WP - 7. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Když otevřu oči, v pokoji je tma a nedojedený tác s jídlem na mém stole mi napovídá, že jsem musela večeři prospat.

 

Sáhnu po novém telefonu, který mi Jace dal, protože můj byl zničen při nehodě, ale v periferním vidění si všimnu vysoké, nejasné postavy.

 

"Ježíši."

 

"A-a-ahoj."

 

Málem spolknu jazyk, když si to uvědomím. "Do prdele. Liam?"

 

Navzdory bolesti, která mi prochází boky a stehny, se posadím na posteli.

 

"Jsi tady."

 

Není divu, dospělá verze Liama ​​vypadá úplně stejně jako jeho identické dvojče.

 

Bože, je tolik věcí, které bych chtěla říct, ale nemám ponětí, kde začít. Připadá mi to jako celá věčnost, co jsem ho viděla.

 

"Jak se c-c-cítíš?" zeptá se, když uplyne další chvíle.

 

"Dobře, myslím ... vzhledem k okolnostem." Věnuji mu ten největší úsměv, jaký dokážu. "Už je to lepší, když jsi tady."

 

"To je ..." Odkašle si. "T-t-to je dobře."

 

Rozhodnu se navázat konverzaci, abych prolomila ledy. "Jak to jde ve škole?"

 

Pokrčí rameny. "Dobře."

 

Je mnohem méně upovídaný, než si pamatuju.

 

Na druhou stranu bych taky netušila, co říct někomu, kdo ztratil paměť.

 

"Mám něco, čemu se říká retrográdní amnézie," řeknu mu, protože nevím, o čem jiném bych měla mluvit.

 

V jeho tváři se objeví obavy. "Já v-v-vím."

 

Rozpačité ticho se mezi námi táhne snad celou věčnost a já si nemůžu pomoct, ale divím se, proč se můj nejoblíbenější člověk najednou cítí jako cizí.

 

"Zlobíš se na mě?"

 

Potřebuju vědět, proč je to mezi námi tak divné.

 

Proč se mi nechce podívat do očí.

 

Proč se teď tváří tak nešťastně.

 

Jako by se nenáviděl za to, že je tady.

 

Pohupuje se na patách a strčí si ruce do kapes tepláků. "Ne."

 

Srdce se mi sevře, protože Liam, kterého si pamatuju, byl sentimentální, zabalil by mě do velkého medvědího objetí a ujistil mě, že je všechno v pořádku.

 

Tenhle Liam je odtažitý a vzdálený.

 

Téměř chladný.

 

Jako by nesnesl být v mé blízkosti.

 

Dívám se na něj a zkoumám jeho tvář.

 

Má stejné ostré rysy, stejné inkoustově černé vlasy, stejné zelené oči, stejnou bledou pleť s jizvami... počkat.

 

"Tvoje jizvy. Jsou pryč."

 

Oči se mu rozšíří. "Já – uhm ... použil jsem o-o-opravdu dobrý k-k-krém."

 

Divný pocit v žaludku zesílí.

 

Možná si většinu věcí nepamatuji, ale věřím svým instinktům natolik, abych věděla, že tohle všechno je špatné.

 

"Liame?"

 

"Jo?"

 

"Proč se chováš tak jinak?"

 

Překříží si ruce. "Nechovám se jinak."

 

Liam vypadá stejně překvapeně jako já, když napětí prolomí vzlyk.

 

Všechno v mém životě je vzhůru nohama, takže nevím, proč jsem čekala něco menšího, když jde o něj.

 

Možná je to proto, že jsem ho vždy považovala za svoji konstantu, proto mě nikdy nenapadlo, že by se naše pouto mohlo přetrhnout.

 

Ale je to tak.

 

"Promiň," řeknu přidušeně a hřbetem ruky si otřu slzy. " Jsem prostě strašně emot-"

 

Pak přijde objetí, ale i to je jiný pocit.

 

"Prosím, neplač," zašeptá. "Nechtěl jsem ti ublížit."

 

Zní tak upřímně, že se teď cítím špatně spíš já.

 

"Není to tvoje vina. Moje emoce jsou v poslední době všelijaké." Vezmu si z krabice kapesník. "Mám pocit, jako by někdo strčil můj život do sněhové koule a zatřásl s ní."

 

Jenže místo toho, aby vzniklo něco okouzlujícího a krásného... je to jen jeden velký, ošklivý nepořádek.

 

"Vím, že teď je všechno na hovno." Políbí mě na temeno hlavy. "Ale budeš v pořádku."

 

Kéž bych měla tak jasný pohled na věc jako on. "Tím si nejsem tak jistá."

 

"No tak." Zašklebí se. "Jsi Covingtonová, sakra. Jsme houževnatí kreténi, kteří přežili ty nejhorší věci, jaké si lze představit, a pak vstali a zeptali se vesmíru, jestli to je vše, co měl, protože udeřil jako malá mrcha.“

 

Začnu se smát... dokud mi to nedojde.

 

Nejenže už nekoktá, ale zní to přesně jako něco, co by řekl Cole.

 

Zadívám se na logo na jeho tričku.

 

Liam nemá rád sport, proto by ho nikdo nepřistihl, že má na sobě tričko Patriotů.

 

"Ty nejsi Liam."

 

Cole má tu slušnost, že se zatváří rozpačitě. "Máš pravdu." Vydechne si. "Nejsem."

 

Zavřu oči před přívalem vzteku, který mnou projede. "Proč bys sakra předstíral, že jsi..."

 

Dveře se otevřou a rozsvítí se světlo.

 

"Všechno v pořádku?" Jace se zeptá a jeho pohled těká mezi námi.

 

Cole se snaží promluvit, ale já mu nedám šanci.

 

"Ne, není." Podívám se na Colea. "Cole mě obelstil, abych si myslela, že je Liam."

 

Jace vypadá, jako by ho stálo veškerou sílu, aby k němu nepřistoupil a nezaškrtil ho. "Co jsi udělal?" Se zúženýma očima udělá krok blíž. "Proč bys to kurva dělal?"

 

Cole zamumlá kletbu a sevře si nos. "Snažil jsem se jen pomoct -"

 

"Pomoct? Jak jí má předstírání, že jsi Liam, pomoct se zotavit, kurva?“ Jace zařve. "Řekl jsem ti, že musíme poslouchat doktory."

 

No sakra. Jace vypadá dost naštvaně za nás oba.

 

Nicméně nepotřebuju, aby tuhle bitvu vybojoval za mě, protože sice nechápu, proč předstíral, že je jeho dvojče; je zřejmé, že Cole mi nechtěl ublížit.

 

Chystám se jim oběma říct, aby se uklidnili, ale Cole zavrčí: "Vím, že máme poslouchat doktory, ale předtím byla opravdu rozrušená. Myslel jsem, že... já nevím. Jen jsem se jí snažil dát trochu normálního života, než- “

 

"Než co?" Zeptám se, protože je mi jasné, že mi něco zůstalo utajeno.

 

Nebo spíše někdo.

 

"Kde je Liam?"

 

"Dobrá práce, kreténe," zamumlá Jace, než se na mě podívá. "Vše je v pořádku."

 

"Nelži mi." Podívám se na Colea. "Proč jsi předstíral, že jsi Liam?"

 

Jace po něm střelí vražedným pohledem. "Na chodbu. Hned."

 

"Ne," odseknu. "Bože pomoz mi, ať mi jeden z vás radši řekne, co -"

 

Ve spáncích mi pulzuje bolest. Je tak silná, že mi vyrazí dech.

 

Něco je špatně.

 

Jace něco říká, ale já ho neslyším.

 

Jsem příliš vyděšená.

 

Buším do stolku s tácem. "Pusťte mě dovnitř!"

 

***

 

Minulost…

 

"Co se děje?" Křičím, strach mě téměř ochromuje.

 

"Jdi dolů a zavolej 911!" Jace křičí z druhé strany dveří Liamovy ložnice.

 

Jsem tak vyděšená, že sotva dýchám.

 

Co se mu stalo?

 

Srdce i žaludek mám plné hrůzy, na nejistých nohách seběhnu ze schodů a zamířím k telefonu v kuchyni.

 

Prsty se mi tak třesou, že telefon upustím dřív, než vyťukám čísla.

 

"911, co se vám stalo?" ozve se nějaká paní na druhé lince.

 

"Potřebuju..." Hlas mám tak roztřesený, že sotva mluvím.

 

Odkašlu si a zkusím to znovu. " Potřebuju sanitku pro svého bratra." Vzpomenu si, jak mě máma celé dva dny učila naši adresu pro případ nouze, a rychle dodám: "Bydlíme na 101 Royal Manor Lane. Prosím, přijeďte rychle."

 

"Mám to. Můžeš mi říct, co se stalo, zlatíčko?"

 

Copak mě předtím neslyšela?

 

"Něco se stalo mému bratrovi. Je mu dvanáct."

 

"Dobře, zlato. Sanitka je na cestě. Víš, co se stalo, abych to mohla říct záchranářům?"

 

"Nevím," křičím. "Nikdo mi to neřekne. Prosím, pospěšte si."

 

Rychle pouštím telefon a vracím se nahoru.

 

Potřebuju vidět Liama.

 

Můžu ho uzdravit.

 

"Sanitka je na cestě." Zabouchám na dveře. "Pusťte mě dovnitř."

 

Musím se ujistit, že je v pořádku.

 

"Jdi dolů," křikne Jace.

 

"Ne."

 

V žádném případě bych ho neopustila, zvlášť když má bolesti.

 

Tehdy mě potřebuje nejvíc.

 

"Chci vidět Liama."

 

"Bianco, jdi dolů," křičí Jace znovu, ale jeho hlas nezní dobře.

 

Pláče.

 

Žaludek mi klesne a páteří mi projede čirá panika.

 

Jace nikdy nepláče.

 

"Liame!!!" Křičím a buším na dveře silněji. "Liame, pojď sem!"

 

Musím ho vidět.

 

Srdce se mi sevře jako svěrák a slzy mi ucpou zrak. "Chci vidět Liama."

 

Proč mi ho nechtějí dovolit vidět?

 

Začnu kopat do dveří. "Liame!"

 

Jsem tady, Liame.

 

Jsem přímo tady.

 

Všechno bude v pořádku.

 

Jsme v tom spolu.

 

Klika se otočí a já už neztrácím ani vteřinu. Vší silou do ní strčím a otevřu ji.

 

Sílou, která mě o vteřinu později opustí v jednom velkém poryvu.

 

Tohle se přece nemůže stát.

 

Tohle není skutečné.

 

Před pěti minutami mu Jace dělal jeho oblíbené palačinky.

 

A teď …

 

Křičím tak hlasitě, až mi zvoní v uších, když si prohlížím jeho ztuhlé, modře zbarvené tělo ležící na podlaze jeho šatny.

 

"Liame!" Jeho jméno se mi dere z hlasivek a pálí mě uvnitř.

 

Odpověz mi.

 

Probuď se a odpověz mi.

 

Ale on nemůže.

 

"Sakra," zasyčí Jace.

 

Hluboká, obrovská vlna bolesti se mi rozlévá po celé hrudi a svírá mě pod krkem, až se třesu.

 

Přísahal.

 

Jedním švihem mě Cole zvedne a zamíří ke schodišti.

 

Celou cestu dolů kopu a křičím, nechci být daleko od svého nejoblíbenějšího člověka.

 

I když už tu není.

 

"Je mi to líto," zašeptá Cole.

 

Jediné, na co se zmůžu, je pláč. Jako by ho moje slzy a utrpení mohly přivést zpátky.

 

Ale nepřivedou.

 

Protože Liam porušil svůj slib.

 

Zlomil to, co ze mě zbylo.