FU - 16. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Postel měla damaškové závěsy. Ivy alespoň viděla, že to jsou bohatě zlatem vyšívané závěsy. Jediné místo, kde se dosud setkala s vyřezávanými postelemi s nebesy, byly pohádky, kde se o nich nevyhnutelně psalo, že mají „damaškové závěsy“. Najednou měla šílenou chuť hledat pod dvoumetrovou matrací hrášek.

Hugh položil její otlučený kufr na orientální koberec, kde okamžitě snížil tón celé místnosti. Zavřel dveře a opřel se o ně, jako by za nimi zabarikádoval celý svět.

„Je mi to líto,“ řekl.

„Za tohle všechno?“ S gestem se rozhlédla po absurdním okolí. Když nepočítala svůj kufr, byla si docela jistá, že je v místnosti o několik století nejmladší věcí. „Víš, nevím, proč mě to překvapuje. Jsi jednorožec. Samozřejmě, že pocházíš z hradu.“

Dlouze si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. „Stejně jsem tě měl varovat. Jen jsem se bál, že kdybych ti řekl pravdu o své rodině, odmítla bys přijet.“

„No, nejspíš bych to udělala,“ musela připustit. „Hughu, tvoje matka je k celé věci mnohem laskavější, než jsem mohla doufat. Ale já tu v žádném případě nemůžu zůstat.“

„Proč ne?“ Udělal krok dopředu, v očích nadějné, prosebné světlo. „Je zde soukromí. Je to na samotě. Hranice panství jsou zabezpečené a my pečlivě prověřujeme každého, kdo smí vstoupit na naše území. Kromě nás tu nejsou žádní měniči. Mohla bys tu být sama sebou, aniž by ses musela bát, že někoho ohrozíš.“

Věděla, že to, co říká, dává smysl. Nebezpečná zrůda jako ona by měla být odsunuta na odlehlém hradě, kde by nemohla nikomu ublížit. Ale zúžit její svět na jeden dům a hrstku lidí… něco hluboko v její duši se při té představě zděsilo. Klec je pořád klec, bez ohledu na to, jak krásné jsou její mříže.

Hugh by tu byl, snažila se sama sobě domluvit. Nebylo by to tak zlé.

A možná by nebylo… kdyby se mohli vzájemně dotýkat.

„A co ty?“ zeptala se. „Mohl bys tu být šťastný? Mám dojem, že se domů moc často nevracíš.“

Jeho ramena se trochu napjala. Přistoupil k oknu a odhrnul těžké brokátové závěsy, aby se mohl zadívat do soumraku. Na této straně domu se stromy plazily těsně u stěn, jejich spletité větve byly černé a holé. Nebyly tu žádné známky jiného lidského obydlí ani umělého osvětlení. Možná oni byli jediní dva lidé na světě, obklopeni lesem starším než čas.

„Utekl jsem před tím vším,“ řekl tiše. „Říkal jsem si, že jdu do světa, abych využil svůj talent, že je to moje povinnost… ale svým způsobem jsem jen utíkal od svých ostatních povinností. Možná je načase, abych přišel na způsob, jak obojí lépe vyvážit.“

Otočil se k ní a tvář mu protáhl nucený úsměv. „Moje matka je proslulá svou charitativní činností. Určitě by pro mě našla roli v některém ze svých projektů, což by mi poskytlo záminku k návštěvám místních nemocnic. Pořád bych mohl chodit ven a léčit lidi. Jen bych pracoval v utajení. Na vlastní pěst.“

Vzpomněla si na pevné kamarádství v týmu Alfa – než to všechno zničila – a lámalo jí to srdce. Ale on stál tak zpříma a vyrovnaně, tak odhodlaně se tvářil statečně, že se nedokázala přinutit, aby se s ním hádala.

Byl ochoten pro ni obětovat všechno. Jak by mu mohla říct, že to nechce?

„Dobře,“ přinutila se říct přes stažené hrdlo. Přizpůsobila se jeho úsměvu a pokusila se o vtip. „Ale upřímně řečeno nemám ponětí, co tady budu dělat. Ledaže by se tvým rodičům hodila další služebná.“

„Máme spoustu záchodů,“ souhlasil s přikývnutím. „Jestli se ti opravdu stýská po tvé staré práci, určitě bych ti našel nějaké bělidlo.“

Pohrozila mu jedním ze střapatých polštářů. Zvedl odevzdaně ruce a úsměv mu konečně došel až do očí.

„Myslím to vážně,“ řekla a hodila polštář zpátky na postel. „Jestli tu mám zůstat, je tu zjevně ještě pár tajemství, která mi musíš říct. Třeba právě to, co se děje mezi tebou a tvým otcem.“

„Aha.“ Padl do bohatě čalouněného křesla a uvelebil se v něm. „Ano. I když to není ani tak tajemství, jako spíš jen špinavé prádlo. Ne něco, co rodina ventiluje na veřejnosti.“

„Já nejsem veřejnost.“ Posadila se na postel naproti němu. „A věř mi, že tvoje rodina nemůže být dysfunkčnější než ta moje.“

Zvedl na ni své obočí. „Chceš se vsadit?“

„Moje máma je ve vězení pro měniče za vraždu,“ řekla prostě.

Zíral na ni s polootevřenými ústy.

„Jasně,“ řekl po chvíli. „Vyhrála jsi. Dobrý Bože. Koho zavraždila?“

„Hopeina otce.“ Slova přicházela snadno, prostá fakta byla časem už ohlazená. Už dávno se vzdala jakéhokoli hněvu nebo smutku nad touto částí jejich minulosti. „Nemáme stejného biologického otce. Naše máma se vždycky jen na pár měsíců stýkala s nějakým chlapem a pak šla dál. Dělala to pro jejich vlastní dobro – dokázala svůj jed docela dobře ovládat, ale bála se, aby se malé dávky v nich časem nenahromadily.“

„Dokážu si představit, že dlouhodobý intimní kontakt s wyvernským měničem není pro zdraví dobrý,“ řekl Hugh. „Samozřejmě s výjimkou tvé současné společnosti.“

„Každopádně neměla zrovna dobrý vkus na muže. Většinou to byli samí povaleči, ale Hopein otec byl jiný. Nebezpečný. Měnič a zločinecký boss, něco jako Gaze. Využíval práva na návštěvu Hope jako záminku, aby se pokusil na mámu tlačit a nutit ji, aby mu vyráběla jedy a tak. Někdy to udělala, někdy ne. Jednoho dne, když bylo Hope deset let, mu naše máma řekla ne až příliš často. Pak došlo k hádce.“ Pokrčila rameny. „A ona ho zabila.“

„Ale předpokládá se, že v sebeobraně,“ řekl a vypadal při tom vyprávění dost vykuleně. „A přesto ji za to zavřeli?“

„No, zasloužila si to,“ řekla a znovu pokrčila rameny. „Mohla ho prostě paralyzovat, kdyby chtěla. Ale ona vždycky lépe ovládala svůj jed než svůj temperament. Každopádně bylo jen štěstí, že mi v té době bylo osmnáct a byla jsem plnoletá. Chtělo to trochu boje, ale Hope jsem dostala do péče. Od té doby jsme byli jen my dvě.“

Hugh se dlouho díval do stropu. „Najednou mi moje rodinná dramata připadají dost ubohá.“

„No, já jsem ti vyprávěla o svých, tak by teď bylo vhodné, abys ty řekl o těch svých.“ Očekávaně na něj zvedla obočí. „Tak začni. Proč tak nenávidíš svého otce?“

Vydechl si. „Možná sis všimla, že mě z matky nebolí hlava.“

Když o tom teď přemýšlela, bylo trochu zvláštní, jak nenuceně přijal matčino objetí. Znala ho už dost na to, aby věděla, že má z dotýkání lidí skoro stejnou obavu jako ona.

„Předpokládám, že ses nenarodil jako zázračné dítě panny,“ řekla. „Takže hádám, že to prostě znamená, že tvoje matka… ehm… není v určitém období svého života příliš nakloněná určitým činnostem.“

„Od té doby, co jsem byl úplně malý, mě z ní hlava nebolela.“ Koutek úst se mu bolestně zkřivil. „Zato pobyt ve stejné místnosti jako můj otec mi způsobuje migrénu.“

Na vteřinu na něj zamrkala a nechápala to. Pak jí to došlo.

„Aha,“ řekla. „Aha.“

„Přesně tak.“ Ústa se mu stáhla do napjaté linie a v očích se mu objevil starý hněv. „Je cudná. On ne.“

„Au. Tak to nejsou praví druzi.“

„Dá se jen předpokládat, že ne. Ale to neznamená, že ho nemiluje, i když bůhví proč.“ Zkřivil rty. „Asi bych mu měl být vděčný, že má alespoň tolik slušnosti, že je se svými nevěrami diskrétní. Nebýt mé citlivosti, pochybuji, že bych o nich věděl. Moji rodiče vždycky vedli převážně oddělené existence. Matka a já tady nahoře v hlavním domě, otec na druhé straně panství v Domě vdov. Jeho nepřítomnost mě ušetřila neustálých bolestí hlavy… ale matku od neustálého trápení ne. Tohle mu nikdy nemohu odpustit. Nikdy.“

Trhané zaškobrtnutí v jeho hlase ji samotné zabrnkalo na srdce. Ze všeho nejvíc toužila jít k němu, pevně ho obejmout a polibkem zahnat tu bolest do minulosti. Ale neodvážila se. Až příliš si uvědomovala, že jsou spolu sami v ložnici, jen jedno pokušení od katastrofy.

Podle žáru, který se rozhořel v jeho očích, když ji přejížděl pohledem, si uvědomoval totéž. Upravil svou polohu, náhle ztuhlý a rozpačitý.

„No nic.“ Jeho nacvičený ironický úsměv se zableskl jako nůž a zabil důvěrnost, která se mezi nimi chvěla. „Proto se otci vyhýbám. Přinejmenším je ten pocit oboustranný. On se na mě taky nemůže podívat. Ale nedělej si starosti. Tebe bude mít rád.“

Z jeho hořkého tónu nedokázala poznat, jestli to myslí sarkasticky, nebo ne. „To by bylo poprvé. Proč?“

„Protože jsi jeho velká šance. To je ten muž, který mě vzal do nevěstince v den, kdy mi bylo osmnáct, Ivy. Vyzkoušel tisíc způsobů, jak na mě zatlačit, abych přišel o svého jednorožce. Tvrdí, že je to věc nutnosti, že je mou povinností zplodit dědice, aby se zajistilo, že rodová linie bude pokračovat bez přerušení. Ale já si myslím, že jen žárlí.“

„Protože jsi měnič jednorožec?“

„Mám to, co on ztratil, a musí ho to užírat zaživa, že se toho nechci vzdát.“ Ušklíbl se. „Abych byl upřímný, byly v mém životě chvíle, kdy jsem na svém jednorožci lpěl jen z čiré zloby. Chtěl jsem mu dál ubližovat, stejně jako on nepřestává ubližovat mé matce.“

„Hughu, to je zlé,“ řekla a žaludek se jí sevřel skutečným strachem. Věděla, jak čelit zločincům a ničemům, ale hraběti? Pod jeho vlastní střechou? „Nakonec přijde na to, co jsme jeden pro druhého. Co mám dělat, když na mě začne tlačit?“

„To mu nedovolím,“ řekl s prudkostí a všechen jeho černý, ostnatý humor se vytratil. „Nedělej si s tím starosti.“

„Ale…“

Jediným rychlým pohybem přešel místnost. Jeho ruce jí sevřely tvář a její napůl zformulovaná slova se rozplynula, spálená žárem jeho doteku na popel.

„Nedělej si s tím starosti,“ zopakoval. „S otcem si poradím. Nebude tě obtěžovat.“

Byl tak blízko, že cítila jeho dech na svých rtech. Musela zavřít oči a sevřít peřinu rukama, aby se k němu nenatáhla.

Znovu ji pustil, i když cítila, jakou námahu ho to stálo. „Věř mi, ani se s ním nebudeš muset setkat. Na tomhle místě je naprosto možné se někomu celé roky vyhýbat.“ Jeho tón byl lehký, ale oči měl stále temné touhou. „Je to docela velký dům.“

Roztřeseně se zasmála a sklouzla z postele. „To je slabé slovo století. Tak pojď. Tvoje matka si bude myslet, že jsme se ztratili.“

„Nedělej si legraci. Je to reálné nebezpečí.“ Hugh jí podržel dveře. „Jednou, když mi bylo sedm, jsem špatně odbočil na půdu a na dva dny jsem se ztratil. Nakonec mě našli, když jsem se snažil rozdělat oheň ze sekretáře z osmnáctého století a historických plesových šatů Chanel. Moje matka byla kvůli těm šatům vzteky bez sebe.“

Když ho míjela, zaváhala a podívala se mu do tváře. Navzdory jeho lehkovážnému chování se v jejím vlastním žaludku stále skrýval chladný pocit znepokojení. Její wyverna obloukem napnula svůj ostnatý ocas, připravená zaútočit.

Braň se, zavrčela její šelma. Chraň své vlastní. Zabij jakoukoli hrozbu.

„To je v pořádku, Ivy,“ řekl tiše. Naklonil se k ní a vlepil jí na čelo ten nejlehčí, nejjemnější polibek. „Tady jsi v bezpečí. Slibuji.“

***

Daleko v Brightonu blikala na satelitní mapě tečka označující místo hluboko v údolí Wye. Gaze se opřel v kancelářské židli a zamyšleně si prohlížel svůj laptop.

„Tak a teď,“ zamumlal si pro sebe. „Není to zajímavé?“

Několik kliknutí potvrdilo, že GPS sledovací zařízení, které nechal nainstalovat do auta Hugha Argenta, se už několik hodin nepohnulo. Několik dalších kliknutí odhalilo další informace o jejich konečném cíli. Velmi zajímavé informace.

Bezmyšlenkovitě otáčel v rukou zrcadlové sluneční brýle a přemýšlel. Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv.

Zvedl mobilní telefon a vytočil číslo své osobní asistentky, kterou používal pro svou legální práci pod skřípající falešnou identitou. S ostatními asistenty si promluví později.

Ale nejdřív… potřeboval lístky na ples.