SOW - 27. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

TO MĚ ŠOKOVALO NATOLIK, že jsem se posadila. „Co?“ Copak nesedělo vůbec nic, co bylo v jeho složce?

„Je to pravda. Neví to ani mí nejlepší přátelé. Poznali mě jako Iana, zatímco jsme pluli jako odsouzení zločinci do trestanecké kolonie v New South Walesu. Byl jsem příliš nemocný, měl jsem mořskou nemoc, než abych jim byl schopen říct, že to není mé pravé jméno. Kromě toho bych během té cesty umřel žízní, kdyby se se mnou Crispin nerozdělil o tu trochu chleba a vody a nepřinutil Charlese a Timothyho, aby tak udělali také.“

„Tak proto tak nesnášíš lodě“, zamumlala jsem a vzpomněla si na jeho poznámku na soukromém letišti v Polsku.

„Och, to v každém případě. Nikdo objev letectví neslavil tak jako já. Od té doby, co existují mezinárodní cesty letadlem, už jsem nikdy nemusel vstoupit na houpající se loď.“

Už jsem mu toho řekla dost a dost, ale i tak jsem mu chtěla z nějakého důvodu prozradit i něco dalšího. „Mám strach z ohně“, přiznala jsem. „Takže jsem na tom byla úplně stejně, když vynalezli elektrický proud. Ale pokud se nejmenuješ Ian, proč si to všichni myslí?“

Zamyšleně odpověděl: „V roce 1788 zavraždil Ian Maynard v Londýně jednu prostitutku, a byl za to odsouzen k dvaceti rokům nucených prací v trestanecké kolonii v Austrálii. Ale Ian na loď nikdy nenastoupil. Tu noc, kdy měli být vězni dopraveni na loď, mě s ním vyměnili.“

„Proč? A jak to, že jim ta výměna prošla?“

„Lačnost.“ Jeho tón hlasu byl lhostejný, ale pach jeho těla byl kyselý. „Ianův otec podplatil strážce, a proto na mé námitky nikdo nereagoval. Nemůžu jim to mít za zlé. Strážní stáli před volbou, zda na sebe přitáhnout hněv bohatého muže, pokud by řekli pravdu, nebo vyinkasovat slušnou sumu za to, že budou držet hubu. Rozhodli se velmi moudře.“

„Jsi velmi chápavý“, řekla jsem a cítila k chtivým strážným všechen vztek, kterého jsem byla schopna.

„Nezradili mne.“ Nyní jeho hlas získal ocelový podtón. „Šetřím si svůj vztek pro ty, co tak učiní. Tu noc, kdy mě vyměnili, jsem nebyl ve vězení náhodou. Vylákali mě tam pod falešnou záminkou. Ian a já, jsme měli totiž, stejného otec. Vikomt Maynard byl ale toho názoru, že jen Ian si zasloužil být zachráněn, protože to byl jeho zákonný dědic. Já byl pouze ubohý produkt aférky mezi ním a jeho bývalou služkou. Ale měli jsme zhruba stejný věk, byli si podobní, takže vikomt Maynard věděl, že mu ta výměna projde.“

Zavřela jsem oči. Takové kruté třídní rozdíly se za poslední staletí vyrovnaly, ale moc dobře jsem si vzpomínala na časy, kdy to znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. „To je mi líto. To bylo od něj neodpustitelné.“

„Takto jsem to také viděl“, odvětil suše. „Obzvlášť, když přinutil mou matku, aby spolupracovala.“

Když jsem ostře nasála vzduch, dodal: „Její počáteční zrada se dala aspoň pochopit. Můj otec vyhrožoval, že ji a jejího nového manžela vyhodí na ulici. Byli jeho nájemci, proto měl moc je vyhodit a byla zima. Kdyby je nezabil mráz, tak by umřeli hlady, nehledě na to, že byla těhotná.“

„Takové monstrum“, prohlásila jsem nenávistně.

K radostem mého povolání patřilo trestání právě takových lidí, jako byl vikomt Maynard.

„Ano, a proto má matka nic neřekla.“ Na chvíli se odmlčel. Když pokračoval, zněl energičtěji. „Až mnohem později jsem zjistil, že to po té výměně nemohla vydržet a všechno magistrátu prozradila. Můj otec všechno odmítl jako bláboly šílené ženy a zaplatil ještě víc peněz, aby umlčel všechny, kteří by jí možná popřáli sluchu. Poté je vyhodil na ulici, tak jak slíbil. Zemřela na zápal plic, ještě než se dítě narodilo. To jsem samozřejmě nevěděl. V tu dobu už jsem byl na moři. Skoro dvě desítky let jsem ji nenáviděl za zradu, přitom už byla dávno mrtvá, protože se mě snažila zachránit.“

Zavřela jsem oči. Bylo toho málo, co bylo horší než smrt milovaného člověka. A pokud byla ta smrt spojená s pocitem viny, byla ještě těžší. Já sama jsem se dlouhou dobu obviňovala, protože jsem si říkala, jestli jsem nemohla něco udělat, abych Tenocha dostala z jeho temnoty. Tak plný lítosti, jak Ian zněl, a jak se jeho tělo sevřelo, jakoby ho zasáhly neviditelné rány, tak se ještě stále trestal za smrt své matky a za to, že ji nenáviděl úplně zbytečně.

„Nebyla to tvoje vina.“ Tato slova mi opakovali v souvislosti s Tenochem několikrát. Nevěřila jsem jim, ale i tak bylo zapotřebí, abych je slyšela. Možná, že Ianovi také pomohou.

Výsměšně se zasmál. „Sice jsem ji nevyhodil na ulici, aby zemřela, ale i tak jsem mohl celou cestu lodí vykřikovat, že jsem byl vyměněný. Ale můj otec mi řekl, že mi nikdo neuvěří a jeho společenské postavení mě zastrašilo. Měl strážné v kapse, a já věřil, že bych jako obyčejný „občan“ neměl proti „vysokým pánům“, jak se tenkrát horní vrstvě říkalo, šanci. Proto jsem mlčel.“

„Možná bys opravdu nevyhrál“, namítla jsem jemně. „Tenkrát soudy upřednostňovaly bohaté a mocné.“ To dělaly dost často ještě i dnes. „Kromě toho byl tvůj otec muž bez svědomí. Pravděpodobně by tě nechal umlčet, pokud bys nedržel pusu.“

„Ale co mi to přineslo, že jsem neriskoval a sklonil se před autoritami?“, odvětil stroze. „Odsouzení jako vrah, ďábelské nucené práce a mrtvou matku, kterou jsem nenáviděl, dokud jsem nezjistil, že byla mnohem statečnější než já.“

Tolik toho na něm teď dávalo smysl. Ptala jsem se sama sebe, proč někdo, kdo byl ve svém nitru tak loajální a čestný, mohl být i takový rebel, protizákonný živel a manipulativní mizera. Nyní jsem věděla, že Ian sám sebe zformoval jako přesný protiklad muže, kterým tenkrát byl, protože tomu muži zazlíval své uvěznění a smrt matky. Byl to i důvod, proč by Ian sice pro své přátele zemřel, ale vždy si je držel od těla? Věřil, že si jejich lásku nezaslouží?

Nechtěla jsem to z něj dostávat bodavými otázkami. Pokud někdo někomu ukazuje své jizvy, tak se do nich nepíchá prstem, aby se zjistilo, která bolí nejvíc. „Prosím tě, řekni, že tvůj otec za své činy zaplatil“, zeptala jsem se místo toho. „Řekni mi, že zemřel násilnou a bolestivou smrtí.“

Ian souhlasně zabručel. „Když jsem se o dvacet let později vrátil do Londýna, zeptal jsem se ho a zjistil, co se stalo dalšího. Poté jsem mu roztrhl hrdlo.“

Dobře. „Co tvůj bratr?“

Povzdechl si. „Nepotřeboval jsem ho zabíjet. Och, chtěl jsem, protože byl naší výměnou ve vězení tak nadšený, přitom jsme si na to, že jsme byli bastard a zákonný dědic, docela dobře rozuměli. Ale Ianovo krátké setkání s justicí a skutečností, že ho náš otec poslal k příbuzným do Francie, k vyhnání jeho sadistických sklonů nestačilo. Prostě jednou zabil špatnou prostitutku a její milenec ho zabil.“

Spravedlnost zvítězila, pomyslela jsem si, ale nechala jsem si to pro sebe. „Po tvém útěku z trestanecké kolonie sis jméno, které ti vnutili, ponechal. Proč?“

Na to mlčel tak dlouho, že už jsem chtěla vzít svou otázku zpátky. Ale nakonec odpověděl: „Myslím, že ze stejného důvodu, proč si Charles nechává říkat Spade – podle nástroje, který mu tenkrát vtiskli do ruky. Jsou věci, které člověk nechce nikdy zapomenout, protože se z toho ponaučili. Mou lekcí bylo pochopení, kým jsem byl. V dobrých časech jsem si myslel, že to vím, ale ten, kým se ukážeš, když dojde na nejhorší… takový jsi opravdu. A to je důvod, proč si užívám bolest. Buďto ji člověk cítí nebo ne – žádné lži, žádná zlomená důvěra a žádné klamání sama sebe. Tenkrát jsem si namlouval, že nejsem vrah jako můj bratr. Ale jak se ukázalo, přece jen jsem byl. Když jsem to akceptoval, nechal jsem si jméno Ian jako připomínku.“

„Koho jsi zavraždil“, zeptala jsem se tiše.

Cítila jsem, jak si opřel hlavu o paži. Nejraději bych se otočila, ale zůstala jsem tak, jak jsem byla a dívala se jiným směrem. Možná také teď potřeboval ten pocit, že je sám, jako jsem to potřebovala před chvílí já.

„Dozorčího naší trestanecké kolonie. Zalíbil jsem se mu a byl to podlý mizera, kterému bylo jedno, že jsem jeho zájem neopětoval. Po třetím nebo čtvrtém znásilnění…“ – pokrčil rameny, jakoby už ten počet pro něj nehrál žádnou roli –“… jsem se rozhodl ho zabít. Věděl jsem, že za to budu viset, ale bylo mi to jedno. Jednoho dne jsem předstíral, že od něj něco chci a vylákal ho z tábora. Poté jsem mu podřízl hrdlo a utekl. Myslel jsem, že mě ostatní strážci chytí, ale když uběhlo několik dní a oni nikde, věděl jsem, že se mi podařilo uniknout. Poté jsem si uvědomil, že to bylo jedno. Zemřel bych v každém případě. Zbytek příběhu už jsi slyšela.“

Ano. Našel ho Mencheres a vyrostla z toho Ianova nekonečná loajalita k jeho stvořiteli. „Děkuji, že jsi mi odpověděl“, pronesla jsem vážně. „Ale to, že sis ponechal jméno svého bratra, nemohu pochopit. Nebyl jsi vrah jako on. Kdybych mohla tenkrát pro tebe vybrat jméno, zvolila Aequitas.“

„To je latinské slovo pro vyrovnávací spravedlnost?“. Cítila jsem, jak se směje… a poté dotek jeho rtů na mých zádech. „Někdy jsi fakt rozkošná, malá Strážkyně. Jsem tak málo „spravedlivý“, jak jen mohu. S tímto jménem bych souhlasil pouze tehdy, kdyby to bylo míněno ironicky.“

„Tak, jako jsem si vybrala za jméno latinské slovo pro pravdu, i když je všechno na mě lež?“, poznamenala jsem.

Tentokrát se rozesmál ještě víc. „Ano, a za to před tebou smekám. Považoval jsem se za rebela, ale ty ten pojem doslova zosobňuješ.“

„Nemáš klobouk“, zabručela jsem.

„Ne, to nemám“, odvětil, a aby podpořil svá slova, zvedl kus závěsu, ležící mezi námi.

Když jsem na sobě ucítila jeho nahé, smyslné tělo, zavřela jsem oči. Ještě před pár okamžiky jsem byla více než uspokojená, ale už jsem zase dostávala chuť. Jak mi mohlo ujít, že je sex s ním tak návykový? Mělo důvod, že ho vyhledávalo nespočet mužů a žen. Ale nemohla jsem si dovolit být na něm závislá. To by bylo příliš nebezpečné. Nejen, že si vydobyl přístup k mým nejhlubším tajemstvím, ale, jak jsem se obávala, odemkl i dveře, vedoucí k mému srdci.

„Jak se jmenuješ doopravdy?“, zeptala jsem se a doufala, že mou drzou otázku odmítne a mé pocity trochu ochladnou. Cítila jsem, jak se napnul, i když to bylo na špatných místech. Odpověděl, až když jsem si myslela, že můj úhybný manévr zafungoval a on bude chtít odejít.

„Prozradím ti to pod podmínkou, že mi tak nikdy neřekneš. Před dlouhou dobou jsem se rozhodl, že si jméno Ian ponechám a Ianem zůstanu.“

„Dobře“, řekla jsem, protože jsem nedokázala potlačit svou zvědavost.

„Killian.“ Vyslovil to trochu ironicky, jakoby zapomněl, jaký je to pocit, když to jméno řekne nahlas. „Když jsem se narodil, pojmenovali mě Kilian.“

Následující část jsem mu rozhodně neměla říkat. Neměla, neměla, neměla… Ach, seru na to.

„Jméno, které mi dal Tenoch, znělo Ariel. Vybral ho proto, že se tak jmenovalo město, ze kterého mě zachránil.“ Krátce jsem se zasmála. „Momentálně každý, kdo slyší jméno Ariel, tak si představí Anděla hněvu z Bible… nebo prací prášek. I kdybych nebyla ke změně jména přinucena už velmi dávno, a to z důvodu utajení, tohle by byl důvod, proč to udělat.“

„Tenoch ti dal jméno? Nevzpomínáš si na jméno, které jsi dostala při narození?“

Zavřela jsem oči a viděla jen oheň – to byla má nejstarší dětská vzpomínka. „Ne, byla jsem příliš mladá, když Dagonovi lidé vypálili mou vesnici. Když jsem povstala z popela, odvedli mě ke svému pánovi a Dagon mi vždycky říkal jen „děvče“.“

Často jsem se ptala sama sebe, jestli jsem pokaždé po smrti vzplála a poté povstala z popela, protože se tak stalo poprvé. Ale možná to bylo díky mému původu. Netušila jsem to. Pokud jsem věděla, byla jsem jediná svého druhu.

Nyní už mě jeho ruce nehladily s útěchou a smyslně. „To musí být důvod., proč chceš Dagona vidět mrtvého.“

Hořce jsem se rozesmála. „Vlastně ne. Neriskovala bych tisíce možných let života pro sebevražednou misi, kdyby šlo jen o mne.“

To ho překvapilo. „Ale koho chceš pomstít, když nejde o tebe?“

Tisíce, jejichž křik mi zní stále v uších. Ale to jsem Ianovi neprozradila, protože pak bych mu musela říct i zbytek, a to jsem nemohla. Vzpomínky byly příliš bolestné.

„Proč ti to vůbec všechno povídám?“, podivila jsem se nahlas. „Nevím, co to na tobě je, že ti prozrazuji tajemství, která znal pouze Tenoch. Neřekla jsem ani Xun Guan, kdo jsem doopravdy, přitom je už stovky let mou nejbližší přítelkyní a příležitostnou milenkou.“

Vydechl tak prudce, že mi odfoukl vlasy z krku. „Může být, že znáš Xun Guan déle, než jsem naživu, ale opravdová přítelkyně není. Pokud by byla, tak by tě nedonutila dokázat, že jsi za mě provdaná. Nechala by to být. Lidé, kteří staví zákon nade vše, jsou možná obdivuhodní, ale jsou velmi mizerní důvěrníci. Pokud jsou ostatní tví přátelé a exmilenci takoví jako ona, není divu, že jsi mi prozradila svá tajemství. Při pár tajemstvích jsi byla možná přinucena okolnostmi, ale ta ostatní jsi mi vyprávěla, protože víš, že tě potřebuji. Proto také víš, že tě nepodvedu. A protože jsem mizera, který provedl mnohem horší věci, víš, že tě neodsuzuji.“

„Už dávno nejsi takový mizera, jak tvrdíš. Dokonce budu muset přepsat celou tvou složku, až to bude všechno za námi.“

Tiše se zasmál. „Opovaž se. Velmi tvrdě jsem na této své hrozné, pokleslé pověsti pracoval.“ Poté jeho smích ustal a pokračoval vážným tónem. „Samozřejmě je tu ještě jiný důvod. A to velmi reálná možnost, že budeme brzy oba dva mrtví. Proto se mnou sdílíš pár svých nejskrytějších tajemství. Z toho samého důvodu jsem ti jich také pár řekl. Když už zbývá málo času, člověk nechce ztrácet čas klamy.“

I to odpovídalo pravdě.

„Ještě stále chci vědět, proč riskuješ svůj život, abys Dagona zabila“, pronesl nyní jemným tónem. „Ale jestli to nechceš nebo nemůžeš říct, pochopím to.“

Část mého já mu to překvapivě opravdu chtěla prozradit. Určitě měl pravdu. Když Tenoch zemřel, ztratila jsem jedinou osobu, která o mně všechno věděla, a přesto mě akceptovala. Neuvědomovala jsem si, jak jsem osamělá, dokud jsem nenašla někoho, komu jsem mohla svá tajemství svěřit. A ano, možná nám opravdu zbývá jen velmi málo času, proto bylo absolutně nesmyslné držet se mých tajemství jako klíště. Ale nedokázala jsem prožít ty nejhorší zážitky své minulosti znovu. Ne teď. Chtěla jsem, aby zůstaly skryty. Ale Ian byl pro mě nebezpečný a já věděla, že by mohl ze mě vylákat celou mou minulosti i všechno ostatní.

„Už nechci mluvit“, řekla jsem, otočila se a přitiskla své rty na jeho.

Zareagoval okamžitě, jakoby věděl, jak zoufale se snažím uniknout vzpomínkám, které mě pronásledují. Netrvalo dlouho a jeho ústa, jeho ruce a jeho tělo si uzurpovalo celou mou pozornost. Tentokrát mě nepotřeboval dlouho prosit, abych popustila uzdu svému sebeovládání. Už dokázal, že zvládne všechno, co ve mně bylo, a tak jsem se mu poddala bez zábran.

Co se týkalo klubu… no, vyšlo najevo, že nebyl moc odolný. Ale k tomu přece bylo pojištění, ne? A pokud nepokrylo veškeré škody, tak pošlu majitelům tučný šek. Tak dobře už jsem své peníze dlouho neuložila.