FCI - 2. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Lone County, Wisconsin, Spojené státy

„Paní Marschallová, takhle to dál nejde. Vaše nemožné děti jsou hrozbou pro své okolí!“

Sonya se rozhlédla po školním dvoře střední školy v County. Přijela přímo z letiště. Před školní budovou, ze které se začal pomalu vytrácet kouř, který způsobil nejnovější experiment Bena a Tiny, stála dvě zásahová vozidla hasičů a policejní džíp.

Prudce ředitelku přerušila: „Mé děti jsou prostě zvědavé. Jejich touha po vědění a výzkumu nezná hranic. Odhlásím je od vás. Asi jsem je sem neměla vůbec přihlašovat, ale myslela jsem si, že tu narazí na pochopení. Předchozí škola v Silicon Valley se jejich úspěchy chlubila!“ Tím, doufala Sonya, vezme rozrušené ženě vítr z plachet.

„Zprávy o chování ale říkají něco jiného. Při přihlášení jste je nepředložila“, pronesla ředitelka uštěpačně. „Nehoda jejich otce mohla být příčinou jejich chování, ale s takovým rozsahem jsem nepočítala. Jsou to malí teroristi a kriminálníci. Ben staví bomby. Tina chce zkřížit masožravé rostliny s obilím, aby bylo schopné odolávat škůdcům. To jako vážně, paní Marschallová? Teď se ti dva pokusili vyrobit v mé školní laboratoři ohňostroj na ekologické bázi, a to během regulérní výuky. Díky Bohu se nic nestalo.“

„Nechte to být. Už jsem řekla, že je vezmu z vaší školy pryč. Špatně jsem odhadla situaci. Pošlete mi potřebné podklady!“ Ředitelka k tomu chtěla ještě něco říct, ale Sonya už se otočila a zamířila k autu šerifa. O to se opíral Don Jones, který byl v County už několik desetiletí šerifem a starým přítelem rodiny. V průběhu let si vypěstoval úctyhodné bříško. Jeho milá tvář od jejich minulého setkání nabyla dalších vrásek. Pod služebním kloboukem vykukovaly šedé vlasy. Ben a Tina na ni koukali ze zadního sedadla. Jak jsou mě a Marcovi podobní, pomyslela si Sonya, když pohlédla na své děti. Ben měl tmavohnědé vlasy a oči svého otce stejně jako jeho pěkné rysy a štíhlou postavu. Tina byla spíš po ní a po její matce Brittě. Hříva kudrnatých blonďatých vlasů, které se nedaly zkrotit, nebesky modré oči v klasicky krásném obličeji byly jasné poznávací znaky Bishop-Marshallových žen.

Devítiletý Ben na ni koukal skrz okénko stejně tvrdohlavě jako Marc, když byl přesvědčen o nějakém projektu, ale zbytek světa ne. Aspoň že Tina měla na tváři provinilý výraz. V sedmi letech už věděla, že přestřelily. Ohňostroj na ekologické bázi, rozsáhlý zásah hasičů. To by bylo přesně podle Marcova vkusu. Při tom pomyšlení musela potlačit úsměv. Situace byla dost vážná. Dobrá nálada zmizela stejně rychle, jako se objevila. Co dál? Mávla na děti, aby zůstaly v autě.

„Sonya, děvče moje“, pozdravil ji Don. „Vítej doma. Děti ti připravily vzrušující přivítání. To mají v genech.“ Zašklebil se.

„Přála bych si, abych měla tvůj humor. V posledních letech mě smích přešel. Kde je má matka?“

Don zvážněl. „Když si děláš starosti, vypadáš úplně jako ona. Ale to není zapotřebí. Tinu a Bena jsem nezatkl. Britta všechny děti a učitele vyšetřila a potvrdila, že je ten kouř neškodný.“ Zasmál se. „Koneckonců chtěly vyrobit ekologický ohňostroj. Rodiče se mi podařilo uklidnit. Děti jsou z dřívějšího konce školy nadšení. Není to tak strašné. A hasiči přimhouří oko. Vědí, že máš i tak dost starostí. Tvá matka jim o víkendu zaplatí rundu. Když už o ní mluvíme, rozkošná doktorka Bishopová byla zavolaná k Parkerovým. Annie brzy porodí své druhé dítě. Mám ti vyřídit, že se s vámi sejde na farmě.“

„Děkuji, Done.“ Sonya šerifa objala. „Co bychom si bez tebe počaly? Je mi líto, že mamka tvou nabídku k sňatku nepřijala.“

„Mě taky, maličká, ale starého Harryho Bishopa by dokázal nahradit jen mimozemšťan, jak vždycky Britta říká. Takový muž se na Zemi vyskytne jen jednou.“

„Done, já už tu hloupou průpovídku s tím mimozemšťanem nemůžu ani slyšet. Po tátovi jsi pro ni ten nejlepší. Jen si tím drží od těla ty s vážnějšími úmysly. A mě pořád říká, že se mám uvolnit a začít s někým chodit.“

„Tvá matka je velmi krásná a živá žena, Sonya.“

„Ano, Done, ale změňme téma. Slyšel jsi něco?“

„Ne, je mi líto. Pravidelně se ptám kolegů ve Valley. Marca zachytilo tmavé auto, když chtěl překročit silnici. Semafor svítil zeleně. Ten blázen se objevil z ničeho nic. Svědkyně byla příliš daleko, než aby viděla nějaké podrobnosti. Přeletěl přes kapotu a střechu auta a dopadl na asfalt, zatímco řidič přidal plyn a ujel. Veškeré vyšetřování zatím k ničemu nevedlo. To je jediné, co mi pokaždé sdělí. Naposledy byli dost otrávení. Když bude něco nového, ozvou se. Neustálé vyptávání by nic nepřineslo. Zřejmě jsme je my oba nějak moc popoháněli, co, děvče?“

„Možná“, uznala Sonya, „ale prostě chci mít jasno. Stále nedokážu pochopit, proč neuhnul. Vždyť musel to blížící se auto slyšet. Jako botanik dával pozor na všechno, co se kolem dělo.“

Don si povzdechl a posunul si klobouk dozadu. „Taky nevím. Možná se to nakonec dozvíme. Do té doby vás budu podporovat, už jen kvůli památce na svého dobrého přítele Harryho, který mi víc než jednou pomohl z problémů a taky kvůli tvé vzrušující matce.“ Vrásčitou tvář ozářil šibalský úsměv. „Třeba dostanu ještě šanci. Ale, Sonya, postarej se o to, aby Tina s Benem nevyvedli něco dalšího. Vždycky tu nebudu, abych je z toho vytáhl.“

„Jasně, Done, a moc děkuji!“ Znovu šerifa objala.

„Žádný problém, Sonya děvče.“ Otevřel dveře od auta. „Tak, panstvo, máte štěstí. Protože se tentokrát nic nestalo, předám vás vaší matce.“ Obě děti vyskočily ven. Don se před nimi vytáhl s veškerou autoritou svého úřadu. Tina vypadala vyděšeně, ale její bratr měl ve tváři i nadále vzdor. Než na ně Don upřel přísný pohled, tajně na Sonyu mrkl. „Protože jste tak chytří, příště si důkladně promyslete, jestli nebo kde a kdy své experimenty provádíte. V budoucnu už žádné výtržnosti, jinak vás budu muset zatknout. Je vám to jasné?“ Tina přikývla. Ben zíral na šerifa. Ten se obrátil speciálně na něj. „Slyšel jsi?“

„Don s tebou mluví.“ Sonya do svého syna lehce strčila.

„Slyšel jsem to“, odpověděl Ben a trhl ramenem.

„A? Takže už nebudeš dělat do budoucna žádné potíže?“, chtěl vědět Don.

„No“, Ben se ošil, „tak teda ne.“ Zmlkl, protože se Tina prodrala před něj a s odhodlaným výrazem na své krásné tvářičce prohlásila.

„To jsem byla já! Řekla jsem, že bychom měly ohňostroj postavit ve škole.“ Dospělí zírali na malou holčičku.

„Proč ty?“, zeptal se Don s údivem v hlase.

Sonya nehnula ani brvou. Mávla na něj, aby nechal mluvit ji. U svých dětí byla připravená na všechno. „Ano, Tino, proč ty?“

Ta se hrdě vypjala. „No, protože jsem vůdkyně! A babička nám zakázala postavit ohňostroj ve stodole.“

Logika byla jasná. Druhé téma bylo důležitější. „Takže, Tino, ty jsi vůdkyně. Obvykle rozhoduje Ben.“ Vrhla pohled na svého syna. „Každopádně jste mi to tak říkaly posledně, když jste obnažily elektrické vedení ve svých pokojích, abyste získaly kabely pro Benův experiment.“

„To jsme ještě neměly demokracii, mami“, vložil se do toho chlapec. „Při dalším projektu jsem na řadě já.“

„Demokracie?!“, zeptal se Don nevěřícně.

„Vy máte demokracii, Bene?“ Sonya se musela držet, aby nevyprskla smíchy. Don sledoval rodinku s pobaveným úsměvem. Tina se nafoukla.

„Já to vysvětlím, protože já jsem vůdkyně. My teď máme demokracii, protože mamka řekla, že Ben není automaticky vůdcem jen proto, že je starší. Takže jsme se rozhodly, že se budeme střídat. Tak to bude spravedlivé. Každý je u svého projektu ve vedení, tak nám to vysvětlil taťka. Dospělí to dělají taky tak. A my už jsme velcí.“

„Ty jsi příliš malá.“ Ben vrhl na svou sestru povýšený pohled.

„Tino, Bene, teď není čas na diskuzi. A abyste věděli, vůdcem jsem tu stále ještě já“, prohlásila Sonya direktivně.

Don se rozesmál a poté prohlásil: „Nudné to u vás rozhodně není.“ Tině prohrábl kudrlinky a Benovi podal ruku. Chlapec si s ním potřásl a zašklebil se. Sonyi se sevřelo srdce. Měl ten samý úsměv jako Marc.