WP - 2. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Víčka mám jako těžítka, ale to není nic ve srovnání s balvanem úzkosti na mé hrudi.

 

Je pryč.

 

Už ji nikdy neuvidím.

 

"Říkal jsem vám, že potřebuje čas, aby všechno zpracovala," řekne přísně nějaký muž.

 

Zní to, jako by stál přímo před mými dveřmi.

 

"Zasloužila si znát pravdu," namítne někdo, kdo zní hodně podobně jako Cole.

 

"Bylo příliš brzy," zašeptá Jace. "Nezvládla to."

 

"Přesně tak," řekne ten muž. "Ještě ani neznám rozsah jejího poranění mozku a vy dva jste prostě..." Dlouze a zhluboka si povzdechne. "Představte si svou sestru jako rozbitou skládačku. Určité dílky má, ale ne dost na to, aby se z nich dal složit celek. Právě teď je její realita právě taková. Její realita. Jediná nehoda, kterou si pamatuje, je ta s vaší matkou. Její mozek uvízl v tom traumatu a je důležité, aby to její rodina pochopila, protože pokud se jí paměť vrátí -"

 

"Co myslíte tím, pokud?" Jace vyštěkne.

 

"Chcete mi říct, že ta amnézie je trvalá?" zeptá se někdo, kdo zní jako můj táta.

 

Ozve se další dlouhý povzdech. "To se teď nedá říct. Ale musíte být opatrní, abyste ji nepodstrkovali informace - “

 

"Proč?" Zeptá se Cole. "Když si nemůže vzpomenout, proč je tak špatné jí to říkat?"

 

"Protože jí dáváte své zkreslené vzpomínky a myšlenky. Nedáváte jí šanci, aby se uzdravila a vzpomněla si na své. Mozek je velmi složitý, citlivý orgán. Ovlivňování její paměti a přílišné tlačení na ni příliš rychle a příliš tvrdě všechno jen zhorší.“

 

"Tak co bychom měli dělat?" Zeptá se Jace. "Jak jí pomůžeme, aby se uzdravila?"

 

"Čas a trpělivost. Hodně z toho. Její vzpomínky – pokud se jí vrátí – mohou být zkreslené, ale je důležité se s ní nehádat a neopravovat ji." Odkašle si. "Mezitím jsem si dovolil kontaktovat doktora Wilsona. Je to špičkový psycholog, který má spoustu zkušeností s prací s pacienty s poraněním mozku a amnézií. Vzhledem k závažnosti Biančina duševního stavu a k tomu, co se stalo, si myslím, že je důležité, aby si s někým promluvila. Naštěstí souhlasil s tím, že za ní tento týden přijede do nemocnice a setká se s ní.“

 

Oči se mi chvějí, když doktor Jones vejde do pokoje a přistoupí k mé posteli. "Ahoj, Bianco. Jak se cítíš?"

 

Jako by mě přejel autobus.

 

"Unavená."

 

Přikývne. "To jsou sedativa."

 

"Sedativa? Proč-"

 

Přestanu mluvit, protože mi hlavou proběhnou obrazy, jak si vytrhávám kapačku a pak mlátím Jace a Colea.

 

Do srdce mi pronikne bodavá bolest. "Moje máma... ona je-"

 

Nedokážu ta slova říct.

 

Vyslovení těch slov nahlas by jen potvrdilo jejich pravdu.

 

Místo toho se vrhám na doktora.

 

Ne proto, že bych mu chtěla ublížit.

 

Jen chci, aby mi dal něco, co mě otupí.

 

Něco, co mi pomůže zapomenout na pravdu, která mi koluje v žilách.

 

Nejenže je moje matka mrtvá…

 

Zabila Liama.