FU - 21. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Hope se zavrtěla, když si ji Gazeův hromotluk přehodil přes rameno. Nohy měla ochrnuté, ale horní část těla a svaly jádra byly díky letům cvičení silné. Podařilo se jí uštědřit mu pořádný úder hlavou, i když jí z toho zvonilo v uších.

Hromotluk zavrčel bolestí a podrážděním, ale nezastavil se. „Přestaň sebou mlátit, mrně. Jen si to ztížíš.“

To samozřejmě Hope přimělo jen zdvojnásobit své úsilí. Ale s rukama spoutanýma za zády a s ústy zacpanými roubíkem bylo těžké se bránit důrazněji, když ji Gazeův poskok nesl za svým šéfem.

„Tak jsme tady,“ řekl Gaze tak vřele, jako by je vítal na dalším vánočním večírku. „Prosím tě, neuvažuj o tom, že bys zkoušel nějaké hlouposti, Hughu, nebo toho tady naše mladá přítelkyně bude litovat.“

Svět se jí zatočil kolem hlavy, když ji hromotluk shodil na studenou zem. Rychlým, nacvičeným pohybem jí na pouta nacvakl řetízek. Druhý konec připevnil k železnému kruhu zasazenému do betonové podlahy.

Hope se překulila na bok a dokázala se vzepřít natolik, aby se mohla rozhlédnout. Po zádech jí přeběhl mráz.

Nad jejich hlavami visely na silných řetězech velké ocelové háky, v šeru napůl viditelné. Beton pod nimi byl poznamenaný starými, rezavými skvrnami. Uprostřed dlouhé místnosti se táhl žlab. Kdysi to musela být nějaká jatka nebo masokombinát, ale teď byl vzduch cítit plísní a prachem.

Byla tu však nová věc, která byla čistá a nová. Leskla se uprostřed matně osvětleného prostoru, ostře a zlověstně.

Klec.

„Dovnitř.“ Gaze ho strčil do klece a stále se zářivě usmíval. „Omlouvám se, jestli je trochu malá. Rozměry jsem musel odhadnout.“

Hugh se narovnal. Navzdory Gazeovým slovům bylo v kleci dost místa i pro jeho vysokou postavu se širokými rameny. Mohlo se do ní vejít i velké zvíře, například kůň nebo býk.

Hugh se rozhlédl po mřížích s netečností obchodního cestujícího, který se setkal s dalším nevýrazným hotelovým apartmánem. „Okouzlující. Určitě se tu budu cítit velmi pohodlně.“

„Obávám se, že ne.“ Gaze pohlédl na nohsleda, který stále hlídal Hope. „Počkej venku. Nikoho nepouštěj dovnitř. A sám sem už nechoď. Ať už uslyšíš cokoli.“

Jednoduchý svalovec jen přikývl a jeho sklíčený obličej neprozrazoval ani náznak zvědavosti. „Ano, šéfe.“

„Neměl bys ho poslouchat,“ zavolal Hugh, když muž zamířil ke dveřím. „Podvádí tě o celé jmění. Můžu ti zaplatit mnohem víc než on.“

„Jo.“ Pomocník se ani nezastavil. „To říkají všichni.“

Tlusté ocelové dveře se zabouchly a nechaly je s Gazeem v šeru o samotě. Byla to nejlepší šance, jakou kdy mohli mít. Hope si lámala hlavu nad nějakým plánem a zběsile zírala na zrezivělé vybavení a hledala inspiraci.

Musí existovat nějaký způsob, jak mu ublížit. Nebo ho alespoň zdržet. Ivy je na cestě, vím, že je, musí být…

„No tak.“ Gaze přešel ke kovovému stolku na kolečkách umístěnému vedle klece. Hope byla příliš nízko, aby viděla, co je na něm, ale vzhledem k tomu, že se podezřele podobal chirurgickému vozíku, vsadila se, že to nebude nic dobrého. „Můžeme začít?“

Hugh si založil ruce a vypadal znuděně. „Pořád mě nemůžeš donutit, abych se proměnil. Nemáš na mě žádnou páku.“

Přesně tak, Hughu, pobídla ho Hope tiše. Nevěděla, jestli dokáže použít svou telepatii mýtického měniče, aby jí vybral myšlenky z hlavy, ale za pokus to stálo. Nepřestávej ho zdržovat. O mě se neboj.

Přesto si nemohla pomoct a cukla sebou, když Gaze gestem ukázal jejím směrem. V ruce měl nějaký chirurgický nástroj. Vypadalo to něco jako elektrická vrtačka, až na to, že zepředu trčel zubatý pilový list.

„Aha, no já si myslím, že mám všechny páky, které potřebuju.“ Pilový kotouč na vteřinu rozkmital s pisklavým zvukem do smrtící šmouhy, když Gaze stiskl tlačítko. „Víš, často jsem přemýšlel, jak se dá trýzeň uvězněná v mém pohledu srovnat s tradičnějšími formami přesvědčování. Zjistíme to?“

Hughovy prsty se zaryly do bicepsů, ale jeho povýšený výraz se nezměnil. „Zdá se mi, že ti stejně nic nebrání v tom, abys Hope ublížil, až budu z cesty. Takže tě můžu rovnou ujistit, že nedostaneš, co chceš.“

„Teď jsi to ty, kdo o věcech nepřemýšlí.“ Gazeův tón byl lehký a příjemný, jako by šlo o naprosto zdvořilý rozhovor. „Chci přece žít a užívat si svého nového pokladu. To znamená, že se potřebuji pojistit proti jisté pomstychtivé wyverně. I když tě zabiju, tak Ivy si na mě netroufne, dokud budu držet v zajetí její sestru. A já Hope udržím v bezpečí a v tajnosti, toho se neboj.“

Přelétl očima z Gaze na Hope. Ta na něj zběsile vrtěla hlavou a přála si, aby měniče baziliška neposlouchal.

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že ti to projde,“ řekl Gazovi. „Ivy není jediná, koho se musíš bát.“

„Myslíš Fénixe? Tvé někdejší přátele z týmu Alfa?“ Gazeův úsměv se rozšířil. „Zdá se, že nakonec nemohou být tak dobří přátelé, vzhledem k tomu, jak rychle jsi je opustil. Risknu to. A teď, opravdu chceš tady svou mladou přítelkyni vystavit nepříjemným zážitkům, jen abys mě naštval?“

Hugh sevřel mříže klece, veškerá ironická odtažitost ho opustila. „Neopovažuj se jí dotknout.“

„Tak udělej, co chci.“ I bazilišek ztratil veškerou předstíranou zdvořilost, jeho tón byl tvrdý jako ocel. „Poslední šance, Hughu Argente. Proměň se.“

Hughovi zbělely klouby. Na okamžik si s měničem baziliška změřili pohledy, chladné modré oči se střetly se skrytýma karmínovýma.

Hugh odvrátil pohled jako první. Sklonil hlavu, opřel se o mříže a zhluboka, roztřeseně se nadechl.

„Hope,“ řekl velmi tiše. „Je mi to líto.“

Na okamžik si pomyslela, že odmítá, a srdce se jí podivně rozbušilo kombinací hrůzy a triumfu – ano, vydrž, já to také vydržím, ach bože, tohle se přece nemůže stát –, ale pak vykročil zpátky do středu klece. A jeho postava se zamihotala.

Ne!, chtěla vykřiknout, když se proměnil. A pak, když uviděla, co je zač: Ach ne.

Stříbrné světlo jednorožce prozařovalo klec a pruhovalo betonovou podlahu ostrými černými stíny. Výběh byl dost velký pro člověka, ale ocelové mříže krutě tlačily do té zářivě bílé kůže.

Obrovské svaly se napjaly. Jiskry létaly, jak stříbrná kopyta narážela na ocel, a Hope zalapala po dechu. Žádná obyčejná klec jistě nedokázala pojmout všechnu tu zářivou sílu, jistě by se stěny prohnuly a spadly pod silou jeho kopanců…

Ale prostě tam nebylo místo. Ať se jednorožec kroutil, jak chtěl, neměl prostor, aby se mohl vrhnout plnou silou. Nemohl ani otočit hlavu. Dlouhý stříbrný roh trčel z přední části klece, uvězněný mezi mřížemi.

„Ty kráso,“ vydechl Gaze.

Jednorožec vycenil zuby a nastražil uši, když po něm Gaze sáhl. Jedno z obrovských kopyt zadupalo a zatřáslo podlahou. Jeho roh zarachotil o mříže klece… ale jednorožec se nedokázal odtáhnout, když měnič baziliška majetnicky přejel rukou po jeho spirálovitě se lesknoucí délce.

„Věčný život,“ zašeptal Gaze. „Nebo stejně dobrý jako věčný. Znovu a znovu si budu navracet mládí a zdraví. Všechno, co jsem dosud vybudoval, bude bezvýznamné ve srovnání s mocí, kterou budu mít v rukou.“

Zapomenutá Hope sebou plácla na bok. Zkroutila horní část těla a táhla zkřehlé nohy po betonu bez ohledu na to, jak jí drsný povrch odíral kůži. Kdyby se dostala dostatečně blízko, mohla by třeba Gaze kousnout do kotníku nebo ho stáhnout dolů, nebo, nebo tak něco. Cokoli.

Cokoli, co by zastavilo to, o čem si byla jistá, že bude následovat.

„Jestli chceš, zavři oči,“ řekl Gaze a sundal si brýle. Zastrčil si je do kapsy bundy. „Ale doporučuji ti, abys sebou moc necukal a zůstal v klidu. Pokud to neuděláš, bude to pro tebe jen horší.“

Hope sama přivřela oči. Částečně ze strachu, aby nezachytila ostří baziliškova pohledu. Částečně proto, že se na to nemohla dívat.

Ivy, Ivy, Ivy!“ křičela bezmocně v duchu pořád dokola. Její sestra musela přijít, musela být skoro tady, nemohla to dopustit… IVY!

Slyšela skučení pilového kotouče. Slyšela zoufalý klapot kopyt.

A pak uslyšela strašlivý, nelidský křik.

Hope znovu otevřela oči při zápachu kyselinou spáleného kovu – právě včas, aby viděla, jak Ivy v bouři zubů a zuřivosti proráží přední stěnu. Gaze uskočil stranou a kryl se před wyverniným smrtícím dechem za klecí. O okamžik později její škorpioní ocas seknul do betonu, kde stál.

Hope vyrušilo z boje něco horkého a vlhkého, co jí šplouchalo u ucha. Vykřikla přes roubík, když se odnikud objevil obrovský černý pes a roztahoval se na její ležící postavě. Spoutanýma rukama tloukla do jeho zející tlamy a marně se snažila zvíře odstrčit od obličeje.

„Ne, to jsem já, to jsem já!“ Najednou to byly lidské ruce, které odtahovaly rozmočené zbytky roubíku, a ne psí uslintané čelisti.

„Betty?“ Hope šokovaně zalapala po dechu.

Betty škubala řetězem, který Hope poutal za zápěstí, a marně se ho snažila přetrhnout. „Nehýbej se. Můžu se tím prokousat, ale musím…“

Náhle se přerušila, strhla Hope na zem a přikryla ji vlastním tělem oděným v kůži. Hope skryla tvář do Bettyina ramene, když je zasypala sprška ocelových úlomků.

„NE!“ Gaze vyjekl.

Hope vykoukla zpod Betty a viděla, jak se Ivy znovu vrhá na Gaze. Měnič baziliška uskočil, jeho postava se změnila a prodloužila.

Svět potemněl, když Betty přikryla Hope oči rukama. „Hej!“ zaprotestovala.

„Nedívej se!“ Betty zvýšila hlas a křičela přes celou místnost. „Ivy, Hughu, zavřete oči! Když je proměněný, může okamžitě zabíjet!“

Srdce jí bušilo, Hope se mohla jen tisknout k Betty a snažila se interpretovat zvuky přicházející z bitvy. Vrčení hněvu, nárazy zubů o šupiny, mrazivé syčení vítězství…

Přes zavřená víčka jí prosvítalo světlo. Ne čisté bílé světlo jednorožce, ale divočejší, červenooranžový plamen.

„Zavři oči, bazilišku,“ řekl hlas chladný jako smrt. „Nebo ti je vypálím z hlavy.“

Hope naplnila instinktivní panika, když ji na holých ramenou olízlo horko. Betty pevně sevřela ruce a držela ji v klidu navzdory ohnivé bouři, která zuřila všude kolem.

„To je v pořádku,“ zašeptala jí Betty do ucha. „To je Fénix.“

„Jo, má to pod kontrolou,“ ozval se jiný hlas známým, uklidňujícím skotským burácením. „Už je to bezpečné, děvčata. Můžete se dívat.“

„Griffe?“ Hope otevřela oči a spatřila měniče gryfa, jak se na ně oba usmívá. „To jsi ty! Co tady děláš?“

„Poděkuj své sestře a tady té statečné dívce.“ Griff kývl na Betty, která se proměnila zpátky do své pekelné podoby, aby jí prokousala pouta. „Řekli nám, kam máme přijít. Obávám se, že nebyl čas vyzvednout vozík. Budu tě muset chvíli nést, jestli ti to nevadí.“

Hope se opřela o jeho široká ramena, zkřehlá úlevou. Za Griffem plameny uhasínaly a odhalovaly zápasícího Gaze, kterého neznámý muž a Chase nutili klečet. Měnič baziliška byl zpátky v lidské podobě, černý pytel přes hlavu mu zakrýval smrtící oči. Dai v podobě rudého draka hlídal díru ve zdi a vrčel.

Ne, uvědomila si Hope, divoké vrčení naplňující vzduch nevycházelo od rudého draka venku. Ivy byla stále v podobě wyverny, její zelené oči byly divoké a prázdné od jakýchkoli lidských myšlenek. Její hadovité tělo se majetnicky svíjelo kolem trosek ocelové klece, napůl roztažená křídla skrývala obsah před zraky.

„Ivy.“ Velitel hasičů Ash stál před zuřící wyvernou a tvářil se klidně, přestože jí z čelistí kapala kyselina. Betonová podlaha za ním byla spálená do černa ve tvaru širokých opeřených křídel. „Ivy, musíš se proměnit zpátky. Musíš nám ho ukázat.“

Fénix udělal krok k wyverně. Její vrčení zesílilo, jako když se roztočí motorová pila. Přitáhla křídla blíž ke kleci.

„Griffe,“ řekla Hope a zatahala ho za košili. „Vezmi mě tamhle. Můžu si s ní promluvit.“

Z Bettyina ohnivého hrdla se vydral napůl vzlyk, napůl protest. Zvířecí zvuk se změnil ve slova, když se pekelný pes mihl zpět do lidské podoby. „Hope, ne! V tuhle chvíli nemá svou lidskou stránku, je ve svém zvířeti ztracená, je to příliš nebezpečné!“

„Ivy mi nikdy neublíží. Jsem její sestra. Prosím, Griffe. Jsem jediná, kdo se k ní může dostat.“

Měnič gryfa sice nevěřícně odfrkl, ale přenesl ji na druhou stranu. Betty se mu držela v patách. Když se zastavil, pekelný pes se posadil mezi Hope a Ivy jako osobní strážkyně. Navzdory všemu se Hope nemohla ubránit pocitu hřejivé záře na hrudi, když se Betty postavila proti rozzuřené wyverně.

Přišla mě zachránit. Dělá si o mě starosti. Možná mě má opravdu ráda…

Ale teď byla sotva vhodná chvíle na přemýšlení o takových věcech. Hope se podívala přes Betty na Ivy a soustředila se na svou sestru.

„Ivy,“ řekla. „Ivy, to je v pořádku. Tohle jsou kamarádi. Jsou tu, aby ti pomohli.“

Wyvernino vrčení se zmírnilo v tiché, znepokojené kňučení. Hlavou stále kmitala ze strany na stranu jako had, který se chystá zaútočit, ale štětinaté ostny na zádech se jí zploštily. Její roztažená křídla se nejistě chvěla.

„Musíš je nechat, aby ti pomohli,“ řekla Hope a držela hlas tak tiše a klidně, jako by se snažila uklidnit rozrušeného psa. „Vím, že se jen snažíš chránit Hughovo tajemství, ale on teď potřebuje jejich pomoc. Musíš jim to dát najevo.“

S posledním útrpným zakňučením konečně složila křídla.

Hope se ulevilo a srdce se jí sevřelo. Hugh byl stále v podobě jednorožce. Stál s rozkročenýma nohama, boky se mu vzdouvaly, ale aspoň byl naživu. V místech, kde se vrhl k mřížím, měl na bílé srsti živé skvrny.

Bolestivě, pomalu zvedl hlavu.

Griff potichu zaklel. Šokovaný výkřik zopakovali Chase a John, kteří za sebou stále drželi Gaze. Venku zasyčel rudý drak. Ash neřekl nic, ale pěsti se mu sevřely.

„Ach, to ne,“ zašeptala Hope.

Z hluboké rány u paty jednorožcova potemnělého rohu vytékalo husté bílé světlo jako krev.