FU - 18. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Lže,“ řekl okamžitě Hugh.

Nemyslel si, že by svého otce mohl nenávidět ještě víc. Mýlil se.

Takhle brutálně vzbudit v Ivy naději, a to všechno ve snaze, že ji přiměje, aby si vzala jeho jednorožce… to bylo i na jeho otce víc než kruté.

„Nemyslím si, že ano, Hughu.“ Zkroutila ruce v rukavicích a zbledla v obličeji.

Celý den byla vyhýbavá a nervózní, ale on to přičítal obavám z večerního plesu. Věděl, jak moc se bojí davů. Ale teď bylo jasné, že jí vrtá hlavou něco jiného. Něco mnohem horšího.

„Tvůj otec mi dnes odpoledne ukázal nějaké dokumenty z vašeho rodinného archivu, zatímco ty jsi byl zaneprázdněný léčením Hope,“ pokračovala. „Věci z doby třetího hraběte. Soukromé milostné dopisy, oslovení jeho ženy, že je jeho družka. A jeden jediný dopis od přítele, ve kterém mu děkuje za uzdravení příbuzného. Napsaný tři roky poté, co se hrabě oženil. Tvůj otec má písemné důkazy, které podporují jeho teorii.“

„Lže!“ Zaťal pěsti, jako by mohl fyzicky bojovat s falešnou nadějí, která se mu zrádně zrodila v hlavě. „Je to trik. Jsou to padělky. Není to pravda. Nemůže to být pravda. Chce jen dědice pro svůj drahocenný majetek. Řekl by cokoli, aby mě přiměl k tomu, abych mu ho poskytl.“

„Hughu, on…“ Odmlčela se, jako by si rozmyslela, co chce říct. „To je jedno. Podívej, zapomeň na chvíli na svého otce. Co říká tvůj jednorožec?“

Nechtěl obrátit pozornost dovnitř, protože se bál, co by tam mohl najít. Zhluboka se nadechl, a přesto se k tomu přinutil.

Tak co?, zeptal se svého vnitřního zvířete.

Jeho safírové oči byly jako vždy vyrovnané. Je to naše družka. My jsme její druh.

„Ty hajzlovská bestie, to není odpověď!“ Uvědomil si, že ta slova zařval nahlas, a přinutil se zmírnit hlas. „Takže se mučíme zbytečně? Je pravda, že bys nebyl zničen, kdybychom se spářili? Že bych stále dokázal uzdravovat?“

Velká hlava se sklonila. Světlo z jejího rohu trochu pohaslo, jako když mrak přechází přes měsíc.

Nevím, řekl jeho jednorožec tiše. Vím jen, že je to naše družka. Na ničem jiném nezáleží.

„To ano!“ Nedokázal potlačit svou frustraci, udeřil pěstí do zdi a prorazil díru do omítky ozdobného panelu. „Zatraceně!“

„Beru to tak, že to nebyl produktivní rozhovor,“ řekla.

Zatřásl rukou, až ho píchlo v kloubech. „Moje matka bude kvůli té liště zatraceně zuřit,“ zamumlal. „Dělníci, kteří umí opravit omítku z osmnáctého století, jsou vzácní stejně jako jednorožci.“

S povzdechem se posadil na postel vedle ní, než poškodí další nenahraditelný muzeální exponát. „Moje zvíře je zatraceně k ničemu. Jako obvykle. Co na to říká tvá wyverna?“

Zmlkla a její zelený pohled se soustředil dovnitř. Její rty se na okamžik bezhlesně pohnuly.

„Že ti nikdy neublížíme. Protože jsi náš druh.“ Zatvářila se a nakrčila nos. „Ale tohle je zvíře, které chce nadýchat kyselinu nad lidmi, kteří mi na autobusové zastávce vlezou pod kola Hope, takže bych na dobrou radu nespoléhala.“

„Takže jsme zase tam, kde jsme začali. Máme jen otcovo slovo. A můžu ti říct, jakou má cenu.“ Pevně si přitiskl paty dlaní na spánky a snažil se ovládnout zmatek v mysli. „Nemůžu to riskovat, Ivy. Prostě nemůžu. Jestli se mýlí – jestli lže – ztratil bych všechno. Přišli bychom o všechno.“

„Já vím.“ Zadívala se na svá kolena. „Nebyla jsem si jistá, jestli ti to mám vůbec říct. Ale nechtěla jsem, aby mezi námi byla nějaká tajemství. Je mi to líto.“

Jeho hněv vyprchal při pohledu na lítost v jejím výrazu. Položil jí ruku kolem napjatých, shrbených ramen a přitáhl si ji k sobě.

„Ne, mě je mi to líto,“ řekl. „Udělala jsi dobře, že jsi mi to řekla. Ani já už nechci, aby mezi námi byla nějaká tajemství. Už nikdy víc.“

Opřela se o jeho bok, tvář obrácenou do prohlubně jeho ramene. Její ruce se ovinuly kolem jeho pasu a držely se ho se zoufalou dravostí. On sám zabořil obličej do jejích vlasů. Jako vždy mu její bouřková vůně rozproudila touhu v krvi.

Jak snadné by bylo přitáhnout si ji na klín. Cítit její sladké teplo, jak ho objímá, měkká stehna ovinutá přes jeho boky. Přitisknout se a sáhnout si níž, sledovat lákavé křivky jejího krku. Rozepnout jí vršek a ztratit se v opojných křivkách jejích bujných ňader, při každém olíznutí a sání z jejích úst vyloudit beze slov zvuky rozkoše…

Se zvukem, který byl napůl povzdechem, napůl vzlykem, se od něj odtáhla. Její zarudlá tvář prozrazovala, že i ona měla podobné myšlenky.

„Promiň,“ řekla a prudce se zvedla z postele. „Nemůžu – není pro mě bezpečné být tak blízko tebe. Dnes večer to nemám pod kontrolou. Vím, že máš pravdu, nemůžeme to riskovat, ale nemůžu si pomoct, abych na to nemyslela.“

Věděl, co má na mysli. Jeho vlastní hlava byla rozbouřeným vírem emocí. Vztek a touha, strach a hořký vztek, a skrz to všechno se stále vinula hloupá, hloupá nitka naděje. I teď, když se na ni díval, mu jakýsi zrádný koutek mysli stále našeptával, co kdyby, co kdyby…

Škubla rameny, jako by se fyzicky chtěla zbavit nějaké nechtěné myšlenky. „Myslím, že potřebuju na čerstvý vzduch a zchladit se. Už je to nějaká doba, co jsem se proměnila, a to mě vždycky vyvede z míry. Nevadí, když půjdu na chvíli ven?“

„To je dobrý nápad.“ Pokusil se o úsměv. „Možná si půjdu taky zaběhat.“

„Hm.“ U okna zaváhala. „Nechci znít paranoidně, ale nevadilo by ti počkat, než se vrátím? Má hloupá wyverna je neklidná, že Hope zůstane bez dozoru, a dnes večer bude v domě spousta cizích lidí. Myslím, že si potřebuju pořádně protáhnout křídla, abych si vyčistila hlavu, a to nemůžu, když se mě moje dračice bude neustále snažit přitáhnout zpátky sem.“

Vypadala tak malá, odvážná a osamělá, v siluetě proti tmavnoucímu soumraku. Ze všeho nejvíc se mu chtělo jít k ní a obejmout ji. Ukázat jí, že není sama. Že nemusí být statečná. Že se o ni postará, a to ve všech směrech, které bude potřebovat.

Ale nemohl.

„Samozřejmě, že budu na Hope dohlížet,“ řekl. „Ale tady je opravdu v bezpečí, víš. Stráže kolem areálu jsou jako neviditelné zdi. Dokonce ani létající měnič nemůže vstoupit na pozemek bez svolení někoho z rodiny.“

Mezi obočím se jí objevila ustaraná vráska. „Ehm, já mám přece tvé svolení chodit dovnitř i ven, ne?“

„Nepotřebuješ ho,“ řekl. „Jsi přece rodina.“

***

Ivy se vznesla na smaragdových křídlech nad zimou ošlehaný les. Věci se jí vždycky zdály jednodušší, když byla zahalená do šupin, sama a volná na obloze. Studený vítr jí z mysli vymetl pavučiny lidských myšlenek a zanechal jen jasné, ostré touhy wyverny.

Snesla se nízko nad les a její bystré oči rozeznávaly přes bezlisté koruny stromů slabé stopy jeleních stop. Drápy se jí napjaly a ústa jí v očekávání zaplavily kyselé sliny. Celý život prožila ve městech, a tak nikdy neměla příležitost uspokojit své dravčí instinkty.

Ne. Malá, stále ještě lidská část jejího já ji tahala za vědomí, jako když jezdec tahá za otěže. Takhle ne. Nenechám tě pytlačit hraběcí jeleny.

Podrážděně zavrčela, ale nechala se odradit od lovu. Rozlehlé trávníky před jejich doupětem přece jen nabízely snadnější lov než spletité lesy.

A skutečně, blížilo se k ní celé stádo tvorů, kteří se po štěrkové cestě hloupě drželi za nosem. Jejich jasné, upřené oči z nich činily snadný cíl. Nebylo z nich cítit maso, ale jejich řev byl nepříjemný a navíc byli na jejím území. Zvedla hrdlo, a připravila se, aby se na vetřelce vrhla a zasypala je smrtí.

NE. Znovu ji ta dráždivá část jejího já donutila odejít. Proboha, vždyť to jsou hosté, kteří přicházejí na ples! Ani ty je nemůžeš zabít a sníst!

Bojovala, ale její druhé já bylo příliš silné. Byla nucena vznést se vzhůru a přerušit střemhlavý let. Sykala vztekem, spirálovitě se vznášela nad areálem a sledovala, jak se troubící bestie plazí do přední části doupěte a vypuzují ze svých útrob malé dvounohé tvary.

Lidé. Podivní lidé.

Lidem se nedalo věřit. Dokonce i ti, kteří se o vás měli starat, se dokázali mezi jedním a druhým nádechem změnit ve zlé a chladné. Museli jste být stále ve střehu, vždy připraveni bránit to, co vám patřilo.

Všechny instinkty ji nabádaly, aby ty cizince zničila. Byli příliš blízko jejím pokladům.

Je tam Hugh, připomněla jí její lidská část. Bude Hope hlídat.

Její štětinaté ostny se trochu uklidnily. Její druh byl mocný. Ani šelmy s planoucíma očima by se nevyrovnaly jeho žhnoucímu hněvu. Ano, mohla mu důvěřovat, že bude bránit doupě v její nepřítomnosti.

Spokojeně stáhla křídla dolů a její elegantní postava rozčísla vzduch. Bude lovit. Vrátí se s kyprou kořistí a vybranými sousty nakrmí svého druha.

Hugh je vegetarián, mumlalo její druhé já na dně mysli. Co chceš dělat, ulovit a zabít salát?

Ale její druhá polovička už jí alespoň nepřistřihovala křídla. Vznášela se dál a užívala si ledový závan nočního vzduchu. Vítr na tomto novém území byl náročný a díky kopcům pod ním nepředvídatelný. Cloumal s ní a hravě škubal její štíhlou postavou. Daleko zajímavější než hustý, plochý vzduch nad lidskými městy.

Zahlédla vysokou kamennou zeď, která vyznačovala hranici panství, a sklonila křídla, aby zeď sledovala. Nejlepší bude zůstat na území svého druha, dokud se nedozví, kdo ovládá pozemky za ním.

I když, pomyslela si, ani ten nejsilnější drak by se nedokázal postavit společné síle jí a jejího druha. Společně by toto velké území ještě více rozšířili. Budou si nárokovat dostatečně velké loviště, aby uživili celé generace svých potomků…

Její pozornost upoutalo zvláštní světlo, které přerušilo její snění. Vznášela se na větru a zaostřila zrak.

Nebyla jediným tvorem, který se dnes v noci pohyboval po hranicích. Podél vnějšího okraje zdi pobíhala smečka zavalitých černých tvarů, které se občas zastavily, aby ji očichaly a škrábali do ní drápy. Ačkoli byli čtyřnozí, nebyli to tlustí jeleni ani šťavnatí kanci.

Byli to dravci.

Mihotavé světlo, které upoutalo její pozornost, jim svítilo z otevřených čelistí a podsvětlovalo zákeřné tesáky. Jejich rudé oči zářily ve tmě jasně jako plameny.

Pekelní psi!

Její lidská polovina byla najednou ve střehu a znovu převzala kontrolu nad jejich společným tělem. Její vlastní instinkty ji vyzývaly, aby se vrhla dolů a skoncovala s mnohem menšími dravci, ale její druhé já je udržovalo vysoko na obloze, neviditelné na pozadí rozptýlených mraků.

Smečka dole si zřejmě nevšimla, že se jim nad hlavami vznáší zkáza. Stále sledovali stěnu a pokřikovali na sebe. Zdálo se, že zkoušejí hranici a hledají skulinu kudy proniknout dovnitř.

Co tady dělají? Její lidské rozrušení způsobilo, že se jejich ocas prohnul a v žihadle na jeho špičce se shromáždil nejsmrtelnější jed. Jsou to Gazeovi lidé?

Jeden z pekelných psů zaváhal a naklonil čumák vzhůru. Napjala se – ale pes nepropukl v plnohodnotné vytí na poplach, jak by to jistě udělal, kdyby zachytil její pach. Místo toho zaštěkal a přitáhl pozornost svých druhů ze smečky. Přerušili běh po hranici, chvíli se mleli a funěli, jako by se mezi sebou radili.

Pak se jako jeden muž otočili ocasem. Smečka zamířila pryč z území a zmizela v lese.

Nikdo z nich však nevzhlédl nahoru. A ona stále mohla sledovat světla jejich očí, které prosvítaly skrz koruny bez listí.

Začala je následovat, ale její druhé já jí škublo zpět jako obojek kolem krku. Vzpouzela se a ve vzduchu se přetočila, bojovala sama se sebou. Jedna její část chtěla letět zpátky do doupěte, aby varovala svého druha, a řekla mu, co viděla. Druhá část chtěla vetřelce ulovit a potrestat je za to, že se odvážili napadnout její území.

Něco napůl zapomenutého ji polechtalo vzadu v mysli jako zbloudilé pírko. Něco, co její sestra, její poklad, kdysi řekla o pekelných psech. O tom, že se nechávají vidět, jen když chtějí být viděni…

Ale ti dole nebyli neviditelní. Proč by se schovávali, když ani nevěděli, že je někdo pronásleduje? Možná se jen unavili a vraceli se do svého doupěte. Nebo je možná přivolal zpět jejich rudooký alfa.

Kdyby je teď sledovala, mohli by ji dovést přímo k němu.

Tato myšlenka vyřešila její rozpolcenou mysl. Roztáhla křídla a zachytila proud vzduchu, aby mohla v tichosti sledovat prchající smečku, aniž by jen mávnutím prozradila svou přítomnost.

Můj druhu!, zavolala v duchu a doufala, že se dostane k němu. Druhu, nepřátelé jsou blízko! Buď ostražitý, buď ve střehu!

Neměla pocit, že by ji slyšel. Byl příliš daleko a pouto mezi nimi bylo příliš slabé.

Sevřela čelisti a otráveně zavrčela. Proč se ještě nespářili? Kdyby byli plně spojeni, dokázala by se k němu dostat stejně snadno, jako kdyby jí letěl na špičce křídel.

Teď nebyl čas na výčitky. Všechnu svou chytrost a soustředění potřebovala k lovu.

Tiše a smrtelně nebezpečně sledovala smečku… a vůbec jí nenapadlo, jestli ji někdo jen nechce odlákat.

***

Smích stoupající z tanečního sálu se mu zabodával do hlavy jako nože. Jeho jednorožec nastražil uši a vyhýbal se skupinkám vzrušených, štěbetajících hostů, kteří se hemžili na chodbách. Jejich vitální aury byly pro jeho šestý smysl až zákeřně zraňující.

Hugh zatnul zuby a nedokázal si udržet ani zdání zdvořilého úsměvu, když se prodíral davem. Navzdory svému nespokojenému výrazu si stále uvědomoval, že se za ním otáčejí hlavy, když procházel kolem. Chlípné pohledy mu přejížděly po kůži jako ocelové čepele.

Za normálních okolností by se nikdy nevystavil mučení na večírku. Hustá masa lidí oblečených v odhalujících šatech, zábrany uvolněné alkoholem, záměr flirtovat a tančit… tohle bylo jeho osobní peklo.

Ale slíbil Ivy, že na Hope dohlédne. A pod pulzující bolestí v jeho hlavě se skrýval zvláštní, hlubší neklid. Vtíravý pocit špatnosti, jako tříska v jeho mysli.

Buď ve střehu, zašeptal mu znovu jednorožec. Hrozí tu nebezpečí.

Vířící energie davu bičovaly jeho zvíře jako písečná bouře, ale ono nastavilo kopyta a vydrželo ten útok. Světélkující odlesk jeho rohu ho pobízel k dalšímu postupu.

Obešel dvojici žen v hedvábných plesových šatech s hlubokým výstřihem – a ucukl, když ho jejich obdivné pohledy bodly do ramen – a konečně se dostal na dlouhou galerii, která se táhla podél okraje tanečního sálu. Nahlédl dolů přes balkon a prohlédl si davy lidí pod sebou. Tanec ještě nezačal a většina lidí se pohybovala po okrajích rozlehlého sálu. Očima přeskakoval z hlavy na hlavu.

Kde je?

Jeho pátravý pohled se zastavil na jedné konkrétní postavě. Ne na malé hubené postavě sedící na vozíku, ale na muži se širokými rameny oblečeného do dokonale padnoucího smokingu. Jeho štíhlá bílá hůl a neprůhledné brýle ho označovaly za zrakově postiženého, přesto se jeho tvář obrátila vzhůru. Hugh by na vteřinu přísahal, že mužovy skryté oči hledí přímo na něj.

„Hughu?“

Ztuhl a otočil se ke známému, nevítanému hlasu. Ve všeobecném moři bolesti přehlédl obvyklé bodnutí otcova přístupu.

Jeho otec se zastavil opatrně asi metr a půl od něj, nepřibližoval se příliš blízko. V jeho výrazu bylo něco zvláštního, co nedokázal přesně zařadit; trhlina v patricijské důstojnosti. Kdyby to nevěděl lépe, řekl by, že jeho otec vypadá, jako když čeká něco pozitivního.

„Přišel jsi,“ řekl jeho otec a v jeho odměřeném tónu bylo cítit mírné zaváhání. „Chápu to tak, že s tebou Ivy mluvila.“

„Mluvila,“ zavrčel. „Ale neboj se. Nehodlám ti dát pěstí před davem hostů. Musím přece udržovat rodinné zdání.“

Otci se něco mihlo v očích. Úleva? Zklamání? Zmizelo to příliš rychle, než aby to dokázal identifikovat, a otcova tvář opět ztuhla do obvyklé ledové masky.

„Takže dodržela slovo,“ zamumlal otec. „Tak proč jsi tady?“

„Hledám Hope,“ řekl Hugh úsečně. „Neviděl jsi ji?“

„Tu půvabnou mladou dámu na vozíku? Jen krátce.“ Otec naklonil hlavu a ústa mu zkřivila drobná vráska. „Vypadala docela spokojeně, ale náhle přerušila náš rozhovor. Říkala, že si myslela, že zahlédla někoho známého, ale že se potřebuje podívat blíž, aby si byla jistá.“

Hughovi přeběhl mráz po zádech. „Byl to… počkej, kam šla?“

„Kdo?“ zeptal se otec, ale on už se prodíral kolem a mířil ke schodišti dolů do tanečního sálu.

Tam! Jeho jednorožec sklonil hlavu a ukázal na dveře na druhé straně místnosti. Měly být pevně zavřené a zamčené… ale teď byly nepatrně pootevřené.

Spěchal davem, bez ohledu na to, že se lidmi prodírá neurvale a přivádí je do šoku. Dveře zaskřípaly, když se jimi protlačil do temnější chodby za nimi. Právě včas zachytil mihotavý pohyb, okraj černé bundy, která zmizela za rohem.

„Hej!“ vykřikl a dal se do běhu. „Ty! Stůj!“

OČI! Jeho jednorožec se vztyčil, roh se rozzářil. Pozor na jeho oči!

V duchu zaklel a pevně stiskl oční víčka. Pokud měnič baziliška bezostyšně prošel přímo jeho dveřmi, nemohl riskovat, že se setká s jeho pohledem.

Zrychlil a spoléhal na svůj čich, sluch a jednorožcův smysl pro mužovu životní energii, který ho vedl. I když byl slepý, byl rychlejší než vetřelec. V tomto domě vyrostl. Znal každý centimetr těchto chodeb…

Nečekaná překážka ho zachytila za kotník a on se zapotácel. Čistě reflexivně otevřel oči… a svět se rozplynul v karmínové barvě.