PP - 20. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Paul pomalu sestoupil po schodech, které se před ním vytvořily. Pohled mu těkal z jedné zlaté postavy na druhou, zatímco se měnily a proměňovaly, mizely a znovu se objevovaly. Někdy to vypadalo, jako by byly pevné, jindy průsvitné tak, že i pára ve sprše by byla hustší. Když uviděl Arosu a Arillu, v očích se mu pobaveně zablýsklo. Arosa mu kynula ze zlaté židle a Arilla lovila z řeky symbionty a vyhazovala je do vzduchu. Kousky zlata se proměňovaly v různé formy, zatímco padaly k zemi a Paul na chvíli zadržel dech. Pár z nich se proměnilo v ptáky. Sledoval, jak částečky letí ke stopu jeskyně, kde se usazují na malých převisech. Poté se pohledem vrátil k ostatním, které se proměnily v létající hmyz o velikosti talíře. Jejich křídla hrála všemi barvami. Ty se rozletěly k vysokým stromům podobným houbám.

Když sešel z posledního schodu, zlaté schodiště za ním se rozplynulo. Otočil se a uviděl, jak mizí zpátky ve zlaté řece. Zakroutil hlavou a usmál se. Poté obrátil svou pozornost znovu na postavy. Ve velké jeskyni jich sedělo, stálo nebo leželo asi jedenáct. Nejdřív bylo těžké je spočítat, protože se jejich forma neustále objevovala a zase mizela. Arosa s Arillou na něj s úsměvem zamrkaly. Uklonil se před nimi, za což si vysloužil další zachichotání.

Předstup, ozval se mu v hlavě nebesky zvučný hlas.

Paul otevřel ústa úžasem, protože se na platformě uprostřed jeskyně najednou objevila dvanáctá postava. Postava byla vysoká a štíhlá a doslova průsvitná jako duch. Stála pod zářícím zlatým obloukem a za ní byl vidět celý vesmír. Pomalu vyrazil k platformě a stoupal po schodech, které se před ním při každém kroku objevovaly. Kolem něj tančily malé kousky zlatých symbiontů. Pár z nich se ho pokoušelo dotknout, zatímco ostatní poletovali okolo, jakoby byli na něj zvědaví. Crash šel vedle něj a podle tepla, které z něj vyzařovalo, byl velmi šťastný. Paul nevěděl, jak ten rozdíl poznal, ale když se před něj postavil větší symbiont v podobě kočkovité šelmy, hluboko ve svém nitru věděl, že to byla Crashova druhá polovina. Samozřejmě malá část symbionta okamžitě vystřelila dopředu a splynula s větší polovinou. Když se sjednotili v jeden celek, pocítil mír. Zvedl ruku, a když ji míjel, pohladil ji. Byla neuvěřitelná sametová. Kočka se potěšením zachvěla a spokojeně zavrněla.

Na konci platformy se Paul zastavil. Vzhlédl nahoru, nejistý, co od něj bytost očekávala. Když přímo u ucha uslyšel zachichotání, škubl sebou.

Jdi výš, řekla Arosa. Jdi, člověče.

Aroso, napomenul ji hlas pobaveně. Pojď blíž, Paule Grove.

Paul se ohlédl na Arosu, která ho rukama popoháněla dopředu. Pobaveně zakroutil hlavou. Poté se pomalu otočil a pokračoval ve stoupání. Pohlédl do tmavozlatých očí. Nějak mu připomínaly překrásné oči Morian. Když dorazil nahoru, udělal krok dopředu, poklekl na koleno a s respektem sklonil hlavu. Jelikož v takové situaci ještě nebyl, vzal si příklad ze starých filmů, které spolu s Trishou dříve tak rádi sledovali a vsadil na urozenou zdvořilost ze staré školy.

Vstaň, Paule, vyzvala ho postava, která postoupila dopředu, takže stála jen pár centimetrů před ním. Paul se postavil a zaujal volný vojenský postoj. Sepnul ruce za záda a hleděl na postavu před sebou, která na něj shlížela dolů. I když byl vysoký skoro dva metry, musel zaklonit hlavu, aby viděl té bytosti do očí. Upíral na ni klidný, pevný pohled.

Rty bytosti se usmály a ona nebo on, nebyl si jistý, jestli to byl muž nebo žena, sklonil hlavu. Pomalu nabírala pevnější substanci. Vlnité vlasy, třpytivé roucho a – Paul polkl, když se objevila prsa – bytost byla zcela určitě ženská. Tmavé oči si ho pobaveně prohlížely.

***

Aikaterina zkoumala muže, stojícího před ní. Už dávno před tím, než jeho planeta vůbec vznikla, věděla, že přijde. Poslala pár kapek své krve na jeho planetu, aby jeho druhu vdechla život. Trvalo to pár milionů let, ale čas nebyl pro ni a jí podobným problém. Když sledovala ostatní kolem sebe, musela se usmívat. Byly to její děti. Právě si užívaly malou pauzu od světa, který v mezidobí začaly považovat za svůj vlastní. Většina jejího druhu cestovala růžnými hvězdnými systémy a hledala planety, na kterých byl možný život. Když byl svět připravený, zanechala tam část sama sebe v naději, že bude růst a vyvine se v živou formu. Na této planetě našli druh, který jim na oplátku věnoval život.

Aikaterina tuto planetu objevila úplnou náhodou. Umírala, když poprvé narazila na dračí měniče. Její hladina energie byla po dlouhém cestování nebezpečně nízká a hledala nový svět, kde by se mohla regenerovat. Místo toho našla tuto planetu. Okamžitě se do ní a do jejích neobyčejných obyvatel zamilovala. Valdierové už sice existovali, ale bohužel to byla vymírající rasa. Draci a jejich dvounohé formy byli náchylní k různým nemocem. Zjistila, že její krev je schopná s touto výjimečnou rasou symbionticky komunikovat. Ještě nikdy nenarazila na životní formu, která by byla s krví Hnízda, tekutou esencí, kompatibilní. Oheň draků se spojil s její energií. Dvounohá a čtyřnohá forma esenci na oplátku živila a poskytla jí nejen dost energie, kterou potřebovala, aby přežila, ale i schopnost vytvářet další a další symbionty.

Přesně to, co potřebovala pro své potomky, pomyslela si, když sledovala zlatou řeku, stvořenou z jejího druhu. Ale žádný svět není perfektní. Lačnost, strach, závist a touha po ultimativní moci vládla v tomto světě stejně jako na ostatních planetách, které navštívila. Rozdíl na této byl ten, že jejich existence byla propojená navzájem, takže žádná nedokázala přežít bez té druhé. Svět Paula Grove byl jiný a mohla krev jeho obyvatel posílit svou esencí. Problém byl v tom, že ještě nebyl dost zralý, aby ji dokázal zvládnout.

Aspoň většina ne, pomyslela si spokojeně, když uviděla v Paulových očích zlaté záblesky. Někteří jsou připravenější než ti druzí.

Paul se ošil. „Nechci znít neuctivě, ale má družka je v nebezpečí a vy také“, namítl tiše.

„Ano, já vím“, odvětila Aikaterina a kývla na ostatní bytosti.

Paul se ohlédl přes rameno a uviděl, jak Arilla, Arosa a ostatní bytosti vstaly a vyrazily ke skupince sloupů lemující jeskyni. Postavy se vznesly vzhůru, a každá z nich se postavila na jeden sloup. Když uviděl, že se malí symbionti vrhli do řeky, aby se ukryli, zamračil se. Nato jeskyně potemněla, takže ji osvětlovala jen záře dvanácti postav, řeky a Crash.

Znovu se obrátil k postavě, stojící před ním. „Co se tu děje?“

Aikaterina natáhla ruku a pohladila Paula se smutným úsměvem po tváři. „Nemůžeme se míchat do bojů mezi dobrem a zlem na každé planetě“, pronesla a na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, viděl v nich výraz úlevy. „Bitva tam nahoře probíhá dobře. Když všichni odloží spory a spojí své síly kvůli míru a ne kvůli válce, zlo nemůže vyhrát“, řekla. „Ale zlo, které je na cestě, má moc Valdier zničit. Když Raffvin vyhraje, pokusí se dobrou energii, která daruje život, proměnit v energii, která bude život ničit“, vysvětlila a kývla směrem ke zlaté řece.

„Nemůžeš tomu zabránit?“, zeptal se Paul, který věděl, že stojí proti moci, která byla naprosto jiná než všechno, co si kdy dokázal představit.

Aikaterina zavrtěla hlavou. „Jak jsem říkala, nemůžeme zasahovat. Raffvin nejen, že zjistil, jak pozitivní energii změnit v negativní, ale také jak ji zničit. Má moc nás všechny zničit“, prozradila smutně.

„Ale pokud budou symbionti zničeni…“ Paul zmlkl a znovu pohlédl na postavy, které stály jako němí strážci nad místem zrození symbiontů. Poté znovu pohlédl na postavu, která čekala, až si srovná všechna fakta. „Pak Valdierové zemřou?“, zeptal se a zamračil se.

„Ano“, bylo vše, co Aikaterina řekla, než se před jeho očima rozplynula v mlhu a poté se objevila na nejvyšším ze sloupů.

Paul se pomalu otáčel kolem své osy a klidným, pevným pohledem hleděl na postavy nad sebou. Osud jeho rodiny, jeho družky, jeho nového domova spočíval na jeho ramenou. Byl jediný, kdo stál mezi Raffvinem a zánikem světa, který si zamiloval.

S nebezpečným leskem v očích se podíval na Aikaterinu. „Jeden brilantní muž kdysi řekl, že jediným předpokladem pro zlo jsou dobří lidé, kteří nic neudělají. Já nedokážu nedělat nic“, zavrčel a cítil, jak ho zaplavuje chladný klid.

„Edmund Burke“, zamumlala Aikaterina. „Byl to velmi zajímavý muž“, pronesla, než upřela oči k druhému vchodu do jeskyně.

Raffvin je tady, zašeptala a spolu s ostatními postavami se proměnily v opravdové zlaté sochy.

***

Morian se u vchodu zastavila a pohlédla na každou jednotlivou postavu, stojící uprostřed jeskyně na kamenné platformě. Začala sestupovat po schodech dolů, ale Raffvin ji chytil za rameno a zadržel ji. Naštvaně se ohlédla. Její dračice si všimla, že už toho začíná mít pomalu dost hrát si na bezbrannou ženu. S tichým zavrčením ho odstrčila tak silně, že odklopýtal dva kroky dozadu. Jakmile pustil její rameno, vrhla se dolů. Během pádu zavolala svou dračici. Když roztáhla svá obrovská bílá křídla a silně s nimi mávla, aby obloukem proletěla jeskyní, zaplavil ji pocit radosti. Zlaté okraje jejích šupin zvýrazňovaly jejich bílou barvu. Přeletěla nad sloupy, trochu klesla a chvíli se vznášela nad řekou, do jejíž zlaté vody ponořila své drápy. Přistála vedle Paula a složila křídla. Poté se s vrčením obrátila na Raffvina, který stál u vchodu s výsměšným úšklebkem na tváři.

„Tak tak, Kněžka ukázala svou pravou tvář“, smál se a luskl prsty. Kolem něj se vytvořily tmavé stíny a zformovaly se do těla jeho symbionta. Tmavé stíny se zvětšovaly a dělily se na tmavou, syčící masu energie. „Nejsi jediná, kdo se naučil využít symbionty ostatních“, prohlásil zlověstně a upíral na ni chladný pohled. Poté upřel svůj zrak na Paula, stojícího nehybně vedle obrovského bílého draka. „Myslel jsem, že jsem tě zabil, člověče“, odfrkl si.

Paulovy rty se stáhly do ledového, smrtícího úsměvu a odpověděl: „To sis myslel špatně, Raffvine.“

„Jak vidíš, není snadné mě zabít“, dodal, zatímco vytáhl laserový meč a zakroutil s ním. „Tímto ti sděluji, že tě zabiju“, prohlásil. Poté dodal směrem k Morian: „A ona mi s tím pomůže.“

Raffvinovo zasyčení se proměnil v zavrčení, natáhl ruku a ukázal na velkého bílého draka, připraveného k útoku. „Zabijte ji!“, rozkázal všem temným vláknům až na jednoho.

„Jdeme na to“, řekl Paul Morian. Ta přikývla a zavolala na svého symbionta, aby jí ukázal nejkratší cestu ven. Přitom vzlétla ve spirále vzhůru. Paul nespustil ani na sekundu Raffvina z očí. Musel důvěřovat Morian, že tuto část plánu zvládne sama. Jeho pozornost se upírala jen a jen na to, aby Raffvina zničil jednou pro vždy. Využije proti němu jeho aroganci, lačnost a šílenství. Když temná vlákna pronásledovala Morian větším tunelem, takže zůstal s Paulem sám, Raffvin zařval.

„Opravdu si myslíš, že hraje nějakou roli, jestli uteče?“, vztekal se Raffvin. „Jakmile budeš mrtvý, zemře také! Není nic, co by vás dva mohlo zachránit. Jste ztracení.“

Paul se zasmál a věděl, že ten zvuk Raffvina zcela určitě vytočí. „Staříku, bude zapotřebí víc, než nějaké tvoje bublání, abys mě zabil. To je všechno, co jsem zatím viděl“, posmíval se mu Paul. „Jak by řekla má dcera, je čas abych tě konečně zničil.“

***

Když se mu ten lidský muž posmíval, viděl Raffvin rudě. Zaplavila ho nekontrolovatelná zuřivost. Ztratil i poslední zbytky sebekontroly a tím pádem i kontrolu nad svým drakem. Ten už trpěl příliš dlouho. Temnota mu sežrala duši. Raffvin se postavil proti ženě, která mohla být jeho pravou družkou a místo toho, aby o ni bojoval nebo ji sdílel s jedním valdierským bojovníkem jménem Trevon, který byl také jejím pravým druhem, nechal ji zemřít brutálním způsobem. Ta žena byla Voxova teta. Raffvin se s ní seznámil, když byla ještě hodně mladá, příliš mladá, než aby byla jeho družkou. Jeho drak a jeho symbiont věděli hned, jak ji uviděli, že patří jim. Ale Raffvin chtěl Morian. Chtěl moc a ne lásku. Když zjistil, že se Rissa spojila s jiným Valdierem, přikázal zrádci, kterého měl na Sarafinu, aby ji i jejího druha zabil, ať to stojí, co to stojí. Nepočítal s tím, že bude mít její smrt tak dalekosáhlé důsledky pro ostatní části jeho osobnosti. Jeho symbiont se chtěl samým žalem vrátit zpátky do Hnízda. Jeho drak odmítl Morian nebo nějakou jinou ženu akceptovat, protože ze smutku pomalu zešílel. Raffvin věděl, že by bez ostatních zemřel. Neúnavně pracoval, aby našel možnost, jak svou esenci udržet. Nakonec zjistil, že jeho krev je stále temnější, podobně jako energie jeho symbionta. Jak jeho temná moc sílila, dokázal do sebe natáhnout i moc ostatních symbiontů, kteří byli slabší a tím se stával stále silnější a silnější, až se stal nakonec neporazitelným.

Jeskyní se rozlehl Raffvinův šílený řev a uvolnil kusy skály. Tělo draka, vyhublé dlouhým vězněním, se napnulo. Roztáhl potrhaná křídla a do kamenné podlahy zatnul dlouhé černé drápy. Když ho obalily poslední zbytky jeho symbionta, kolem něj zavířila tmavá mlha. Vycenil žluté zuby a jeho ocas bičoval skálu za ním.

Raffvinova podlouhlá hlava se hrozivě otočila k malému lidskému muži, který na něj jen zíral. Vychrlil na něj proud tmavě rudého ohně. Muž skočil do strany a překulil se. Raffvin se musel otočit, aby ho mohl sledovat. Když muž vstal a s odporem nad ním zakroutil hlavou, doslova explodoval.

„Zatraceně, nejsi jen ošklivý, tvůj dech smrdí skoro stejně hrozně jako ty“, ušklíbl se Paul a rukou zamával Raffvinovi před obličejem. „Někdo by se tu měl víc věnovat osobní hygieně.“

Raffvin zuřil, že mu Paul posmívá a vyrazil k němu.

***

Už bylo na čase, ty hloupý bastarde, pomyslel si Paul a houpal se na patách dopředu dozadu. Obyčejně své protivníky nepopichoval, ale normálně se jeho protivníci neproměňovali v oheň chrlící draky. V archívech narazil na lékařskou zprávu, která obsahovala velmi zajímavou informaci. Podle ní se Raffvin kdysi dávno, když byl mladý, ve své dračí podobě velmi vážně zranil. I když se jeho symbiontovi podařilo jeho dvounohou formu vyléčit, rána na jeho zadní dračí noze se nikdy pořádně nezahojila. Na tom místě, vedle hlavní tepny, mu chybělo několik šupin. Možná bylo na čase, aby ztratil trochu své černé krve.

Paul vyrazil přímo k Raffvinovi. Věděl, že to bude to poslední, s čím by počítal. S ladností, za kterou vděčil celoživotnímu tréninku, se Paul přikrčil pod proudem dračího ohně a skočil na velký kus skály, takže se Raffvin ocitl pod ním. Během skoku ho laserovým mečem sekl po zádech. Skočil dolů na zem a překulil se pod dračím ocasem, takže se ocitl tam, kde chtěl. Znovu se přikrčil, když se drak otočil. Paulova menší velikost byla výhodou, protože se mohl pohybovat rychle. Přitom drakovi způsobil několik dlouhých řezných ran. Raffvin, který silně krvácel, se vznesl do vzduchu. Vypálil další salvu ohně na místo, kde ještě před chvílí Paul stál, ale ten už byl pryč.

Myslím, že teď máme jeho plnou pozornost, pomyslel si Paul v naději, že boj nebude trvat příliš dlouho. Dělal si starosti o Morian. Kdyby ji černý symbiont dostihl dřív, než by se jí podařilo dostat se ven, nikdy by nepřežila. Paul vyběhl ze svého úkrytu, ale rychle se otočil, když ho zasáhl další proud ohně. Klesl na koleno a roztáhl štít, který mu dal Ha’ven. Kolem něj plály plameny, ale štít neprorazily. Počkal, až Raffvin přestal, poté se rozběhl k zadnímu převisu.

„Stůj, člověče!“, zavrčel Raffvin hlubokým hlasem. „Možná musíš vidět mou pravou moc!“, zavrčel a ukázal prstem na jednu ze zlatých soch, stojící na sloupech. „Znič ji!“ Prostorem se rozlehl jeho ječivý příkaz.

Paul se zděšeně otočil, když černý symbiont vystřelil k jedné ze soch. Když se kolem zlaté postavy ovinula černá vlákna, ta vykřikla a zkroutila se bolestí. Zlatá řeka se zavlnila a jeskyni naplnilo tiché mučivé bzučení. Když zlatá postava najednou explodovala, Paula zaplavil smutek. Ozval se děsivý jekot. Padl na kolena a zacpával si uši, protože zvuk stále sílil, až nakonec zmlkl a jeskyní se rozprostřelo děsivé ticho. Světlo pohaslo, jak zlaté sochy zareagovaly na ztrátu jednoho ze svých.

Paul se naštvaně postavil na nohy. „Raffvine, jestli budeš takhle pokračovat, všechny nás zabiješ“, vykřikl, a vystoupil zpoza skály, za kterou se schovával. „Ty zemřeš také.“

Od stěn a od stropu se odrážel Raffvinův šílený smích. „Když tento svět zanikne, najdu si jiný. Mám moc dobýt každou planetu. Chceš ji vidět, človíčku?“, zeptal se a přikázal černému symbiontovi, aby zaútočil na sochu Aikateriny.

Paul musel toho mizeru odlákat od Hnízda. Rozběhl se po nerovné zemi a povolal svého draka. Poté vyskočil na malou skálu a vzlétl. Vychrlil na černá vlákna, blížící se k soše krásné Bohyně, tmavomodrý oheň. Vlákna se rozdělila a rozlétla do různých směrů a na ostatní sochy. Když napadla další sochy, znovu se ozvaly bolestné steny. Paul uviděl, jak se Arosa a Arilla kroutí bolestí a volají ho. Chtěl k nim, ale znovu se jedno velké vlákno snažilo dostat se k Aikaterině. Věděl, že je nedokáže zachránit všechny. Mohl jen doufat, že menší vlákna mu poskytnou čas, který potřeboval, aby zachránil tolik, kolik mohl. Na hrudi ucítil bodnutí, jak se pohnul rubínově rudý krystal. Levým drápem si strhl náhrdelník ze štíhlého krku a pevně ho sevřel. Musel ho dát Aikaterině. Spirálou vzlétl ke stropu zpátky k přední části. Když na něj Raffvin, znovu ve své dračí podobě, vychrlil proud žhavého rudého ohně, odrazil se zadníma nohama od stropu. Šikovně uhnul a proud ohně ho minul. Už byl skoro u horní části platformy, kde stála Aikaterina, když ucítil bodavou bolest. Raffvin na něj zaútočil zezadu a zapíchl mu drápy do stehna. Paul se přetočil, chytil Raffvina za krk, a když se na něj chystal plivnout další oheň, přesměroval ho jinam. Urputně spolu bojovali a padali ve spirále dolů, až dopadli na tvrdou zem. Raffvin padl na Paula a ještě nějakou dobu klouzali po nerovném povrchu.

Když mu Raffvinovy drápy přejely po břiše, kde zanechaly hluboké rýhy, Paul sebou škubl. Skrčil pod šedým drakem zadní nohy a přehodil ho přes hlavu. Poté se překulil na břicho. Přitom zaslechl Aikateriny výkřiky bolesti. Rychle se vyškrábal na nohy, ale Raffvin ho zase zadržel. Jeho drak mu zabořil drápy do předních nohou a sekl ho ocasem. Paul padl na bok, a když mu na žebra dopadl Raffvinův drak, hekl.

Zatracený bastard, zavrčel Paul naštvaně, když se snažil osvobodit ze sevření druhého draka. Doufal, že se Morian dařilo lépe než jemu. Paul ovinul ocasem zadní nohu šedého draka a zatáhl. Současně zabořil drápy zadních nohou Raffvinovi do přední strany stehen a způsobil mu tam hluboké rány. Musel se dostat ke Královně Hnízda dřív, než bude zničena. Pokud ho ten šedý drak nepustí, hrozilo, že ho vykuchá. Paul odhodil draka na bok a vrávoravě se postavil. Byl celý od krve, jak z ran, které mu uštědřil Raffvin, tak z mnoha ran, které způsobil Paul jemu. Otočil se a rozběhl se po schodech nahoru, aby se dostal k Aikateřině, jejíž výkřiky se proměnily ve sténání, protože pomalu prohrávala. Paul viděl, jak jí černá vláka vytvářejí po celém těle puchýře. Když byl skoro u ní, vystřelilo z černého symbionta vlákno a probodlo mu levou paži. Náraz byl tak silný, že upustil rubín a ten se skutálel z platformy. Když se mu vlákno ovinulo kolem přední tlapy a zařízlo se do šupin a do masa, zařval. Aniž by si toho všiml, zvedl ocas a udeřil do obličeje šedého draka, který ho chtěl napadnout zezadu. Snažil se bolest vytěsnit. Nedopustí, aby zlo vyhrálo. Když ucítil ve své mysli Morian, zaplavila ho nová síla. Jsme už skoro u vás! Nenuť mě, abych ti naplácala na zadek! Vstaň a udělej, co musíš, než dorazíme.

Ten bastard už mě fakt štve!, odvětil nabručeně, když ho do boku zasáhla rána ocasem. Odkud, zatraceně, bere tu sílu?

To je tím symbiontem, odvětila. Proto jsou jeho oči černé. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Musí ji tahat ze svého symbionta.

No, klidně mu provedu autopsii, abych to z něj vytáhl, zavrčel Paul. Pravým drápem chytil ocas, který se znovu po něm rozmachoval, zakroutil s ním a kousl ho do špice. Raffvin bolestí zařval. Zlomená ocasní kost pěkně bolí, že? Paul nemohl skrýt určité pobavení, když chňapl po černém symbiontovi, který se mu snažil amputovat přední tlapu. Paul dosáhl na rudý krystal a překryl ho svou zraněnou přední tlapou. Černé vlákno syčelo a ječelo, když bylo vtahováno do krystalu. Paul se otočil na záda a sevřel šedého draka, který na něj právě skočil. Najednou se na ně vrhl s roztaženými drápy zlatý orel. Paul švihnul zápěstím a vyhodil náhrdelník do vzduchu. Orel ho zachytil drápem a obloukem odletěl ke zlaté soše. Tam nechal kámen sklouznout na její krk. Krystal se rozzářil a začal do sebe natahovat černou energii, která pomalu vysávala Aikaterině životní sílu.

Když socha opět začala vydávat tmavozlaté světlo, Raffvinův drak sebou škubl. Jeskyně začala postupně zářit jasným světlem. Jeho drak klopýtl několik schodů dozadu, a nevěřícně se rozhlížel. Pohled mu padl na ostatní draky, kteří se objevili ve vchodech do Hnízda. Symbionti ve všech možných tvarech navlékli na ostatní zlaté sochy rudé kameny, které absorbovaly negativní energii menších vláken.

„Ne!“, křičel Raffvin, který se proměnil zpátky ve svou dvounohou formu. „Ne!“, vykřikl znovu a chytil se za hlavu. Poté se s pomstou v očích obrátil na velkého zlatého draka, který se ochranitelsky postavil před Královnu Hnízda. „Ty! To všechno je tvoje vina!“

Paul se proměnil a postavil se hrdě před Aikaterinu. Morianina bílá dračice stála s roztaženými křídly za ním. Lhostejně hleděl na muže, který přinesl do jeho nového světa tolik bolesti, a který se nechal vést svou lačností po moci, až z něj zbyla jen prázdná schránka valdierského bojovníka. Pohlédl ke vchodům do Hnízda. U jednoho stál Zoranův rudozlatý zelený drak, zatímco jeho bratři… mí synové, pomyslel si Paul hrdě, stáli před druhým, takže byly všechny únikové cesty zataraseny. Jejich symbionti zaujali pozice u jedenácti zbývajících soch. Nakonec se pohledem vrátil zpátky k Raffvinovi, který vypadal, že je stále šílenější, když mu došlo, že prohrál. Když Paul ucítil na zádech dotek jemné ruky, ohlédl se.

„Jako Kněžka Hnízda je mým úkolem uložit mu trest za útok a škody, které napáchal v Hnízdě“, pronesla klidným, pevným hlasem, ze kterého byl znát královský původ.

Přikývl, aniž spustil z Raffvina oči. Chloupky na krku a jeho vnitřní tušení mu říkali, že ten bastard má ještě nějaké eso v rukávě. Když Morian předstoupila, uvolnil se, ale vyčkával. Přimhouřenýma očima sledoval Raffvinův obličej, ve kterém se střídaly všechny možné emoce, od vzteku k nenávisti a šílenství.