FCI - 4. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Systém Grunila, Fasad Cluster

Museli jsme překonat krátkou vzdálenost hyperprostorem. Strach o mého bratra a jeho rodinu jakoby se přenesl na náš pohonný systém. Ke Grunile jsme dorazili v rekordním čase. To mě uklidnilo. Poslední útok Onikadů na obývanou planetu se stal už dávno. Při předešlých pokusech jsme Ničitele planet porazili pomocí našich obrovských válečných lodí. Nedaleko obydlených planet jsme se vrátili do normálního prostoru. Když jsem pohlédl na hlavní obrazovku, vytřeštil jsem oči. Ničitel planet gigantických rozměrů zaplnil celý holoprojektor.

„Nejvyšší stupeň alarmu. Nepřítel má nový typ lodi!“ Kolem mě se rozběhla rutina perfektně sehraného bojového nasazení. To mě naplnilo hrdostí, ale mou obavu to nezmenšilo. „Co mi dokážete o tom monstru tam venku říct, Zulore?“

První důstojník Zulor, můj zástupce a dobrý přítel, vzhlédl od své konzoly. „Tento Ničitel se podobá původnímu modelu v mnoha ohledech, ale jeho tonáž je čtyřnásobná. Dokonce i náš Hněv Fasadu je poloviční. Jinak se liší minimálně.“

„Zjistěte, co můžete, Zulore! Ta věc se mi nelíbí, ale útok na Grunilu už začal. Nemůžeme čekat!“

„Jistě, veliteli. Kapitáni dostávají neustále nejnovější data, která shromažďujeme.“

„Rozbor situace na hlavní obrazovku!“

Ničitel planet se právě chystal roztáhnout svůj prstenec. Když jsme se vynořili z hyperprostoru, z povrchu planety vystřelily malé lodě. Analýza ukazovala, že se planetární letky brání, ale obranné satelity nebyly aktivní. Zvláštní. Krátce jsem si prohlížel údaje a vydal další rozkazy.

„Křižníky ať zaujmou pozice. Soustřeďte palbu na Ničitele planet! Vypusťte stíhačky. Piloti stíhaček, zahajte útok na letouny Onikadů. Podpořte planetární obranu.“

Poté jsem aktivoval svůj velitelský kanál. „Zpráva pro všechny!“ Můj hlas se nyní přenášel ke každému bojovníkovi flotily. „Pozor, bojujeme proti většímu typu Ničitele planet! Veškeré nové informace vám bude neprodleně předány. Držte pozice a dejte na sebe pozor! Nechť je Moc s vámi a daruje vám vítězství. Bojujeme za dvě miliardy duší na Grunile. Palte! Kilak konec.“

Ukončil jsem přenos. Prostor kolem Grunily se rozzářil jako při planetární bouři.

„Spojte mě s následníkem trůnu. Okamžitě! Zjistěte, proč orbitální satelity neopětují palbu, a kontaktujte základnu na Měsíci. Proč jsou při tak masivním útoku nečinní?“

Doufám, že se mému bratrovi a jeho rodině nic nestalo. Už dlouho jsem je neviděl, přesněji řečeno, jsem se jim vyhýbal. Teď jsem toho hluboce zalitoval. Naoko uvolněně jsem se opřel v křesle dozadu. Přál bych si sedět v jedné ze stíhaček a pálit přímo na ty bastardy. Takto mi nezbývalo nic jiného, než jen sledovat dění na obrazovce, tiše se modlit za Latorův život a přemítat. Proč vyvinuli Onikadi najednou po tolika letech mnohem větší lodě? Zatímco jsem flotilu neustále vylepšoval, nepřítel jakoby upadl do technologické stáze.

„Veliteli, máme spojení s následníkem trůnu!“, ozval se můj komunikační důstojník Noril. Ulevilo se mi. Lator žije.

„Kilaku, díky Mocovi. V pravý okamžik.“ Na centrální obrazovce se objevila tvář mého bratra. Usmíval se.

„Ano“, odpověděl jsem. „Vaše obrana by už dlouho nevydržela. Co se stalo s bojovými jednotkami na Měsíci a s orbitálními satelity?“

„Kompletní výpadek systémů. S orbitální obranou nemáme spojení a velitel hlásí kompletní výpadek všech systémů na Měsíci. Kontaktoval mě na civilním kanále!“

„Co?“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi bratr sděloval.

„Základna na Měsíci je neaktivní, Výsosti“, potvrdil Zulor. „Okamžitě tam posílám tým techniků.“

„Dobře, první důstojníku. Pokuste se nahodit satelity ručně. Naše letky zničí ty jejich zatracené malé letouny. Všechny válečné lodě a Hněv Fasadu se postarají o ten kolos. Latore, s vaším dovolením to převezmeme.“

„S potěšením. Děkuji ti, bratře!“ Lator zdůraznil to „ti“.

Důvěrnost oslovení mě přiměla polknout. Připomnělo mi to naši blízkost. „Kde je Ajnor a děti?“

„Neměj obavy, bratře. Jsou na bezpečném místě. Jsou v pořádku. Pár letounů zaútočilo na města. Máme tu nějaké oběti, ale hlavní město nebylo zasaženo.“

„Díky Mocovi. Okamžitě budu informovat otce!“

„Dobře, Kilaku. Máme si toho hodně co vyprávět. Po boji se spolu napijeme.“ Lator se zasmál a já mu úsměv automaticky opětoval. Na okamžik vypadal zase jako ten malý dareba, který nás dostal do mnoha potíží.

Současně jsem koutkem oka sledoval displej svého velitelského pultu. Boj probíhal dobře. Docela jsme Ničiteli planet zatápěli. Jeho velikost asi nebyla to nejdůležitější. Naše letky ničily jejich stíhačky. Ale najednou vyletěly údaje o tom kolosu do neuvěřitelných výšek.

„Latore, na palubě Ničitele dosahují energetické emise neuvěřitelných hodnot. Připravte se na těžkou palbu!“ Otevřel jsem komunikační kanál flotily a mávl na Zulora, aby přepnul přehled údajů na obrazovku vedle projekce Latora. „Všem jednotkám, střílejte vším, co máte, na super Ničitele. Ignorujte malé lodě. Musíme to monstrum zastavit.“ Zíral jsem na hologram mateřské lodi. Na obou koncích nezářil hladký povrch zlatě, ale alarmující černí. Vyskočil jsem.

„Rychle. Všechny lasery a děla namiřte na tu černou energii. Latore, běž do bunkru pod tvým velitelstvím! Jako následník trůnu musíš dát na sebe pozor!“

„Kilak, nebudu se schovávat…“ Latorovo pobouření bylo přerušeno.

„U Moca, oni střílejí!“, vykřikl Zulor, ale jeho výkřik zanikl v křiku zděšeného osazenstva můstku.

„Latore, okamžitě uteč!“ Hologram zobrazoval naši masivní střelbu, ale super planetární Ničitel vystřelil několik cílených salv. Obraz mého bratr zhasl.

„Latore!“