PP - 12. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Morian se láskyplně usmívala na miminko, které chovala v náruči. Před hodinou přišla navštívit Carmen s Kreonem. Ta odpočívala s Lenz, svou nejstarší dcerou, zatímco Abby, Cara, Trisha a Ariel odešly, aby obstaraly něco k obědu. Když sledovala jejich symbionty, jak pobíhají okolo nich ve všech možných formách, musela se smát. Její symbiont byl od té doby, co se vrátila z atria, kam se uchýlila po porodu jejího nejnovějšího vnoučete a uronila pár slziček radosti, jejím neustálým průvodcem. Věděla, že cítil, jak slábne, protože se její dračice stále víc stahovala do sebe a dělal si starosti.

Dola, je všechno v pořádku?“, zeptal se Kreon za ní.

Morian se s úsměvem otočila ke svému nejmladšímu synovi. „Samozřejmě. Fénix je překrásná. Stejně jako její matka“, odvětila a pohladila hladkou, růžovou tvářičku malé holčičky, kterou si něžně tiskla k hrudi.

Kreon na ni upřel zadumaný pohled. Když si všiml, jak je nezvykle bledá, obavou mu potemněly oči. I oči měla matnější než dřív, dokonce matnější než po smrti jeho otce.

„Řekni, co se děje“, požádal ji. „Ublížil ti ten lidský muž? Mandra mi řekl, že je tvým pravým druhem. Rozzlobil tě nějak?“

Když Morian uviděla Kreonův vážný obličej, rozesmála se. Vypadal, jakoby byl připraven bránit její čest. Jemně mu položila malou tmavovlasou holčičku do napřažených paží. Teprve až bylo spící dítě tiše bezpečně uloženo v jeho náruči, položila mu dlaň na tvář.

„Ne, nic mi neudělal“, ujistila ho tiše, zatímco ho palcem hladila po drsné tváři. „Je to můj pravý druh a je prostě úžasný. Jsem ráda, že jsem mohla zažít, jaké to je, mít pravého druha. Jsem jen unavená. Možná si na chvíli lehnu. Už nejsem tak mladá jako dřív“, dodala s povzdechem.

Kreon se trochu uvolnil, když si všiml stínů pod jejíma očima. „Děkuji ti za pomoc dnes ráno. Nemyslím, že jsem se někdy tak bál a jsem vděčný, že jsi tu byla. Miluji tě, dola“, řekl s úsměvem.

„Také tě miluji, můj synu“, odvětila Morian tiše. „Jsem na tebe tak hrdá. Dávej pozor na svou družku a vaše děti. Budeš svým dcerám dobrým otcem“, řekla a otočila se k odchodu.

Kreon sledoval, jak jeho matka elegantně kráčí ke dveřím. Když se otevřely, zavolal na ni. „Jsi si jistá, že jsi jen unavená?“, znovu se zeptal a pozorně si ji prohlížel.

Morian přikývla a usmála se. Dveře se za ní tiše zavřely. Knedlík v jejím krku jí zabránil na jeho otázku odpovědět. Zhluboka se nadechla a vydala se zpátky k atriu, aby si užila mírumilovnou společnost svých květin. Její symbiont se o ni otřel, aby ji podepřel. Morian se pohybovala víc automaticky, než vědomě. Zavolala na svou dračici a v duchu ji pohladila po bílých šupinách. Cítila, jak se její dračice třese. Je mi to tak líto, má drahá přítelkyně, zamumlala smutně. Tolik ho miluji.

Milovat mého druha, odvětila dračice slabě. Potřebuji jeho dotek. Proč nejsem dost dobrá pro svého druha?“, zeptala se její dračice utrápeně.

Tohle si nesmíš myslet!, napomenula ji Morian přísně. Jsi více než dobrá. Jen to prostě zřejmě nemá být. Měly bychom být vděčné, že teď aspoň víme, jaký je to pocit milovat našeho pravého druha. Není to naše vina, že se nedokáže proměnit. Bohové nám tento dar nedali. Měly bychom být vděčné za to, co máme a užívat si to, dokud budeme moci.

Její dračice neodpověděla. Jen se otočila a stočila se do klubíčka. Její zoufalství trhalo Morian srdce. Cítila smutek a samotu své dračice. Netrpělivě si otřela z tváře slzu. Nebude fňukat sama nad sebou a nad věcmi, které nedokáže změnit. Každou sekundu, kterou bude moci strávit s Paulem, si bude hýčkat jako drahocenný dar.

Je to drahocenný dar, řekla si v duchu. Ne všechny ženy dostanou šanci milovat ne jednou, ale dokonce dvakrát v životě. Nedopustím, aby byla naše láska zarmoucena zbytečnými sny nebo beznadějným přáním. Morian byla tak ponořena do diskuze sama se sebou, že si nepříjemného pocitu, který ji měl varovat, všimla příliš pozdě. Když se jí kolem krku ovinula ruka a její symbiont se chystal k útoku, vylekaně zalapala po dechu.

 „Zabiju ji“, ozval se skřípavý hlas. „Ani ty ji nedokážeš uzdravit ránu, kterou bych jí způsobil.“

„Raffvine“, vyrazila ze sebe Morian. Z hlubokého, výhrůžného smíchu u ucha se zachvěla strachem.

„Ano, má krásná družko. Konečně tě mám“, zašeptal Raffvin. Druhou rukou ji objal a nadechl se její vůně. Zesílil své sevření a zadusil Morianin výkřik. „Cítím na tobě jiného muže!“

Morian zatnula prsty do ruky, držící ji pod krkem a on své sevření uvolnil natolik, aby mohla zoufale zalapat po vzduchu. Její symbiont vztekle vrčel a běhal na nejvyšším schodu atria sem a tam. Chvěl se strachem a odporem, když se malý černý symbiont postavil mezi něj a jeho paní.

Když Morian uviděla tu odpornost, kterou Raffvin udělal z toho, co zbylo z jeho symbionta, vytřeštila oči strachem. Strnula hrůzou, že se něco tak čistého mohlo proměnit v něco tak strašného. Věděla, co se stalo se symbionty strážců, kteří chránili Trishu. A ona nedopustí, aby byl ten její zničen stejným způsobem.

„Drž se zpátky“, zašeptala. „Nenech ho, aby se tě dotkl.“

Raffvin si ji přitáhl blíž k sobě. „Velmi chytré, ale to jsi byla vždycky“, zavrněl a otíral si nos o její krk. „Teď mi řekneš, co za pach na tobě cítím“, vyzval ji znovu, a tentokrát ji zmáčkl tak, že se bála o svá žebra.

„Pach mého druha“, vykřikla bolestí. „Mého pravého druha.“

Raffvin ji strhl dozadu a rozkázal svému symbiontovi, aby toho jejího udržel z dosahu. Hrubě k sobě Morian otočil a udeřil ji do obličeje. Morian znovu vykřikla, ale nemohla se od něj osvobodit, protože ji držel za zápěstí.

„Já jsem tvůj pravý druh!“, zavrčel. „Ty patříš mně! Vždycky jsi mi patřila. Narodil jsem se, abych vládl Hnízdu a Valdieru.“

„Ne“, odvětila Morian chvějícím se hlasem. „Nejstarší viděli, co je v tvém srdci a odmítli tě.“

„Tví rodiče odmítli můj nárok na tebe“, zavrčel Raffvin a zatahal ji za vlasy, aby stála přímo před ním.

„O čem to mluvíš?“, zeptala se Morian šokovaně.

„Roky jsem tě pozoroval, dokud jsi nebyla dost stará, abych si tě mohl nárokovat. Byla jsi jiná než všechny ženy, které jsem kdy viděl“, prohlásil Raffvin s krutým úsměvem na rtech. „Vždycky jsi mi pomocí svého symbionta unikla. Běhala jsi po lesích a bojovala s imaginárními bojovníky a se svým symbiontem. Věděl jsem, že jsi něco výjimečného. Říkalo se, že tvá matka dokáže mluvit s Bohy. Ty možná taky. S podporou Bohů bych mohl porazit každého, kdo by se mi postavil do cesty“, zamumlal, zatímco jí rukou přejel po horkém místě, kde ji udeřil. „S tebou po mém boku bych mohl vládnout celé planetě.“

Morian pohlédla do šílených očí Jalova bratra a děkovala Bohům, že Nejstarší už tenkrát poznali, čeho si s Jalem nikdy nevšimli. Raffvin byl úplně šílený. Jeho krev zčernala díky jeho lačnosti. Když uslyšela bolestný řev svého symbionta, cukla sebou. Snažila se osvobodit z Raffvinova sevření, aby mohla pomoci svému symbiontovi.

„Ne!“, vykřikla hrůzou, když spatřila, jak ho jedno z černých chapadel Raffvinova symbionta šlehlo po zlatém boku, kde se okamžitě vytvořily puchýře. „Prosím, udělám všechno. Víš, že bych nemohla přežít, pokud bys mému symbiontovi ublížil“, pronesla zoufale.

„Přesně to, o co se snažil tvůj syn a jeho družka“, odvětil Raffvin stroze. „Ale já jsem je převezl. Část svého symbionta jsem ukryl, takže ho nikdo nemohl najít.“

„Tvůj symbiont má bolesti“, zašeptala, protože cítila utrpení vycházející z Raffvinova symbionta. „To není normální. Ničíš ho.“

„Pak je dobře, že už brzy jich budu mít víc, že?“, zašeptal Raffvin do jejího krku. „Tak měkká, tak hedvábná. Jakmile překryju smrad z toho cizího muže svým pachem, budeš konečně patřit mně.“

Morian zavřela hrůzou oči, když ucítila, jak se mu prodlužují zuby a škrábou ji po kůži. Nemohla dopustit, aby si ji označkoval. To bylo víc, než by dokázala snést.

***

Paul prošlápl pedál na maximum. V dálce už viděl palác. Když mu ten fialový mimozemšťan řekl, co slyšel, málem se mu zastavilo srdce. Paul viděl, jak se nebe plní draky bojujícími s vetřelci. To nechá na chlapcích. Věděl, že děti byly v bezpečí. Jen se chtěl ujistit, že je Morian v bezpečí v paláci. Přeletěl zdi paláce a uviděl Abby, Caru a Trishu, střílející na těch pár stíhaček, kterým se podařilo prorazit formaci, a útočily na zdi paláce. Seskočil z letounu, ještě než se motor zastavil a rozběhl se do vnitřního bloku. Jeden ze strážných mu otevřel dveře a Paul proběhl skrz přesně ve chvíli, kdy na místě, kde stál, zanechal zásah z laserové pušky tmavý kráter. Strážný se proměnil a zařval, protože byl i se svým symbiontem zasažen. Paul se otočil právě včas, aby viděl, jak letoun, který po něm střílel, explodoval. Z mraků se vynořil Kreon a předními drápy ho roztrhl na kusy. Pohled na černého draka, jak mizí v kouři zničeného letounu, byl dech beroucí.

„Morian?“, vykřikl Paul a vstal. Ariel s Carmen se k němu rozběhly. Obě si tiskly k hrudi jedno novorozeně.

„Před nějakou dobou jsem ji viděla, jak míří do atria, ale od té doby, co začal boj, tak jsem ji nespatřila“, lapala po dechu Ariel, když se dveře otřásly další explozí. „Jak se dostali přes bezpečnostní systém paláce?“

„V paláci je zrádce“, zavrčel Paul, zatímco odtáhl obě ženy ke schodišti. „Schovejte se za schodištěm“, přikázal jim. Když chtěly protestovat, zvedl ruku.

„Na konci je chodba. Dotkněte se pátého, osmého a patnáctého kamene v tomto pořadí a otevřou se tam dveře. Musíte zůstat u ostatních dětí. Bio je odnesl do tajné jeskyně pod palácem.“

Carmen se zhluboka nadechla a přikývla. „Dáme na děti pozor. Jdi najít Morian. Mám pocit, je za tím útokem něco víc“, odvětila a otočila se na Ariel. „Pojď.“

„Paule“, řekla Ariel tiše. Posunula si Lenz na ruce. „Buď opatrný.“

Když Paul uviděl obavu v jejích očích, jeho pohled zjemněl. „To budu. Dávej pozor na maličké“, odpověděl a vrhl pohled za Carmen, která už vyrazila. „A na svou sestru.“

„Samozřejmě“, usmála se Ariel. Poté se rozběhla za svou sestrou.

Paul se chvíli díval za nimi a pak zamířil k atriu. Běžel chodbami a schody bral po třech. Přitom dával pozor, co se dělo okolo něj. Konečně dorazil k úzkému schodišti, vedoucímu k atriu. Když už byl u posledního schodu u vchodu do atria, uskočil bokem a překulil se. Rukáv mu odřízl výstřel z laserové pistole a poranil ho na ruce, ale bolest potlačil. Několikrát se překulil, až se zastavil za velkým květináčem, stojícím u stěny. Další výstřel zasáhl květináč a roztříštil ho na kusy. Paul využil krátký okamžik zmatku, přeskočil hlínu a květiny a rozběhl se k malé nice vedle okna. Za běhu vystřelil a byl odměněn tichým zavrčením.

„Vzdej se!“, zavolal Paul. „Živý se odsud nikdy nedostaneš.“

Paul nebyl nijak překvapený, když nedostal žádnou odpověď. Ten týpek, co se ho snažil zabít, si s ním koneckonců nechtěl dát šálek čaje nebo pokecat o technikách boje. Přesto doufal, že tak zjistí, jestli má proti sobě jednoho či více protivníků.

Naklonil hlavu na stranu a v duchu si představil chodbu. Květináče stály v třímetrových rozestupech. Cílový objekt byl od něj šest metrů. Když mu pohled padl na lesklou podlahu, přimhouřil oči. Na tváři se mu objevil úšklebek, protože si vzpomněl na vyleštěnou podlahu v domě jeho rodičů. Krásně se na tom klouzalo, vzpomínal. Člověk by nikdy neměl podceňovat moment překvapení, pomyslel si. Uvidíme, jestli mi to ještě půjde. Paul se zahoupal na patách nahoru a dolů a pak se rozběhl po dlouhé úzké chodbě. Jak se dalo čekat, cílový objekt vykoukl, aby na něj zamířil. Přesně v tom okamžiku Paul sklouzl na zem a přesně jako v dětství svištěl po podlaze. A to přesně šest metrů a během toho střílel jednu dávku za druhou. Na tváři starého muže se objevil výraz překvapení. Na hrudi se mu vytvořila velká díra. Paul skrčil nohu, a když se muž zhroutil, vyskočil. S pistolí stále namířenou na umírajícího muže, došel k němu a pohledem se ujišťoval, že je sám. Kopnutím odstrčil zbraň útočníka.

„Kde je lady Morian?“, zeptal se Paul muže, jehož pohled se pomalu zamlžoval.

Muž otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Paul zaklel a dřepl si vedle muže, aby mu zkusil tep, ale věděl, že je to beznadějné. Zamračil se a ptal se sám sebe, proč neměl ten muž u sebe svého symbionta. Neměl by ho jen ochraňovat, ale mohl ho i vyléčit. Pohled mu padl na černou stužku pouta, které vadlo a rozplývalo se před očima. Na zápěstí muže se objevil velký černý puchýř. Zatímco Paul vstával, v duchu si prošel všechny stopy a opatrně zamířil ke schodišti. Ten muž musel být tím zrádcem v paláci. Otázku, zda to byl opravdu on, nechá Paul na Zoranovi a ostatních. Bál se o svou družku. Když znovu ucítil, jakoby se v jeho nitru něco pohnulo, otřásl se. Ten pocit poslední dny stále sílil. Někdy byl dokonce tak silný, že by mohl přísahat, že brzy praskne. Potlačil to. Teď si nemohl dovolit žádné rozptylování. Pozorně pohledem zkoumal vchod do atria a až poté vyšel nahoru a začal pátrat po ženě, pro kterou bilo jeho srdce. Chtěl ji zavolat. Chtěl slyšet, jak říká, že je všechno v pořádku, ale když se mu postavily chloupky na krku, věděl, že tu nebylo.

„No, podívejme.“ Ze stínu po jeho levici se ozvalo děsivé zachichotání. „Je snad tento slabý mimozemšťan muž, který tvrdí, že je tvůj pravý druh? Jaké zklamání“, zamumlal Raffvin sarkasticky. Poté strhl Morian před sebe.

Paul se pomalu obrátil k muži, kterého intenzivně studoval od té doby, co uslyšel jeho jméno poprvé. Dlouhé mastné vlasy mu visely volně do obličeje, ve kterém byl výraz šílenství. Upřel na Paula černé oči. Byl vyhublý, ale bylo vidět, jak kdysi vypadal. Ale stačilo se podívat, jakým způsobem zacházel s Morian a hned bylo jasné, co byl zač. Podlitiny měla na tvářích, na bradě a na krku.

„Paule“, začala Morian vystrašeně, ale když Raffvin své sevření zesílil, zakňučela. Kolem zápěstí se jí ovinuly tmavé stužky, stejné jako u toho starého muže.

„Co jsi zač?“ Raffvin si měřil Paula pohrdavým pohledem. „Čekal jsem protivníka, který stojí za to, abych mu věnoval svou pozornost.“

Paulovi se zkřivily rty posměchem. „Nech ji jít a já ti ukážu, co umím. Nerad bych tě zklamal“, posmíval se.

Raffvin přimhouřil oči podezřením. „To si nemyslím. Budu se asi muset spokojit s vědomím, že mi nemůžeš zabránit v tom, abych si nárokoval tuto krásnou ženu“, pronesl a natočil hlavu jen tak, abych mohl olíznout Morian krk. „Až bude křičet mé jméno, bude chutnat ještě líp.“

Paul byl dostatečně chytrý na to, aby se nenechal vyprovokovat. Klidně udělal krok k Raffvinovi, stojícímu v polostínu visících lián. Sledoval temnotu, která držela rostliny v šachu. Vždy, když se některá z lián pokusila proplazit se k Raffvinovi a dotkla se temnoty, uvadla a stáhla se zpět. Ať už to bylo, k čertu, cokoliv, musel Morian dostat od toho a od Raffvina co nejdál.

„To se nikdy nestane“, pronesl Paul tiše. „Zabiju tě dřív, než si ji stačíš nárokovat.“

Raffvin zvedl hlavu a zavětřil. Poté zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Nemůžeš se s mým drakem měřit“, prohlásil a proměnil se.

Když se tvrdé drápy ovinuly kolem Morian, Paul vystartoval. V tom samém okamžiku se pohnul i její symbiont, ale tmavé stíny kolem Raffvina ho strhly zpět. Paul uslyšel, jak symbiont bolestí a vztekem zasyčel, ale soustředil se na to, aby Raffvinovi zabránil Morian odnést. Vytáhl svůj lovecký nůž, a když na něj Raffvin vychrlil dračí oheň, skrčil se. Provedl otočku a sekl drakovi přes šupinaté stehno. Raffvinův řev otřásl skleněnou kopulí.

Raffvin se po něm ohnal ocasem a Paul uskočil. „Pusť ji“, zavrčel Paul výhrůžně. „Jestli chceš bojovat, tak bojuj jako pořádný chlap.“ Když se drak děsivě zachechtal, Paulovi přeběhl mráz po zádech. V jeho hlase bylo jasně slyšet šílenství. Tomu chlapovi už to vůbec nemyslelo. Jeho jedinou nadějí bylo použít proti němu Raffvinovu hrdost.

„Co je tvůj problém, Raffvine? Myslel jsem, že jsi tvrdý chlap. Schovávat se za ženou je ubohé, dokonce i na tebe“, vysmíval se mu Paul. „Příště budeš fňukat jako mimino a cucat si palec.“

Raffvin zařval a vychrlil na něj další proud ohně. Ale když muže minul, jeho vztek jen zesílil. Zatřepal Morian, jakoby to byla hadrová panenka. Poté se proměnil ve svou dvounohou podobu.

„Vzdej se nebo zemři“, zasyčel Raffvin hlasitě.

Paul, zaštítěný před ohněm symbiontem Morian, vrhl na Raffvina ledový pohled. „Nezabiješ ji“, prohlásil přesvědčivě. „Potřebuješ ji. Je tvým jediným pojítkem k Hnízdu. Tvůj symbiont umírá. Dokonce i já cítím, jak slábne a bez něho jste mrtví, ty a tvůj drak. Je to jen otázka času. Můžeme jednoduše počkat, až zemřeš a nemusíme pro to hnout ani prstem.“

Raffvinovo vzteklé zavrčení jasně ukázalo, že trefil hřebíček na hlavičku. Raffvinův stav, malý oslabený symbiont a těžkopádnost jeho draka, ukazovalo na to, že ten muž svůj boj o nadvládu prohrává.

„Máš pravdu. Potřebuji ji“, odvětil Raffvin tiše. „Ale musí být naživu… jen trochu. A ani nemusí být celá“, pronesl s krutým úsměvem.

Atriem se ozvaly Morianiny mučivé výkřiky, protože se jí kolem zápěstí ovinuly černé stužky a z těch se začalo okamžitě kouřit a syčet. Když Paul uviděl, jak se jí na kůži tvoří řezy a z černých stužek prosakuje krev, vytřeštil oči. Morian se se vzlykotem zhroutila vedle Raffvina. Černá pouta se jí zarývala do kůže stále hlouběji. Paulovi se obracel žaludek.

„Stop!“, vykřikl Paul, oběhl zlatého symbionta, který se nekontrolovatelně třásl. Upustil nůž na zem a zvedl obě ruce. „Přestaň ji mučit“, prosil ho chraplavým hlasem.

Raffvin zasyčel rozkaz a stíny se uvolnily. Morian omdlela. Po zápěstích jí stékaly tmavé stružky krve. Kapala na zem, kde vytvářela kaluže. Když si Raffvin jedno z rozsekaných zápěstí přitáhl ke rtům a jazykem jí přejel přes otevřenou ránu, Paul spolkl bezmocný vztek.

„Chutné“, zašeptal Raffvin.

„Co chceš teď dělat? Nedostaneš se odtud“, zeptal se Paul stroze a jeho tělo vibrovalo nahromaděnou zuřivostí.

„Ano, strýčku, copak chceš teď dělat?“, zeptal se chladně Kreon, scházející po schodech dolů. „Nejen, že jsme našli zrádce, které jsi umístil v paláci, byly zničeny i tvé lodě na oběžné dráze a skrytá základna v písku. Nebyl jsi tak opatrný, jak sis myslel.“

Raffvin upíral na Kreona nenávistný pohled. „Jsi stejně arogantní jako tvůj otec. Měl jsem Arii přikázat, aby tě zabila, i když ty informace, které jsi jí sdělil, byly více než nápomocné.“

Kreon už dávno necítil tíhu viny, která ho přepadávala při zmínce jména jeho ex-přítelkyně. Jeho láska ke Carmen tuto část jeho života zahojila. Pokrčil širokými rameny a vytáhl laserový meč.

„O tuto chybu si už nebudeš muset dělat starosti. Pusť mou Dolu a bojuj jako pravý bojovník, strýčku. Bude to tvá poslední příležitost, aby ses ukázal takový, jaký jsi byl kdysi“, ušklíbl se Kreon.

Raffvin přimhouřil oči. „To si nemyslím“, odvětil a sevřel Morian, která přicházela pomalu k sobě.

„Kreone, Paule“, zašeptala. „Zabijte ho. Nenechte se zastavit jeho hrozbami. Nesmí se dozvědět, kde se Hnízdo nachází. Zabijte ho“, prosila je.

„Morian, má krásná, sladká královno“, smál se Raffvin. „Tak melodramatická. To jsou valdierští bojovníci. Nemohou připustit, aby jejich královna, jejich kněžka, matka a pravá družka zemřela. To je jejich slabina. Ale aspoň jednu z těchto překážek mohu odstranit, drahoušku.“

A než mohl někdo pochopit, co tím myslel, zasyčel Raffvin rozkaz a jedno z černých chapadel vystřelilo a probodlo Paulovi hruď. Když Morian uviděla, jak tělo jejího pravého druha propíchlo kopí z černé energie, zděšeně vykřikla. Kreon hlasitě zaklel a Paula podepřel. Všechno se to stalo během vteřiny. Raffvin se znovu proměnil v draka, černý symbiont ho pokryl tenkým brněním a mávnutím svým obrovských kožnatých křídel se vznesl vzhůru. Morian nespouštěla ze svého nejmladšího syna, držícího v náruči jejího druha, z očí. Dokonce i slzy, které jí zamlžovaly pohled, nemohly vyplavit ten srdcervoucí obrázek. Když Raffvin prorazil kopuli, dolů začalo padat sklo. Kreon se naklonil na Paula a snažil se ho chránit svým vlastním tělem.

„Paule“, zašeptala Morian bolestí, než zavřela oči a poddala se temnotě.