FCI - 5. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Hněv Fasadu, válečná loď Nejvyššího velitele a následníka trůnu Kilak Hanady, Fasad Cluster

„Kilaku, jestli se mnou nebudeš mluvit, tak tě zbavím velení!“

Hleděl jsem na naštvaný holoobraz vládce Nupoda Hanady. Kadet, který mi právě podával hlášení, se za mým křeslem přikrčil. První důstojník Zulor stál v pozoru a můj brilantní Noril seděl u své konzoly a snažil se být neviditelný. Kompletní osazenstvo můstku, každý z nich zkušený veterán se stáhl, jen aby nepřitáhl pozornost a imperiální hněv na svou hlavu. Ovšem ten byl namířen na mě. Tentokrát jsem nemohl uniknout.

„Otče, přestaň zastrašovat mou posádku. Přesměrujte spojení do mé kajuty. Ozvu se hned, jak tam dorazím. Tolik trpělivost snad v sobě ještě najdeš?“

„Na to bych moc nevsázel, Kilaku!“

„Hned se ozvu. Kilak konec.“ Rychle jsem spojení přerušil, vstal jsem z křesla a zhluboka se nadechl. Od Grunily mi bylo jasné, že tomuto rozhovoru neuniknu.

Zulor se postavil vedle mě. „Hodně štěstí, příteli“, zašeptal. „Možná nalezneš mír. To je v těchto časech velmi vzácný dar. Oddaloval jsi to, co to šlo. Koneckonců je to lepší, než vést válku.“

„Jsem jiného názoru, ale splním svou povinnost.“

„Kdo jiný, když ne ty, by mohl nést toto břímě, Kilaku? Náš lid na to nezapomene.“

Límec uniformy mi byl najednou příliš těsný. „Děkuji ti, Zulore, ale to mi nepomůže. Uvidíme se později.“ Narovnal jsem se v zádech a tuhým krokem vyrazil k východu. Rozhlédl jsem se. Znal jsem každý kout, každého bojovníka. Tento můstek byl posledních deset let mým domovem. Nesměl jsem váhat ani moc přemýšlet, jinak bych to nedokázal.

V kajutě jsem aktivoval komunikační jednotku. Otcův výraz se podobal zatmění Slunce. Poslední roky jsem se vymlouval na válku a budování flotily a vyhýbal se mu. Od Latorovy smrti jsem omezil kontakt na úplně to nejnutnější, i když na mě otec těžce dorážel. Ale než si s ním promluvím, chtěl jsem si nechat potvrdit podezření, které ve mě hryzalo od toho podivného postupu Onikadů na Grunile. Zrovna jsem obdržel vyhodnocení počítačů Grunilské základny na Měsíci a planetárních obranných satelitů.

S přímostí sobě vlastní, kterou musel jako politik často ignorovat, šel Nupod hned k věci. „Musíš se oženit!“ Pohlédl mi pevně do očí. „Snažil jsem se ti dát tolik času, co to šlo. Teď už se tomu nemůžeš déle vyhýbat, ale chápu tě, Kilaku. Mocovy úmysly je těžké prohlédnout. Proč se to všechno muselo stát? Nejdřív Kil, Lakor a Tanika, teď Lator, Ajnor a děti. Ztratil jsem syna a všechna svá vnoučata!“ Krátká pauza. „I své snachy. Hvězdy Taniky a Ajnor už nezdobí náš dům. Tvá matka nás opustila už před dvaceti lety. Byla to jemná žena a úžasná partnerka. Teď už jsme zbyli jen my dva.“

Sklonil jsem hlavu, protože jsem nechtěl vidět utrpení svého otce.

„Nemáš na výběr, my nemáme na výběr. Naše dynastie musí pokračovat. Rod Hanada vládne Clusteru už od počátku věků. Nyní vládneme celé galaxii. Jako odměnu za naše snahy nazývají naši galaxii Fasad Cluster. Je to důkaz důvěry všech našich členských světů. Kdybych mohl, tak ten úkol vezmu na sebe a založím rodinu sám, ale už na to nemám věk. Možná jsem to měl udělat dřív, ale po tvé matce už jsem žádnou manželku nechtěl. Ne, že bych neměl a nemám dost přítelkyň. Tak proč se obtěžovat s manželkou? Ty na tom asi nejsi jinak, synu.“

Sklopil jsem oči k zemi. Moje boty byly velmi zajímavé. Od Taniky mě žádná ženská bytost nezaujala dost na to, abych s ní sdílel postel. Má fyzická touha zemřela s mou rodinou. Ale to jsem otci nechtěl prozrazovat. Vzhlédl jsem. Naše pohledy se setkaly.

„Máš v pohledu stejné stíny, jako jsou v mém, Kilaku. Už dlouho jsem neviděl tvé oči zářit.“

„Nemají k tomu důvod, otče. Ztratili jsme příliš mnoho a válka udělala zbytek. Zůstala jen povinnost!“

Otec ze mě nespouštěl pohled. V jeho zlatých očích se zajiskřilo. „To může být pravda, ale v životě jsou i jiné věci než povinnost. Spojil jsem do impéria mnoho národů, bytostí s různou kulturou, hodnotami, nadějemi a sny. Naše životy nesmí určovat jen válka.“

„Potřebují naši ochranu a my potřebujeme jejich sílu“, namítl jsem.

„V tom s tebou souhlasím.“ Můj otec sklonil hlavu a prameny černých vlasů mu sjely po svalnatých ramenou dopředu. Na rozdíl ode mne je nosil dlouhé po ramena, zatímco ty mé sahaly až do půlky zad. Jeho byly hladké jako voda oceánu na naší domovské planetě, já je měl lehce zvlněné. Měli jsme stejné markantní rysy s výrazným nosem a plnými rty, stejně jako silnou stavbu těla. Vysoká svalnatá postava byla poznávacím znakem všech mužů Fasadu. Černé vlasy a zelenou pokožku jsme měli společnou s našimi ženami.

„Patnáct let jsi žil jen pro pomstu a válku. Teď se musíš postavit budoucnosti, kterou neurčuje boj, ale zachování našeho rodu. Nyní jsi následník trůnu. K tomu potřebuješ ženu a děti, jinak ztratíš svůj nárok.“

„Otče, nepoučuj mne prosím o mé povinnosti.“ Spolkl jsem hněv a frustraci, jinak bych se s ní zalkl. Přesto jsem pronesl s těžkým srdcem. „Ožením se a zplodím děti. Co nadělám? Je to má povinnost. Nelíbí se mi, ale splním ji.“

„Kilaku, Kilaku, nech povinnost, aby ti udělala radost! Budeš mít děti. Tvá srdce se zahojí.“ Obraz otce na obrazovce zvedl ruku, když jsem chtěl něco namítnout. „Vrať se zpátky na Fasad Prime. Vyber si ženu, ať už mezi šlechtičnami nebo občanského původu, to je jedno. Navíc je tu plno vdov s dětmi. Tímto způsobem bys mohl mít kompletní rodinu hned a ženu, jejíž schopnost porodit děti je tak potvrzena. Zákon říká, že dědic musí mít rodinu. Jestli vlastní krve není přitom podstatné.“

„Apropos rodina“, začal jsem s úmyslem odlákat jeho pozornost, „útok na Grunilu a Latorova smrt nebyla náhoda. Systémy na měsíční základně a obranné satelity byly sabotovány. Závěr vyšetřování ti ještě pošlu, ale cílená střelba na místo pobytu Ajnor a děti byla plánovaná. Obzvlášť, když Onikadi použili poprvé toho nového super Ničitele a hned na to zmizeli. Dokonce i své menší lodě nechali za sebou. Obvykle je ničili. Než udeří znovu, musíme dokončit stavbu dalších planetoidů. Sám „Démon“ nestačí a jen planetoid se dokáže rovnat té nové lodi Onikadů.“ Rozptýlení fungovalo perfektně, i když by mi byl jiný důvod mnohem milejší.

Otcova tvář se zkřivila hněvem.

„Zrada, spiknutí proti našemu domu! Kdo?!“, vykřikl. „Kdo se opovážil?“

„To musíme zjistit. Musíme si počínat opatrně a zohlednit všechny možnosti. Momentálně nemám tušení, kdo po nás jde. Všichni jsou podezřelí. Posilni svou bezpečnost.“

Nupod přikývl. „Ty tu svou také. Dáme dohromady malý štáb našich nejdůvěryhodnějších lidí, které pověříme vyšetřováním, a kteří budou podávat zprávy jen nám. Oficiálně nasadíme na Grunilský útok tajnou službu. Protože je Hněv Fasadu pro hlídkové lety nepostradatelný, přiletím ti naproti v Démonovi. Posaď se do stíhačky. Setkáme se v systému Jertud. Máme tam malé stanoviště poblíž Mléčné galaxie. Tam se setkáme. Pro odhalení spiknutí a zajištění tvé pozice sňatkem je důležitá rychlost a utajení. Nikoho o našich plánech neinformuj!“

„V pořádku, otče. Ale Zulora zasvětím a předám mu velení nad celou operací tady venku. Má mou absolutní důvěru a bude naší spojkou s flotilou.“

„Dobře, Kilaku, máme toho hodně k probrání. Už příliš dlouho jsi nebyl na Dvoře. Hodně se toho stalo i tady v Říši.“

„Otče, pokud budou mít spiklenci úspěch, pak je můj sňatek irelevantní.“

Mávl na mě a začal se usmívat. „Kroutíš se jako tvůj Politas, když jsi na něm jel poprvé. Že by ses, synu, bál? Ty, velký válečník?“ Tiše se zasmál. „Nemohu ti dovolit další odklad. Oženíš se bez ohledu na spiknutí. To je rozkaz!“

„Provedu!“ Postavil jsem se do pozoru a uklonil se. „A já nemám strach, Veličenstvo. Abych ti osvěžil paměť, starý muži: když jsem seděl nahoře, vycházeli jsme spolu já a můj Politas báječně.“

Otec se hlasitě rozesmál. „Myslíš tím, poté co tě čtyřikrát shodil a nakonec jsem ho vodil za ohlávku? Mám to udělat jako tenkrát? Tenkrát jsi ode mě dostal svého prvního Politas, teď bych mohl vybrat za tebe i tvou ženu. Politas nebo žena, krotkou, povolnou a silnou, to jsou vlastnosti, na kterých záleží.“

„Otče!“ Zmocnil se mě úděs. Byl schopný tu hroznou představu splnit. Tomu jsem musel zabránit. „Nemyslíš, že to srovnání trochu pokulhává? Srovnávat ženu s vodním živočichem, který je dlouhý dva metry a pokrytý měkkým pancířem? Samozřejmě, že jsou Politas oblíbená jezdecká zvířata. To jsou ženy také, aspoň mezi bojovníky.“

Zasmál se hlasitěji a já se musel taky ušklíbnout. Po tom se mi stýskalo. Dříve jsme se spolu při sklence vína často nasmáli, otec, Lator a já. „Samozřejmě nemůže Politas mluvit, jen vrní. Raději si vyberu sám. Ale můžeš mi předkládat návrhy. Možná najdeš nějakou, která bude hezčí než ta poslední, co jsi mi poslal. I Hurod byl hezčí.“

Nupod se smál ještě víc. Jeho veselí mě nakazilo. „Sepiš seznam. To bude zajímavé.“

„Mám tam vepsat i tvou sestřenici?“ Otec se na mě široce zašklebil.

„U Moca, o tom se nežertuje, otče. Okamžitě vyrazím.“

„Nedělej si starosti, Kilaku, to byl jen takový vtip. Oba jsme vyšli z cviku. I když manželství s Raminou by přineslo několik výhod.“

„Určitě ne. Žije výhradně u Dvora. Její rozsáhlá kolekce drahokamů je slavná, bohužel vedle její krásy je to jediný atribut.“

„Ano, ano, má sestra Patusa ji neskutečně rozmazlila. Tvůj bratranec Cio má pár předností, jen kdyby nebyl tak lehkomyslný.“

„Z Cia se stal docela obstojný důstojník, navzdory své matce.“

„Se svou milovanou tetou Patusou se také setkáš!“ V otcových očích se škodolibě zablýsklo.

Otřásl jsem se a odvětil: „Další důvod, proč tě neposlechnout, starý muži. Setkáme se na Jertudu X.“

„Přeji ti bezpečnou cestu, synu. Těším se na naše shledání. Už je to příliš dlouho.“

„Bezpečnou cestu, otče. Brzy se uvidíme. Kilak konec.“

Sotva jsem přerušil spojení, začal jsem balit věci, mezi prvními oba plyšové Politas. Poté jsem si oblékl univerzální oblek. Elastický materiál mi přilnul na kůži, odhalená zůstala jen hlava. Absorboval všechny látky, které tělo vylučovalo, a bez ohledu na vnější prostředí udržoval optimální životní podmínky. V tkanině byly zapracovány mikroskopické počítačové systémy, které flexibilně reagovaly na okolí. Když bylo potřeba, proměnily oblek v brnění nebo skafandr. Kolem boků jsem si zapnul opasek s blasterem a onikou. Od začátku války nosil každý bojovník jednu u sebe, aby si neustále připomínal nebezpečí a bojovnou vůli našeho lidu. Nesměli jsme se spoléhat pouze na naši technologii, ale museli jsme si vzpomenout na začátky naší civilizace. Tenkrát nesloužila onika jen jako zbraň, ale i jako lovecký oštěp k zajištění potravy, se kterou uměl zacházet každý bojovník.

Když jsem byl hotový, přikázal jsem Zulorovi, aby přišel za mnou do kajuty a povýšil ho na Nejvyššího důstojníka flotily, takže jsem měl vyšší postavení pouze já coby Nejvyšší velitel. Informoval jsem ho o situaci a upozornil ho na přísné utajení.

Zulor mě doprovodil k mému interstelárnímu bojovému letounu, který na mě čekal v soukromém hangáru. Skromnou tašku jsem zajistil v transportním boxu na zádi mezi pohony. Poté jsme se rozloučili.

„Hodně štěstí, Nejvyšší důstojníku“, řekl jsem muži, který mi stál patnáct let po boku a nechyběl ani jeden den. „Hodně štěstí, příteli!“ Zkřížil jsem na prsou obě pěsti.

Zulor pozdrav opětoval. „Šťastnou cestu, veliteli. Nechť tě Moc ochraňuje.“

Mlčky jsme na sebe pohlédli. Poté jsme se pevně objali. Dva bratři ve zbrani, bojující bok po boku, dělící se o triumfy i porážky. Jen hvězdy věděly, kdy se zase uvidíme.

„Dej pozor na naše muže a lodě. Jsou nejlepší“, poklepal jsem Zulorovi ještě jednou po rameni a naskočil do kokpitu. Tam jsem aktivoval helmu, která vyjela ze zad obleku. Pevně jsem ji zajistil. Zatímco se pohony rozehřívaly, naprogramoval jsem kurs na hvězdný systém Jertud.

Pohlédl jsem na Zulora, který se odebral do bezpečné zóny a přiložil pravou pěst na helmu. Poslední pozdrav, který opětoval. Poté jsem aktivoval systémy a katapultoval se do tmavé prázdnoty vesmíru. Neohlédl jsem se. Místo toho jsem upřel svou pozornost na nekonečný počet zářivých hvězd, které se při skoku do hyperprostoru natáhly do jasně bílých vláken.