TCDL - 21. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Když se vrátili na Sněžný hrad, slunce už bylo nízko na obloze. K jejich úlevě tam Clara s Monou stále byly a právě zdobily sušenky pro Daru, která odešla uložit Lea do postele.

„Zítra hned ráno odjíždíme,“ oznámila Clara. „Promiň, ale opravdu musíme.“

„Bezbožní si neodpočinou.“ Mona se ušklíbla. „A musely jsme si vymyslet rodinnou pohotovost, abychom zakryly náš náhlý útěk z novinářské besídky. Ještě jsem se neodvážila podívat na stránky s drby o celebritách, abych zjistila, s čím přišli.“

„Myslím, že se nám ztratil pes a málem nám zničili dům,“ řekla Clara. „Jen vynecháme tu část, kdy se z našeho psa Diega vyklubal známý kriminálník Sean.“

„Fuj.“ Mona se otřásla. „To je ono. Žádní další tuláci pro nás. Možná bychom příště mohli nechat Lolu, ať si vybere…“

„Lola měla toho bastarda ráda,“ řekla Clara nešťastně. „Co když si vybere jiného zločince?“

„Co když si vybereš ty jiného zločince?“ Mona se na Claru ostře podívala.

O úder srdce později se otevřely dveře a dovnitř vběhlo malé štěně, které radostně štěbetalo, a Lola ho následovala.

„Stůj! Ne tak rychle!“ Sarah zalapala po dechu, když vešla do dveří, a znovu se snažila chytit Lolu za vodítko.

„Jé, vy jste tady všichni – moc se omlouvám. Lola si našla nového kamaráda, a pak jsem nemohla přijít na to, komu to štěně patří, a o vteřinu později už uhánělo pryč a Lola za ním…“

Sarah stále ještě dýchala a Angel se musela kousnout do úsměvu, když viděla, jak se Lolina poslední psí chůva znovu snaží chytit vodítko – a neuspěla, když Lola vyskočila dopředu a znovu se rozběhla za štěnětem.

Jonathan spěšně zavřel dveře právě včas, takže psi byli uvězněni uvnitř s nimi.

„Lolo, zlatíčko – podívej, co mám!“ Angel vytáhla z kapsy malý sáček s pamlsky, až to zachrastilo.

Lola jí nevěnovala pozornost. Místo toho šťouchla čumákem do malého štěněte, které konečně přestalo utíkat. Štěně se v odpověď svalilo na zem. Lola s blaženým výrazem začala štěněti olizovat obličej.

„Vypadá to, že Lola rozhodla za nás,“ řekla Mona a zasmála se. „I když tak rozkošné štěně bude mít domov, Lolo. Myslím, že si ho nemůžeme nechat.“

„To štěně si rozhodně nenecháme,“ řekla okamžitě Clara a její hlas zněl podivně stísněně.

„Ale není rozkošné?“ Mona věnovala starému španělovi láskyplný pohled. „Aspoň to tentokrát není zločinec, který nás chce okrást. Podívej, jak jsou spolu roztomilí.“

„Není to zločinec, to ne,“ řekla Clara pomalu. Zavrtěla hlavou. Vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli se má smát, nebo plakat. „Lolo, kde jsi ho sakra našla? A kde jsou jeho rodiče?“

O chvíli později se rozletěly dveře a dovnitř se vpotácel dospívající chlapec, který vypadal úplně udýchaně.

„Sakra, Ethane,“ zaúpěl. „Jen počkej, až o tom řeknu mámě!“

„Ethane?“ Angel se zamračila. Pak se znovu podívala na štěně. „Počkej, myslíš tím…“

Lola se najednou se zmateným štěkotem posadila. Na místě, kde ještě před chvílí bylo štěně, se krčilo dítě. Byl to chlapec, ne starší než pět nebo šest let, s neposednými černými vlasy a širokým úsměvem na tváři.

„Nemáš se měnit a utíkat beze mě!“ řekl puberťák.

„Jsi příliš pomalý.“ Dítě vyplázlo jazyk. „Chyť mě!“

Pak se znovu proměnil, proběhl Moně přímo mezi nohama a otevřenými dveřmi ven z kuchyně.

Vzrušeně štěkající Lola se za ním rozběhla – a Sarah, chůva, se vrhla za vlekoucím se vodítkem, jen o vlásek ho minula.

„Ale ne,“ zasténala Sarah. „Promiň, já ji chytím. Neboj se!“

„Nesnáším děti,“ řekl puberťák zachmuřeně. Pak se také proměnil, jeho oblečení se svezlo na podlahu, když se připojil k lovu v podobě border kolie.

O chvíli později bylo v kuchyni opět ticho.

Angel se podívala na Jonathana a pak na Monu, která vypadala stejně šokovaně jako ona.

„Myslím,“ řekla Clara suše, „že jsme se právě rozhodly, že ať se stane cokoli, rozhodně nenecháme Lolu rozhodovat.“

„Mohla jsi mě varovat,“ řekla Mona. „Co se to sakra stalo? Chceš mi říct, že naše Lola unesla dítě?“

„Myslím, že zjistíš, že dítě, uneslo naší Lolu,“ podotkla Klára.

„Jako by to pro soudce mělo nějaký význam.“

Angel se usmála, když sledovala, jak se dvojice hravě hádá.

Navzdory jejich okouzlujícímu životu, kdy neustále létaly z jednoho koutu světa na druhý, aby propagovaly svůj nejnovější film, poznala ve způsobu, jakým spolu komunikovaly, něco povědomého.

Komunikovaly beze slov, pouhým pohledem nebo dotykem. A vždycky se zdálo, že vědí, co ta druhá dělá nebo na co myslí.

I teď Angel cítila křehký počátek podobného spojení mezi sebou a Jonathanem.

Pouto druhů.

Jaké by to bylo, být skutečně spářený? Nosit s sebou to spojení navždy, pouto silné jako diamant? Vědět, že jí bude vždycky krýt záda – a vědět, že je čekají nesčetné zimy, během nichž budou společně zdobit cukroví, tahat stromek a trávit večery před krbem popíjením vaječného koňaku?

„Hej. Jsi v pořádku?“ Jonathan jí jemně sklouzl po paži a jeho prsty ji hřály i přes pohodlný svetr.

„Lépe už mi být nemůže,“ řekla a na chvíli se o něj opřela.

Usmála se při pohledu na sušenky, které pečlivě nazdobil. Byly tam obvyklé hvězdičky a stromečky – ale také spousta draků.

Tehdy se rozhodla, že do příští zimy budou muset investovat i do vykrajovátek na sušenky ve tvaru draků.

Jonathan byl kreativní, co se týče barevné polevy a cukrových perel. Byli tam červení draci, modří draci, duhoví draci.

A byl tu i jeden drak, kterého celého pokryl obyčejnou bílou polevou a ozdobil ho bílými a stříbrnými cukrovými perlami.

„Je to pořád stejné. Nikdy žádné vlčí sušenky,“ postěžovala si Clara s úsměvem.

Angel se zasmála a rychle popadla sušenku s ledovým drakem, než po ní mohl sáhnout někdo jiný.

„Vsadím se, že se dají někde na internetu najít vykrajovátka na vlčí sušenky.“ Angel naklonila sušenkového draka a obdivovala, jak se cukrové perly třpytí ve světle. „Každopádně tenhle je můj.“

„Udělal jsem ho pro tebe,“ řekl Jonathan a tiše se zasmál. „A pro Lea je tu ohnivý drak.“

„Je skoro tak krásný, že se nedá jíst.“ Dál obdivovala svého jedlého ledového draka. „Škoda, že se neudrží.“

„Jen do toho, zkus to. Máme dost cukroví, aby nám vydrželo až do Vánoc.“ Jonathan se naklonil blíž, až jí mohl zašeptat do ucha. „Sám bych raději ochutnal něco mnohem sladšího…“

Cítila, jak se jí do tváře hrne horko, a najednou byla ráda, že její kůže skrývá reakci.

Přesto se na ně Clara s Monou vědoucně podívaly.

„Myslím, že sušenky na zítřek můžeme dojíst samy,“ řekla Clara vstřícně.

„Pro případ, že byste se vy dvě chtěly projít po sněhu, nebo tak něco.“ Monin pohled dával až příliš najevo, že ví, co má Angel na mysli.

***

Jen o pár minut později se Angel nechala Jonathanem vytáhnout z kuchyně.

Dokonce i teď, když strávila celý den po Jonathanově boku a jejich ruce a ramena se otíraly, když pracovali na zdobení cukroví na zítřejší oslavu, stále cítila tu neustálou touhu po jeho doteku.

Teď, když věděla, jaké to je usínat v jeho náručí, probouzet se po jeho boku, když ty silné ruce s takovou něhou zkoumají její tělo, nemohla si pomoct a chtěla toho víc. Bez ohledu na to, kolik nocí spolu strávili, něco v ní stále toužilo po něčem víc.

Dokonce i teď, když bylo jejich spojení stále tak křehké, cítila vzdálené dunění jeho vlastní touhy. Jako blesk osvětlující oblohu s sebou přinesl náhlou představu: jeho ruka klouzající po jejím boku, když se prohnula, jeho jazyk kroužící kolem bradavky, způsob, jakým se jeho silné tělo celé napjalo, když do ní konečně vklouzl…

Na chodbě málem nahlas zalapala po dechu a pak ztěžka polkla. Bylo to její vlastní podvědomí, které ji dráždilo – nebo zahlédla Jonathanovy myšlenky?

Záleží na tom vůbec v tuhle chvíli?

Oba chtěli totéž. Sotva se od něj dokázala odtrhnout, ale i když se nacházeli v soukromé části Sněžného hradu, kam byl hostům vstup zakázán, přinutila se jít pevně po Jonathanově boku.

To je směšné. Už nejsem teenager.

Samozřejmě, že ani jako teenager nikdy po nikom nebo po ničem netoužila s tak zoufalou potřebou.

Jonathan byl to nejlepší, co jí kdy vstoupilo do života, a její srdce vědělo, že by musela být naprostý blázen, kdyby ho nechala jít.

Kradmo se na něj podívala.

Vypadal zarudlý. Na pozadí jeho světlých blond vlasů určitě rozeznala teplo, které mu hřálo kůži.

Chtěl totéž co ona. Což nebyl jen sex – i když ten byl ohromně dobrý.

Když stejně oba chceme totéž, tak proč tuhle touhu neukončit?

Než se dopotáceli do ložnice, sotva se dokázala soustředit na něco jiného než na to, jak ji její tělo bolelo po jeho doteku. Dokonce i teď byla vlhká, jen z představy, že se jí dotýká. Celé její tělo hořelo potřebou.

„Takže, když jsi mi vyprávěl o tom, co by bylo potřeba k vytvoření pouta druhů,“ zašeptala.

Jonathan, který se právě otočil, aby zavřel dveře, málem upustil malý košík se sušenkami, který si vzali s sebou.

„Ano?“ zeptal se drsným hlasem, když se na ni podíval očima, které potemněly potřebou.

Cítila, jak se jí na rtech objevil úsměv. „Myslím, že už mě to čekání unavuje. Chci tě – teď. Miluju ten dům, bláznivé věžičky a podivnou sbírku na stloukání másla a vůbec – ale milovala bych tě, i kdybychom měli strávit zbytek života v malé horské chatě.“

„Vážně?“ řekl škádlivě a pomalu se k ní přiblížil. „Protože vím, že já se třeba na dům s ústředním topením opravdu těším. Vlastně na cokoliv, co není jeskyně.“

Naklonila k němu hlavu. „A kdybych ti řekla, že jsem vždycky chtěla bydlet v jeskyni?“

Byl už dost blízko, aby jí mohl položit ruce na boky a pak je pomalu posunout nahoru a nadzvednout jí svetr.

„Pak si myslím, že by sis to po jednom nebo dvou dnech rozmyslela,“ řekl chraptivě. „Protože i když miluju krásu ledu, rozhodně jsou chvíle, kdy chci jen měkkou, teplou postel.“

Stáhl jí svetr a udělal krok vpřed. Udělala krok zpátky a polkla, když jí jeho ruce stále klouzaly po zádech, našly a rozepnuly malé háčky její podprsenky.

Bradavky už měla napjaté a bolavé, když ji sundával. Udělala další krok zpět, když se posunul ještě dál – a pak jí kolena narazila na postel.

Se zaúpěním ucítila, jak na ni padá dozadu.

Jonathan neztratil ani vteřinu a přišel za ní, jednu ruku položil na každou stranu jejího obličeje a políbil ji.

Srdce se jí rozbušilo v hrudi. Chtěla ho tak moc, že se jí špatně dýchalo. Téměř se jí točila hlava potřebou, srdce jí bušilo čím dál rychleji, jako by se něco uvnitř ní chtělo osvobodit.

Matně slyšela, jak se něco ozývá v tlukotu jejího srdce, jako vzdálený buben.

Je to Jonathanův tlukot srdce…?

Pak uvolnil její ústa a začal ji líbat po prsou, a ona zapomněla na všechny myšlenky. Nespěchal, když ji dráždil, jazykem kroužil kolem bradavek, až lapala po dechu a jeho ruce jí objímaly plná ňadra.

Kroutila se pod ním, kalhotky už měla promočené – a konečně ji přestal dráždit.

Místo toho jí stáhl kalhoty a odhodil je spolu s kalhotkami na zem.

Angel se zatajeným dechem využila chvíle, aby se posunula dál na postel. Když znovu vzhlédla, Jonathan se zbavoval svého vlastního oblečení a odhodil košili na židli.

Vyschlo jí v ústech, když sledovala, jak se ohýbají jeho silné paže. Bušení jejího srdce teď bylo ještě hlasitější. Její potřeba se v ní sevřela do těsného závitu, vnitřní stěny jí už pulzovaly, když si vzpomněla, jaké to je cítit ho v sobě.

A pak si konečně svlékl i kalhoty.

Byl tvrdý a pohled na něj jí vyrazil dech. Vypadal nádherně ve zlatém odpoledním slunci, které dopadalo dovnitř oknem. Třpytilo se na jeho světlých vlasech, svaly se mu leskly lehkým leskem potu. Každý hřbet a sval jeho těla se ukazoval v ostrém reliéfu jako starověký válečník vytesaný z mramoru.

Ale nebyl to chladný kámen. Nebyl ledový – už ne.

Právě teď její dračí válečník běžel jako žhavý dračí oheň, a když se k ní přiblížil, její potřeba po něm byla tak intenzivní, že to působilo jako ostrá bolest.

„Přivlastni si mě,“ řekla Angel a natáhla k němu ruku.

Tiše se zasmála, když ji uchopil, a pak si ho přitáhla blíž, až přistál vedle ní na posteli.

V příštím okamžiku je přetočil. Rukou jí sjel po těle a prsty našel její vlhké záhyby.

Zalapala po dechu, když je roztáhl, a pak svými kluzkými prsty zajel zpátky nahoru, aby našel její naběhlý klitoris.

„Netrpělivá,“ zašeptal jí u ucha. Cítila, jak se usmívá.

Chtěla mu odpovědět, ale pak se polštářkem prstu lehce dotkl klitorisu a ona místo toho vykřikla.

Znovu ji políbil, zatímco ji jeho prst jemně laskal. Přemožená zabořila ruce do jeho vlasů a držela ho u sebe, zatímco se pod ním svíjela.

Nikdo ji nikdy nedokázal tak rozvášnit jako on. Mokrými prsty ji stále pomalu hladil, hnal ji výš a výš, pak uvolnil její klitoris, aby do ní vklouzl.

Bez dechu se proti němu prohnula a její vnitřní stěny se chvěly kolem jeho prstu.

Znovu ji vytáhl, znovu ji dráždil, její vlhkost se mu lepila na prsty. Jeho ústa uvolnila její rty, pomalu se znovu prolíbal dolů, zatímco ji laskal a znovu a znovu kroužil kolem jejího klitorisu.

Jeho jazyk našel její bolavou bradavku. Najednou zjistila, že vlna potřeby, na které se vezla, narůstá stále výš a výš, nese ji dál a dál – a pak se konečně zřítí.

Vyvrcholení ji zaplavilo silou bouře a odneslo ji pryč. Slyšela, jak lapá po dechu jeho jméno, i když její tělo pulzovalo v extázi, znovu a znovu a znovu.

Jeho prst ji stále dráždil i během vyvrcholení. Nedal jí ani čas, aby se vzpamatovala, než se posunul ještě níž a konečně od ní odtáhl ruku – ale jen proto, aby ji nahradil ústy.

Tam, kde byly jeho prsty náročné, byla jeho ústa neúprosná. Zatímco se ještě chvěla, jeho jazyk našel její přecitlivělý klitoris a kroužil kolem něj, zatímco ona zatínala prsty do prostěradla.

Znovu vykřikla, prohnula se do jeho doteku – a pak jí sál kolem klitorisu a ona se znovu ocitla v letu.

Měla pocit, že ta rozkoš nikdy neskončí. Netušila, že je možné orgasmus tak protáhnout.

Když se nad ní konečně pohnul, obtočila mu ruce kolem krku. Slyšela, jak jí v malých nádeších uniká dech. Její tělo stále pulzovalo rozkoší, kterou jí poskytoval.

Ještě větší potěšení však cítila, když ho cítila tvrdého a horkého na svém stehně. Takhle blízko, kůže na kůži, cítila bušení jeho srdce v hrudi, slyšela jeho vlastní přerývaný dech.

A když do ní konečně vklouzl, cítila, jak se jeho tělo napjalo.

A co víc – skrze spojení mezi nimi cítila matnou ozvěnu jeho vlastní rozkoše.

V dálce se ozýval buben jeho srdce. S každým přírazem byl hlasitější a hlasitější.

Znovu jí projela rozkoš, v žaludku ji navzdory předchozímu vyvrcholení zabolela těsná spirála potřeby. S každým přírazem jí procházely vlny rozkoše – ale nestačilo to. Ještě ne.

Jeho ústa našla její hrdlo. Jeho rty byly horké na její kůži, vůně jeho vlasů ji obklopovala. Voněl divokou, svobodnou divočinou zasněžených vrcholků hor, svěžím, čistým vzduchem a bělostnými ledovci. Voněl teplým, mužným pižmem, opojným kořením mužské touhy.

V místech, kde se jejich kůže dotýkala, cítila slabé teplo, jako by mezi nimi prskala energie. Jeho srdce teď tlouklo tak hlasitě, že přehlušilo všechny ostatní zvuky, šílená rozkoš v jejím nitru pulzovala v rytmu jeho tepu.

Přitiskla se k němu, lapala po dechu, nehty se mu zarývala do kůže, když se zuby dotýkal jejího krku, celé jeho tělo se napínalo.

Na krku mu zářil opál na stříbrném řetízku. Zářil stejně jako jeho oči – a tam, přímo před jejíma očima, v něm začala mizet malá prasklina. Místo toho se rozzářil ještě jasněji, až si uvědomila, že bobtná spolu s ohromující rozkoší, kterou díky poutu cítila.

Rostla a rostla, až musela zavřít oči, jak byla intenzivní.

A pak ucítila, jak se do ní udělal. Matně slyšela, jak volá její jméno, ale její tělo už bezmocně pulzovalo kolem jeho, rozkoš z vyvrcholení, které ji zaplavilo, byla tak silná, že musela zavřít oči a držet se ho.

I se zavřenýma očima ho stále viděla – a v uších stále slyšela tlukot jeho srdce. Hlasitě a rychle ji neslo s sebou.

A když se konečně začalo zpomalovat, uvědomila si, že ho stále cítí.

Přímo tam, uvnitř svého srdce.

Bylo tam teplo, které tam předtím nebylo. Hořelo jako uhlík, malé jádro tepla.

Z jeho středu cítila, jak jí prochází vlna Jonathanovy lásky. Ovinula ji jako hřejivá deka.

A malá trhlinka v jeho kameni dračího srdce úplně zmizela. Opál byl bezchybný, leskl se jako sluneční světlo na ledu.

Vyčerpaná, udýchaná a zcela, naprosto nasycená se k němu přitulila, když se jemně odtáhl a otočil na bok.

Stále ho cítila ve svém srdci.

Jako by předtím existoval závoj, který je od sebe odděloval. Teď byl ten závoj zvednutý. Teď ho mohla skutečně vidět.

Nejen tváří v tvář, ale i srdcem k srdci.

A až do hloubi duše byl Jonathan její. Stejně jako ona byla celá jeho a bude navždy.