoukoli známku bolesti. „Teď ti ubližuju?“

„Ne.“ Jeho modré oči byly měkké úžasem. Odhrnul jí vlasy z obličeje, konečky prstů lehké a něžné na její kůži. „Neubližuješ. Necítím v bolesti hlavy žádný rozdíl.“ Jeho výraz se zkřivil náhlým zděšením. „Sakra. Udělal jsem to špatně?“

„Bože, ne.“ Stále se třásla, intenzitou prožitku jí projížděly blesky rozkoše. „To bylo… to bylo úžasné. A taky to nebylo to, co jsme měli dělat. Tohle má být o tobě, pamatuješ?“

Jeho oči se znovu rozžhavily. „To bylo pro mě. Dívat se na tebe… nic lepšího na světě nemůže být.“

Jeho penis už stál jak železná tyč. Nasál dech, když se natáhla a pohladila ho přes kalhoty.

„To zní jako výzva,“ řekla a usmála se na něj. Pak její úsměv trochu pohasl. „Takže… když ti pořád neohrožuji jednorožce, znamená to, že tvůj otec měl pravdu? Že ti nemůžu vzít tvé zvíře?“

„Já nevím.“ Čelist se mu stáhla, šlachy na krku mu vystoupily, když dál třela dlaní jeho skrytou chloubu. „Ale jestli to budeš dělat dál, tak to zjistíme.“

Stehna se jí při té představě zachvěla, a přinutila se zastavit. „Hugh… opravdu to chceš udělat?“

Znehybněl pod ní. Jeho oči se na dlouhou, dlouhou chvíli setkaly s jejíma.

Pak řekl tiše: „Ano,“ řekl.

Třesoucíma se rukama mu rozepnula pásek. Zvuk jeho zipu, který sklouzl dolů, zněl v tichu šokujícím způsobem. Nadzvedl boky, aby mu mohla stáhnout oblečení. A pak byl konečně volný, obnažený před ní.

Nemohla odtrhnout pohled od toho tvrdého, pyšného kusu. Trochu nejistě kolem něj sevřela ruku. Nečekaná hebkost jeho kůže ji přiměla k tichému, překvapenému nádechu. V odpověď vydal z hrdla tiché zasténání. Srdce jí rychle tlouklo, sevřela prsty a odměnou jí bylo další zasténání a trhnutí jeho boků.

„Ivy,“ zalapal po dechu. „Já to taky dlouho nevydržím.“

Na jeho špičce se třpytila perla tekutiny. Naklonila se k němu blíž a olízla ho. Sladko slaná chuť byla dalším překvapením, které jí mezi stehny přineslo odpovídající nával horka. Chtěla víc, a potřebovala víc.

„Ivy!“ Chytil ji za vlasy a zadržel ji zpátky, když se ho snažila vzít do úst. „Jestli to uděláš, nebudu si moct pomoct.“

„O to právě jde.“ Stiskla ho a žasla nad kontrastem měkkého a tvrdého. „Jestli přijdeš o svého jednorožce… nemůžeme riskovat, že budeš ve mně. Nevíme, jak rychle by tě můj jed ovlivnil. Tohle je nejbezpečnější způsob, Hughu.“

Jeho oči byly temné. Prvotní touha ho zbavila obvyklého sebeovládání, jeho potřeba po ní byla zřetelná v každé linii jeho těla. „Tohle není… nechtěl jsem… promiň. Máš pravdu. Ale přál bych si, abychom to mohli udělat pořádně.“

„Pšt.“ Znovu ho přitlačila k zemi. „Příště.“

I když si nebyla jistá, jestli může doufat, že nějaké příště bude.

Ne, musela se soustředit na přítomnost a ne se trápit budoucností. Tohle bylo také jeho poprvé. Musela mu to udělat stejně dobře a příjemně, jako on jí.

Sklouzla ústy dolů po jeho penisu. Zaklel, jeho stehna se pod jejíma rukama napjala, když zkoumala jeho tvrdou délku. Sebemenší pohyb jejího jazyka po určitém místě na spodní straně ho přiměl bezmocně se vnořit do jejích úst a prsty se jí zarýt do ramen.

Teď už chápala, co měl na mysli, když říkal, že její rozkoš předtím byla stejně tak pro něj, jako pro ni. Každý jeho vzdech a zasténání podněcovaly její vlastní oheň. Byla tou, která ho nutila zmítat se a vzpínat, byla tou, která ho vynese výš, měla možnost vidět, jak na něj působí – to bylo skoro lepší než její vlastní uvolnění.

Spář se s ním! Zvířecí chtíč wyverny jí projel a téměř spálil všechny ostatní myšlenky. Páření! Hned!

Navzdory svému wyvernskému instinktu a vlastní touze se držela kontroly zuby nehty. Pracovala na něm ještě usilovněji a veškerou svou zoufalou touhu směřovala k tomu, aby mu poskytla rozkoš.

Byl to její druh. Chtěla to udělat pro něj. Byla to jediná věc, kterou pro něj mohla udělat.

„Ivy!“ vykřikl a obloukem se vztyčil. „Ivy!“