FU - 15. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Měli jsme jí to říct, zamručel vyčítavě jeho jednorožec.

Myslíš, že to snad nevím? Opáčil Hugh otráveně, když pomáhal Ivy vynést Hopein invalidní vozík po strmých schodech před vchodem do panského domu.

Posledních padesát kilometrů si lámal hlavu s tím, jak jí tu informaci sdělit. Mimochodem, až se setkáš s mými rodiči, měla bys je technicky oslovovat lorde a lady Herefordovi, nebylo zrovna snadné nějak nenápadně utrousit v neformální konverzaci. Zvlášť ne, když se snažil vyhnout myšlenkám na to, co bude znamenat jeho návrat domů. Nakonec mu narůstající strach držel jazyk na uzdě až do poslední možné chvíle.

S obavami sledoval Hope a Ivy, jak se rozhlížejí po vstupní hale rozměrů menšího stadionu, a snažil se odhadnout jejich výrazy. Hope vypadala upřímně šokovaně. Ivy se tvářila lépe, ale křečovitě pevně svírala řídítka Hopeina vozíku, jako by se o něj musela opírat.

„Tak tohle je vánoční stromeček,“ řekla Hope mdle a zírala na dvacetimetrové monstrum se zlatou hvězdou, které zaujímalo čestné místo mezi dvěma oblouky dvojitého schodiště.

„Ještě je moc brzy,“ zamumlala Ivy. „Do Vánoc z toho stromku zbydou holé větvičky a kupa jehličí.“

„Ach, má drahá, tenhle je jen na parádu,“ ozval se známý hlas. „Na samotné Vánoce ho vždycky pochopitelně vyměníme za jiný.“

„Mami,“ řekl vřele a přistoupil k ní, aby ji vzal za natažené ruce.

Její známý šeříkový parfém ho obklopil, když ho políbila na tvář. „Vítej doma, synku.“

Dotyk jejích dlouhých, elegantních prstů o něj jako vždy vyvolal zvláštní vibrace. Nebylo to zrovna nepříjemné, jen znepokojivé vědomí hluboko pohřbených, ale stále silných energií, něco jako procházka po studené, ale stále ještě dřímající sopce.

Bylo asi zvláštní být zklamaný z toho, že vlastní matka stále žije v celibátu.

Ne že by chtěl, aby mu způsobila migrénu, ale chtěl, aby byla šťastná – ať už s otcem, nebo bez něj. Vlastně raději ne.

Ale soudě podle matčina doteku a aury, žila stále jako jeptiška. Hugh s lehkým povzdechem pustil její ruce, ale před tím je jemně stiskl.

„Děkuji, že jsi nás v tak krátké době ubytovala,“ řekl.

„Tohle je tvůj dům stejně jako náš, Hughu. Koneckonců jsi budoucí patnáctý hrabě.“ Podívala se za něj na Ivy a Hope. „Nepředstavíš mě svým… přátelům?“

Všiml si mírného zaváhání a malé vrásky, která se jí objevila mezi obočím, když si prohlížela zejména Ivy. Ještě nikdy nikoho na panství nepřivedl, natož nepopiratelně krásnou mladou ženu. Přestože matce neřekl, co pro něj Ivy skutečně znamená, ona byla plně schopná číst mezi řádky.

Jeho jednorožec podrážděně dupl kopytem. Naše matka by neměla vyvozovat pravdu. Neměli bychom se snažit skrývat naši družku. Je to naše pravá družka! Měli bychom to hrdě hlásat celému světu!

Ach, ty mlč, odfrkl si. Já se za ni nestydím. Je to jen… soukromá věc.

Jeho matku by to jen znepokojilo, kdyby jí řekl, že si našel družku. Moc dobře věděla, co to znamená.

Navíc by to mohlo vést k diskusi o citech, a to bylo příliš ponižující, než aby o tom uvažoval.

„Tohle je Hope, dívka, kterou léčím,“ řekl. „A tohle je její sestra a pečovatelka Ivy.“

Zatraceně. Přes veškerou snahu mu při vyslovení jejího jména změkl hlas. Matka po něm vrhla ostrý pohled stranou a obočí se jí ještě víc stáhlo. Když se však otočila zpět ke svým hostům, čelo se jí bleskově vyhladilo a její dokonalý úsměv hostitelky opět byl na svém místě.

„Hugh se zmínil, že jste, řekněme, v poněkud svízelné situaci,“ řekla jeho matka. „Jste samozřejmě vítány, abyste tu zůstaly, jak dlouho budete chtít. Ačkoli,“ dodala a pohledem přelétla Hopein vozík, „obávám se, že tento dům není zrovna nejpřístupnější. Doufám, že vás to nebude příliš obtěžovat. Mohu vám nějak zpříjemnit návštěvu, Hope?“

Hope se na jeho matku zadívala s údivem. Vypadala, jako by měla pocit, že se o její blaho zajímá sama královna. Její široce rozevřené oči k němu přelétly a tiše prosily o záchranu.

„Jsem si jistá, že to určitě zvládneme,“ řekla Ivy, než stačil cokoli říct. Hughovi se hrdě rozbušilo srdce při pohledu na to, jak zvedla bradu a odmítla se nechat zastrašit jeho aristokratickou matkou, ani pompézní vznešeností všude kolem. „Moc vám děkuji za vaši pohostinnost, ehm… vaše…“

„Technicky vzato jsem lady Herefordová.“ Matka mávla rukou a odmetla titul jako mouchu. „Ale prostě použij Margaret, to bude v pořádku.“

„Zůstaneme raději u lady Herefordové, děkuji,“ řekla Ivy pevně. Zaváhala. „Ehm, jen tak pro příště, jak máme říkat vašemu ctěnému manželovi? Hrabě?“

„Snad nijak,“ řekl Hugh. „Ale kdybyste mu náhodou zkřížili cestu, klidně použijte jakoukoli obscénnost, která vám náhodou přijde na mysl.“

„Hughu,“ řekla jeho matka trochu vyčítavě.

„Promiň.“ Tedy vlastně se neomlouvám. „Takže předpokládám, že je doma.“

„Obávám se, že ano. Nevěděla jsem, že přijedeš, jinak bych ti doporučila… náhradní opatření.“ Mávla rukou na bohaté chvojí z cesmíny a třpytivé ozdoby zdobící každý sloup a trám ve vstupní hale. „Ale jak vidíš, tento týden ho potřebujeme tady v hlavním domě.“

„Myslel jsem si, že ta výzdoba je trochu moc i na nás,“ řekl a nakrčil nos nad děsivým stromkem. „Chápu to správně, že se blíží vánoční ples?“

Hope se ještě víc rozšířily oči. „Vážně? Skutečný ples? Opravdový?“

„Vlastně charitativní,“ řekla jeho matka a usmála se. „Pořádáme ho s manželem každý rok a vždycky je to jedna z našich nejúspěšnějších sbírek. Dokonce i v dnešní době se stále najdou lidé, kteří za možnost setkat se s hrabětem docela slušně zaplatí.“

„Spíš je zblbnete,“ zamumlal Hugh.

„Jak jste si asi jistě uvědomily, můj syn má o svém vznešeném postavení velmi nízké mínění,“ řekla jeho matka Ivy a Hope poněkud suše. „V každém případě budete obě na slavnosti samozřejmě vítány.“

Hope se tvářila, jako by měla oslavovat všechny Vánoce najednou, ale Ivyin výraz prozrazoval její zděšení.

„Copak Vám o mně Hugh nic neřekl?“ zeptala se. „Nemůžu se pohybovat v davu lidí.“

„Chápu, že sdílíš synovu potřebu osobního prostoru, i když z trochu jiných důvodů,“ řekla matka jemně. Vrhla významný pohled na diskrétně nenápadného komorníka, který byl zaneprázdněn převážením kufrů a kočičích přepravek z auta za nimi. „Informovala jsem personál o tvých zvláštních požadavcích. Můžeš si být jista, že všichni zde budou plně respektovat vaše soukromí.“

Komorník opět zmizel venku, ale Hugh přesto ztišil hlas. „Oni o nás nevědí. Na panství nejsou žádní měniči. A s tím plesem si nedělejte starosti. Já tam taky nejdu.“

Jeho matka našpulila rty a vypadala mírně roztrpčeně. „Víš, že bych po tobě nikdy nechtěla, aby ses dostal do nepříjemné situace, Hughu. Ale pro tvého otce by hodně znamenalo, kdyby ses alespoň symbolicky na chvíli ukázal.“

Ironicky na ni nakrčil obočí. „Uvědomuješ si, že to je z mého pohledu vynikající důvod, proč se nedostavit?“

„Hughu, jsem si docela jistá, že si musíme promluvit,“ zamumlala Ivy potichu.

„I já začínám mít pocit, že je toho hodně, co ti můj syn zapomněl říct.“ Matka po něm střelila poněkud sardonickým pohledem. „Hope, drahoušku, pojďme tě zabydlet do tvých pokojů. Hughu, myslím, že Ivy by možná vyhovovala čínská ložnice.“

Čínská ložnice byla, jak si s temným pobavením všiml, nejvzdálenějším místem od jeho vlastního apartmá, aniž by se skutečně nacházela za domem ve stájích. Jeho matka dobře vycítila, jak to mezi nimi dvěma vibruje.

Odtáhl matku stranou pod záminkou třídění kufrů. „Nemusíš hlídat mou ctnost,“ zašeptal jí do ucha. „Mám přece jen trochu vůle, víš?“

Její pohled přelétl k Ivy. „Skutečně?“

„Víc, než si dokážeš představit.“ Dotkl se matčina ztuhlého ramene a z celého srdce si přál, aby jeho síly dokázaly zmírnit její úzkost. „Nemusíš se trápit, matko. Neproměním se v otce.“

„O to se nebojím.“ Její výraz byl stejně kontrolovaný jako vždy, ale modré oči prozrazovaly skrytý smutek. „Ale bojím se, že ona by se mohla proměnit ve mě.“