WP - 5. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

"Nesnažila jsem se ho naštvat. Miluju Jace a chci, aby byl šťastný. Jen nechci, aby měl Liam pocit, že nemůže být se svou rodinou, víte?“

 

Doktor Wilson – nebo Walter, jak mi řekl, abych mu říkala – si něco poznamená do svého zápisníku. "Abych si to ujasnil. Myslíš si, že když si Dylan bude držet odstup, Liam tě přijede navštívit.“

 

"To doufám." Srdcem mi projede záchvěv smutku. "Jace a Liam nebyli jen bratři, byli přátelé. Nemůže být pro Liama snadné vidět ho s Dylan.“

 

"Jen abych se ujistil, že rozumím – myslíš si, že držet Dylan dál od Jace, ochrání Liama."

 

Heuréka. Konečně mu to začíná docházet.

 

"A Jace," upřesním. "Vzhledem k tomu, že ublížila Liamovi, kdo říká, že jednoho dne neublíží i Jaceovi?"

 

Složí ruce v bok. "Chápu." Odkašle si. "Teď, když jsme si to prozatím vyjasnili, myslím, že je důležité, abychom si promluvili o tvé matce."

 

A právě tak se mi kolem srdce obtočí bolest a sevře mě tak pevně, že se sotva nadechnu.

 

"Řekl jste, že nemusím mluvit o ničem, o čem nechci," připomenu mu.

 

"To je pravda."

 

"No, já o ní mluvit nechci. Ne dneska."

 

Nikdy.

 

Příliš to bolí.

 

"Už jste přišel na to, proč ještě nejí, doktore?" Cole se vmísí do hovoru ze dveří mého pokoje.

 

Doktor Wilson se na mě podívá. "Ty nejíš?"

 

Jako na zavolanou se za Colem vynoří Jace. "Od včerejšího rána ne."

 

Udavači.

 

Psychiatr si upraví brýle. "Proč nejíš, Bianco?"

 

"Prostě nemám hlad, Waltere."

 

Pravda je, že mám hlad, jen je mi tak špatně z toho, co mi tu dávají.

 

A jasně, Jace a Cole mi přinesli jídlo zvenčí, ale není to o nic lepší.

 

Jen hromada ovoce, zeleniny a dalších nechutných, mdlých a zdravých věcí.

 

Kdybych to nevěděla, myslela bych si, že se mě podprahově snaží přimět zhubnout, ale podle sestry jsem nikdy neměla nadváhu a od té doby, co jsem tady, jsem zhubla tři kila.

 

Proto opravdu nevím, proč mi každý den cpou do krku všechny ty zdravé sračky, ale přála bych si, aby to přestalo.

 

Walter si pohladí bradu, jako by nad něčím přemýšlel. "Kdyby sis teď mohla dát k jídlu cokoli na světě, co by to bylo?"

 

Odpovědět mi trvá necelé dvě vteřiny. "Velký, mastný cheeseburger se slaninou, kečupem a majonézou." Zabubnuju nehty na zábradlí postele. "A velkou přílohu hranolek a kyselých okurek."

 

Můj žaludek se probouzí k životu a souhlasně zakručí.

 

"Chápu," řekne Walter a něco si ještě poznamená do zápisníku.

 

Jaceovi a Coleovi se otevřou ústa.

 

"Chceš burger?" Cole vykřikne. "Jako opravdový?"

 

No, falešný rozhodně nechci.

 

"Jsi si jistá?" Jace se zeptá.

 

"Určitě." Zasáhne mě pocit viny. "Vím, že chcete, abych jedla superzdravě a tak, ale..."

 

Cole se začne smát. "Ne, nechceme."

 

Jsem zmatená. "Nechcete?"

 

Jace zavrtí hlavou. "Bianco, ty jsi vegetariánka a oddaný blázen do zdravé výživy." Jaceovi se zachvějí rty. "Ani si nevzpomínám, kdy jsi naposledy jedla brambůrky.“

 

To je pro mě novinka. "Vážně?"

 

„Jo ... nebo jsi alespoň byla.“ Podíval se na Waltera. „Je to normální?“

 

Přikývne. "U lidí s poraněním hlavy nejsou osobnostní a jiné změny nijak neobvyklé."

 

Jace a Cole si vymění pohled.

 

"To dává smysl, " zamumlá Cole.

 

Jace souhlasně přikývne. "Rozhodně."

 

Nesnáším pocit, že jsem terčem skrytého vtípku, na který si vůbec nevzpomínám. "Podělíte se o tom s námi?“

 

Jace pokrčí rameny a strčí si ruce do kapsy mikiny. "Není to nic špatného. Jen si trochu ... víš ... jiná."

 

"Slovo, které hledáš, je milá," zamumlá Cole.

 

Počkat.

 

Napadla jsem svého ubohého doktora a sestru, a to se nezmiňuji o minulém týdnu, a oni si myslí, že to bylo milé?

 

Cole začne znovu mluvit, ale Jace mu sevře ruku na rameni. "Odložme tenhle rozhovor na chvíli na druhou kolej, ať jí můžeme zajít pro ten hamburger."

 

Cole se ušklíbne. "Měli bychom jí zajít pro jeden k Fattymu."

 

Nemám tušení, co je to Fatty's, ale budu jíst cokoli, pokud to nebude zdravé.

 

„Je to ten nejlepší burger, jaký kdy budeš mít," prohlásí Cole, když míří ke dveřím. "Ale jsi si jistá, že chceš okurky? Mívala jsi z nich fobii."

 

„Fobii z okurek?“

 

Jace se zasměje. "Jo. Když ti bylo pět, vzala sis do hlavy, že okurky jsou ve skutečnosti mrtvé žáby ve sklenici, a bála ses je jíst."

 

Na to si vůbec nevzpomínám. "To je tak... divné."

 

Nemluvě o tom, že to nedává smysl.

 

"Povídej mi o tom," řekne Cole. "Ale bylo kurevsky vtipný sledovat, jak křičíš na lidi, aby přestali jíst žáby, kdykoli nás máma s tátou vzali do restaurace."

 

To se vsadím.

 

Walter se postaví. "Mám další schůzku, ale co kdybych se za pár dní zastavil, abychom si ještě popovídali?"

 

"Jasně." Gestem ukážu na svou postel. "Budu tady."

 

Přemýšlím, kdo byla ta dívka, kterou jsem bývala, a co se s ní stalo.