FCI - PROLOG

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Před 15 lety

Systém Herion, Fasad Cluster

Loď se ve Sluneční soustavě Herion materializovala jakoby odnikud.

O bílé pláže třetí planety se tříštily indigově zbarvené vlny, modrá koule plná života. Kontinenty pokrývala bohatá smaragdově zelená vegetace. Na pobřeží se nacházeli vesmírný přístav, samostatná menší městečka, rezorty a větší města. Po celý rok zde panovalo ideální počasí. Herion III byl nejexkluzivnějším prázdninovým místem pro bohaté a privilegované. Sem přijížděla šlechta, bohatí a mocí, aby se uvolnili v soukromí.

Když se cizí loď vynořila ze stínu čtvrté planety, rozječel se alarm systému planetární obrany.

„Zobrazte snímky ze satelitů na centrální obrazovku“, rozkázal guvernér v hlavním řídícím středisku. Loď ve tvaru Onika , dlouhého oštěpu bojovníka, zaplnila celou obrazovku. Její povrch zářil zlatě jako slunce. Z hladkého těla lodi se najednou uvolnilo jako bublinky z vody plno malých stíhaček.

„Okamžitě ať odstartují všechny letky. Vydejte celoplanetární alarm. Vyšlete nouzové signály na všech komunikačních kanálech. Dostaňte sem choť následníka trůnu a prince s jejich osobní stráží. Nechť nás ochraňuje náš Bůh Války Moc a Velká Bohyně.“

„Dostat rozkaz znamená rozkaz provést.“ Poručík zasalutoval a rychle odběhl.

Guvernér zoufale sledoval, jak neznámé malé stíhačky zničily jejich čtyři letky a poté nabraly kurs k planetě. Než mohl dát rozkaz k evakuaci, začaly bombardovat vesmírný přístav. Poté zaútočily na obydlené oblasti, města, rezorty a střílely na všechno, co se hýbalo. Řídící centrála padla jako první. Mezitím dorazila mateřská loď na oběžnou dráhu a zastínila Slunce. Oba její konce se začaly roztahovat. Aniž by loď zmenšila svůj průměr, přizpůsobily se konce zakřivení planety, až se setkaly na druhé straně a vytvořily tak umělý planetární prstenec. Na jeho hladkém povrchu se objevily čtverce, trojúhelníky a kruhy. Z tohoto mechanického opasku vyrazily do atmosféry zlaté paprsky. Tam, kde zasáhly povrch planety, začala stoupat pára a v černých paprscích se zase vracely zpátky k prstenci, který je absorboval. Smrtící prstenec se otočil kolem celého Herionu III. Každý centimetr země a vše organické na ní bylo ozářeno, rozloženo a vysáto. Smrtelná sklizeň trvala jen pár hodin. Poté se loď stáhla zpátky do své původní podoby a zmizela ve vesmíru.

Kdysi idylický prázdninový ráj nyní kroužil kolem Slunce jako kus mrtvého kamene.

„Stav?“ Konečně byly naše scanery na dosah. „Kontakt s Herionem III? S guvernérem? S chotí následníka trůnu nebo ke kapitánovi její ochranky?“ Rychle jsem sledoval displej na velitelském pultu. Obě má srdce bušila jako zběsilá. Bylo pro mě těžké udržet svou netrpělivost na uzdě. Od té doby, co mi komunikační důstojník ohlásil volání o pomoc guvernéra Herionu III, sotva jsem zvládal potlačit své obavy a strach. Tanika, má choť, Kil a Lakor, mí drahocenní synové, se nacházeli na planetě.

„Následníku trůnu Hanada, planeta je mrtvá. Všechen organický život zmizel“, oznámil vědecký pracovník Zulor zmateně, když vyhodnotil data scanerů. „Holý kámen, nic než vítr. Dokonce už neexistují ani oceány.“

U Moca! Ne! Odmítal jsem se s tím smířit. Znovu jsem zkoumal displeje. Potvrzovaly Zulorovy údaje. Herion III byl zcela bez života.

To nemohla být pravda. Těžce jsem hledal slova. „Jsou ty údaje opravdu správné?“

„Ano, pane“, Zulor sklonil hlavu. „Tam dole není nic než vítr, prach a kamení.“

„Nějaké signály? Vojenské nebo civilní?“

Zatímco jsem čekal na informace, přemýšlel jsem, co mě přivedlo k tomu, abych Tanice dovolil vzít s sebou i naše syny. Byla nejkrásnější ženou Clusteru. Co chtěla v tom směšném centru krásy? Odpověděl jsem si sám. Mohlo za to mé špatné svědomí. Když jsem si vzpomněl na její stížnosti, otřásl jsem se. Jak bylo zvykem po misi, jsem ji s Kilem a Lakorem navštívil. Chlapci svou matku poslušně pozdravili, ale rychle se rozloučili, a rozběhli se za Politas, svými oblíbenými jezdeckými zvířaty.

„Jsem tak sama, Kilaku“, začala Tanika, zrovna když jsem chtěl odejít také. Její hlas, obvykle tichý jako zvuk zvonku, se chvěl. „Neustále tu v paláci zůstávám sama. Všechny dvorní dámy se na mě dívají se soucitem v očích. Tvá zlá teta Patusa a její nenávistná dcera Ramina proti mě intrigují. Proti mně, první dceři nejmocnějšího domu v Clusteru!“ Chtěl jsem se odvrátit, protože jsem její oprávněnou stížnost nechtěl slyšet, ale Tanika se do mě zavěsila. Když se nechala strhnout k takovým gestům a odhodila svou kultivovanou fasádu choti následníka trůnu, věc byla vážná. „Kilaku, vím, že sis mě vybral kvůli dynastickým a politickým důvodům.“

„Byla jsi ta nejkrásnější“, dodal jsem automaticky. Když jsem viděl její pohled, rychle jsem pokračoval: „Samozřejmě jsi stále nejkrásnější žena Clusteru.“ A to opravdu byla. Byla ideálem fasadské ženy. Vysoká, štíhlá, s půvabnou postavou. Její pokožka zářila světle zelenou barvou jako moře Fasadu Prime za poledního slunce. Nebylo nepříjemné se s ní oženit a sdílet s ní lože. Dobře jsme si rozuměli. Porodila mi dva syny a zajistila mi tak nárok na trůn a pokračování linie Hanadů. Navíc byla vychvalována jako vzor dokonalé ženské bytosti, příklad noblesy, zdrženlivosti a pokory, jak má žena Fasadů být. Tanika byla více než vhodná hrát roli budoucí choti vládce. Ale po narození našich synů jsem nevěděl, co s ní dál.

„Podřídila jsem se zvyku a s těžkým srdcem jsem ti je předala k výchově. Dlouho jsem mlčela a snažila se zachovat dekorum, ale jsem i matka. Kil s Lakorem mě skoro neznají. Vždy jsou jen u tebe.“ Třela si ruce. „Chovají se ke mně jako k cizince. Miluji je a miluji tebe, i když mé pocity neopětuješ.“

Chtěl jsem něco říct, ale pohybem ruky mě zadržela. „Doufala jsem, že mě budeš jednoho dne taky milovat. Ale to byl omyl. Přesto tě prosím, abys mi umožnil trávit čas s mými syny.“ Ladným pohybem mi zasalutovala jako voják. Zkřížila sevřené pěsti před hrudí a uklonila se. Poté se opět narovnala. „Prosím tě, Kilaku, vrať mi mé děti. Aspoň na chvíli.“

„Taniko, ovládej se.“ Celý rozhovor mi byl nepříjemný, protože měla pravdu. Hleděl jsem na svou krásnou manželku, ke které jsem cítil respekt. Její tvář byla maskou bolesti. Raději bych bojoval proti deseti Hurodům, sám a jen s nožem. „Přidej se k nim teď. Odletíme až za tři dny.“

„Za tři dny? Vysmíváš se mi? Tři dny!“ Tanika na mě upírala nevěřící pohled. Před mýma očima se zoufalá matka proměnila v královnu. Narovnala se v ramenou. „Podle domácích zákonů domu Hanada mám nárok na prázdniny se svými dětmi. Vezmu je na dovolenou na Herion III. Tamní atmosféra a oceán nám udělají dobře. Všechny dámy mi doporučily jejich centrum krásy. Dny, které tam strávíme, nás sblíží.“

Pronásledován špatným svědomím a nutností dodržovat status domu Hanada jsem souhlasil.

„Žádné signály“, následníku, všechny kanály jsou mrtvé!“, vytrhl mě ze vzpomínek Zulorův hlas. „Satelity jsou stále na orbitě, ale jsou vypnuté.“

„Na co čekáte?“, vyštěkl jsem a otočil velitelské křeslo k centrální obrazovce. „Přehrajte všechna data a záznamy.“

„Příjem dat, Výsosti!“

Hlavní obrazovka se rozzářila. Posádka můstku zděšeně sledovala události. Během krátké doby proměnila cizí loď Herion III v pustinu, bičovanou větry. Nemožné. Zatnul jsem zuby. Do očí mi vhrkly slzy. „Taniko, Kile, Lakore!“, křičel jsem v duchu. Jen silou vůle se mi podařilo nevýt žalem a bolestí jako Hurod v noci. Místo toho jsem se sebral a vydal potřebné rozkazy.

„Vyhodnoťte data. Ověřte telemetrii! Chci vědět, kam ti bastardi odletěli. Nastavte kurs a vyrazte za nimi. Uvědomte vládce a hlavní centrálu. Generální mobilizace, jsme ve válce!“

Vstal jsem a opustil můstek. Z posledních sil jsem se dovlekl do svého bytu a vstoupil do kajuty chlapců. Tam jsem hleděl na precizně poskládané hračky na policích. Každý kadet by se mohl od nich, co se týkalo pořádku, učit. Z police jsem vzal malé Politas, plyšové hračky, které jim daroval dědeček k narozeninám. Brzy vběhnou dovnitř, aby se mi pochlubili se svými úspěchy ve výcviku. Bolest mě srazila na zem. Padl jsem tvrdě na kolena, aniž bych něco cítil. Pevně jsem k sobě plyšáky přitiskl a zhroutil se otřásaný vzlyky.

Proč museli zemřít? Proč má choť? Jak budu dál žít bez Kila a Lakora? Proč jsem Tanice ustoupil? Všechno byla má vina. Neochránil jsem je. Každý úder mého srdce byla věčnost plná utrpení.

Kil a Lakor už se ke mně nikdy nevrátí. Nikdy už nebudu moci sevřít Taniku do náruče, ani neucítím Kilovy a Lakorovy ručky kolem krku. Teď byli mrtví, zničení jako celý Herion III. V nitru jsem se cítil prázdný jako ta neživá planeta. Tohle si nikdy neodpustím. Nikdy!

Mlhou mého žalu proniklo pípnutí interkomu, ale až hluboký hlas mého otce, dunící kajutou mě přiměl vstát a odvléct se ke konsole. S každým krokem jsem se dával dohromady. Položil jsem Politas vedle na stůl a otevřel kanál.

„Kilaku, konečně. Nedokážu vyjádřit, co cítí má srdce. Truchlím stejně jako ty.“ Pokaždé, když jsem pohlédl na vládce Nupod Hanadu, bylo to, jako bych se díval do zrcadla, ale v budoucnosti za dvacet let.

„Otče, truchlit budeme až později. Musíš okamžitě posílit ochranu kolem mého bratra Latora a jeho rodiny. Podle našich zákonů je teď dědicem trůnu, protože je synem, který má rodinu a já ne. Místo toho mě jmenuj velitelem armády, protože se nacházíme ve válce. Zničím našeho nepřítele, který se opovážil zavraždit mou rodinu a zaútočit na náš lid. Neodpočinu si, dokud se nepomstím a válka neskončí. Tak přísahám při našem Bohu Války. Nechť je to brzy za námi.“ Budu žít jen pro svou pomstu a povinnost vůči našemu lidu.