PP - 13. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Zoran, který právě kontroloval Abby se Zoharem, jestli není některý z nich zraněný, vzhlédl. Když uviděl lidského muže, který se mu stal přítelem a pro jeho bratry něco jako otcovský vzor, zděšeně vytřeštil oči. V průběhu posledních dní plných tréninků se naučil vážit nejen jeho inteligence, bojových i taktických schopností, ale i jeho soucitu, humoru a klidného vedení vůči nim.

„Co se stalo?“, zeptal se Zoran, když se za ním ozval vyděšený výkřik.

„Tati!“, vykřikla Trisha hrůzou. Předala Bálinta Kelanovi a rozběhla se k nim. „Ne… Ne! Tati!“, vzlykala.

Kreon položil Paula opatrně na mramorovou podlahu. Trisha klesla na kolena vedle svého otce. Přiložila ruce na ránu na jeho břiše. Dýchal přerývaně a jeho krevní tlak klesal úměrně ztrátě krve. Morianin symbiont se ho snažil vyléčit, ale stopy černé energie, obklopující ránu, jeho snahu mařily.

„Kelane, pomoz mu“, prosila Trisha a vzhlédla ke svému druhovi. „Prosím, musíš ho zachránit“, plakala zoufale a slzy jí stékaly po tvářích.

Zoran poklekl vedle Trishy a odtáhl jí ruce, aby si mohl prohlédnout Paulovu ránu. „Nestarejte se o mě“, zasyčel Paul skrz zatnuté zuby. „Musíte pronásledovat toho mizeru. Má Morian“, chrčel a jeho pohled se začal zamlžovat.

„Je pozdě“, pronesl Zoran smutně. Hleděl na smrtelnou ránu a zavrtěl hlavou. „Jestli zemřeš, je ztracená.“

Paulovi klesla hlava a ztratil vědomí.

Zoran pohlédl na značku na Paulově krku, která najednou začala zářit. Zlatý drak zářil čím dál jasněji. Když se značka začala hýbat, poslal Zoranovi jeho symbiont obraz. Když se všichni symbionti, včetně symbiontů strážných, stojících kolem nich, přiblížili a s respektem se uklonili, udiveně se rozhlédl. Jeho oči se znovu upřely na značku, a když se značka roztáhla tak, že začalo zářit celé Paulovo tělo, uskočil. Zoran chytil Trishu, která měla hlavu položenou na otcově hrudi a objímala ho pažemi. Hrubě ji odtrhl od Paulova těla.

Když kolem těla začala cirkulovat zlatá mlha, Trishin protest odumřel. Všichni symbionti se rozestavěli kolem lidského muže. Z mlhy vystoupaly dvě postavy, ze kterých se vyloupli dva draci, kteří znovu zazářili a proměnili se v dvě průsvitné ženy.

„Co… co je to?“, zeptala se Trisha a pomalu se zvedla. Přitom si prohlížela dvě zlaté postavy, vznášející se nad bezvládným tělem jejího otce.

Kelan si Trishu ochranitelsky přitáhl k sobě. Bálint sledoval očima zářící postavy a hlasitě zavrněl. Kelan s Trishou shlédli na svého syna, jehož oči nabraly zářivou zlatohnědou barvu. O pár sekund později se ozvaly i ostatní děti.

Amber s Jade se chichotaly, Zohar si hlasitě povzdechl a dokonce Lenz s Fénix vykvikly a mrskaly svýma maličkýma ručičkama. Postavy se vznášely jen pár centimetrů nad Paulovým tělem. Ze symbiontů vytryskly tenké navzájem propletené stužky a snesly se na Paula, až byl jakoby zalitý zlatem. Černá energie, která předtím bránila Morianinu symbiontovi, aby ho vyléčil, syčela, ale pak se rozplynula v zářivě jasných barvách a do rány v Paulově břiše se zabořil zlatý paprsek.

„Zorane“, zašeptala Abby, tisknoucí k sobě Zohara. „Co se tu děje?“

„Bohové a Bohyně vyslyšeli volání o pomoc naší matky, aby pomohli jejímu druhovi“, odvětil hlasem plným zbožné úcty.

Jedna z postav se otočila a vrhla na Zorana teplý pohled. I když bylo to mihotající zlato, ze kterého sestávalo, průsvitné, ještě nikdy neviděl nic tak úžasného, dokonce ani v Hnízdě. Postava naklonila hlavu na stranu a pohlédla nejdřív na jeho syna a poté na všechny ostatní děti. Při Fénix se na pár sekund zastavila. Carmen si k sobě dceru přitiskla blíž a vyzývavě vystrčila bradu, což postava kvitovala s úsměvem.

Zlaté stuhy pomalu bledly a zlato vypadalo spíš jako zlatý písek, tančící ve slunečním světle. Obě postavy se opět otočily na Zorana a než se rozplynuly, kývly na něj. Symbionti, shromáždění kolem Paula pomalu ustupovali, takže všichni, kdo stáli ve vnějším kruhu, museli udělat krok dozadu.

„Tati?“, vykřikla Trisha a udělala krok dopředu, ale Kelan ji strhl nazpátek.

„Počkej, Trisho“, zašeptal tiše a ovinul jí paži kolem pasu.

Symbionti se rozestavěli a vytvořili tak uličku, vedoucí k místu, na kterém ještě před pár sekundami leželo Paulovo tělo. Po překvapeném vyjeknutí Trishy následovalo zalapání po dechu všech okolo, kteří sledovali postavu, zakrytou velkými těly symbiontů. Na mramorové podlaze už neležel zraněný muž. Místo toho tam stála úplně jiná postava – vysoká, hrdá a majestátní.

***

Paulovi v mysli probíhaly obrazy. Věděl, že jeho rána byla smrtelná, ale všechno, co ho zajímalo, byla jeho krásná, něžná družka. Byl si jistý, že pohled jejích očí ho bude pronásledovat až do smrti. Nechtěl uvěřit, že ji ztratil. Proklínal se za svou nepozornost. Když se do Morianiných zápěstí zařízla černá energie a ona bolestí vykřikla, dokázal myslet jen na to, jak Raffvina přimět, aby jí už neubližoval. Bolest a zděšení v jejích očích ho naplnily vztekem a touhou po pomstě.

Když se najednou objevil Kreon, na chvíli doufal, že by se jim mohlo společně podařit Raffvina porazit. Nepočítal s tím, že ho bude Morian prosit, aby Raffvina zabil bez ohledu na její bezpečí. Také nepočítal s tím, že Raffvin použije černého symbionta tímto způsobem. Když ho probodl, ani to necítil.

Ne, pomyslel si, když cítil, jak z něj prýští životní energie, bolest, kterou cítil při mučivých výkřicích své družky, byla silnější než jakákoliv fyzická bolest, jakou kdy poznal. Matně si vzpomínal, že ho Kreon zvedl, jakoby nevážil víc než jejich děti. Neustále ztrácel vědomí. Když uslyšel zděšený výkřik své dcery, pocítil nával lítosti. Jedna jeho část cítila chladnou, tvrdou podlahu, na kterou ho Kreon položil, zatímco druhá jeho část otupěla z pocitu beznaděje a smutku. Zoranův pohled mu prozradil, že už ho nic nezachrání. To poslední, na co myslel, byla Morianina krásná tvář a jak na něj hleděla svýma zářivýma očima plnými radosti, když se dozvěděla o Carmenině porodu. Vášnivě ji políbil a chtěl se zahalit do jejího tepla a lásky. Kdyby léčitelky netrvaly na její přítomnosti, zatáhl by ji zpátky do postele a miloval by se s ní celý den.

Když najednou uviděl zlaté světlo, zamračil se. Myslel si, že bude všechno tmavnout… dokonce černat, až si pro něj přijde smrt. Zamračil se ještě víc, když si uvědomil, že jeho tělo nechladne, ale spíš se ohřívá. Ve skutečnosti mu začínalo být docela horko. Věděl, že nebyl zrovna anděl, ale určitě neudělal nic tak hrozného, aby skončil v pekle.

Jeho pozornost upoutalo tiché zachichotání. Otočil hlavu a pohyboval se jako ve snu. Zlaté světlo zesílilo, až se ptal sám sebe, jestli by si mohl přivolat sluneční brýle, aby ty postavy, které se k němu pomalu blížily, mohl vidět lépe.

Máš dobrý smysl pro humor, člověče, pronesla jedna z postav teplým, soucitným hlasem.

Paul zvedl jedno obočí. Je to něco dobrého nebo špatného?, zeptal se udiveně.

Něco dobrého, odvětila druhá postava s tichým smíchem. Máš pravdu, sestro. Je to Vyvolený.

Vyvolený?, zeptal se Paul a údivem nakrčil čelo. Měl bych vědět, co to znamená?, zvědavě poznamenal a sledoval, jak se blížily. Možná byl v pekle, ale aspoň už neměl bolesti. Když ho obešly kolem dokola a prohlížely si ho, obě postavy se zachichotaly. Bude pro ni dobrý. Osvobodí ji, řekla jedna druhé, jakoby nestál přímo mezi nimi.

Už tak dlouho nebyla svobodná. Stýská se mi po tom. Měli jsme jí pravého druha poslat už dřív, pronesla jedna z postav.

Nebyl připravený. A ona také ne, odfrkla si ta druhá. Všechno má svůj čas, sestro.

Já vím, ale trvalo to tak dlouho, povzdechla si první sestra. Bylo těžké, jen tak stát a sledovat to.

Nemohly jsme zasáhnout, dokud jsme si nebyly jisté, odpověděla druhá sestra.

Milé dámy, i když je vaše společnost velmi šarmantní, mohla by mi možná jedna z vás říct, co se to tu děje?“, zeptal se Paul netrpělivě. Pokud to ještě nevíte, moje družka je v nebezpečí.

Samozřejmě, že to víme, odfrkla si jedna ze sester a protočila oči. Já jsem Arosa.

A já jsem Arilla, usmála se na něj druhá postava.

Paul si je chvíli prohlížel a pak frustrovaně zakroutil hlavou. Mělo by mi to něco říct?, zeptal se a zvedl obočí. Zajímalo by ho, jestli nepřistál v nějaké valdierské verzi nebe nebo pekla.

Ani jedno z toho, prohlásily obě postavy současně, jakoby uměly číst jeho myšlenky. Musely jsme se ujistit, že jsi pro naši dceru ten pravý. Zachráníš ji. Budeš ji ochraňovat, milovat a nechat ji takovou, jakou potřebuje být. Pohlédl jsi za masku, za kterou se ukrývá. S tebou může být sama sebou a její dračice také.

Copak to nedělá pravý druh?, zeptal se Paul suše. Akceptovat člověka takového, jaký je, se všemi jeho dobrými a špatnými stránkami. Já taky nejsem zrovna svatý, musíte vědět.

Ne, to nejsi, zavrněla Arosa. To se mi líbí.

Arosa, nemáš ho svádět, vybafla na svou sestru Arilla.

Paul zakroutil hlavou. Je mi líto, dámy, nemohly byste mě svést, ani kdybyste chtěly. Mé srdce už je zadané, odvětil pobaveně. Není to nic osobního, dodal rychle.

Arilla s Arosou se rozesmály. Není padlý na hlavu, prohlásila Arilla.

Když Arosa pohlédla Paulovi hluboko do očí, zvážněla. Byl jsi vyvolen, abys ochránil dceru Hnízda. Musíš porazit Raffvina a zabránit mu, aby získal přístup ke krvi Bohů. Kdyby se mu to podařilo, život všech Valdierů a jejich draků by byl v nebezpečí, řekla Arosa a její hlas zazněl v Paulově celém těle. Arilla otevřela ruku a objevil se jasně rudý kámen zasazený do stříbra. Paul okamžitě poznal, že se jednalo o náhrdelník, který mu ukázal Mandra s Ariel. Ariel ho dostala darem od podivných bytostí, co potřebovaly její pomoc s navrácením jakýchsi malých potvůrek do jejich světa.

Ariel mu vysvětlila, že vstoupila mezi černého symbionta a Mandru, když byl zraněn a snažil se zabít jeho symbionta. Kámen absorboval negativní energii a vytáhl ji ze symbionta, kterého poté zajali.

Když ho budeš mít na sobě, nikdo ti nebude moci ublížit, prozradila mu Arilla.

Jak najdu svou družku?, zeptal se Paul. Raffvin s ní uprchl.

Tvůj drak to ví, zašeptaly obě a pomalu se začaly rozplývat.

Nemám žádného draka… začal Paul, když se najednou celý svět přetočil.

Ale ano, teď už máš, chichotaly se zlaté Bohyně jako jedna osoba, protože věděly, že zlatá krev, proudící teď jeho žilami, je přesně to, co potřeboval, aby probudil svého draka.

V těle se mu rozléval oheň a pálil jako láva, když tlak, který se v něm celou tu dobu hromadil, najednou explodoval. Když se postavil, krátce zavrávoral. Jeho zrak byl jasnější, ostřejší. Pohlédl na svou ránu na břiše a zjistil, že nejen, že je pryč, ale i jeho břicho, tak jak ho znal. Přimhouřil oči a rychle provedl inventuru všech změn. Když ucítil volání své družky, zvedl hlavu. Žár v něm zapulzoval a zaplavila ho zuřivost. Paul ze sebe vyrazil zařvání, které otřáslo palácovými zdmi, a okna v nejbližším okolí vybuchla. Když pro něj symbionti vytvořili uličku, sklonil hlavu. Rotující zlaté částice jeho těla se smíchala s barvami chodby a ustálily se na stejném zlatém odstínu, jaký měli symbionti.

„Tati?“, vydechla Trisha s obdivem a uvolnila se z Kelanova objetí.

Paul uviděl, jak k němu běží jeho dcera a zvedla ruku. Sklonil hlavu a jemně se jí otřel o ruku. Poté se odtáhl a kývl na Zorana. Bylo na čase, aby si došel pro svou družku. Bude ji následovat třeba i do pekla, kdyby to bylo zapotřebí, ale vrátí ji zpět. Ujistil se, že Zoran pochopil, co měl v úmyslu.

„Jdi!“, pobídl ho Zoran drsným hlasem. „Přiveď ji zpátky.“

Paul zasyčel na Morianina symbionta, který se proměnil v obrovskou kočku. Dva strážní proběhli kolem nich a otevřeli velké dvoukřídlé dveře, vedoucí k paláci. Paul mohl cítit Morianinu bolest a žal, dokonce i na dálku. Myslela si, že byl mrtvý. Bylo na čase dát vědět své družce, že nejen že byl naživu on, ale i jeho drak. Morianin symbiont proletěl skrz dveře a hned, jak měl dost místa, proměnil se v obrovského zlatého orla. Paul ho následoval. Jakmile byl venku, využil schopnost svého draka přizpůsobovat se svému okolí a zmizel.

„Kelane!“, vykřikla Trisha zděšeně, když viděla, jak jí otec zmizel přímo před očima. „Kde je?“

„Je v pořádku, mi elila“, ujistil ji Kelan, stojící vedle ní.

„To je totálně šílené!“, zašeptala Cara. „Je jako ti symbionti! Je z něj obrovský dračí symbiont!“, pronesla s náznakem závisti v hlase. „Kdybych to taky uměla, tak bys ze mě úplně zešílel, Trelone.“ Ambeřino hlasité ječení a hopsání bylo jasným důkazem, že se jí ta myšlenka taky líbila.

„Jako bych už dávno nešílel“, zamumlal Trelon, který se snažil přimět Jade, aby se pustila jeho vlasů, které žmoulala v pusince, jakoby to byla kost. Zase si bude muset vymýt sliny z vlasů, povzdechl si v duchu.

„Zatraceně, je větší dokonce než Mandra!“, chichotala se Ariel a pohlédla na svého vysokého druha. „Teď tě bude moct rozplácnout jako mouchu.“

Mandra zavrčel a zvedl Ariel do náruče. „Tobě to připadá vtipné, že?“

„Och, ano“, vydechla a oči jí zářily.

„Myslíš, že přivede Morian v pořádku zpět?“, zeptala se Abby a přeložila si Zohara na druhou ruku, protože ji začal tahat za halenku.

Zoran svou družku objal. „Ano“, odvětil přesvědčivě. „Ano, určitě ji brzy přivede domů.“

„Musíme se postarat o škody“, prohlásil Kreon, houpající Lenc v náruči, kde usnula. „Máme tu pár zajatců. Pokusíme se z nich dostat tolik informací, co to půjde“, pronesl a otočil se ke Carmen, na které bylo vidět vyčerpání. „Musíš si odpočinout. Tohle bylo na tebe příliš. Dnes ráno jsi porodila.“

Carmen se unaveně usmála na svého druha a rozhodla se, že tentokrát se s ním hádat nebude. „Ariel, mohla bys mi pomoct?“, zeptala se Carmen své sestry, kterou držel její druh v náruči. „Promiň Mandro, ale myslím, že ji potřebuji víc než ty“, dodala s varovným úsměvem.

„Samozřejmě, Carmen“, odpověděl Mandra a políbil Ariel na rty. „Taky by si měla odpočinout.“

Ariel protočila oči, ale usmála se. „Neustále si dělá starosti“, popíchla ho, když ji postavil na nohy.

Když Carmen uslyšela Mandru brblat něco o nevděčných, tvrdohlavých lidských ženách, zasmála se. „Jsme vděčné, Mandro. Jen nechceme, abyste to věděli.“

Abby hleděla za sestrami. Poté vzhlédla ke svému druhovi, dívající se skrz otevřené dveře. Hluboká vráska na jeho čele jí napověděla, že si dělal víc starostí, než chtěl připustit. Otřela se tváří o jeho paži a usmála se na něj.

Zoran jí úsměv vrátil a poté se obrátil na Trishu, která se postavila před ně. „Můj otec je ten nejlepší“, řekla tiše. „Přivede ji zpátky. Nikdo se mu nedokáže postavit, když je na lovu. Absolutně nikdo.“

Zoran přikývl. „Já vím“, řekl a znovu pohledem přelétl po jasném nebi. „Já vím“, zopakoval.