PP - 19. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Paul letěl tiše za nimi. Nad terasou měl se svým drakem poněkud prudší diskuzi. Stálo ho to plno přemlouvání, aby na Raffvina nezaútočil, když ji tak hrubě škrtil. Nakonec ho zastavil Morianin výkřik bolesti. Nechtěl riskovat, že by ji zranil smrtelně. Musel být trpělivý a počkat, dokud Raffvin nepoleví v ostražitosti a nebude si myslet, že vyhrál. Jeho ego bude jeho zhoubou.

Paul sledoval, jak Raffvinův drak letí směrem na východ. Zamířil na otevřené moře. Tak daleko Paul ještě nikdy neletěl. Poté, co letěl skoro hodinu, se v dáli vynořily skály, tyčící se na malém ostrově jako majáky. Spodní část ostrova byla zahalena do nepropustné mlhy.

Když se přiblížili, vítr zesílil. Paul zadržel dech, když Raffvin bojoval se silným protivětrem, zuřícím mezi věžemi. Najednou klesl dolů, kde se vlny tříštily o skály, a zmizel v husté mlze. Paul se vrhl za ním. Na poslední chvíli uhnul, takže ho velká vlna těsně minula a rozprskla se o menší kameny, vyčnívající z vody. Vrátil se a vklouzl mezi dvě skály. Za ní ležel malý záliv. Tady už nebyl vítr a vlny tak silné. Paul vylétl výš a sledoval, jak Raffvin postavil Morian na úzkou písečnou pláž. Rozhlédl se po místě, kde by mohl bezpečně a nenápadně přistát. Rozhodl se pro trochu odlehlejší místo na kamenitém břehu. Na pláži byly jen jednotlivé písčité oblasti. Tam ale nemohl přistát, protože by byly vidět jeho stopy. Potřeboval skalnatou oblast, ale bude si muset dát pozor, aby nevydal žádný zvuk. Když mu došlo, že nebude moci zůstat ve své dračí podobě, až přistane, zaklel. Znovu prohledal okolí. Symbiont, kterého měl stále na sobě, ho naváděl směrem k úzkému průchodu mezi skalami. Ukázal mu cestu k Hnízdu, ale to by znamenalo, že bude muset nejdřív vzlétnout nahoru a pak se protáhnou úzkým otvorem. Teplo symbionta ho ujistilo, že udělá všechno, aby mu pomohl.

Děkuji ti, příteli, odvětil Paul. Víš, teď by byla ta správná chvíle, abych ti dal nějaké jméno. Co myslíš? Jaké jméno by se ti líbilo?

Symbiont se nadšeně zachvěl, když uslyšel, že by měl dostat jméno tak jako ostatní symbionti, se kterými si často hrál. Probral se několika různými představami, až se zastavil na jednom. Poslal Paulovi obrázek a třásl se vzrušením.

Pár centimetrů od skály a jedné z věží se Paul za tichého chichotání proměnil ve svou dvounohou formu. Natáhl ruce, aby se přidržel a vtěsnal mezi tmavé skály. Když se symbiont proměnil v dlouhé zlaté lano, vedoucí do otvoru, který mu před pár minutami ukázal, zaklonil hlavu.

Crash, pomyslel si Paul. Myslím, že je to úžasné jméno. No tak pojď, zachráníme Hnízdo, jednu ani bezbrannou, ani pannu a zabijeme toho bastarda, který si o sobě myslí, že je lepší než ostatní.

Crash se radostně zachvěl. Paula napadlo, co si bude asi Morian myslet o tom, že dal jméno jejímu symbiontovi a pak protočil oči. Pravděpodobně si o něm bude myslet, že se zbláznil stejně jako děvčata. Nesměl zapomenout jí vysvětlit, že tak se to na Zemi dělá. Uchopil zlaté lano a začal po něm šplhat vzhůru. Prvních pár metrů byl povrch skály hladký, ale postupně byl vidět vliv větru a eroze. Pak byl schopný šplhat pomocí rukou a nohou. Podíval se nahoru a odhadoval, že byl od tmavé šachty ještě asi dva metry. Napnul svaly a šplhal dál. Zatnul prsty do okraje a vytáhl nejdřív trup a poté nohy nahoru. Jeho drak mu pomohl, aby viděl i ve tmě. Stěny byly hladké jako sklo.

Teď budu potřebovat tvou pomoc, kamaráde, pomyslel si Paul a prsty přejel po zlatě, třpytící se mu na zápěstích. Crash se okamžitě proměnil v dlouhé zlaté lano. Paul přehodil nohu přes okraj a natáhl se po provaze. Zhoupnul se na něm a poslední kousek přeskočil. Dopadl na tvrdý, hladký povrch. Crash sklouzl na zem, kde se proměnil v malého psa. Symbiont se setká v Hnízdě se svou druhou polovinou. Vzhlédl k Paulovi, který si dřepl vedle něj a vděčně ho pohladil po zlaté hlavě.

„Jdeme na to“, zašeptal.

Crash kýchl a otřepal se. Poté během sekundy zmizel v tunelu. Paul se zčásti proměnil, aby ho mohl sledovat, aniž by narážel do okolních skal. Tunel připomněl Paulovi lávové jeskyně ne Zemi. Byl široký a stěny a podlaha byly hladké. Strop byl zvětralý a na pár místech propadlý vlivem žáru. Kromě toho viděl zbytky mušlí a lastur, z čehož usoudil, že tunel byl kdysi naplněný vodou. Doufal, že nebyl právě odliv. Právě se chtěl Crash zeptat, když zabočili za roh. Když Paul uviděl na konci úzkého tunelu zlatou záři, zpomalil. Došel na konec a plný úžasu si prohlížel obrovskou jeskyni pod sebou. Pomalu pohledem zkoumal prostor a snažil se do sebe vstřebat nádheru Hnízda. Když se všechny postavy uvnitř obrátily k němu, polkl. Zaváhal jen minutku, když se před ním vytvořily zlaté schody, vedoucí od tunelu k hlavní jeskyni asi šest metrů pod ním. Udělal první krok a zachvěl se. Přemýšlel, jak by měl, k čertu, oslovit božstvo, protože jedním si byl jistý… stál tváří v tvář opravdovým Bohům.

***

Když ji Raffvinův drak pustil a přistál vedle ní, Morian dosedla na písek. Do tváře jí vlétly vlasy. Uvolnily se z uzlu, když letěli na ostrov proti silnému větru, vanoucí kolem ostrova. Raffvin jí hrubě sevřel paži a trhnul s ní k sobě. Morian bolestí vykřikla. Volnou rukou zatřepala rouchem, aby se zbavila písku, který se jí nalepil na dlaň. Až poté si odhrnula pramen svých černých vlasů z obličeje. Vítr už tu sice nebyl tak silný, ale i tak si pohrával s jejími vlasy, jak se mu líbilo.

„Kde to je?“, zeptal se Raffvin netrpělivě a zatřásl s ní.

Morian sebou škubla a o krok ustoupila, takže málem spadla do měkkého písku znovu.

Raffvin se rozesmál, když uviděl její naštvaný pohled. „Tolik ohně. Jaké mrhání pro mého bratra. Jalo, neuměl ocenit to, co měl“, prohlásil krutě. „Ptal jsem se ho, jestli by tě nechtěl sdílet, ale on odmítl – hlupák. Já bych ten oheň posílil, takže by náš sežehl všechny tři.“

„Jdi do pekla“, vyplivla Morian a její tmavozlaté oči se blýskaly vztekem. „Jalo, byl tisíckrát lepší bojovník než bys ty kdy mohl být. Věděl, jak vést náš lid a věděl, jak milovat. To jsou věci, kterých ty nikdy nebudeš schopen.“

Raffvin chytil Morian za krk a přitáhl ji k sobě. V jeho očích plála zuřivost. Pohled mu padl na její rty a vzápětí ji divoce políbil. Morian se jeho sevření bránila a snažila se odvrátit hlavu, aby se vyhnula té odporné pachuti. Přitiskl své rty na její a snažil se ji přinutit, aby otevřela ústa. Ale Morian je otevřela jen natolik, abych mu mohla zabořit ostré zuby do spodního rtu, takže začal krvácet.

Raffvin se odtrhl. Zvedl ruku, aby ji uhodil, ale když sebou škubla, jen se hrozivě zasmál. Dotkl se svého krvácejícího rtu a chvíli hleděl na krev na svých prstech. Poté jí krvavými prsty přejel po tváři a děsivý úsměv mu z obličeje nezmizel. Morian se odporem odvrátila.

„Ano, tolik ohně“, zamumlal přemýšlivě. „Už se těším na to, až se postarám, aby hořel dál. Až budeš ležet pode mnou a já se do tebe zabořím až po jílec, budeš křičet mé jméno.“

Morian se na něj ušklíbla. „Nikdy!“

Raffvin si ji prohlížel a odhadoval. „Och, slibuji ti, že budeš křičet mé jméno“, odvětil posměšně. „Neřekl jsem, že budeš křičet potěšením. Jen, že ho budeš křičet“, dodal zlověstně. Poté ji postrčil k úzkému průchodu vedle jednoho ze sloupů. „Teď mě doveď k Hnízdu“, pobídl ji.

Morian rukou přejela po dlouhé sukni roucha. Mohla cítit malé nože, které jí dal Kelan. Malý kousek symbionta, kterého měla na těle, jí sdělil, že Paul dorazil k Hnízdu a čeká tam na ni. Nejistým krokem vyrazila ke vchodu do tunelu, vedoucí k Hnízdu. V hlavní jeskyni byla teprve dvakrát. Jednou, když byla ještě dítě a podruhé krátce po Jalově smrti.

Obvykle přivedl Zoran děti do malé komory pod hlavní jeskyní, kde jim byli přiděleni symbionti. Touto komorou protékala malá symbiotická zlatá řeka. Pokud věděla, tak v té komoře nikdo jiný nikdy nebyl. Dokonce ani její matka. Raffvina by sem nikdy nepřivedla, kdyby jí to Královna Hnízda nepřikázala. O chvíli později stála v tmavém vchodu a čekala, až si její oči přivykly na tmu. Ale poté klopýtla dopředu, protože do ní Raffvin zezadu hrubě strčil. Když pokračovala dál, postupně se rozsvěcovaly jednotlivé zlaté sloupy, lemující cestu skrz kamenný tunel.

Asi po dvaceti metrech začala cesta tunelem klesat. Zlatý lesk odhalil mihotající se vzory, skoro jako by si hrál po stěnách. Morian se rozhlédla, ale neviděla nic než temnotu temnější než ve vesmíru.

„Pohni sebou“, pobídl ji Raffvin, který už doslova slintal. Jak postupovali, jeho oči měly čím dál lačnější a šílenější výraz. „Rychleji“, vyhrkl netrpělivě a hrubě ji popostrčil. Ve chvíli, kdy do ní strčil, poletující světla zablikala a pak zhasla úplně, takže stáli v úplné tmě. Raffvin se zhluboka nadechl a povolal svého draka, ale dokonce ani s jeho nočním viděním nic neviděl.

Slepě šmátral kolem sebe a jeho prsty se proměnily v drápy. Chytil Morian za paži a drápy se jí zabořily do masa. Bolestí vykřikla a padla na kolena, protože jeho stisk byl tak silný, že měla pocit, že jí každou chvíli zlomí kosti.

„Přestaň“, žadonila. „Prosím, to bolí.“

„Proč zhasla?“, vyštěkl na ni a snažil se ji vytáhnout na nohy. „Proč nic nevidím?“, zavrčel a zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou.

„Reagují na násilí“, vyrazila ze sebe, když ji sevřel ještě silněji a málem se pozvracela. „Pusť mě a uvidíš, co se stane.“

Raffvin ji okamžitě pustil. Na stěnách se objevila mihotající se světýlka. Obrátil se na Morian, která se opírala o stěnu a tiskla si krvácející paži k hrudi. Po tváři jí stékala osamělá slza. Snažila se odvrátit tvář, aby ji neviděl. Na zlomek sekundy se mu do jeho poškozené mysli vkradl něco jako náznak lítosti a rozumu. Dotkl se slzy a zachytil ji na špičce svého prstu. Chvíli si ji prohlížel a poté ji slízl. Když opět pohlédl na Morian, v očích měl zpátky výraz šílenství. Morian se ptala sama sebe, jak si kdy mohla myslet, že by Raffvin dokázal cítit i něco jiného než lačnost.

„Jdi“, řekl a jeho hlas rozlehl úzkou chodbou.

Morian neodpověděla. Jen přikývla a odstrčila se od zdi. Zraněnou ruku si stále tiskla k hrudi. Už to nebylo daleko, za což byla ráda. Nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží, než zaboří do Raffvinova černého srdce jeden z těch malých nožů, co dostala od syna. Už ji nebavilo nechat se od něj postrkovat.

Jediné značky, které na sobě chci mít, jsou ty od Paula, pomyslela si.

Halleluja!, zabručela její dračice. Jsem připravena ho ugrilovat.

Co to znamená?, zeptala se Morian zvědavě, když se protáhla pod visící liánou.

Nevím, odpověděla její dračice. Slyšela jsem to od Cary, když zjistila, co Ha’ven udělat. Ona šťastná a já ráda slovo. Zní legračně.

Morian se musela smát. Děkuji, že jsi mi pomohla vidět na této situaci něco pozitivního.

Není zač, zašklebila se její dračice. Je tu ještě jedno přísloví, které se mi líbí. Používá ho často Ariel. Mám ráda přísloví ze Země. Zábavná. Nedávat smysl, ale zábavná. Naši druhové se o Raffvina postarají. Pomůžeme, až přijde čas.

Ano, už brzy bude po všem, zašeptala potichu, když zabočila za roh a spatřila záři, vycházející z jeskyně, ležící před nimi. Už brzy, pomyslela si. Uslyšela, jak se Raffvinův dech zrychluje. Došlo mu, že se nacházeli v předsíni Hnízda.