WP - PROLOG

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

„Zlé královny jsou princezny, které nebyly nikdy zachráněny.“

 

Zloba /postava z filmu Zloba – královna černé magie/

 

 

Gestem ukážu na krabici od bot, ve které mám nové baletní střevíčky. "Jsi si jistá, že máš ty správné?"

 

Jestli to nejsou přesně ty samé, které má Julianna, jen jí to dá další munici, aby si ze mě mohla dělat legraci.

 

Maminka si ztěžka povzdechne, přiloží si mobil k uchu a podá paní u pokladny kreditní kartu. "Stoprocentně."

 

Dnes je podrážděná více než obvykle.

 

Nejspíš kvůli hádce, kterou dnes ráno měla s mým starším bratrem Colem.

 

Očividně se chtěl připojit k dětskému fotbalovému týmu, ale máma mu to zakázala, protože ve škole propadá ze všech testů.

 

Naštvaně se podívám na Coleovo dvojče Liama.

 

"Proč musí Cole vždycky všechno zkazit?"

 

Čekám, že bude souhlasit, protože Cole ho irituje ještě víc než mě, ale Liam jen pokrčí rameny.

 

Díky tomu, že si Cole začal s mámou a všem zkazil náladu, je dneska všechno divné.

 

Nelíbilo se mi to.

 

"Můžeme si dát zmrzlinu?"

 

Liam znechuceně pokrčí nosem.

 

Tvrdí, že zmrzlina je příliš studená a měla by být vykázána z planety.

 

Já s tím z celého srdce nesouhlasím.

 

"No tak," zasténám a obrátím na něj svou mrzutost. "Kvůli tobě jsem přestala jíst maso, nenuť mě, abych se taky vzdala zmrzliny."

 

Před třemi měsíci se rozhodl, že se stane veganem, aby zachránil zvířata. Brzy si však uvědomil, že má příliš rád sýr, a tak se místo toho rozhodl stát se vegetariánem.

 

Protože ho mám ráda – a protože z videa, na které mě donutil se dívat, jak se porážejí krávy, jsem měla noční můry – souhlasila jsem, že se k němu přidám.

 

Ale zmrzlina je místo, kde jsem udělala čáru.

 

Liam si vzdorovitě překříží ruce na prsou. "Je příliš stu -"

 

"Ne, není-"

 

"Mohli byste se vy dva přestat hádat?" odsekne naše máma, když spěšně podepíše účtenku a hodí telefon do kabelky. "Nedáme si zmrzlinu."

 

Páni.

 

"Ale, mami -"

 

"Bianco, prosím." Gestem ukáže na nákupní tašky plné trikotů. "Ještě jedno slovo, a Bůh mi pomoz, vrátím všechno, co jsem právě koupila."

 

V šoku otevřu ústa.

 

Nejenže to byl její nápad jít dnes do obchoďáku pro moje nové baletní střevíčky a trikoty – ona na mě nikdy, ale opravdu nikdy nekřičela.

 

Ačkoli milovala všechny své děti, bylo o ní známo, že já jsem její nejoblíbenější a Liam byl těsně druhý.

 

Co jsem si pamatovala, vždycky nás tři pojilo silné pouto.

 

Jako na zavolanou se Liam natáhne po mé ruce.

 

Cole se někdy choval jako velký blbec.

 

Někdy byl tak zlý, že nakonec zůstávala celé dny v ložnici.

 

Tvrdila, že je nemocná, ale všichni jsme to věděli.

 

Máma nebyla nemocná. Byla smutná.

 

Škoda, že tu nebyl Jace – náš nejstarší bratr.

 

Vždy věděl, co říct a co udělat.

 

Vzhledem k tomu, že náš otec byl pořád v práci, připadalo mi, že Jace je pro mě víc táta než náš skutečný otec.

 

Maminku jsem však měla jen jednu... a ta se na mě právě teď zlobila.

 

Což mě mrzelo.

 

Její výraz se zmírnil, když se na mě znovu podívala. "Bianco."

 

Ne. To nebylo fér.

 

Nebyla jsem jako Cole. Nikdy jsem jí neřekla, že ji nenávidím, ani jsem se s ní nehádala.

 

Vždycky jsem jí říkala, že ji miluju... protože je to můj oblíbený člověk.

 

Myslela jsem si, že i já jsem její.

 

Odlepila jsem ruku od Liamovy a vyrazila z obchodu.

 

"Bianco, vrať se sem," křikne za mnou, ale já přidám do kroku.

 

Jedním rázem mě chytne za ruku. "Promiň."

 

"Už nejsi můj oblíbený člověk," oznámím jí přes slzy.

 

"To nemyslíš vážně, holčičko."

 

Měla pravdu. Nemyslela jsem to tak.

 

Naše pouto bylo nezlomné.

 

Ale přesto mě to, jak se ke mně chovala předtím, bolelo. Hodně.

 

Stejně jako Liam jsem byla i já citlivá. Jenže na rozdíl od něj jsem svou slabost nedávala na odiv.

 

Protože mi matka říkala, že musím být silná.

 

Silnější než ona.

 

Otočí mě a rukou mi setře slzy. "Miluji tě."

 

Podívám se dolů na podlahu a nechci se setkat s jejím pohledem.  "Já tebe taky."

 

Ledová zeď, kterou jsem si postavila, roztaje, když mě obejme kolem ramen.

 

Vždycky voněla teplou vanilkou a kokosem a její objetí bylo to nejlepší na světě.

 

Jako zámotek.

 

"Pořád chceš tu zmrzlinu?"

 

Přikývnu a přitisknu se k ní jako koala.

 

Koutkem oka si všimnu, že Liam trucuje.

 

Milovala jsem svého bratra nade vše, ale měl ten otravný zvyk chtít, aby se všichni přizpůsobili jeho způsobu myšlení.

 

V hloubi duše jsem věděla, že je to kvůli jeho úzkosti, ale někdy mi došla trpělivost.

 

Máma to ale vždycky chápala.

 

V devíti případech z deseti dokázala Liamovy záchvaty zastavit dřív, než k nim došlo.

 

Odmotá jednu ruku z mého objetí a položí ji kolem něj. "Tobě koupím palačinky, zlato. Dobře?"

 

Palačinky měl Liam nejraději. Ale jen první dvě na hromádce.

 

Podle něj ty ostatní nikdy nejsou tak nadýchané a nechutnají tak dobře. Podivín.

 

Naštěstí Liam souhlasí. "Fajn."

 

Máma vstane. "Dáme tyhle tašky do auta a půjdeme do vaflárny dolů v ulici."

 

Začnu protestovat, ale ona dodá: "Podávají tam i zmrzlinu, Bianco."

 

Jo, ale ne točenou.

 

To je fuk. Vypořádám se s tím.

 

Začneme kráčet, ale ona se náhle zastaví a podívá se na hodinky. "Do prd – do prkýnka."

 

"Co?"

 

"Nejdřív se musím zastavit ve škole."

 

Liam a já se na sebe podíváme.

 

"Proč?"

 

"Aby mohla přihlásit Colea na fotbal," prohlásí Liam s kyselým výrazem.

 

"Ale já myslela, že jsi mu řekla ne?"

 

Sevře si nos. "On to vážně chce. Nikdy jsem ho neviděla tak... víš co? Já jsem máma a co řeknu, to platí. Přihlásím tvého bratra na fotbal.“

 

Liam si odfrkne. "Víš, že se za týden bude nudit."

 

Liam měl pravdu. Cole měl tendenci se na všechno rychle vykašlat.

 

Máma mu prohrábne vlasy. "No, jestli ano, možná bys ho mohl nahradit ty."

 

Liam se na ni podívá, jako by jí narostla další hlava, když se vydáme k autu. "Nikdy. Sport je nejhorší.“

 

Máma se zasměje. "Není tak špatný." Když se na mě podívá, v očích jí zajiskří. "Kdo ví, třeba z tebe jednou bude roztleskávačka jako tvoje máma."

 

Cože?

 

"V Indii jsou roztleskávačky?" Zeptáme se s Liamem současně.

 

Znovu se zasměje. "Samozřejmě, že jsou. Pravda, neoblékají se jako roztleskávačky v Americe, ale - “

 

Přeruší ji zvuk zvonícího telefonu.

 

"Vydržte," řekne a přiloží si mobil k uchu. "To je váš otec."

 

Vydám posměšné zvuky polibku.

 

Táta je sice často pryč v práci, ale nedá se popřít, jak moc ji miluje.

 

Minulý týden jí skoro každý den nechal doručit květiny a čokoládu.

 

Liam se zamračí. "Přál bych si, aby nás táta pustil do Indie."

 

"Máma mě tam jednou vezme," řeknu mu samolibě, když nastupujeme do auta.

 

Liamova ústa se otevřou. "To není fér." Podívá se na mámu. "Musí mě vzít do Indie taky."

 

Maminka ho umlčí, když vyjíždí z parkoviště.

 

"Nemůže," informuji ho. "Jedeme na výlet matka-dcera. Jen holky-"

 

"Co to sakra je?" ozve se z reproduktorů auta tátův hlas.

 

Vyměníme si s Liamem další pohled. Táta na mámu nikdy nekřičí.

 

"Umíš číst, ne?" Řekne máma příkře.

 

"Rumi," řekne vážným tónem. "Mluv se mnou. Řekni mi, co se děje... proč to chceš."

 

"Teď nemůžu, Jasone. Jsi na hlasitém odposlechu a v autě mám s sebou tvoje děti.“

 

"Co chce?" Liam mi zašeptá do ucha.

 

Byla jsem stejně zmatená jako on. "Nemám ponětí."

 

"Jsem v Texasu na schůzce," řekne táta. "Ale hned potom letím domů, ano?"

 

"Fajn," řekne mu máma. "Ale nic to nezmění. Už jsem se rozhodla.“

 

"Rumi," prosí táta, jako by její jméno bylo jeho záchranným lanem. "Prosím, nedělej to. Miluji tě-"

 

"Promiň, Jasone. Projíždím tunelem. Musím jít."

 

Liam sevře obočí a rozhlédne se. "Jaký tunel?"

 

 

***

 

"Co to mělo znamenat?" Zasyčí Liam.

 

Máma nám řekla, abychom počkali v autě, zatímco ona běžela dovnitř zapsat Colea na fotbal.

 

Zopakuji své předchozí prohlášení. "Nemám tušení."

 

Bylo mi teprve osm. Jak jsem sakra měla vědět, o čem se naši rodiče hádají?

 

Liam vystrčí bradu. "Máma se vrací."

 

Střelím pohledem ven z předního skla a vidím, že se vrací k autu a tiskne si mobil k uchu.

 

Ale podle jejích skelných očí a napjaté tváře... to není veselý rozhovor.

 

"Zase se hádá s tátou," řekne Liam a konstatuje očividné.

 

"Měli bychom něco udělat?"

 

"Jako co?"

 

Máma najednou přestane chodit.

 

"Máš vůbec představu, čeho jsem se kvůli tobě vzdala?" zakřičí a chytne se za konečky svých dlouhých tmavých vlasů.

 

Žaludek mi klesne.

 

"Indie," řekneme s Liamem současně.

 

Máma opustila rodinu – a kariéru bollywoodské herečky – v Indii, aby mohla být s ním, a nikdy se nevrátila.

 

Naposledy viděla svou rodinu v den svatby.

 

Liamovi se zúží oči. "Nevím, proč jí táta nedovolí, aby je navštívila. Je to její rodina.“

 

Napadlo mě, proč, ale ještě jsem nebyla připravená podělit se o to, co jsem nedávno zaslechla.

 

"Možná ji před něčím chrání?"

 

"Chrání ji před čím?"

 

Vždyť o nic nejde. "Minulý týden jsem zaslechla, jak táta-"

 

Hlasitý vzlyk mě přeruší uprostřed věty.

 

Ach ne.

 

Máma na parkovišti u naší školy naplno hystericky brečí.

 

"Sakra," řekne Liam. "Měli bychom tam jít?"

 

Začnu přikyvovat, protože máminy epizody – jak o nich mluví Jace – nejsou něco, co by chtěla vystavovat na odiv, ale máma se znovu dá do chůze.

 

"Počkej. Vrací se.“

 

Moje úleva však trvá krátce, protože pokračuje v kopání do boku auta. "Chtěla jsem se kvůli tobě všeho vzdát!"

 

"Mami, co to děláš?" Liam šeptem zakřičí a v hlase mu stoupá panika, zatímco ona dál kope do svého mercedesu.

 

Ať už jí otec řekl cokoli, způsobilo to matce záchvat vzteku.

 

Nejhorší záchvat vzteku, jaký jsem kdy viděla.

 

"Tohle mi nemůžeš udělat," zařve a buší pěstí do kapoty. "Slíbil jsi, že se vezmeme a budeme spolu navždy."

 

Jo, naše máma teď rozhodně nebyla v pořádku.

 

"Možná bychom měli mámě sebrat telefon a zavolat Jaceovi?" Navrhnu.

 

Ten by věděl, co dělat.

 

Liam přikývne. "Jo." Ostražitě se na mě dívá. "Jak?"

 

Neměla jsem nejmenšího ponětí.

 

"Je na tvé straně auta, Liame. Otevři dveře a vezmi jí ho.“

 

Můj bratr se na mě podívá, jako bych ho právě požádala, aby zabil krajtu. "Néééé."

 

Srab.

 

"Fajn. Udělám to - “ začnu říkat, ale bušení zesílí.

 

"Rozbije okno," řekne Liam a přikrčí se ke mně.

 

"Zlomí si ruku."

 

"Tohle mi nedělej," zařve máma tak hlasitě, že sebou oba škubneme. "Miluji tě, Marku."

 

S Liamem si vyměníme vykulený pohled.

 

Kdo je sakra Mark?

 

***

 

"Jsem v pořádku," řekne máma a snaží se hřbetem ruky setřít šmouhy od řasenky.

 

Zakloní hlavu a zasměje se. "Vše je v pořádku."

 

Sevřu Liamovu ruku. Nic nebylo v pořádku.

 

Maminka se nechovala jako ona.

 

"Můžu si zavolat z tvého mobilu?" Zeptá se Liam a drží se plánu zavolat Jaceovi.

 

"Ne," odsekne máma.

 

Tolik k tomu.

 

Zmateně se podívám z okna. "Kam jdeme?"

 

"Vaflárna je opačným směrem," připomene jí Liam.

 

"Nebojte se," řekne máma. "Brzy bude spousta palačinek a zmrzliny."

 

Liamova tvář se rozzáří. "Jedeme do Disney Worldu?"

 

Štípnu ho do ruky.

 

Netušila jsem, kam nás vezme, ale Disney to nebyl.

 

"Mami," začnu. "Miluji tě."

 

Kdykoli jsem jí připomněla, jak moc ji miluji, obvykle ji to pomohlo uklidnit se.

 

"Také tě miluji, holčičko."

 

"Jedeš opravdu rychle," řekne Liam. "Zpomal."

 

"Bude to v pořádku, zlato." Po tvářích jí začnou stékat další slzy. "Všechno bude v pořádku."

 

Její slova nepřinesla úlevu ani jednomu z nás.

 

Liam mě pevněji sevře za ruku a zašeptá: "Myslíš, že nás unáší?“

 

Otevřu ústa, abych mu připomněla, že maminka není žádný děsivý muž ze zpráv, je to naše máma, a proto nás nemůže unést... ale pak si uvědomím, že by mohl mít pravdu.

 

Srdce mi málem vyletí z hrudi. I když si na svou rodinu stěžuju, milovala jsem ji a potřebuju, abychom byli všichni pohromadě.

 

"Kam jdeme?" Zaskřehotám a můj hlas se chvěje.

 

Kdybych věděla, kam nás bere, mohla bych zavolat Jaceovi a Colovi a říct jim, co se děje.

 

"Někam, kde není bolest," odpoví, když se auto začne otáčet.

 

"Kam?" Naléhám a v žaludku se mi svírá špatný pocit.

 

Připadá mi to jako věčnost, než odpoví.

 

Když to udělá, přeběhne mi mráz po zádech.

 

"Do nebe."

 

Do krku se mi nahrne žluč a na zátylku se mi zježí chloupky.

 

Poprvé v životě jsem tomu konečně uvěřila.

 

Tohle nebylo normální. Máma byla nemocná.

 

"Ne," řeknu přidušeně. "Nechci do nebe."

 

Chtěla jsem se přihlásit do baletu.

 

Chtěla jsem si pořídit kočku.

 

Chtěla jsem dokončit základní školu.

 

Chtěla jsem vidět tátu, Jace a Colea, abych jim mohla říct, že je miluji.

 

"Mami, prosím," žadoním. "Jen máš špatný den."

 

"Špatný život." Udeří pěstí do volantu. "Tolik věcí mi bylo vzato." Auto zaplní velké, ošklivé vzlyky. "Odmítám být bez vás dvou."

 

Ukázalo se, že být máminým oblíbencem má své nevýhody.

 

"Nemusíš žít bez nás," řekne jí Liam. "Nikdy tě neopustíme."

 

"To je pravda," ujistím ji. "Milujeme tě."

 

Více než cokoli jiného ... ale nechtěla jsem zemřít.

 

"Zavřete oči," nařídí nám, když si rozepíná bezpečnostní pás. "Brzy bude po všem. Slibuji."

 

Liam mi pustí ruku a zakryje si oči, když auto zrychlí. "Mami, zastav!"

 

"Mami, prosím, nedělej to!" Křičím a pažemi obejmu svého bratra. "Miluji t-"