FCI - 3. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

„Hněv Fasadu“, vlajková loď válečného velitele Kilaka Hanada,
Fasad Cluster

„Tati, tati, chyť nás!“ Kil s Lakorem se ke mě hnali skrz celou bojovou arénu. „Vyhráli jsme! Jsme nejlepší!“

„Jste mojí chrabří bojovníci!“, vykřikl jsem a natáhl jsem k nim ruce. Chytil jsem je, posadil si každého na jednu ruku a točil se s nimi dokolečka.

„Tati, výš“, volal Kil a objal mě rukou kolem krku.

„Rychleji, tati, ještě rychleji!“ Lakor mi svíral paži. Nevážili skoro nic, v mých svalnatých válečnických pažích byli tak malincí.

„Už nikdy vás nepustím.“ Zatočil jsem se. Výskali radostí a já se smál s nimi. Točil jsem se rychleji, nemohl jsem přestat.

„Tati, rychleji!, dožadoval se Kil.

„Jsi příliš pomalý, tati. Rychleji!“ Lakor se smál jako blázínek.

U Moca, jaké šílenství se to zmocnilo mých synů? Motala se mi hlava. „Ne, zastavme se!“, rozkázal jsem, ale tělo mi odmítlo poslušnost.

„Ne! Chceme pokračovat!“, křičeli. Otáčel jsem se stále rychleji. Lapal jsem po dechu, bolely mě svaly. Zavřel jsem oči a bojoval o to, abych se zastavil, ale kontrolu nad mým tělem měly děti.

„Rychleji, tati, rychleji!“

„Ne, to už stačí. Musíme přestat!“ Hleděl jsem na jejich šťastné tvářičky před ubíhajícím pozadím. „Přestaneme, už stačí!“

„Ne, tati, my chceme ještě rychleji!“ Mé tělo poslechlo. Teď jsem se motal jako člun, řítící se bez kontroly do atmosféry planety. „Kile, Lakora, zastavíme“, vyjekl jsem.

„Tak se pusť, tati, pusť nás!“

„Ne, to nejde! Nemohu vás pustit!“, chtěl jsem křičet, ale nedostávalo se mi vzduchu. Zoufale jsem bojoval, abych je udržel. Musí se mi to podařit!

„Pusť nás, tati!“ Vší silou jsem je držel. Ale ruce mě neposlouchaly. Pustil jsem je. Nemohl jsem nic dělat. Otáčel jsem se a otáčel a viděl, jak Kil s Lakorem širokým obloukem odlétají.

„To je legrace!“ Jako létající ryby mávali pažemi, až současně dopadli na tvrdé kamenné platformy.

„Ne, ne, prosím, ne!“ Znovu jsem mohl dýchat a tak jsem křičel z plných plic. Stále jsem se otáčel. Bezmocně jsem následoval pohyby svého těla. Pokusil jsem se zavřít oči, ale nemohl jsem odvrátit pohled. Viděl jsem, jak Kil s Lakorem dopadli na černý kámen. Jako zrcadlo se rozprskli na nespočet malých rudých střepů. V uších mi zněl děsivý zvuk tříštěného skla.

„Kile, Lakora, ne, ne, ne, ne.“ Mé zoufalé vytí mě ohlušovalo. Střípky se rozdělily, rozběhly se arénou směrem ke mě a srazily mě s křikem na zem. Celou svou vahou jsem dopadl na rudé střepy. Poskočily do výšky a zasypaly mě.

„Kile, Lakore!“, bezmocně jsem šmátral kolem sebe. Pod mými prsty se střepy rozpadly na prach. Rukama jsem hrabal v rudém prachu. Byl všude. Vdechl jsem ho a zakašlal. Když jsem v ústech a v žaludku ucítil chuť krve, zmocnila se mě hrůza. Krev mých synů.

„Och, Velká Bohyně, pomoz mi!“ Krvavý prach mi pronikl do očí a ty začaly okamžitě slzet. „Kile, Lakore, ne, to není možné“, sténal jsem a šmátral rukama v rudém prachu. Něco jsem přece musel najít nebo udělat.

„Jsem Kilak Hanada, válečný velitel mocného Fasad Cluster. Není nic, co bych nedokázal! Jsem Kilak Hanada, válečný velitel mocného Fasad Cluster!“, zuřil jsem proti osudu, který jsem nedokázal akceptovat.

Zuřivost mě probudila, tvář jsem měl zmáčenou slzami. Ležel jsem na zádech a lapal po dechu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Pod sebou jsem cítil energetické pole, na kterém jsem odpočíval. V setmělé kajutě jsem uviděl displej velitelského pultu, který mi zprostředkovával stav můstku. Žádné události. Bylo uprostřed odpočinkového cyklu. Po nějaké době jsem našel sílu zvednout se z energetického pole. Vešel jsem do očistné kabinky. Čerstvě umytý jsem se vrátil do kabiny. Měl bych si zase lehnout? Krátce jsem pohlédl na odpočinkovou zónu, sledoval, jak generátor vytváří silové pole. Teď mělo velikost průměrného Fasada, ale mohlo se zvětšit podle libosti. Rozhodl jsem se, že zkusím znovu usnout. Než jsem ale došel k poli, přitiskl jsem k sobě oba plyšové Politas. Od Kilovy a Lakorovy smrti jsem je měl pořád ve své blízkosti. Hladil jsem je a zíral průzorem nade mnou do nekonečného vesmíru.

V dáli se otáčely jasné spirály sousedních galaxií. Ten pohled už byl stejně důvěrně známý jako vlastnosti a tvar těch plyšáků. Koneckonců to tu venku hlídala velká část flotily pod mým velením už roky.

Jako válečný velitel jsem naše jednotky od začátku války před patnácti roky zněkolikanásobil. Flotila a planetární obranné systémy narostly do neuvěřitelných čísel. Všude se pohybovaly průzkumné lodě. Na můj rozkaz jsme vyslali sondy dokonce až ke vzdáleným galaxiím. Pod ochranu a vládu Fasadu se uchýlilo mnoho národů. Původně čítal náš svaz asi třetinu galaxie, ale teď představovalo naše výsostné území celé galaktické teritorium. Z toho důvodu už se naší galaxii říkalo prostě jen Fasad Cluster. Se značným úsilím spojil můj otec a jeho následník trůnu, můj mladší bratr Lator, rozličné národy do jednoho impéria. Každá společnost zůstala suverénní, ale do centrální Rady vysílala svého reprezentanta. Jedním z nejdůležitějších úkolů Rady bylo financování armády. Každý členský svět musel přispět, ale největší tíha spočívala na nás Hanady. Měli jsme monopol na Irdum, což z nás dělalo nejbohatší a nejmocnější rodinu v naší galaxii. Těžba a obchod s minerálem kovu Irdum zajišťoval nejen bohatství rodiny a říše. Také představoval důležitý článek pro obranu, protože mnoho našich lodí bylo vyrobeno převážně z Irdia.

Jediná oblast, která byla centrálně organizována a spravována, byla armáda – má odpovědnost a současně jediný důvod mé existence. Tváří v tvář nepřátelské hrozbě národy kooperovaly.

Nejrůznější typy lodí z různých flotil, většina na různé technické úrovni, jsem spojil do jedné útočné flotily. Všechny jednotky, od nejmenšího tažného člunu až po vesmírné válečné lodě, byly sehrané jako dobře naolejovaný stroj.

Infrastruktura byla jasná: opravárenské doky, stanoviště, základny, rekrutování a trénink. Neomezoval jsem se jen na vesmír. Pozemní jednotky a infanterie jsem nechal vybavit stejně jako flotilu nejlepší a nejnovější technologií. Nyní mohu bez nadsázky prohlásit: „Flotila a armáda pracují jako dokonalý pohonný systém.“

Letka obrovských válečných lodí byla mou největší pýchou. Tonáž a výzbroj převyšovaly dokonce i ničitele planet Onikadů.

„Onikadi“ – tak jsme začali říkat nepříteli s ohledem na tvar jejich lodí. Dokud se jejich loď neroztáhla a nevytvořila kolem planety smrtící prstenec, který proměnil živoucí planetu v pustinu, jak jsme se bolestně naučili. Z první z flotily velkých vesmírných válečných lodí jsem si udělal vlajkovou loď a pojmenoval ji „Hněv Fasadu“. Zatím ji překonal pouze „Démon“, první z našich planetoidů, který kdy opustil naše doky. Brzy ho bude následovat „Mocův meč“ a „Hrdost Fasadu“.

Po prvním útoku Onikadů na Herion III jim padlo za oběť ještě dalších šest planet. Spojením flotil se podařilo dalšímu pronikání nepřítele zabránit. Ale nejvíc jsem si dělal starosti o stav našich znalostí. Bohužel jsme toho věděli o Onikadech velmi málo. Neměli jsme informace ani o místu jejich původu, ani o detailech jejich technologií. Mou nejvyšší prioritou bylo nyní rozšiřování naší tajné služby. Armáda sice zabezpečovala většinu našeho imperiálního výsostného teritoria díky průzkumným a hlídkovým letům, ale pokrýt celou oblast nebylo možné. Po jejich lokalizaci jsme byli schopni sledovat pohyby nepřítele, ale Onikadi se vynořovali z prostoru z ničeho nic. Protože vysílání sond do sousedních galaxií nemělo žádný úspěch, domníváme se, že pocházejí z mnohem větší dálky, možná dokonce z jiné dimenze. Ani jedna ze stran neměla v současné době výhodu. Ta hrozná válka se teď zakousla.

Často jsem ležel, podobně jako teď, a sledoval hvězdy. Hlava mě bolela, jak urputně jsem hledal řešení jak válku ukončit. Najednou zapípal komunikátor.

„Veliteli, útok Onikadů. Obdrželi jsme volání o pomoc z Grunily!“

Vyskočil jsem. „Grunila!?! Okamžitě nastavte kurs, nejvyšší rychlost a rozešlete zprávu všem lodím!“

„Na té planetě se nachází budoucnost rodu Hanada“, pomyslel jsem si. „Můj bratr Lator a jeho rodina.“

„Bože, pomoz nám“, modlil jsem se, když jsem si navlékal uniformu.