FP - 9. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Věděl, že je to špatně. Ale už byl tak důkladně zatracený, co by byl další malý hřích?

Její prsty se propletly s jeho. Jemná sladkost jejího tepu se mu ozývala v žilách. Nemohl ji pustit.

Ne znovu.

Ash se tedy držel Rose za ruku a nechal se jí vést temnou nocí.

Před hospodou Full Moon svítila pouliční lampa a zalévala starou, útulnou budovu teplou žlutou září. Táhla ho ke vchodovým dveřím a vrhla na něj plachý, váhavý úsměv. I v mihotavém umělém světle viděl, že v jejím výrazu je něco nového. Nejisté rozvinutí, jako když se první jarní květ obrací ke slunci.

Odvrátil pohled, nedokázal snést tu slabou, zářící naději v jejích očích. Ale přesto její ruku nepustil.

Po desetiletích odloučení byla každá vteřina kontaktu s ní darem. Milostí. Nebyl dost silný na to, aby ji odmítl.

Zvláště ne teď.

Rose odemkla dveře. Hlavní místnost hospody byla tmavá, židle na noc naskládané na stolech. Silou zvyku se otočil směrem k obvyklému koutu týmu Alfa, ale ona ho zatahala za ruku.

„Tady dole ne,“ řekla a vedla ho kolem baru a zadními dveřmi. „Pojď.“

Chodba byla ještě temnější než přední místnost, ale nepotřeboval světlo, aby poznal cestu. Opotřebované schody mu byly pod botami povědomé. V průběhu let po nich stoupal mnohokrát, obvykle kvůli nějaké krizi. Kdykoli někdo z týmu potřeboval pomoc, kdykoli něco ohrožovalo jejich kamarády… vždycky přišli do malého soukromého pokoje v prvním patře.

Dai, Chase, Griff, John, Hugh… tady byl svědkem všech jejich bojů i vítězství. Pomáhal jim, jak jen mohl. Sledoval, jak se scházejí, přátelé, kolegové, rodina. Někdy mezi sebou nesouhlasili, jako každá skupina přátel, ale nakonec se vždycky sjednotili.

Dnes večer byla zasedací místnost zamčená a tichá. Prošel kolem ní bez zastavení.

Na konci chodby byly dveře. Těmi ještě nikdy neprošel. Snil o tom, že je otevře, tak často, že mu připadalo až neskutečné jimi teď projít.

„No,“ řekla a nakoukla na něj bokem. „Tak jsme tady.“

Rozevřela prsty. Po chvíli se přinutil rozevřít své a pustil její ruku. Opustila jeho bok a obešla ho, aby rozsvítila několik lamp. Tma ustoupila měkkému, přívětivému světlu.

Jeho prvním dojmem byly zářivé barvy a teplo. Její pokoj nad hospodou nebyl o mnoho větší než jeho vlastní obytný prostor, ale zatímco jeho území bylo prosté a čistě účelné, její bylo plné domáckých detailů.

Vysoký koberec s geometrickým oranžovým vzorem, který mu připomínal plameny, zjemňoval opotřebované dubové podlahy. Jediné křeslo, hluboké a pohodlné, s chuchvalcem napůl dokončených pletených věcí přehozených přes jedno rameno. Podle syté indigové barvy a vlnité struktury odhadl, že jde o dětskou dečku pro Johnovo a Neridiino dosud nenarozené dítě. Polovina měničů v Brightonu spala zavinutá ve výtvorech jejích láskyplně pracujících rukou.

Tady nahoře měla jen malou kuchyňku – jen vařič a mikrovlnku. Vařila samozřejmě dole v hospodě, podobně jako on sám připravoval jídlo v kuchyni na hasičské stanici. Na odkapávači vedle dřezu ležel vzhůru nohama jediný talíř a hrnek. Jedla sama, stejně jako on, nad místem, které bylo její životní náplní.

Zpola otevřené dveře na druhé straně místnosti mu ukázaly pohled na její postel. Rychle odtrhl pohled a zjistil, že zírá na stěnu se zarámovanými fotografiemi. Některé z nich poznával – Brightonské molo, oblázkovou pláž, rozlehlý výhled na město z vrcholků okolních kopců. Den otevřených dveří na hasičské stanici, kdysi dávno, Dai a Chase s rukama přehozenýma přes ramena. Mladí, tak neskutečně mladí.

Ostatní byly zjevně rodinné fotografie. Tety, bratranci a sestřenice, synovci, neteře. Někteří tmavé pleti, jiní bledí, ale všichni s její elegantní, labutí vyrovnaností. Sled snímků znázorňoval půl tuctu dětí, které vyrůstaly od baculatých miminek až po usměvavé či zamračené puberťáky.

Byly tam fotografie, o nichž by se obyčejný člověk domníval, že jde o digitální malby, ale on věděl víc. Hayley se opírala o bok velkého zlatého gryfa, který jí zobákem cuchal vlasy. Dva mořští draci spolu dovádějící ve vlnách. Jednorožec mihotající se v zimním holém lese.

A jeden, který vypadal jako nepovedená fotografie, omyl. Jen žlutobílá šmouha táhnoucí se přes vybledlou modř, přeexponovaná, všechny barvy rozmazané.

Přistoupila k jeho lokti a sledovala směr jeho pohledu. „Pamatuješ si na ten den?“

Opatrně se dotkl skla nad fotografií. Byly to její čtyřicáté narozeniny. Piknik v přírodě, sluneční světlo zachycené v jejích vlasech. Desítky měničů, trochu přiopilých, trochu hloupých, bezpečně mimo dohled lidských očí. Zeptal se jí, co by chtěla jako dárek.

„Varoval jsem tě, že to nevyjde,“ řekl a podíval se na ohnivý blesk na obloze.

„Stejně je to má oblíbená.“ Chvíli nic neříkala a dívala se na fotografii Fénixe. „Jak dlouho, Ashi?“

Věděl, na co se ptá. „Pořád. Ode dne, kdy jsme se potkali.“

Vyrazil se jí dech. „Deset let… a ty jsi nikdy nic neřekl.“

„Ty taky ne.“

Šikmo na něj pohlédla, záblesk ohně, který tak dobře znal. „Nakonec jsem to řekla.“

„Ano.“ Už nemohl déle otálet. „Proto si musíme promluvit.“

Znovu si povzdechla. „Počkej chvíli.“

Stál opodál, a cítil se jako nepatřičná součást tohoto jejího útulného domova, když si přitáhla jedinou jídelní židli tak, aby byla naproti křeslu. Gestem mu naznačila, aby se posadil, ale sama se na své místo neposadila. Místo toho přistoupila k nízké skříňce, přikrčila se a začala se v ní přehrabovat.

„Tohle zní,“ řekla, když se vynořila s lahví tawny a dvojicí pohárů, „jako rozhovor, který by mohl vyžadovat silný nápoj.“ Zaváhala. „Nebo si ještě dáš to, co obvykle?“

Kdysi dávno, když byl mladší a rána, kterou si sám způsobil, byla ještě čerstvá, se pokoušel otupit alkoholem. Nefungovalo to. Od té doby se mu vyhýbal, jeho chuť byla navždy spojena s hořkým žalem a nenávistí.

Přesto si od ní sklenici vzal. „Tohle není obvyklá situace.“

Nalila velkorysou míru pro oba. Poznal tu láhev – skotská, z Griffovy rodinné palírny na Vysočině. Vyrobená pro měniče, se silou, která by dokázala porazit dospělého medvěda.

Vypil ji jedním douškem. Hladká kouřová sladkost. Popel, vztek a prázdnota.

Když sklenici sklonil, pozorovala ho s ustaraným výrazem. Svůj vlastní nápoj položila na stolek mezi nimi, nedotčený.

„Začínáš mě děsit, Ashi,“ řekla.

„To je dobře.“ Jeho hlas zněl chraptivě, hruď ho stále pálila od nezvyklé whisky. „Měla by ses mě bát.“

Podrážděně se na něj podívala. „Nemám strach z tebe, ty směšný muži. Ale o tebe.“ Opřela se lokty o kolena a celým tělem se na něj soustředěně dívala. „Ať už je to tajemství jakékoliv, skrýváš ho už dlouho. A myslím, že tě to sžírá zaživa.“

Teď, když přišel čas promluvit, se mu sevřelo hrdlo. Neřekl nic.

Trochu váhavě natáhla ruku. Nedokázal se přimět k tomu, aby se odtáhl, když položila svou dlaň na jeho prsty. Pro jednou byla ona ta vřelejší. Její dotek pálil na jeho studené kůži jako cejch.

„Řekni mi to, Ashi,“ zašeptala.

Jeho čas vypršel už před desítkami let. Od té doby žil z ukradené milosti.

Ale už jí nemohl dál lhát.

Přinutil se setkat se s jejíma očima. Její krásné, důvěřivé oči, které se na něj i teď dívaly jen s láskou a otevřeností.

„Musím ti říct o tvém druhovi,“ řekl.