FU - 27. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Ivy vyšla z oddělení urgentní péče a našla Hugha sedět samotného v čekárně s hlavou v dlaních. Když vstoupila, vyskočil, tvář měl bledou a všechny svaly napjaté.

„Je…?“ Nechal větu viset ve vzduchu a vypadal téměř nemocný obavami.

„Bude v pořádku,“ řekla a její vlastní sevřená hruď se trochu uvolnila při pohledu na úlevu, která se mu rozlila po tváři. „Pořád je v bezvědomí, ale už zase dýchá sama. Nechala jsem Betty, aby na ni dohlédla. Dá nám vědět, až se probudí.“

Na okamžik zavřel oči a jeho rty se bezhlesně pohybovaly v modlitbě. Pak se jeho výraz stáhl, úleva se změnila v sebeobviňování. Znovu klesl na plastovou židli.

„Zranila se kvůli mně. Kvůli mé neopatrnosti.“ Opřel si čelo o zaťaté pěsti, lokty zapřené o kolena. „Nemohl jsem ani udělat nic, abych jí pomohl.“

Nic z toho nebyla pravda. Byla to Ivyina chyba, její vlastní neopatrnost, která její sestru málem zabila. Hugh zachránil Hope život tím, že jí do příjezdu záchranky poskytoval umělé dýchání.

Bolelo ji říct mu to. Chtěla ho zahrnout slovy lásky, obejmout ho hlasem, protože rukama to nedokázala. Sejmout z něj břemeno viny, které se mu svezlo na ramena.

Ale neudělala to.

Našeho druha to bolí! Její wyverna do ní strčila a pobídla ji dopředu. Potřebuje nás, hned!

Byla to ta nejtěžší věc, jakou kdy udělala, ale zastavila se, i když každý její instinkt křičel, aby šla k němu. Bez ohledu na to, jak moc ho chtěla utěšit a být utěšena na oplátku, nemohla.

Jestli ho měla později zachránit před ještě větší bolestí… nemohla mu teď ulehčit jeho trápení.

Ve skutečnosti ji musela ještě zhoršit.

NE! Její wyverna se v mysli vztyčila a plivla kyselinu. Je to náš druh! Nikdy mu nemůžeme ublížit!

Ignorovala své rozrušené zvíře. „Hughu, tohle se nemělo stát. Nestalo by se to, kdybys měl stále svého jednorožce.“

Trhl sebou, jako by mu dala facku. „Myslíš, že to nevím?“

„Myslím, že se zoufale snažíš předstírat, že se nic nezměnilo. Ale změnilo, Hughu.“

„Já vím. Já to vím, Ivy. Snažím se zlepšit.“

„Ale nesnažíš. Nebudeš už léčit. V takovém stavu, jak jsi na tom teď, tak takový budeš vždycky. A já se s tím nedokážu vyrovnat.“

Konečně pochopila, proč ji všichni ostatní hasiči z týmu Alfa odmítli, proč nesnesli, aby byla v jedné místnosti s jejich družkami. Protože teď, když nebyl imunní vůči jejímu jedu, se cítila úplně stejně. Nedokázala snést, aby byl její druh ve stejné místnosti jako ona.

Dokonce i teď ji vědomí smrtícího jedu, který jí potřísnil dlaně, nutilo vyběhnout ze dveří. Už jen její přítomnost ohrožovala jejího druha.

To by žádný měnič nesnesl.

Hugh na ni nehybně zíral. Z tváře se mu vytratila veškerá barva. „Ivy, co to říkáš?“

„Tohle už nemůžu znovu přežít.“ Gestem se rozhlédla po čekárně pohotovosti. „Nemůžu se pořád jen hlídat a dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo.“

Zahanbeně sklopil pohled. Podvědomě si třel pravý biceps obvyklým gestem a ona věděla, že myslí na mrtvé listy, které tam měl vytetované. Myslel na to, jak blízko byl k tomu, aby si na kůži nechal vytetovat další selhání.

„Je mi to líto,“ řekl tiše. „Ne že by na tom záleželo. Jestli… jestli už mě nechceš mít u Hope, můžete se odstěhovat. Mohl bych se postarat o to, abych tě vídal jen o samotě, když ona nebude poblíž.“

„Nejde jen o Hope. Jde o tebe, Hughu.“ Zhluboka se nadechla a řekla mu pravdu. „Strašně se bojím, že ti ublížím. Je to jediné, na co dokážu myslet, každou vteřinu, kdy jsme spolu. A já už takhle nemůžu dál žít.“

„Ale to nemusíš!“ Vystřelil na nohy, stejně zuřivý a zoufalý jako její wyverna. „Hope mi vyprávěla o tvé matce, jak si myslela, že nebude jedovatá v blízkosti svého pravého druha. Co když je to pravda? Co když mi nemůžeš ublížit?“

„Ale já jsem ti ublížila, Hughu!“ Jak ho vůbec mohlo napadnout, že se bude držet téhle falešné naděje? „Vzala jsem ti jednorožce! Tvůj otec se zmýlil a ty teď chceš věřit mé matce, ženě, která je ve vězení za vraždu? Copak jsme se už nenaučili, že být opravdovými druhy není nějaká kouzelná úniková klauzule, která všechno vyřeší?“

Na vteřinu zaváhal, hořká pravda těch slov ho zjevně zasáhla. Pak tvrdošíjně zavrtěl hlavou.

„Musíme to alespoň zkusit. A tohle je ideální příležitost, když jsme v nemocnici, takže kdyby se něco pokazilo, pomoc je na dosah ruky.“ Udělal krok směrem k ní a natáhl k ní ruku. „Prosím, Ivy, musíme…“

„Nedotýkej se mě!“

Při jejím výkřiku ztuhl. Odskočila od něj a přitiskla se zády ke vzdálené stěně. Potila se, hrůza z toho, že mu ublíží, jí zkrápěla kůži jedem. Musela mu zabránit, aby to zkusil znovu.

„Nechci, aby ses mě dotýkal,“ zalhala.

Kdyby byl ještě měnič, nikdy by jí to neprošlo. V duši by vycítil pravdu, cítil by, jak každá její část volá touhou po jeho dotyku.

Ale on už nebyl měnič.

Fyzicky se zapotácel, jako by mu ta slova vyrazila veškerý dech. Koleny narazil na jednu ze židlí a zhroutil se do ní.

Mluvila dál, i když se jí wyverna drápala do mysli a snažila se ji umlčet. „Musel sis všimnout, jak se na tebe teď každý měnič dívá, Hughu. Jak na tebe reagují. Já jsem měnič. Co si myslíš, že vidím, když se na tebe dívám?“

Hrdlo se mu křečovitě sevřelo. Zíral na ni, jako by se najednou změnila v cizího člověka.

„Vidí jen to, co mi chybí,“ řekl nakonec. „Ale já jsem doufal, že ty vidíš to, co mi zbývá.“

Život ji naučil, jak skrývat své pocity. Každou brutální lekci teď využila k tomu, aby si na obličeji udržela tvrdou, nepoddajnou masku.

„To nestačí,“ řekla.

Viděla ho zkrvaveného a potácejícího se, jak mu z poraněného rohu utíká světlo. Viděla ho, jak se svíjí a snaží se uzavřít před světem. Viděla, jak mu za očima umírá jednorožec.

Nic z toho se ale nedalo srovnat s tím, jak se tvářil teď.

„Už s tebou nemůžu být,“ řekla, což byla pravda. Zrůda jako ona si nezasloužila muže jako on. „Musíš mě osvobodit.“

Jeho tvář na vteřinu ochabla – ale pak jeho oči znovu zaostřily. Bylo to poprvé od chvíle, kdy přišel o svého jednorožce, co ho viděla, jak se vytrhl z toho podivného, prázdného stavu. Zatnul jednu pěst, nehty se mu zaryly do dlaně, jako by se snažil fyzicky udržet přítomný okamžik.

„Ale my jsme druhové,“ řekl. „Na tom se nic nezmění.“

„Ash může. Řekl mi, že může spálit spojení mezi námi. Ani si nebudeš pamatovat, že kdy existovalo.“

„Ty to chceš?“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Ano,“ řekla, i když její wyverna zavyla ne, ne! „Slib mi, že to Ashovi dovolíš, Hughu.“

Pomalu sklonil hlavu. Neřekl ano… ale neřekl ani ne.

„Už jdu.“ Musela odejít, hned teď, jinak by to už nevydržela a všechno by prasklo a všechno by se zhatilo. „Prosím, dovol Ashovi, aby ti pomohl. Netrap se zbytečně.“

Promluvil právě ve chvíli, kdy vycházela ze dveří. „Kam jdeš?“

„K jedinému člověku, který mi může pomoci.“ Stála k němu zády, aby neviděl prozrazující slzy, které jí tekly po tváři. „Sbohem, Hughu.“