FU - 14. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Šest nešťastných koček uvězněných v přepravkách a namačkaných na korbě malého auta se neostýchalo dát najevo otevřeně svou nespokojenost. Ivy byla za kakofonii kočičích stížností vděčná. Během dlouhé a nepohodlné cesty se díky tomu vůbec nedalo mluvit.

Hugh řídil soustředěně, s očima upřenýma na cestu před sebou a s čelistí sevřenou vztekem. Od chvíle, kdy použil granát a odešel od kouřících trosek svého dosavadního života, nepromluvil skoro ani slovo. Ani se neohlédl, když za nimi Brighton zmizel.

Zničím všechno, na co sáhnu. Nechápavě se dívala z bočního okénka. Nedokázala se podívat na jeho zachmuřený, sevřený profil, aniž by se jí v útrobách nezmocnil pocit viny. Tohle všechno je moje vina. Neměla jsem ho to nechat udělat.

Proč ne? V kontrastu s její černou náladou byla její wyverna pozitivně rozjařená. Dobrý druh. Dobrý plán. Staré území příliš nebezpečné. Najděte si nové doupě, kde budou naše poklady v bezpečí.

Její wyverna měla pravdu. Tady uprostřed ničeho museli být ve větším bezpečí než v srdci Gazeova území. Ani jeho vliv jistě nemohl sahat přes půlku Anglie.

Teď už byli stovky mil od Brightonu, až v kýčovitě krásných kopcích a lesích údolí Wye. Také měli pocit, že se vrátili v čase asi o čtyři sta let zpátky. Kličkující silnice byla jedinou známkou moderního světa. Dokonce i těch několik vesnic, kterými projížděli, byly tvořené jen malinkými doškovými chaloupkami seskupenými kolem rozpadajících se středověkých kostelů. Ivy, která celý život strávila ve velkých městech, se nemohla zbavit dojmu, že celá krajina byla upravena ve Photoshopu.

„Riskuji, že to bude znít jako klišé,“ ozvala se Hope ze zadního sedadla. „Ale už tam budeme?“

„Skoro.“ Hugh odbočil na ještě užší venkovskou uličku. „Dům mých rodičů je hned za dalším kopcem.“

„Jsi si opravdu jistý, že je to dobrý nápad?“ Nemohla se nezeptat. „Myslím tím, že už jen to, že jsme utekli, dá Gazeovi tip, že… ehm, však víš. Potvrdí to jeho podezření.“

„Jeho podezření ohledně čeho?“ Zeptala se Hope.

„Ohledně ničeho,“ řekla rychle.

Sestře jeho tajemství neprozradila a ani to neměla v úmyslu. Hope by jen začala spamovat Instagram fotkami jednorožců nebo něčím stejně hloupým.

Hope se na ni zadívala přes zpětné zrcátko. „Poznám, když mi neřekneš něco důležitého, víš. Nejsem malé dítě. Můžeš mi věřit, ať už se děje cokoli. Doopravdy.“

„Říká holka, která se kamarádila s baziliškem, pánem zločinu,“ zamumlala Ivy.

„Já to slyšela!“

„Měla jsi to slyšet.“ Otočila se zpátky k Hughovi. „Každopádně, jestli nás Gaze bude pronásledovat, nechci tvým rodičům přivodit potíže. Nebude tvoje rodina první místo, kde by nás hledal? Možná bychom měli jet dál. Vybrat si nějaký náhodný cíl.“

Zavrtěl hlavou úsečným pohybem. „Chci tě vzít na nějaké bezpečné místo. Dům mých rodičů je… chráněný, řekněme. Na tom pozemku žijí celé generace mé rodiny. Mezi námi a tou půdou je silné pouto.“

Hope se napřímila. „Ooooh. Jsou to zemědělci? Jedeme na farmu?“

Hugh zaváhal. „Je to jako farma. Každopádně samotná půda je spojenec. Měniči ani nemohou překročit hranici pozemku bez povolení rodiny. V tom nepravděpodobném případě, že by nás Gaze vystopoval, se nebude moci dostat dovnitř. Ale nemyslím si, že by nás dokázal najít. Není snadné zjistit, kdo jsou moji rodiče.“

„Nerada ti to říkám,“ řekla Ivy, „ale existuje taková věc, které se říká Google.“

Hughovi se zkřivila ústa. „Který ti řekne, že Hugh Argent je hluboce soukromá osoba bez zjevné digitální stopy. Hlavně proto, že je smyšlený. Ke všemu navíc Argent není moje skutečné příjmení.“

Zamrkala na něj. „Cože?“

„Nechtěl jsem, aby mě lidé mohli snadno vystopovat až k mé rodině. Jen tak pro jistotu.“

„Pro případ čeho?“ Zeptala se Hope.

Pro případ, že by někdo přišel na to, že je jednorožec, uvědomila si Ivy. Kdyby se někdy odhalilo jeho tajemství, byla by to otevřená lovecká sezona i na jeho rodinu.

„Počkej,“ řekla, když ji náhle napadla myšlenka. „Je v tvé rodině víc takových, ehm, lidí, jako jsi ty?“

„Víc lidí jako co?“ Hope zněla čím dál podezřívavěji. „Myslíš léčitele?“

„Momentálně jsem jediný léčitel,“ řekl, což si vyložila tak, že je jediný jednorožec. „Ale můj otec byl, ehm, ve stejném oboru. Teď už samozřejmě ne.“

„Samozřejmě,“ zopakovala Ivy.

Jeho otec už přirozeně nemohl být jednorožčím měničem. Hugh toho byl živoucím důkazem. I když předpokládala, že mohl být dítětem ze zkumavky. Když říkal, že sólové aktivity se nepočítají.

Položila si ruku v rukavici na břicho a zalapala po dechu při náhlé představě krásného dítěte s jednorožčími bílými vlasy a wyvernsky zelenýma očima… ale to byla jen fantazie. I kdyby Hugh dokázal darovat svou část potřebného materiálu, ona by jeho dítě nikdy nedonosila. Její tělo bylo, pokud šlo o donošení dítěte, stejně užitečné jako káď s kyanidem.

A vůbec, byla bych hrozná matka, pomyslela si chmurně. Koneckonců nevyrůstala s dobrým vzorem.

Zpomalil auto, když odbočili na dlážděnou cestu lemovanou prastarými duby. „Už tam skoro jsme,“ řekl. „A právě tady bych se asi měl o něčem zmínit.“

Podívala se na stromy, které byly vysázené až příliš rovnoměrně na to, aby byly přirozené. Zvlněná pole a roztroušené hájky za nimi byly také až příliš umělecky fotogenické. Celá krajina vypadala podezřele designově upravená.

„Hughu,“ řekla. „Když jsi říkal, že tvoji rodiče měli farmu, představovala jsem si něco mnohem blátivějšího a zanedbanějšího.“

Hugh si odkašlal. „Řekl jsem, že to bylo JAKO farma. No, vlastně je to docela dost farem. Technicky vzato spíš panství. A tamto nahoře je dům mých rodičů.“

Ivy sledovala linii jeho ukazujícího prstu… a spadla jí čelist.

Uprostřed složitých opečovávaných zahrad se v majestátní nádheře tyčila obrovská budova. Květinové záhony byly v tomto ročním období holé a ošlehané mrazem, ale nízké živé ploty byly stále bezvadně zastřižené do složitých a rozsáhlých bludišť, které se rozkládaly na velké ploše. Zapadající slunce se třpytilo z desítek a desítek vysokých elegantních oken a pozlacovalo teple žluté kameny starobylého mohutného sídla.

Pokud to byl zámeček. Dost možná to byl technicky vzato hrad. Měl poctivé a bytelné věže.

Beze slova přenesla užaslý pohled z vysoké budovy zpět na něho. Tvářil se mírně rozpačitě, jako by právě musel prozradit, že má ošklivou plíseň na nohách.

„Mé skutečné jméno je Hugh Montgomery Fitzroy Silver,“ řekl, když projížděli pod zdobeným obloukem s obrovskou otevřenou železnou bránou zakončenou heraldickým erbem. „A můj otec je čtrnáctý hrabě z Herefordu.“