WP - 8. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Jace se na mě s nadějí usměje a stiskne mi ruku. "Přinesli jsme ti snídani."

 

Cole jako na povel zvedne papírový sáček. "Párky a vajíčka."

 

Zavřu oči a chci, aby zmizeli.

 

"Už je to víc než týden, Jace," zamumlá Cole. " Ještě se z toho nedostala."

 

Jace si povzdechne. "Já vím."

 

Prudce se nadechnu, když jejich kroky zmizí, a přeju si, aby to smylo všechnu bolest.

 

Opustil mě bez varování.

 

V jednu chvíli jsme čekali, až se k nám připojí na snídani, a plánovali jsme, že půjdeme do obchoďáku... a v další chvíli byl pryč.

 

Stejně jako naše matka.

 

"Seru na to," zavrčí Jace, než uslyším kroky vracející se do mého pokoje. "Neztratím ji taky."

 

"Jdi pryč," řeknu přidušeně.

 

Nechci mluvit.

 

Nechci dýchat.

 

Nechci žít ve světě, ve kterém už neexistuje.

 

Kdyby měl Bůh trochu soucitu, vzal by si mě taky.

 

Jace si překříží ruce. "Ne."

 

Cole zaujme stejný postoj jako on. "Přinuť nás."

 

Jejich tvrdohlavost by byla skoro komická, kdybych neměla pocit, jako by někdo vzal hořák na mé srdce.

 

"Opustil mě," zašeptám a v hrudi se mi zvedne nová vlna agónie.

 

Věděl, že bez něj nemůžu přežít.

 

Věděl, že to sama nezvládnu.

 

"Opustil nás všechny," vyštěkne Cole a tyčí se nade mnou.

 

Cole byl vždy náladový blbec, ale teď mě štve víc než obvykle.

 

Zlostně se na něj podívám. "Jdi pryč."

 

"Cole má pravdu," vloží se do toho Jace a bolest odrážející se v jeho očích odráží tu mou. "Ale i když to bolí, musíš najít způsob, jak pokračovat dál."

 

Jak?

 

Jak máš sakra žít dál, když dva nejdůležitější lidé v tvém životě jsou mrtví?

 

Jak se probudit do nového dne bez neustálé připomínky všeho, co jste ztratili?

 

Jak se přenést přes všechnu tu bolest?

 

Je to jednoduché. Nepřeneseš se.

 

Protože čas nezahojí všechny rány.

 

Zůstanou po nich jen jizvy.

 

"Nemůžu." Neobtěžuji se setřít slzu, která mi klouže po tváři. "Nemám důvod."

 

Už ne.

 

Nemám mámu, nemám Liama... a jediné vzpomínky, které mám, ve mně vyvolávají pocit neustálého utrpení.

 

Hlasitá rána mě donutí vyskočit.

 

"Jdi do háje," vyštěkne Jace a kypí vzteky.

 

"Já -"

 

Udeří se pěstí do hrudi. "Máš nás, Bianco. Pořád máš nás."

 

V břiše se mi něco nepříjemně sevře.

 

Uvědomím si, že je to vina.

 

Protože zdrcený výraz v jeho tváři mi říká, jak moc ho to, co jsem řekla, ranilo.

 

Všimnu si Coleova zraněného výrazu a vnitřně sebou trhnu. Ublížila jsem jim oběma.

 

"Vím, jak moc ti chybí." Cole bezmocně pokrčí rameny. "Ale Jace a já... jsme pořád tady. To se přece musí počítat, ne?“

 

V hrudi se mi zmítá lítost a stud. Nikdy jsem v nich nechtěla vyvolat pocit, že na nich nezáleží.

 

"Omlouvám se."

 

I když ztráta mámy a Liama bolí jako čert, mám dva velmi důležité důvody, proč se snažit udělat jeden krok před druhým a dát se dohromady.

 

"Neomlouvej se," řekne Jace. "Jen tu buď s námi." Jeho pohled těká mezi Colem a mnou. "Protože i když jsou pryč, pořád jsme rodina."

 

Cole přikývne a zaměří se na mě. "Hele, nebudu tady stát a slibovat, že budu dokonalý bratr, jako byl Liam a jako je Jace. Ale udělám všechno, co bude potřeba, abych ti pomohl to zvládnout. Platí?"

 

Nakloním bradu, abych se setkala s jeho pohledem. "Platí."

 

"Dobře." Gestem ukáže na tašku s mou snídaní. "Teď to sněz, než to vystydne."

 

Podívám se na Jace. "Je vždycky tak panovačný?"

 

Rty mu cuknou. "Jo." Vyndá z tašky sendvič a položí mi ho na tác. "To má po mně. Teď jez."

 

Jsem rozpolcená mezi touhou se smát a touhou je obejmout.

 

Podívám se na bratry. Po mámině smrti jsme to přestali říkat, ale opravdu potřebuju, aby věděli, jak se cítím. Že navzdory svému zlomenému srdci ze ztráty Liama jsem jim pořád vděčná, že jsou tady a že jsou pro mě oba stejně důležití.

 

"Miluji vás."

 

Než se Jace vzpamatuje, přeběhne mu po tváři překvapení. "Já tebe taky."

 

"Sakra, sestřičko." Cole zakoulí očima. "Tahle amnézie tě změnila na měkkotu."

 

Utrhnu si kousek sendviče a hodím ho po něm. "Kreténe."

 

Jeho úsměv je samý zub. "Jo, ale stejně mě miluješ."

 

Miluji.

 

Vydatně se zakousnu do jídla a pak si utřu ústa ubrouskem. "Děkuju vám za -"

 

"Někomu je dneska líp," zaštěbetá sestra ode dveří. Gestem ukáže na vozík před sebou. "Nechceš s tímhle na procházku?"

 

Vzhledem k tomu, že jsem už skoro šest týdnů upoutaná na lůžko, zní to jako ráj.

 

Úsměv bych nezadržela, ani kdybych se snažila. "Určitě."

 

Jsem tak nadšená z odchodu, že se pokouším sama vstát. Bohužel mám nohy jako špagety a místo toho se zapotácím.

 

"Páni," řekne Jace a spěchá mě chytit, než si rozbiju zadek. "Uklidni se, zabijáku."

 

Cole mě obejde z opačné strany. "Už jsi v pohodě, Bambi?"

 

Moje mysl říká ano, ale tělo s tím rozhodně nesouhlasí.

 

Zavrtím hlavou. "Nemůžu. Je příliš brzy."

 

Jace to nevezme. "Ne, to není. To zvládneš."

 

Cole mi pevněji sevře paži. "A my ti pomůžeme."

 

Já vím.

 

"Dobře," souhlasím. "Pojďme to udělat."