TP - 33. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

„BYLA JSI TADY ZAHRABANÁ celé dny, Broskvičko,“ řekla Vanessa, když vtrhla do mého pokoje a roztáhla zatemňovací závěsy, které mi Warren připravil, než odešel.

Warren. Každá vzpomínka, kterou jsem měla, ho najednou tak či onak zahrnovala. Každá píseň, kterou jsem slyšela, každý podpis, který jsem četla, všechno. Což byl přesně důvod, proč jsem byla celé dny zalezlá ve svém pokoji. Nechtěla jsem ho slyšet, vidět, vdechovat pokaždé, když jsem vyšla ven. Byla jsem z něj unavená. Už mě unavovalo očekávat, že ho uvidím pokaždé, když vyjdu ze své budovy. Ještě horší bylo, že jsem byla unavená z očekávání, že ho uvidím, a připadala jsem si jako idiot, že to vlastně chci.

„Měli bychom jít na oběd s tátou, vzpomínáš?“ dodala Vanessa.

Otočila jsem se v posteli a zabořila obličej do polštáře. „Řekni mu, že jsem nemocná.“

„Nejsi.“

„Není mi dobře.“

Moje sestra si těžce povzdechla, posadila se na kraj postele a rukou mi přejela po vlasech. „Zlato, nejsi nemocná, máš zlomené srdce.“

„Nemocná. Zlomené srdce. Stejný rozdíl.“

Znovu si povzdechla. Otočila jsem se, abych se na ni podívala. Oči se jí rozšířily, když jsem jí konečně dovolila zahlédnout můj obličej – opuchlé, červené oči, oteklé rty. Byla jsem si jistá, že mám stále skvrny pod očima, zatímco jsem někdy uprostřed noci zvracela, jen co jsem na něj pomyslela. Na nás. Na jeho podvod.

„Camilo,“ zašeptala.

„Více lidí umírá na zlomená srdce než na nachlazení,“ řekla jsem. „Věděla jsi to?“

Zavrtěla hlavou, hnědé oči plné lítosti. „To jsem nevěděla.“

„No, je to tak.“

„Charlie dnes volal a ptal se na tebe,“ řekla a změnila téma. „Řekl, že už několikrát přišel, ale tys nikdy neotevřela dveře.“

Zakryla jsem si obličej paží. „Zavolám mu později.“

Cítila jsem, jak vstala z postele a slyšela jsem, jak chodí po mém pokoji. „Naprosto chápu, proč jsi naštvaná na Warrena. Věř mi, chápu to. Lhal. Věděl o tátovi a o tom, co k Belmontovým cítíš, a zatajil to před tebou, ale nikdy bys mu nedala šanci, kdyby ti to řekl hned na začátku. Odpálila bys ho a nepoznala byste ho. Opravdu můžeš toho chlapa vinit?“

„Ano. Můžu.“

Odkryla jsem si obličej a shodila ze sebe přikrývku, když jsem vstala a šla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, umyla si obličej, podívala se na sebe do zrcadla a ucukla před tím, co jsem viděla. I když jsme se s Erikem rozešli, nevypadala jsem tak špatně. Ale nebrečela jsem šest ze sedmi hodin letu a pak znovu, když jsem se vrátila domů, a pak jsem si vše přehrávala ve smyčce, dokud se mi při pomyšlení na to všechno fyzicky udělalo špatně. Žila jsem s Erikem roky. Sdílela s ním život. A když jsme se konečně rozešli, cítila jsem smutek, ale také úlevu. Zdálo se, že mě Warren držel tak, že bylo nemožné dýchat bez pocitu bodnutí bolesti pokaždé, když jsem pomyslela na jeho nepřítomnost.

Nebyla to žádná raketová věda. Oddala jsem se mu tak plně, že když to teď skončilo, měla jsem pocit, že se rozpadám. Osprchovala jsem se a doufala, že se trochu zbavím svého smutku. Když jsem vyšla ze sprchy, otevřela jsem skříňku v koupelně a hledala něco na svou rychle rostoucí bolest hlavy, když jsem našla vzkaz od Warrena. Lísteček. Srdce se mi zastavilo při pohledu na jeho rukopis.

Už teď mi chybíš. – Warren.

Jak jsem to mohla přehlédnout, než jsem se vydala na cestu? Zvedla jsem jej a přivoněla k němu. Nevonělo to jako on. Stiskla jsem ho v ruce a hodila do košíku vedle záchodu, civíc na papír, zmačkaný a samotný. Rychle jsem se oblékla a vyrazila se sestrou ven. Obě jsme byly zticha, zatímco jsme šly po ulici. Každý krok mi připadal těžší než ten předchozí, zvlášť když jsme se dostaly blízko místa, kde stála moje stará budova. Omotali kolem něj dočasný plot velkými Belmonteovými nápisy, které varovaly před blízkou demolicí.

„To je to, co dělají,“ řekla jsem a cítila, jak mě v očích pálí slzy. „Všechno zničí.“

Vanessina ruka našla moji a stiskla ji. Byla jsem vděčná, že nemluvila ani to nekomentovala. Prošly jsme kolem budovy směrem k Charlieho baru, kde stál venku můj táta a kouřil cigaretu. Když jsem ho viděla, usmála jsem se, dokud se nevrátily a najednou mnou projely všechny ty ošklivé vzpomínky, díky čemuž mi úsměv zmizel z tváře. Jeho lži. Warrenovy lži. Javierovy lži.

„Tady je moje holčička,“ řekl.

Objal Vanessu a políbil ji, než se ke mně s úsměvem otočil. Jako by byl v mém životě posledních deset let. Jako by pro naši rodinu všechno neposral, jako kdyby se náhle návratem vše znovu napravilo. Musel vidět sentiment vepsaný do mé tváře, protože se také přestal usmívat.

„Co se děje?“

„Nic.“

Dala jsem mu pusu na tvář a protáhla se kolem něj, vcházejíc do baru a našla Charlieho uvnitř. Šel přímo ke mně, objal mě kolem ramen a pevně mě držel. Vdechovala jsem vůni jeho kolínské a cigaret a usilovně se snažila nebrečet.

„Slyšel jsem o Warrenovi,“ řekl mi do vlasů. „Je mi líto, že tě to bolí.“

To mě přimělo slzet. Bolest mi připadalo jako jednoduché slovo pro to, co jsem cítila. Byla jsem zraněná, smutná, naštvaná a opravdu zmatená, protože přes všechny ty věci jsem po něm stále toužila. Vycouvala jsem z Charlieho náruče a usmála se na něj.

„Slyšela jsem, že máš jídlo od Malecona. Jak jsi to objednal?“

Zasmál se. „Moje rozbitá španělština ušla dalekou cestu, víš. Kromě toho už moji objednávku znají nazpaměť.“

„Nešikanovali tě, když jsi to zvedával?“ zeptala jsem se a cítila, jak se poprvé za několik dní upřímně usmívám.

Dívky v Maleconu byly Charliem posedlé. Nebyl to nutně ten nejhezčí chlap v bloku, ale byl jiný, a to stačilo, aby přitažlivost rozkvetla.

„Moc ne. Cecilia mě prakticky prosila, abych ji pozval na rande,“ řekl.

„Proč jsi to neudělal?“

Pokrčil rameny. „Dívky v této čtvrti zatraceně moc pomlouvají. Měla bys slyšet věci, které tady slyším já.“

„Věř mi, já to vím,“ řekla jsem a střelila po něm pohledem.

Vanessa vešla do baru a táta ji těsně následoval, zavírajíc a zamykajíc dveře tak, jak to Charlie nařídil. „Nechceme, aby někdo přišel a přerušil naše jídlo,“ řekl. Posadili jsme se kolem stolů, které spojil dohromady, a začali jíst. Charlie vstal, aby nám donesl pití, a když tam byl, zapnul televizi, než se k nám znovu připojil ke stolu. Vzhlédla jsem k tátovi, který na mě zíral, zatímco jedl rýži a fazole.

„Chápu, jestli se na mě pořád zlobíš,“ řekl a usrkl z koly. „Nevyčítám ti to. Vím, že to bude trvat, než si zvyknete, že mě máte znovu kolem sebe, a vážím si toho, že mi dáváte šanci dokázat, že za to stojím.“

Proč to muži tak zkurvili a mysleli si, že pouhá omluva může všechno změnit? Moje noha začala sama od sebe poskakovat nahoru a dolů, nervózním škubáním, které jsem nezažila od té doby, co jsem byla zpátky na střední škole. Odvrátila jsem se od něj a podívala se na Vanessu, která seděla vedle něj. Pokrčila rameny a řekla: „Jen to zkus.“ Cítila jsem, jak mi poklesla ramena. Tohle nebyl Warren. Nebo Eric. Nebo jakýkoli jiný muž, který vstoupil a odešel z mého života a zklamal mě. Tohle byl můj táta. Mé oči se znovu setkaly s jeho. Jasně, byl to první muž v mém životě, který se posral. A i přes kroky, které jsme udělali o víkendu v domě mé matky, jsem byla stále naštvaná, ale on byl zavřený – jeho chyba, že udělal hloupou, neopatrnou, sobeckou chybu – aniž by měl okolo sebe svou rodinu. Což byla také jeho chyba, že nám vzal naše práva na návštěvu… obvinění zněla hlasitěji než moje racionalita. Krátce jsem zavřela oči, než jsem se znovu setkala s jeho pohledem. Měl stažené tmavé obočí a linky na jeho čele vypadaly jasnější než před pár týdny. Vypadal úplně vyčerpaně a zranitelně. Přemýšlela jsem, jak moc kvůli tomu nespal, kvůli nám.

„Přál bych si vrátit čas a udělat lepší rozhodnutí, ale jediné, co mohu udělat, je být v tuto chvíli tady.“

Povzdechla jsem si a natáhla se přes stůl, abych položila svou ruku na jeho. „Vím. Slibuji, že se budu více snažit. Většinu dní jsem nadšená, že jsi tady, ale ostatní… Jen mě zlobí, že jsi prostě odešel.“

Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Následované boucháním.

„Doprdele. To je Johnny,“ řekla Vanessa, vstala ze židle a rychle tam přešla.

„Tys pozvala Johnnyho?“ zeptala jsem se s vytřeštěnýma očima a otočila se, abych viděla, jak pokrčila rameny, když odemykala dveře.

Můj bratr si sundal čepici Yankees, když vešel do baru a ovíval se s ní. „Tam venku je větší vedro, než v ďáblovo koulích.“

Máma vešla těsně za ním a zírala na něj. „Johnny!“

Chtěl jsem zachovat vážnou tvář, ale nemohla jsem se nesmát při rozhořčení na její tváři a pobavení na jeho. Charlie vstal, aby ho pozdravil medvědím objetím.

„Gringo, minutu jsem tě neviděl. Pokaždé, když tě vidím, vypadáš víc a víc jako ten chlápek ze Sons of Anarchy,“ řekl Johnny.

Charlie se zasmál. „Vůbec nevypadám jako on. Sdílíme jen jméno, tím to je.“

„A koženou bundu,“ odpověděl Johnny. „A ty vousy a tu věc s bratříčkování se s bílými.“

S Vanessou jsme se na sebe podívaly a hihňaly se jako děti. Mluvily jsme o tom v minulosti. Náš Charlie nevypadal absolutně jako Hunnam. Možná, kdybyste vypili pět piv a zamžourali a otočili obličej tím správným směrem ve spoře osvětlené místnosti.

Můj bratr a máma se k nám připojili s talířem jídla v jedné ruce a dálkovým ovládáním v druhé. Zatímco jsme jedli, začal projíždět kanály a mluvil o naší nejnovější show posedlosti: Stranger Things. Táta nás jen s úžasem sledoval, když jsme vysvětlovali, co je Netflix.

„To je ta děsivá show, na kterou ses včera večer díval?“ zeptala se máma.

Můj bratr přikývl. „Máma si myslí, že jsme se zbláznili, že se na to díváme.“

„Jen si myslím, že je to špatně,“ řekla. „Un show asi con niños! (Takové představení s dětmi!)

Zasmála jsem se. Ty děti jsou příčina, proč je to tak děsivé.“

„Ony jsou ta nejlepší část,“ souhlasila Vanessa.

„Myslel jsem, že jsou to DVD, které jste sledovali a vraceli zpět,“ řekl.

„Bývávalo,“ odpověděla jsem. „Rozrostlo se to v úplně jinou věc.“

Johnny převzal konverzaci a začal mluvit o tom, jak dokázali vyvinout společnost z DVD na to, čím jsou nyní, a my s úžasem poslouchali. I když mohl být můj bratr nepříjemný, byl chytrý jako čert a měl opravdu dobré nápady pro společnosti a aplikace, které ještě nebyly v oběhu.

„Popsi, mohli bychom založit společnost,“ navrhl Johnny.

Táta se zachechtal a v očích mu zasvítilo pobavení. „Není to tak jednoduché.“

„Já vím, ale jsem ochoten pracovat, a pokud jsi ochoten pracovat i ty…. „ Pokrčil rameny. „Zvládneme to.“

Táta se na mě podíval. „Jak se má Winsor? Adam a jeho rodiče o tobě mluví velmi pochvalně.“

„Miluji to,“ řekla jsem s úsměvem.

„Už ale neradíš dětem. Myslel jsem, že je to je to, cos chtěla.“

„To bylo. To je. Chci říct, miluji děti, ale myslím, že to, co teď dělám, jim pomáhá stejně tak. Samozřejmě jiným způsobem.“

„Dáváš jim místa, kde se mohou učit a vyrůstat,“ řekl Johnny a pohlédl na mě s úsměvem. „To je docela zásadní.“

Usmála jsem se. „Díky.“

„Musíš jít na jednu z jejích akcí, Rubene. Budeš ohromen,“ řekla máma.

„Je tam něco jako velká věc,“ dodala Vanessa a mrkla.

„Víte, co děláte jako první věc, když jste ve vězení?“ zeptal se náhle táta.

Všichni jsme se na něj podívali. Charlie se na chvíli omluvil, aby vydal zásilku.

„Cvičíme?“ Johnny odpověděl.

„Přemýšlíme,“ odpověděly jsme se sestrou jednomyslně se smíchem.

Táta přikývl a protočil oči na mého bratra. „Přemýšlíte o věcech. Přemýšlíte o věcech tolik, že máte pocit, že se z toho buď zblázníte, nebo odtamtud odejdete s větším porozuměním než kdokoli jiný na světě.“

„Jsem si jistá, že je těžké nenechat hnisat nenávistné pocity,“ řekla jsem.

„Extrémně těžké, ale jakmile se zbavíte vzteku, začnete si uvědomovat, co je důležité, a vím, že jsem si neměl myslet, že vám bude stačit jeden telefonát za týden, ale nechtěl jsem, abyste mě tam viděli. Nechtěl jsem, abyste tam viděli ostatní lidi. Není to hezké místo.“

„Nezajímalo nás to,“ zašeptala jsem a mrkáním zahnala slzy. „Jsem tak unavená z lidí, kteří před námi tají věci, aby nás uchránili před bolestí. Mohli jsme si s tím poradit. Mohli jsme tam jít a podpořit tě v tom ošklivém období. S radostí bychom to udělali.“

Táta se smutně usmál a otřel si vlhké oči. „Vím. Omlouvám se. Neměl jsem podkopávat tvou schopnost přizpůsobit se.“

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Johnny mě objal kolem ramen, nakonec se připojil k jednomu kanálu a zesílil hlasitost. Zavřela jsem oči, když jsem zaslechla jasné hlasy fotbalových hlasatelů. Věděla jsem, že je to fotbal, protože oni byli jediní, kdo takhle křičel kvůli každé maličkosti. Nechtěla jsem vzhlédnout, ale pak jsem zaslechla skandování: „War Zone. War Zone. War Zone!“ a nemohla jsem si pomoct. Jistě, byl tam, ve svém pásmu s míčem mezi nohama.

Výraz na jeho tváři byl výrazem naprostého soustředění, když s ním dribloval mimo dosah soupeřova týmu a míjel hráče. Kopl do něj a dal gól. Jeho tým nadskočil, komentátoři se zbláznili. Johnny rychle vstal, oslavně zvedl ruce, ale pak zachytil slzy, které mi stékaly po tvářích, a rychle ruce spustil.

Podívala jsem se zpět na obrazovku a uviděla Warrena, jak běží po hřišti a objímá své spoluhráče – Felixe, Stephena a pak zvedl košili, když znovu běžel po hřišti. Měl na sobě košili s nápisem, Chase moments. Zamrkala jsem, polkla a znovu zamrkala, abych zahnala slzy, ale nedokázala jsem je zadržet a brzy se mi kutálely po tváři. Postavil se před kameru a pronesl slova: „Je mi to líto.“

Zabořila jsem obličej do dlaní a pokračovala v pláči. Můj bratr vypnul televizi. Cítila jsem, jak si sedl vedle mě a objal mě kolem ramen, pak jsem ucítila, jak se kolem mě objala další paže a věděla jsem, že moje sestra přišla udělat totéž. Plakala jsem víc. Když jsem slyšela vrzání židle o podlahu z tvrdého dřeva a cítila, jak za mnou přišel táta a všechny nás objal, plakala jsem ještě víc.

„Bude to v pořádku,“ řekla mi Vanessa do vlasů.

To mě rozplakalo ještě víc. Všichni spustili ruce a nechali mě, abych se dala dohromady.

„Promiň, sestřičko,“ řekl Johnny, když jsem si otírala obličej.

„Oba budete v pohodě,“ nabídla se máma.

Usmála jsem se a pokrčila rameny. „Je to tak, jak to je.“

„Jsem si jistý, že se právě teď nenávidí.“ Odmlčel se, když jsem na něj koukla. „Vím, že jsem na tebe byl kvůli němu tvrdý, ale opravdu to vypadalo, jako by tě miloval.“

Odtrhla jsem od něj pohled a podívala se na napůl snědený smažený jitrocel na talíři. „Jsem jen chudá dominikánská dívka z Washington Heights, pamatuješ?“

„Ach, jsem to ale kretén.“

„To jsi,“ řekla jsem s úsměvem. „Ale pořád jsi můj nejlepší bratr.“

„A ty jsi pořád moje Broskvička.“

„A ty pořád nejsi Mario,“ dodala Vanessa a podívala se na něj.

Všichni jsme se zasmáli a změnili téma a navzdory bolesti, kterou jsem cítila, a slzám, které padaly, jsem toho horkého odpoledne našla svůj protijed ve své rodině.