FU - 29. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Zadní blok, horní patro, třetí okno zprava. To jí řekl Chase. Ivy seděla na starém dubu za zdmi věznice a zúžila oči. Navzdory vzdálenosti a stmívajícímu se večeru její bystrý wyvernský zrak snadno rozpoznal správnou celu. Teď už jen musela počkat.

Měla na to jen jednu šanci.

Tahle věznice nepatřila k nejpřísněji střeženým zařízením, ale nepochybovala, že spustí nějaký druh alarmu, jakmile přeletí vysokou betonovou vnější zeď. V nejlepším případě bude mít jen pár minut.

Ale pár minut jí bude bohatě stačit. Stěny bloku cel byly vyztužené ocelí a navržené tak, aby odolaly i drakovi… ale nic nebylo silnější než wyvernská kyselina. Stačil jeden výdech do zamřížovaného okna a byla by uvnitř.

A pak by Hughovi pomohla jediným možným způsobem.

Řekni mi, kde policie drží Gaze, poprosila Chasea. A už mě nikdy nebudeš muset vidět.

Víc se neodvážila vysvětlit. Až ji chytí – a ona bude chycena – nechtěla, aby někdo mohl obvinit měniče pegase, že se s ní spolčil.

Přesto Chase nebyl žádný hlupák. Podle toho, jak se jeho doutnající nepřátelství změnilo v neklid, poznala, že mu došlo, co s těmi informacemi hodlá udělat. Koneckonců už ji považoval za nebezpečnou vražedkyni.

Ale jak doufala, jeho zuřivá loajalita a ochranitelství jí pro jednou pomohly. Chtěl Hughovi pomoci téměř stejně jako ona sama. Když k tomu připočteme, že to zároveň znamenalo, že se jí Chase jednou provždy zbaví, byla to pro něj příliš dobrá nabídka, než aby ji odmítl.

Chase jí řekl, kam má jít. Teď už jen musela počkat na správný okamžik, kdy udeří.

Ano, zasyčela její wyverna v krvelačném souhlasu. Plivni. Udeř. Zabij. Znič všechny hrozby pro našeho druha!

Pro jednou se nepokoušela zadržet vražedné instinkty své šelmy. U kořene hrdla ji pálila kyselina, silnější a koncentrovanější než kdykoli předtím. Jediným činem, jediným plivnutím, navždy umlčí Gaze. Hughovo tajemství bude v bezpečí.

A on bude v bezpečí. Nejen před potenciálními lovci, ale i před mnohem nebezpečnější hrozbou.

Sám před sebou samotným.

Musela být zavřená, aby ho ochránila. Nebyla dost silná na to, aby ho jen dokázala opustit. Navíc tu vždycky bylo riziko, že by ji mohl vystopovat – i po těch hrozných věcech, které mu řekla.

Jediný způsob, jak si být naprosto jistá, že bude v bezpečí, že se nikdy nedostane do kontaktu s jejím jedem, bylo postavit mezi ně neproniknutelné zdi. Zdi, které by ani jeden z nich nedokázal prolomit, i kdyby jeden nebo oba byli v pokušení.

Nebyla by zavřená v příjemném, vzdušném vězení, jako je tohle, otevřené větru a nebi. Ne, byla by zavřená v zařízení s maximální ostrahou, hluboko pod zemí, jako její vlastní matka. Příšery patřily do temných žalářů.

Je mi to líto, Hope.

Ale její sestra teď měla Betty, aby na ni dávala pozor, a Griffa a všechny ostatní přátele. Nikdo z nich ji kvůli chvilce neopatrnosti náhodou do kómatu nedostane. Hope bude lépe bez ní.

Všem bude lépe bez ní.

Za oknem cely se pohnul tmavý obrys. Vystrčila krk a napjatě se snažila prohlédnout soumrak. Musela si být naprosto jistá, že má správný cíl.

Muž v okně otočil hlavu, jeho profil se rýsoval v ostrém světle cely. Na tváři měl něco – něco příliš objemného na to, aby to byly pouhé brýle. Na hlavě měl připevněné jakési hledí, které mu zcela zakrývalo oči.

Tohle mohl mít na sobě jen jeden člověk.

Rozbušilo se jí srdce a roztáhla křídla. Její drápy se napjaly na větvi stromu. Byl čas.

Čas zachránit svého druha.

„IVY!“

Hughův výkřik ji tak šokoval, že se přestala držet větve. Spadla ze stromu ve spršce větviček a prasklých větví, příliš rozrušená na to, aby se ve vzduchu dokázala proměnit a vzlétnout. Zády dopadla na zem s nárazem, který jí vyrazil dech.

S námahou se postavila na nohy právě ve chvíli, kdy před ní dopadla čtyři černá kopyta. Hugh sklouzl z pegasova hřbetu, vlasy a oblečení mu rozcuchal vítr. Vykročil k ní a natáhl ruce.

Ucouvla a nemotorně se vyškrábala dozadu na zadní nohy a klouby křídel s drápy. Zběsile varovně zasyčela.

Hugh se zastavil, ačkoli ruce zůstaly natažené, jako by se snažil uklidnit divokou šelmu. „Vím, co máš v plánu, Ivy. Tohle nemůžeš udělat. Nejsi vrah.“

Z čelistí jí odkapávala kyselina a vypalovala černé kouřící díry v listí. Mýlil se. Byla stvořená k zabíjení, od smrtícího dechu až po jedovatý ocas. Celý život bojovala se svou zrůdnou povahou, ale teď ji konečně chtěla přijmout.

„Vím, že se mě snažíš chránit,“ řekl. Jeho výraz byl pevný a soustředěný, oči upřené na ni, jako by nic jiného na světě neexistovalo. „To, že jsi ochotná to udělat, dokazuje, že jsi mi předtím, v nemocnici, lhala. Říkala jsi, že nechceš být mou družkou, ale oba víme, že to není pravda.“

Ivy, neschopná s ním mluvit myšlenkami, mohla jen kývat hlavou ze strany na stranu v němém popření. Nechtěla být jeho družkou. Přinášela mu jen bolest.

Nikdy nemohla napravit škody, které způsobila, ale mohla alespoň zabránit tomu, aby mu v budoucnu znovu ublížila.

Chase měl stále roztažená křídla s černými pery, která jí blokovala cestu, a dubové větve nad její hlavou jí bránily jednoduše vyskočit do vzduchu. I když byla v letu rychlejší než pegas, on byl na zemi mnohem hbitější. V této podobě by se jí přes něj nikdy nepodařilo dostat.

Proměnila se. Ve chvíli, kdy byla zpátky ve své lidské podobě, se pokusila kolem Hugha proběhnout, ale on byl rychlejší. Musela uskočit dozadu, aby se ho nedotkla.

„Prosím, Hughu.“ Kroužila kolem a snažila se ho i Chase ostražitě sledovat. „Nech mě jít.“

„Ne.“ Měl široce rozpažené ruce, připravené ji chytit, kdyby se pokusila utéct. „Tohle nemůžeš udělat, Ivy. A ani to nemusíš dělat.“

„Musím!“ Škubla si rukavicemi a nedbale je hodila na zem. Zvedla ruce, ne proto, aby se vzdala, ale aby mu ukázala jed, který se jí řinul po kůži. „Teď mi jdi z cesty, nebo!“

Znovu vykročil vpřed. „Neublížíš mi.“

„Ublížím!“ vykřikla a hlas se jí zlomil zoufalstvím. „Jestli mi to nedovolíš, ublížím ti, Hughu! Dřív nebo později uklouznu nebo podlehnu pokušení a dotknu se tě!“

„Dobře,“ řekl tiše. „Protože můžeš. Můžeme se dotknout.“

„To nevíš!“

„Cítím to.“ Dotkl se jeho srdce. „Přímo tady.“

Popíravě zavrtěla hlavou. „Ty to nevíš. Nemůžeš. Nejsi měnič, nemáš vnitřní zvíře…“

„Nepotřebuju zvíře, abych věděl, že tě miluju.“ Jeho ústa se zkroutila úsměvem. „A abych věděl, že mě miluješ ty, i když se to snažíš popírat. Věř té lásce, Ivy. Věř sama sobě.“

„V tom není problém!“ Klopýtla dozadu, ruce stále obranně zvednuté. „Já nevěřím svému zvířeti!“

Ne, řekla nečekaně její wyverna. Nevěříš mi.

Ještě nikdy předtím neslyšela své vnitřní zvíře mluvit o sobě v jednotném čísle. Vždycky, vždycky říkalo my nebo nás. Ale teď měla pocit, že se od ní odtahuje. Všudypřítomné hořící jádro vzteku na dně její duše se vytratilo do prázdna.

Vždycky tě budu chránit, řekla jí wyverna. Její mentální slova přicházela pomalu, přerývaně, jako by jí připadalo nepřirozené mluvit o nich dvou jako o oddělených bytostech. Ale teď se musíš přestat bát. Ubližuješ našemu pravému druhovi.

Téměř ji viděla stát za Hughem. Dívala se na ni a vypadala vyděšeně, jako by i ona cítila, jak se nad ní uzavírá stín smaragdových křídel.

Důvěřuje nám, řekla její wyverna velmi jemně. Důvěřuj mu na oplátku. Nikdy nám neublíží. Vždycky si nás bude vážit, vždycky nás bude bránit, jako si my vážíme jeho a jak ho budeme bránit. Už se nemusíš bát.

V podivném tichu po prohlášení její wyverny konečně cítila to, co její hněv vždy maskoval. Její vlastní hluboký a strašlivý strach.

Ne strach z toho, že ublíží ostatním, ale strach z toho, že ublíží jí samotné.

Pustit si jiné lidi k tělu, pustit je dovnitř, znamenalo, že by ti mohli ublížit. V hloubi duše si chtěla držet svět od těla, nikdy nebýt zranitelná. Její wyverna se ji jen snažila chránit.

Ale ona nepotřebovala být chráněna před Hughem.

Stále stál před ní, hlavu nakloněnou a mírně zamračenou tvář, jako by se snažil zachytit rozhovor svým sluchem. Oči se mu trochu rozšířily, když vykročila vpřed, ale neucukl. Udržel její pohled a v tom jeho nebylo nic než láska a víra.

Pustila se strachu… a vzala ho za ruku.

Jeho prsty se složily na jejích, teplé a silné. Usmál se na ni.

„Pojďme domů,“ řekl.