FU - 17. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Problém s tím, že se nechala odvézt do luxusního života v pohádkovém starobylém sídle, spočíval zřejmě v koupelnách. Konkrétně v tom, jak dlouho trvalo, než se do nich dostala. I když jí Hugh ukazoval cestu, do té nejbližší od její ložnice to bylo dobrých pět minut pěšky.

Sama, uprostřed noci, by tu cestu zdolávala mnohem déle. A teď na zpáteční cestě špatně odbočila a bloudila ve stále zmatenějších kruzích, což jí připadalo jako hodiny. Byla si jistá, že se nějak ocitla v úplně jiném křídle domu a možná i v jiném patře.

„Kruci,“ zamumlala si pro sebe a zamávala baterkou v mobilu. Touhle portrétní galerií už určitě někdy procházela. Ze stěn obložených dubovým dřevem na ni zářily generace nesouhlasných jednorožců.

Příště si s sebou vezmu klubko provázku. Nebo možná stopu z drobků chleba.

Vybrala si, jak doufala, nový směr a znovu se vydala na cestu. Dům kolem ní byl tichý, každý její nádech se jí ozýval v uších. Napůl očekávala, že se každou chvíli chodbou snese bezhlavý duch.

Kéž by se nějaký objevil. Pak bych se ho mohla zeptat na cestu.

Zahnula za roh a srdce se jí rozbušilo při pohledu na slabou žlutou záři, která z polootevřených dveří zářila jako maják. Navzdory pozdní hodině byl někdo ještě vzhůru.

„Ehm, haló?“ zavolala, když se přiblížila. „Promiňte, jsem tu jako host. Ztratila jsem se. Mohl byste mi říct…“

Ztuhla ve dveřích a slova jí odumřela v hrdle.

V křesle s opěradlem seděl muž a četl si, vlasy se mu v teplém světle jediné lampy leskly čistým stříbrem. Znala ty bleděmodré oči, ty jemně modelované rysy, ty lícní kosti ostré tak, že by se daly krájet. Na dechberoucí vteřinu jako by se podívala do budoucnosti a uviděla Hugha takového, jaký bude za několik desítek let.

Ale pak ten muž otočil hlavu, setkal se s jejíma očima a vůbec se mu nepodobal.

Bylo to jako rozdíl mezi živým zvířetem a zvířetem vycpaným a upevněným za sklem. Stejný celkový tvar, stejné barvy, ale strnulé a zamrzlé v parodii sebe sama. Chlad, který občas vídala v Hughových očích, nebyl ničím ve srovnání s ledovcem v pohledu tohoto muže.

„Ty jsi wyverna,“ řekl Hughův otec, hrabě z Herefordu.

Jed jí sklouzl po dlaních a vsákl se jí do rukavic. Její vnitřní šelma zavrčela, couvala strachem a odporem, každý bodec jí štípal. Každý instinkt na ni křičel, že ten muž je špatný, nesprávný, černá prázdnota tam, kde by měl být člověk.

Sevřená mezi reflexy boje a útěku, dokázala jen ztuhnout, když se Hughův otec zvedl. Jeho prázdný pohled ji přelétl a prozkoumal ji od hlavy až k patě. Jeho výraz se nezměnil, ale lehce přikývl, jako by dospěl k rozhodnutí.

„Zaplatím ti deset tisíc liber, když se vyspíš s mým synem,“ řekl hrabě.

Čiré rozhořčení prolomilo její ochromení. „Myslíš si, že bych Hugha zradila kvůli penězům?“

„Tak tedy půdu. Nebo postavení.“ Hrabě se odvrátil, jako by se nudil, a nepřítomně přejížděl dlouhým prstem po knihách v kožené vazbě, které lemovaly stěnu. „Co chceš?“

„Řeknu ti, co chci.“ Udělala krok směrem k němu a sevřela pěsti v rukavicích. „Chci, abys ustoupil a nechal Hugha na pokoji. Řekl mi o tobě. Nejsem žádný pěšák, kterého můžeš použít proti němu, ty žárlivý bastarde. Ještě jednou si s ním zahrávej a budeš si zahrávat se mnou. A já nejsem zdaleka tak hodný člověk jako on.“

„Aha.“ Hraběcí tenké rty se mírně zkřivily v bezelstném úsměvu. „Takže ho miluješ.“

„Jo, miluju,“ odplivla si. „A nikdy ti nedovolím, abys mu ublížil.“

Hraběcí ramena se zvedla a klesla v dlouhém povzdechu. „Já se mu nesnažím ublížit. Snažím se ho zachránit.“

„No, máš určitě zvláštní způsob, jak na to jít.“

Hrabě zvedl knihu a otáčel ji v elegantních rukou. „Jsem jediný člověk, který mu rozumí. Kdo přesně ví, čemu denně čelí. Pověz mi to, wyverno. Víš, jaké to je žít s neustálou bolestí?“

Zaváhala, v mysli se jí mihla Hopeina hubená tvář. „Osobně ne. Ale moje sestra ano. Vím, co musí snášet.“

„Ne,“ řekl hrabě bez obalu. „Nevíš. Dokud jsi v bolesti nežila, dokud ti nebyla věrnou společnicí, blízkou jako vlastní kosti, tak to nevíš. Já ano. A udělám všechno, co je v mých silách, abych svého syna od těch muk uchránil. Pokud ti na něm opravdu záleží, uděláš to i ty.“

„On nechce být zachráněn, ty kreténe.“

„Já vím, že nechce.“ Hrabě odložil knihu a místo toho si pohrával s další. „Já taky nechtěl. Celé roky jsem bojoval s vlastním otcem a byl si jistý, že mám pravdu. S jistotou, že nic nestojí za to, abych se vzdal svého jednorožce. Přísahal jsem, že se ho nikdy nevzdám.“

Udělal několik kroků a rukou se otřel o opěradlo křesla, hubený a neklidný jako vlk v kleci. Zdálo se, že nedokáže zůstat dlouho v klidu. Pod očima měl hluboké, temné stíny. Přemýšlela, jestli je v tuhle noční dobu vždycky vzhůru a jak moc asi spí.

„Vydržel jsem až do svých dvaceti let,“ řekl hrabě a nedíval se na ni. „Déle než většina z nás. Vlastně skoro tak dlouho jako Hugh. Ale pak můj otec zemřel a já zdědil panství. Stal jsem se zodpovědným za vzácný poklad, tuto zemi, kterou všichni moji předkové přede mnou milovali. Bylo mou povinností zajistit dědice. I kdyby to mělo znamenat, že přijdu o svého jednorožce. A když jsem to udělal… konečně jsem poznal, co to je žít bez bolesti.“

Zvedl hlavu a otočil se, aby se setkal s jejím přímým pohledem. V jeho jasně modrých očích nebyl ani stín lítosti nebo nejistoty.

„Stálo to za to,“ řekl.

„Jo, zřejmě to bylo tak skvělé, že od té doby nadšeně ztrácíš svého jednorožce,“ řekla znechuceně. „Nesnaž se ze sebe dělat nějakého hrdinu. Hugh to ví. Nemůže si pomoct, ale ví to. Řekl mi, že jsi své ženě nevěrný. To je taky nějaká prastará šlechtická tradice, kterou musíš dodržovat?“

Ruka se mu sevřela na opěradle židle, klouby mu zbělely.

„Měl bych být vděčný,“ zašeptal tiše, jakoby sám pro sebe, „že se ještě nedopátral pravdy.“

„Jaké pravdy?“ zeptala se podezřívavě, tušíc nějakou past.

Chvíli neodpovídal, pro tentokrát stál naprosto klidně. Pak vydechl dlouze a tiše.

„Řeknu ti to, protože bych nechtěl, aby někomu ublížili tak, jako jsem já ublížil své ženě,“ řekl. „Ale musíš mi slíbit, že to neřekneš Hughovi.“

„Žádná dohoda,“ řekla okamžitě. „Mezi námi nejsou žádná tajemství.“

Ústa se mu trochu zkřivila, stejně jako Hughovi, když něco zasáhlo jeho černý smysl pro humor. „Jak znám svého syna, tak o tom velmi pochybuji.“ Ještě chvíli se na ni zamyšleně díval. „Ale stejně ti to řeknu. Protože si myslím, že ho opravdu miluješ. A jistě sama pochopíš, že tohle tajemství by mu jen ublížilo.“

„Teď si nejsem jistá, jestli to chci slyšet, ať už je to cokoli,“ zamumlala. „Ale pokračuj. Řekni mi ten svůj tak ušlechtilý důvod, proč ho nedokážeš udržet v kalhotách.“

„Protože to nikdo z nás nedokáže. Když jednorožec… odejde, zůstane po něm díra.“ Jednu ruku si sevřel v pěst, přímo nad srdcem. „Existuje jen jedna věc, která může tu bolestnou nepřítomnost vyplnit. A i pak to teplo vydrží jen krátce. Jednorožec nesnese lidský dotek. Bývalý jednorožec však bez něj nedokáže žít.“

Založila ruce a neudělalo to na ni žádný dojem. „Tak se dotkni své ženy, blbečku.“

Hraběcí výraz se jen nepatrně změnil, ale najednou za tou strnulou maskou viděla starý, hluboký smutek. Její wyverna zmlkla, křídla napůl roztažená, ocas nejistě spuštěný.

„Já bych to udělal,“ řekl. „Ale pak by se ona nemohla nikdy Hugha dotknout.“

… Ach.

„Vidím, že to chápeš,“ řekl hrabě tiše. „Hughův jednorožec je velmi mocný. U většiny z nás se citlivost rozvíjí až v šesti nebo sedmi letech, ale on se od necudných věcí odvracel už jako nemluvně. Dovedeš si představit dítě, které naříká a vzpírá se v náručí vlastní matky, neschopné snést její dotek? Mé ženě to málem zlomilo srdce, když jsem jí odhalil důvod. Do té doby jsem jí o rodinném prokletí neřekl. O měničích neměla ani tušení.“

„Neřekl jsi jí, co jsi zač?“ Tajit před partnerem něco tak zásadního jí připadalo špatné. „Nechal jsi ji, aby ti vzala tvého jednorožce, aniž bys jí to vůbec řekl?“

Zavrtěl hlavou. „Ona mi nechtěla vzít jednorožce. Nechtěl jsem takové břemeno naložit na nikoho, na kom mi záleží, natož na někoho, koho bych miloval. V době, kdy jsem potkal svou ženu, jsem byl už několik let normálním mužem. Doufal jsem, že jí nikdy nebudu muset říct, že jsem někdy byl jiný. Někdy prokletí přeskočí jednu generaci. Ale tentokrát ne.“

Odvrátil se a vrátil se ke svému neklidnému přecházení. „Nemohl jsem po ní chtít, aby mi dala přednost před naším synem. A nechtěl jsem, aby to udělala. Kvůli Hughovi jsem se také pokoušel abstinovat, ale málem jsem se z toho zbláznil. Moje žena navrhla řešení. Nechtěl jsem to přijmout… ale neměl jsem na vybranou.“

Nikdo nevěděl lépe než ona, jaké to je, když se člověk ocitne v bezvýchodné situaci a nemá na výběr. Přesto se jí ramena stáhla. Byla to věc měničů. Nevěra se jí na niterné úrovni hnusila.

Hrabě na ni vrhl poněkud sardonický pohled. „A ty teď přemýšlíš, že bys dala přednost šílenství nebo smrti před zradou vlastního životního druha. Vím, že Hugh sdílí tvůj názor. Nikdy se neostýchal dát mi najevo, jak moc se mu protivím. Má pravdu, když mnou pohrdá. Ale ne z toho důvodu, jak si myslí. Nejsem své ženě nevěrný, Ivy. Nikdy jsem jí nebyl nevěrný.“

Ta nehorázná lež jí znovu zvedla koutky. Byla tak blízko tomu, aby se přestala hlídat, dokonce aby s ním sympatizovala. Teď měla podezření, že to všechno jen hraje.

„Hugh říká, že z tebe má migrénu,“ řekla. „A z dotyku tvé ženy ne. Nepřesvědčíš mě, že lže, tak jak mi to vysvětlíš?“

Její obviňující tón ho nijak nevyvedl z míry. „Řekl ti Hugh také, co vyvolává bolest?“

„Ano,“ odpověděla.

„Jo.“ Zatraceně, byla si jistá, že se červená. „Orgasmus.“

„Přesně tak.“ Hrabě se na ni nepodíval, místo toho se soustředil na své neposedné ruce. „Vyvolávám v Hughovi extrémní bolest, protože dělám jeden z nejsobečtějších, nejzvrhlejších činů, jaké si lze představit. Beru a nic za to nedávám. Energie, která by měla proudit mezi mnou a mou ženou, volně a radostně, se místo toho soustřeďuje ve mně jako stojatá voda. Moje žena se stará o mé potřeby, Ivy. Ale já nedělám nic pro její.“

Znovu sebou trhla, ale tentokrát její odpor nesměřoval na samotného hraběte. Nemyslela si, že by mohlo být něco horšího než to, že se jí nikdo nemůže dotknout, ale teď si tím nebyla tak jistá. Udělat z toho, co by mělo být nejhlubším projevem lásky, nějaký ponurý, mechanický akt, při němž z něj partnerka sama nemá žádnou radost… hrabě měl pravdu. Byla to zvrácenost.

Hugh by to nechtěl ani pro jednoho ze svých rodičů. To jasně věděla až do morku kostí. Ale co by to s ním udělalo, kdyby mu řekla skutečný důvod odcizení jeho rodičů? Že to nebylo kvůli nějaké nevěře, ale spíš kvůli jeho existenci?

Pomalu vydechla. „Máš pravdu,“ řekla. „Tohle tajemství mu neprozradím. Jen by ho to ranilo. Ale on už není malé dítě, víš. Žil ve světě, obklopen necudnými lidmi, a dokázal přežít. Ty ani tvoje žena už nemusíte přinášet takové oběti.“

Vrhl na ni jeden z těch břitkých, hořkých úsměvů. „Ta myšlenka mě napadla. Ale moje žena se celý život obětovala pro dobro ostatních. Nikdy by neupřednostnila vlastní potěšení před blahem svého dítěte, bez ohledu na to, že už je to dospělý muž. A ona a Hugh mají tak blízký vztah… jak by mě vůbec mohlo napadnout žádat ji, aby uvažovala o jeho ohrožení? Jak bych mohl požadovat, aby našemu synovi způsobila bolest jen proto, že mě bolí, že jí nemohu přinést potěšení?“

„Je mi vás obou líto,“ řekla a myslela to vážně. „Ale stejně neudělám, co chceš. Věřím, že si opravdu myslíš, že by bylo nejlepší, kdyby Hugh o svého jednorožce přišel. Ale to se nestane.“

Hraběcí výraz zmrzl, ten krátký záblesk úzkosti se opět skryl za tlustou ledovou stěnou. „Pro něj, nebo pro tebe, wyverno?“

„Cože?“

„Moje žena mi řekla o tvé povaze.“ Gestem ukázal na její ruce v rukavicích. „Vím, že Hugh je vůči tvému nezvladatelnému jedu imunní. A nepochybuji, že sis uvědomila, že kdyby o svého jednorožce přišel, nemohl by se tě už vůbec dotknout.“

Ta temná myšlenka ji napadla během té jediné vzácné, zářivé hodiny, kdy ležela v Hughově náručí a sledovala jeho tetování. Zrádný šepot v její mysli: Já to zvládnu. Musím být silná.

Protože jestli se vzdám, taky o všechno přijdu.

„Já… ano, to je pravda,“ vykoktala a tvář se jí rozhořela studem. „Ale to není důvod, proč…“

„Tak to dokaž,“ žádal hrabě a v očích mu hořela zvláštní intenzita. „Dokaž, že mého syna opravdu miluješ. Vezmi si jeho jednorožce a pak ho opusť, kvůli vám oběma. Osvoboď ho od jeho utrpení. Možná si to teď nemyslíš, ale tvoje vlastní prokletí je převlečené požehnání. Zachrání tě před celoživotním vyléváním srdce do prázdnoty, kterou nikdy nebudeš schopna zaplnit. S mým synem nemáš žádnou budoucnost, Ivy. Ať už s ním budeš spát, nebo ne, nikdy mu nebudeš stačit.“

„Já mu stačím!“ Odpověděla mu ostře a její vlastní hněv znovu vzrostl. „Jsem jeho družka!“

Hrabě ztuhl. „Je to pravda?“

„Ano.“ Položila si ruce na boky a postavila se mu čelem. „Takže se mnou zůstane, ať se ti to líbí, nebo ne. Já jsem jeho pravá družka a on je můj druh.“

Světlo v jeho očích zmizelo, zhaslo jako svíčka. „Pak mi tedy nejsi vůbec k ničemu.“

Otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale zarazila se, protože ji něco v jeho tónu zarazilo. Nezněl obviňujícím nebo rozzlobeným tónem. Jen rezignovaně.

„Proč?“ zeptala se.

Hrabě chvíli neodpovídal. Třel si rukama obličej a skrýval svůj výraz.

„Jsem méně urozený, než jsem si myslel,“ řekl a jeho tón ztěžkl. „Nikdy jsem to Hughovi neřekl, protože jsem nechtěl, aby promarnil život nějakou divokou honbou. A teď jsem se přistihl, že jsem v pokušení neříct to ani tobě.“

„Co jsi v pokušení mi neříct?“ Dožadovala se.

S povzdechem spustil ruce. Najednou se tvářil úplně prázdně, jako by mu sebrala veškerou naději, která mu ještě zbývala v srdci.

„I když se vyspíš s mým synem, nezlomíš jeho kletbu,“ řekl. „Jsi jeho pravá družka. Nemůžeš mu vzít jeho jednorožce.“